Rodinné fotografie

Tak, konečně jsem se k tomu dostala a můžu vám nabídnout další dílek. Původně jsem vám ho chtěla vydat jako dárek k 3. adventní neděli, ale čas je mocný nepřítel, takž vydávám až teď. na druhou stranu, dílek je trochu delší, ale nedokázala jsem to prostě useknout.

    Dozvíte se fotky jaké rodiny budou v díle vystupovat? Jak se Anori rozohodne? No nebude to moc překvapivé, je to takové klidnější =). Tak pěkné čtení  nechte mi tu komentík:

Když jsem se ráno probudila, sluneční paprsky zpříma dopadaly do okna. Mohlo být něco kolem poledne. Tren v pokoji samozřejmě nebyl. Chvíli jsem ležela a přemýšlela o tom, jak se rozhodnu. Byla to vlastně bezvýchodná situace. Dali mi na výběr, ale zároveň mi povolili vybrat si jen jednu možnost.

   Z mých úvah mě vytrhl hlad. Oblékla jsem se a sešla dolů do jídelny. Ta byla samozřejmě taky prázdná. Na stole mě čekala připravená snídaně, do které jsem se hned s chutí pustila. Všimla jsem si nějakých obrázků, na druhé straně stolu. Zajímalo mě co na nich je. Byly to fotografie celé rodiny Natori.

   Probírala jsem se jimi a zastavila se u každé na které byl Tren. Vždycky mu to tak hrozně slušelo. Nakonec se mi do rukou dostala velmi stará a ohmataná fotografie. Byl na ní chlapec, mohlo mu být tak 7 let. Měl krátké hnědé vlasy, nebesky modré oči a andělsky se usmíval. Za ním byla sluncem zalitá louka plná barevných květin. Chlapec jednou rukou objímal velkého černo-bílého psa, tipla bych ho na border kolii.

   Užasle jsem si fotografii prohlížela. Musela být ještě starší, než jsem si myslela, protože ten chlapec na ní byl určitě Tren. "Bylo mu 8, když jsme tuhle fotku pořizovali" vylekal mě Juanin hlas. "Ehm…pardon…ležely tady…já" koktala jsem, ale ona se zasmála. "V pořádku. Zvědavost není hřích. Tahle fotka je moje oblíbená"řekla a položila mi ruku na rameno. "Tehdy se pořád smál. Svět byl pro něj mnohem jednodušší. Smál se vlastně tak často, jako teď" zasmála se. "Tohle už mi řeklo víc lidí" zamyslela jsem se. "Změnila jsi ho. Jsem hrozně ráda, že tě má" zašeptala a pohladila mě po hlavě.

   "Doufám, že mě nepomlouváte" ozval se z chodby Trenův veselý hlas. "Co jsem ti říkala?" zašeptala mi Juana do ucha a zmizela v kuchyni. "To bychom si nedovolily, lásko" odpověděla jsem. Přišel ke mně, samý úsměv. Zezadu mě objal kolem ramen a očima zaostřil na fotku, kterou jsem stále držela v ruce. "To je hodně stará fotka" zamumlal. "Ale hrozně ti to na ní sluší" "Vážně?" "Jo" zavrněla jsem. Jen se zasmál a políbil mě.

   "Děti!" zavolala na nás Juana. Otočili jsme se čelem k ní. Blesk! "Nic nevidím" postěžovala jsem si. "Nemusíš" usmál se Tren a znovu mě líbal. Juana se jen zasmála a i s foťákem odešla nahoru. "Něco pro tebe mám" řekl Tren a posadil se na židli vedle mě. "Jé, dárek?" zajásala jsem. "Jen taková drobnost" usmál se mému nadšení a podal mi desky, které celou dobu držel v ruce.

   Dychtivě jsem je otevřela. Byly v nich další fotografie. Hned jsem je začala prohlížet. Na první byl muž a žena. Nikdy jsem je neviděla, ale přece mi byli velmi povědomí. Oba dva byli velmi hezcí, ten muž měl stejně mahagonové vlasy jako já a ta žena měla stejnou barvu očí.

