Nerozumím

Moc se omlouvám, ale předvánoční shon zastihl i mě a já ještě nemám napsaný vánoční díl. Snad mi to odpustíte a jako malou omluvu vám sem dávám jeden předvánoční. Ten vánoční sem dodám hned jak ho budu mít napsaný, bohužel nemám ještě ani čárku. I tak ale štastné a veselé a krásné počtení:

Probudila jsem se ještě v noci. Normálně bych se otočila a spala dál, ale fakt, že jsem v posteli sama, mě donutil vylézt. Zase jsem si oblékla jeho svetr, svůj jsem totiž žádný neměla. Zdálo se mi, že slyším, jak se venku někdo baví. Opatrně jsem vykoukla z okna. Před domem stál Tren s Razielem a o něčem se bavili. Nechtěla jsem je šmírovat. Sešla jsem dolů do kuchyně, abych si udělala čaj.

   "Co tu děláš?" ozvalo se za mnou. Lekla jsem se, takže hned přešel ke mně a objal mě. "Probudila jsem se sama, ty si se bavil s Razielem a dostala jsem žízeň, tak jsem si šla udělat čaj" řekla jsem mu. "Hm, přišel mi říct rozhodnutí rady" řekl Tren tiše a pustil mě. "Teď? Uprostřed noci?" nechápala jsem. Cvakla konvice, ale než jsem ji stihla vzít, udělal to Tren.

   "Nechtěl, abys u toho byla. Má z tebe strach" odpověděl a přitom se věnoval přípravě mého čaje. "Ze mě? To mi nedává smysl" opřela jsem se o linku. "Lásko, ty budeš jednou opravdu velmi silná čarodějka. Silnější než já, táta, dovolil bych si tvrdit, že silnější než Dante. Bojí se, že tě proti sobě rozhněvá" vysvětlil mi, vzal hrnek i mě a šel nahoru.

   "Jaké je tedy to rozhodnutí?" zeptala jsem se, když jsem ležela v posteli a čaj měla už skoro vypitý. "Pošlou tě tam na konci zimy, až roztaje sníh" odpověděl a stoupl si k oknu. Vstala jsem a zezadu ho objala. "Mrzí tě to?" zašeptala jsem. "Ne, chci abys ho podstoupila" usmál se.

   Políbila jsem ho na krk. "Už vím, co ti koupím k Vánocům" změnil téma a otočil se. Překvapeně jsem vzhlédla. "Nový svetr" usmál se. "Ne že by ti ten můj neslušel, ale přeci jenom nějaký dívčí by se ti hodil víc" "Ale mně se tenhle líbí. Je v něm teplo a navíc krásně voní" usmála jsem se. Jen zdvihl obočí. "Originálu se to samozřejmě nevyrovná" řekl jsem spěšně, a zabořila mu hlavu do prsou. Zhluboka jsem se nadechla. "Ale jdi ty, Šmudlo" zasmál se.

*****

Ráno jsem si opět mohla užívat objetí svého miláčka. Tyhle chvíle byly tak vzácné, ale výjimečně na něj dolehla probdělá noc, takže jsem byla vzhůru dřív. Ze zdola jsem slyšela zvuky připravované
snídaně. Opatrně jsem ho políbila na čelo. Otevřel oči, modré, jako letní obloha a zadíval se někam za mě.

   Pak se vymrštil do sedu, "Sakra, já už jsem jako ty" řekl a vyskočil z postele, v rychlosti si natáhl kalhoty a tričko a nedbajíc mého zmateného volání vyběhl do koupelny. Šla bych za ním, ale to by mi nesmělo být tak špatně. Když za chvíli vyšel, jen mě spěšně políbil a se slovy "Hned jsem zpátky" seběhl dolů.

   Překvapeně jsem hleděla na zavřené dveře. Nemohla jsem posoudit, jestli byl po ránu vždycky takhle zmatený, ale asi ano. Opravdu netrvalo dlouho a byl zpátky i s mojí snídaní. Pomalu jsem se do ní pustila, neměla jsem moc hlad. Pak jsem zaregistrovala jednu skutečnost. "Nešel jsi dolů oblečený?" okomentoval jsem jeho nahou hruď. Prostě mu chybělo triko. "Airine teneto mika" odpověděl.

   Zamrkala jsem. Znamenalo to něco ve smyslu, že ho Airine polila, tedy aspoň myslím. "Proč?" zeptala jsem se zmateně. Pochopil na co se ptám a opět ve svojí řeči odpověděl. "Sníh roztaje brzy, a ty se musíš naučit používat moji řeč. Všichni na tebe budeme takhle mluvit" řekl velmi pomalu, s důrazem na důležitých slovech.

   Cítila jsem teď jeho přítomnost ve své hlavě mnohem silněji. Normálně jsem ho jen okrajově vnímala. Byl to zvláštní pocit. Ale věděla jsem, proč to dělá. A byla jsem za to ráda. Kontroloval, jestli jsem správně pochopila to, co mi říká. "Dobře" odpověděla jsem nesměle. Souhlasně se usmál.

   Ze zdola se ozvalo zavolání. "A jo vlastně" vyskočil Tren na nohy a začal běhat po pokoji a něco hledat. Přitom pořád něco povídal, ale pochopila jsem, že to nebylo určeno mě. V klidu jsem snídala a přitom pozorovala, jak při chůzi ladně kroutí boky, jak se mu na rukou zatínají svaly, když otevírá těžký šuplík a samozřejmě jak perfektně má vypracované břišní svaly.