   "To jsou…" vydechla jsem. "Tvoji rodiče" přikývl Tren a pečlivě sledoval můj výraz v obličeji. Přešla jsem k další fotce. Tam kromě mých rodičů sedělo asi roční děvčátko, smálo se a natahovalo ručičky k objektivu. Nebyla jsem schopná slova. "To jsi ty" zašeptal Tren a objal mě kolem ramen.

   Projela jsem všechny fotky. Byla jsem tak já s rodiči, nebo jen já. Kromě té poslední. Ta byla opět velmi stará. Moji rodiče seděli v křeslech a u nohou jim seděl Tren, jako malý chlapec. "Ta sem nepatří" řekl Tren rychle a sáhl po ní. Uhnula jsem. "Ty jsi se s nimi znal?" zeptala jsem se, fotku v bezpečné vzdálenosti od jeho natažené ruky. "Ta se mi tam dostala omylem, vrať mi ji" požádal. "Vrátím ti jí, když mi odpovíš" usmála jsem se. "Tohle je vydírání" zamračil se. "Přesně tak" "Dobře, znali jsme se s nimi. Jako dítě jsem u nich trávil spoustu času. Juana s Razielem měli problémy s Nikem, nějak zlobil a já tedy zůstával u tvých rodičů" odpověděl. Zamyslela jsem se. "Můžu si jí nechat?" poprosila jsem ho. Chvíli si mě měřil pohledem. "Jistě" odpověděl nakonec a svěsil ruku.

   Všechny fotky jsem pečlivě uložila do desek. Pak jsem si mu sedla na klín a políbila ho na čelo. "Děkuju, lásko" "Nemáš za co. Napadlo mě, že bys je ráda viděla" usmál se a opřel si svoje čelo o to moje.

   "Miláčku, řekneš mi něco?" zeptal se tiše a něžně mě přitom hladil po zádech. "Cokoliv" zašeptala jsem. "Jak jsi se rozhodla?" vypálil. Zamračila jsem se. "Neříkal jsi, že je ti to jedno?" "To ano, ale chci na to být připravený a táta tu bude každou chvíli" zašeptal a podíval se mi přímo do očí. Moc dobře věděl, že když to udělá, rozlítají se mi všechny myšlenky a já mu to povím. Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit. "Pojedu" zašeptala jsem nakonec. "Dobře" vydechl a políbil mě na spánek. "I když mě bude stát veškeré úsilí, abych od tebe odjela" "Mě bude zase stát veškeré úsilí, abych tě pustil" usmál se. "Tak mě nepouštěj. Zakaž mi to" "S radostí" zasmál se a dlouze mě políbil.

   Ozvalo se odkašlání. Jen velmi neochotně jsem se od něj odrhla a otočila jsem se směrem toho zvuku. O rám dveří byl opřený Raziel. "Přišel jsem se zeptat na vaše rozhodnutí" řekl a posadil se ke stolu. Tren si mě na klíně posadil do méně důvěrnější polohy. "Pojedu" zopakovala jsem. "Skvěle, oznámím to radě a ta rozhodne, jak dál" řekl a odešel. "To bylo rychlé" povzdechl si Tren a zadíval se do stropu. Mrzelo ho, že jsem se rozhodla takhle. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale sama jsem nevěděla jak.

   Zadívala jsem se z okna. "Sněží" vydechla jsem překvapeně. "Ano, už od rána" odpověděl. "Lásko, nezlob se na mě" "Já se na tebe nezlobím" "Zlobíš" "Nezlobím" políbil mě na krk. "Zlobíš" nedala jsem se. "Budu se zlobit, jestli toho nenecháš" zasmál se. Jemně jsem ho políbila. "Půjdeme se projít?" zeptal se. "Ale nepůjdeme do lesa, že ne?" Po minulém zážitku se mi tam opravdu nechtělo. "Neboj, chci ti jen něco ukázat" zasmál se a vzal mě za ruku.

*****

"Tak co tomu říkáš?" zeptal se mě. "Nádhera" odpověděla jsem tiše a užasle pozorovala městskou vánoční výzdobu. Byla jsem trochu nervózní, když mi Tren doma podával teplý kabát a nechtěl mi říct kam půjdeme. Vlastně jsme se zatím dostali jen před dům.

   Všechny ulice byly ozdobené vánočními světýlky, chvojovými větvemi a doplněné všudypřítomnou vůní skořice a vanilky. "Pojď na náměstí, tak je to ještě hezčí" zatahal mě Tren za ruku. Šla jsem jako v transu, jen matně jsem vnímala, kudy mě Tren vede. Stále jsem se musela rozhlížet kolem. Už tolikrát jsem viděla vánoční výzdobu, ale nikdy to na mě nepůsobilo tak, jako tady. A jemný poprašek sněhu to všechno jen ještě více podtrhoval.

   Cestou jsme potkávali spousty lidí, většinou nás jen s úsměvem pozdravili. Panovala tu taková klidná nálada. Ne jako si to pamatuji u nás. Davy pospíchajících lidí a prodejců nutících svoje zboží, nic takového. Všude byl uklidňující klid. "Zlato, vnímáš mě? Já na tebe mluvím" vytrhl mě Tren ze zamyšlení. "Promiň, cože?" zamrkala jsem. "Nic důležitého" usmál se. "Nechápu, jak to tak rychle stihli. Byla jsem venku včera odpoledne a ještě tu nic nebylo" podivila jsem se. "Na takové věci jsou rychlý. Vsadím se, že až se vrátíme domů, bude už Juana s vánoční výzdobou taky hotová" odpověděl.

   Došli jsme na náměstí a já zůstala užasle stát. Uprostřed stál velký smrk, ozdobený s takovou dokonalostí, až mi to přišlo skoro nemožné. Kolem bylo pár dřevených domků, kde se prodávala teplá medovina, čerstvé cukroví a vůbec všelijaké drobnosti. "To je nádhera" zašeptala jsem. Nechtěla jsem svoje emoce projevovat před takovou spoustou lidí. Trenovi to asi bylo jedno, protože mě políbil na tvář a vedl mě k jednomu domku s teplou medovinou.

   Objednal dvakrát, a než nám jí podali, ohříval mi ruce v těch svých, protože jsem ve spěchu zapomněla rukavice. "Tady vás máme" ozval se Hayův veselý hlas. "Hayi, ráda tě zase vidím" usmála jsem se a přátelského objala. "Tak už tě vykopali ze sádry?" dloubnul si Tren. Hay se zašklebil. "Příště už se od Terua léčit nenechám, málem jsem se v tý sádře ukousal nudou"
"Slyším, že tu někdo pomlouvá moje léčebné metody" plácl ho zezadu Teruo a objednal si medovinu i pro sebe.

   "To se nám to tu pěkně sešlo" zasmál se kousek od nás Dante. "Tati, ty abys někde nechyběl" protočil Hay oči v sloup. Všichni jsme se zasmáli.

   Tohle přátelské setkání zvedlo mojí náladu ještě víc. Dnešek byl úžasný den. Samozřejmě až na výjimky. Když jsme se pak vraceli domů, radostně jsem poskakovala a broukala si všechny koledy, na které jsem si vzpomněla. Ostatní moje nálady nejspíš taky nakazila, protože ty známější koledy si zpívali se mnou. Tren šel mlčky, asi o
něčem přemýšlel, ani si nevšiml, když jsme byli už 10 metrů od něj. Probrala ho až sněhová koule, která mu přistála v obličeji a spadala mu pěkně za krk. To pak rychlostí útočícího hada poslal jednu nazpátek. A začalo to.

   Držela jsem se v ústraní, ale i tak jsem schytala pár ran, když se někdo "omylem" netrefil do Trena. "V pořádku?" zeptal se, když jsem po jedné obzvlášť silné ráně chvíli čekala, než se mi země vrátila na své místo. "Jo, dobrý" zamumlala jsem. Tren chtěl asi ještě něco říct, ale nestihl to. Ti dva, Teruo s Hayatem, po něm skočili a táhli ho do největší sněhové závěje, která tu v okolí byla.