   Díky těsnějšímu spojení našich myslí se po mě každou chvíli díval. A možná se mi to jenom zdálo, ale ne jednou se zarděl. "No konečně" zvolal a vyběhl z pokoje. Nebo něco v tom smyslu. Během vteřiny byl zase zpátky a podával mi kapky. Zašklebila jsem se, ale vzala si je. "Jsou odporný" postěžovala jsem si. "Já vím, ale pomáhají" usmál se. "Co jsi hledal?" "Em, rámeček" řekl a postavil ho na stolek. Naklonila jsem se, abych viděla. Byla v něm ta fotka, kterou Juana pořídila včera ráno v jídelně. "Ježiš, já zase vypadám" zašklebila jsem se. "Nádherně" usmál se a vzal mě za ruku. "Ne tak jako ty" odporovala jsem a prohlížela si fotku. Jeho uvolněnou tvář, veselý úsměv, tu jiskru v oku, kterou jsem tak milovala. "Nech toho pořád" zatvářil se rozmrzele. "Když je to pravda" vyplázla jsem na něj jazyk. Jenom něco zamumlal a odešel z pokoje.

*****

Tren o mně velmi starostlivě pečoval, takže mi uzdravování šlo rychle, a když Teruo přišel na konci týdne na kontrolu, byla jsem už úplně zdravá. "Výborně, ještě se šetři, žádný lítání a přehnaná námaha" říkal mi. "Neboj, Tren mě stejně k ničemu náročnému nepustí" zašklebila jsem se. "To je dobře, jen ať tě rozmazluje" zasmál se a sklidil svoje nástroje. "A ty…." Nevěděla jsem, jak se to řekne v jejich řeči. "Kapky" poradil mi Tren. "Jo, kapky, si odnes, už je nechci do konce života vidět." Teruo i Tren se oba zasmáli, ale kapky si ode mě vzal a odešel.

   "Ach jo" povzdechla jsem si a stulila se Trenovi v náručí. "Copak" zeptal se a hladil mě po zádech. "Mám strach" "Z čeho?" "Z toho, co mě čeká" "Neboj se budoucnosti, až přijde, tak přijde. Všechno zvládneš, a až dokončíš výcvik, tak se mi zase vrátíš" řekl něžně. "Nerozumím" povzdechla jsem si. Tuhle větičku jsem poslední dobou používala hrozně často. Vlastně pokaždé, když někdo vyslovil nějakou náročnější větu. "Snaž se" zamračil se Tren, už mírně nervózní z mého pasivního přístupu.

   "Když já tak nějak pochopím, co mi říkáš, ale nejsem si jistá. Většinu slov neznám a jenom hádám, co znamenají" postěžovala jsem si. "Budu trpělivější" slíbil. "Dneska má Dany ve škole besídku. Neslíbil jsem mu, že přijdeš, když jsi byla nemocná, ale byl by rád" řekl najednou. Chvíli jsem přemýšlela. "Půjdeme" kývla jsem.

   Šli jsme do nedaleké budovy, která praskala ve švech všelijakým příbuzenstvem všech dětí, které dnes vystupovaly. No, není se čemu divit. Vždyť jenom kvůli Danymu nás tady bylo 7. Usadili jsme se v přední řadě. Nervózně jsem podupávala nohou. Tren mě vzal za ruku a jemně ji stiskl. Všechny děti budou mluvit v jejich jazyce a budou mluvit rychle. Na mě každý mluvil pomalu a několikrát mi to opakoval. "To zvládneš" zašeptala mi povzbudivě Juana a vzala mě za druhou ruku. Ještě že je mám.

   "Tak co říkáš, teto?" zeptal se mě Dany cestou domů. "Pěkně se vám to povedlo" usmála jsem se. Měla jsem radost, že jsem obstála ve své soukromé zkoušce porozumění. Věděla jsem, co na besídce říkali a navíc jsem o tom dokázala i mluvit. Můj osobní rekord. "A slyšela jsi mě?" nedal Dany pokoj, dokud jsem mu nevystřihla poklonu, jak byl úžasný. Hned potom šel za Airine a Sethem. "Jednou mě z něj klepne, takhle ukecaný dítě jsem ještě nezažila" zakroutila jsem hlavou. "Já jedno jo. Před 16 lety" zamumlal Tren. "Tsss" urazila jsem se. Pochopila jsem, že tím 16-letým dítětem myslel mě. Před 16 lety mi totiž bylo 16 a Tren mě zrovna dostal na starost. "Ještě řekni, že to není pravda" usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě.

   "Ne není" hádala jsem se. "Já jsem nebyla ukecaná tak jako Dany" bránila jsem se. Nic na to neřekl, jen se usmíval. Počkala jsem, až ostatní budou daleko od nás,aby mě nemohli slyšet. "Trene," začala jsem opatrně. Zvedl ke mně tázavý pohled. "Jaké to je, chodit se mnou, když jsem o tolik mladší?" zamumlala jsem. Chvíli si mě měřil pohledem. "Kam tím míříš?" zeptal se. "No včera něco říkala Juana" "Ach tak. Miláčku, je to, to nejlepší" usmál se a políbil mě. "Vážně?" "No jistě. Nelam si s tím hlavu. Já tě miluju takovou, jaká jsi. A jestli někdo tvrdí, že náš věkový rozdíl je nepřeklenutelný problém, šeredně se plete" mrkl na mě.

   Vděčně jsem se usmála. "To je zajímavé. Když ti vyznávám lásku, rozumíš bez problémů" utahoval si ze mě. "Ne nerozumím" zamrkala jsem a vášnivě ho políbila. "To bude ta láska" vydechla jsem, když mě pustil.