   Tren se snažil bránit, ale bylo mu to na dvě věci. Nechtěl jim ublížit a hlavně oni dva byli silnější. Nakonec letěl do závěje hlavou napřed. Chtěla jsem jim říct, ať toho nechají, ale nestihla jsem to, protože jsem se ocitla ve vzduchu a dopadla Trenovi přímo do náruče. "Tebe taky?" zakroutil Tren hlavou a pomohl mi vstát. Jemu samotnému se to ale moc nedařilo.

   "Pánové, jestli bude mít chřipku, tak vám ho odvedu domů a budete se o něj starat" pohrozila jsem jim. Okamžitě vyskočili a vytáhli Trena ze závěje. Rychle ho oprášili. "Je vidět, že mě máte opravdu rádi" zašklebil se Tren. "Víš, Trene, my tě přímo milujeme, ale starat se o tebe jako o pacienta je horší než cokoliv na světě a velice obdivuji tvojí přítelkyni, že to vydržela celé tři dny" řekl Teruo a tvářil se u toho tak vážně, že všichni přítomní vyprskli smíchy. "Opravdu by mě zajímalo, jak to děláš" otočil se směrem ke mně. "Praxe, hlídala malého syna mojí kamarádky" pokrčila jsem rameny. "Budu dělat, že jsem to neslyšel" zakroutil Tren hlavou.

   Před domem jsme se rozloučili s naším veselým doprovodem. Když jsme vešli dovnitř, hned nás přivítala nová vánoční výzdoba. "Co jsem ti říkal" usmál se Tren a sundal si kabát. Musela jsem se smát, protože ty hromady sněhu, co měl za krkem, se mu tam snad ani nemohli vejít. "Opravdu velice vtipné" okomentoval to. "Ty se taky hned naštveš" povzdechla jsem si a vyžehlila si to jedním přesvědčovacím polibkem.

   Šla jsem do obýváku, kde jsem slyšela ostatní. Tren mě samozřejmě následoval. Pozdravila jsem se s Juanou a Airine a posadila se na volnou pohovku. "Nejez, budeš tlustá" řekl Tren místo pozdravu a sebral Airine z ruky misku s cukrovím. "Hej!" ohnala se hned po něm. Jen tak tak stihl uhnout. "Koukej mi to vrátit. Mamí!" dupla si vztekle. Tren se smál, až jsem se bála, že se přelomí v půli. "Trene" napomenula ho Juana mírným hlasem. Tren se nejdřív musel pořádně vydýchat, než mohl myslet na hýbání rukou a podat tak Airine misku zpátky. Pak si sedl ke mně, objal mě a políbil mě do vlasů.

   Airine po něm mezitím házela vražedné pohledy, které jí hned opětoval. "Nejste vy dva náhodou sourozenci?" zeptala jsem se, když jsem je tak pozorovala. Tren s Airine se po sobě podívali. "Ne, určitě ne" řekli oba najednou. Zasmála jsem se. "Jasně, hned je to poznat"

   V televizi zrovna běželi nějaké zprávy. Nerozuměla jsem jim, takže jsem se dívala po výzdobě obývací pokoje. Juana byla umělkyně. "Proč vlastně slavíte Vánoce?" napadlo mě. Otočili se ke mně tři pohledy. "Proč by ne?" opáčila Airine. "No, u nás je to křesťanský svátek. Slaví se narození Krista. Ale vy na něj přeci nevěříte…..no, víš jak to myslím" otočila jsem se na Trena. "Vím. No dobře. Vysvětlím ti to" řekl a ztlumil televizi.

no dobře, posledn dobou se mi obrázky k dílům moc nehodí, ale věřte mi, že to není jednoduché najít přesně pasující obrázek, takžčse budete muset spokojit s tímhle.

Navíc vpříštím díle vám vysvětlím, jak u nich fungují Vánoce, tak se těšte =)