Zase další rozhodnutí...

Takže máme tudruhou adventí neděli a s ní i další díl. Žádnou vánoční atmosféru alenečekejte, přeci jenom, oni Vánoce slaví jinak. No, něco k dílu, rozhodla jsem se, že prostě budu zlá a nenechám je v klidu, takže se můžete těšitna další komplikaci a taky hádku,... Přečtěte si a za kmenty budu ráda:

"A proč…?" "Zatím je nepotřebuji" "Asi trochu nechápu" přiznala jsem. Samozřejmě jsem věděla, že pro něj je to bez toho mnohem lepší. Ale takhle to určitě nemyslel, Tren nikdy nemyslel v první řadě na sebe. Povzdechl si. "Hned z několika důvodů. Jednak ti už Dante vyprávěl, jak strašně těžké je pro nás mít děti. Navíc ty jsi velmi silná čarodějka a i já se řadím mezi lepší Shikumi" "Ty nejlepší" opravila jsem ho.

   Jen se usmál a pokračoval. "Juaně a Razitelovi trvalo přes 170 let, než se jim narodil Nik, pak 200 let než jsem se narodil já a dalších 200 let jim trvala Airine" vychrlil na mě statistická čísla ze své rodiny. "S tou statistikou bys měl přestat, leze ti to na mozek. Navíc to není moc přesvědčivý údaj. Jestli sis toho ještě nevšiml, na mě neplatí žádné průměrové tabulky" ušklíbla jsem se.

   Mojí poznámku o tom, co mu leze na mozek přešel bez povšimnutí. "Máš pravdu, jen málokdy splňuješ standarty" zasmál se. "Tak dál. Už jednou jsem omylem nakousl, že nejsi plnoletá ve všech ohledech. Ta úplná je myslím od 117? Ano, tak nějak to bude. Je to čas, za který bys měla psychicky naprosto dospět. Do té doby nemůžeš třeba kandidovat do politiky a taky máš na sobě něco jako hlídáček a nemůžeš otěhotnět" dořekl ve chvíli, kdy praskla žárovka a my se ocitli v naprosté tmě.

   Přitulila jsem se blíž k němu. "Budeš to zpravovat?" "Ne" "Takže do 117 nemůžu mít děti" zopakovala jsem, abych si to ujasnila. "Ano, navíc po tomhle věku nastává problematika několika plodných dnů v roce" vysvětlil mi. Zamyslela jsem se. "A ty plodné dny…" "Ehm, to do té doby poznáš sama, kdy jsou a kolik jich je. V tom ti vlastní zkušenosti opravdu nedám, vím jen něco málo od svých ex" zasmál se. Zčervenala jsem. "Promiň, dobře se mi o tom s tebou mluví" zamumlala jsem, vděčná, že je kolem tma a nevidí mi do obličeje. "Chápu" políbil mě na čelo.

   Polibek jsem mu oplatila, stejně jako on mě, já jemu,… Nakonec jsme skončili se stejně vášnivým polibkem, jako u jezírka. Ozvalo se zaklepání a než stačil Tren vyzvat přítomnou osobu ke vstupu, vešla sama. "Pardon, že ruším"ozval se Raziel. "Mohl jsi počkat" odpověděl Tren jízlivě, ale ani se nehnul, stále ležel nade mnou. "Co potřebuješ?" "Potřebuji s vámi mluvit, pokud možno ihned" řekl a odešel.

   Tren si povzdechl, políbil mě na klíční kost a začal se oblékat. Já slepě tápala po pokoji, byla totiž úplná tma a rozsvítit jsem si nemohla. V ruce mi přistáli šaty a za chvíli i boty a mě došlo, proč nechtěl vyměnit tu žárovku. Už jednou mi přece říkal, že vidí líp než já. Mnohem líp. Tolik k tomu, že mi v noci nevidí do obličeje, chyba lávky, vlastně to namlouvám jenom sama sobě.

   Poslepu jsem se oblékla. Pomohl mi se zavazováním, to bych ve tmě nezvládla. "Ráno tu žárovku vyměním, nedošlo mi, že nevidíš" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. Vzal mě za ruku a vedl dolů do obýváku. Tam seděli naproti sobě Juana s Razielem, bylo vidět, že se tiše hádají. "Tak co potřebuješ?" zeptal se Tren přímo, posadil se vedle Juany a mě posadil vedle sebe.

   "Tebe se to ani tolik netýká, jde spíš o ni" řekl Raziel a zadíval se na mě. Bylo mi to nepříjemné. Jeho modré oči, stejné jako má Tren, mě vůbec nefascinovaly, jako u Trena. Bylo v nich něco chladného a nepřátelského, i když navenek se tak nechoval.

   "Co?" zeptal se Tren a vzal mě kolem pasu. "Dozvěděl jsem se, že už víte o svém původu" Přikývla jsem. "A pokud chceme, aby z vás byla dobrá čarodějka, musíte podstoupit náležitý výcvik. Proto si myslím…" "Chápu kam tím míříš, i proč to děláš. Mohla by ho dostat i kdekoliv jinde" přerušil ho Tren. "Potřebuje dostat ten nejlepší výcvik" "Podle čeho soudíš, že tam je nejlepší?" "Jsou to staletí zkušeností, to ty vůbec nemůžeš vědět" hádali se. "Přestaňte dělat, jako bych tu nebyla a radši mi to vysvětlete" napomenula jsem je. Tren okamžitě zmlkl a přeměřoval si svého otce pohledem. Raziel překvapeně zamrkal, asi nebyl zvyklý, že by ho někdo napomínal. "Pošleme vás do Grinstonvillu, kde absolvujete výcvik" řekl mi. To neznělo zase až tak špatně. Pohlédla jsem na Trena. Chtěla jsem slyšet i jeho důvod k hádce. "Do Grinstonvillu smí jen čarodějky. A nejbližší osídlené místo v okolí je přibližně
5 dní cesty" odpověděl s pohledem upřeným na mě. "Takže..?" zeptal se Raziel. "Ne" odmítla jsem.

   "Trene, odejdi prosím" požádal ho Raziel. "Proč?" "Odejdi!" přikázal mu. Tren trucovitě seděl. "Běž" řekla tiše Juana. Tren se neochotně zvedl a odešel. "Tebe poslechne" postěžoval si. "Ztratil jsi u něj autoritu" odsekla Juana. Sedla jsem si blíž k ní. Objala mně kolem ramen. Raziel se na chvíli zamyslel.

  
"Měla byste jet. Ten výcvik potřebujete a bez něj to nějak vydržíte" začal mě zpracovávat. "Já sama nikam nepojedu. Ještě pořád ne úplně rozumím, když na mě mluvíte vaší řečí" odmítla jsem. "Kdyby se na vás mluvilo, byla by to jen otázka času. Za to může Tren, moc vás rozmazluje" otočil to hned proti němu. "Trena z toho laskavě vynech, naučil ji toho víc než dost" vložila se do toho rázně Juana. "Ani bych neřekl" odpověděl jízlivě. "Říkám ti vynech ho z toho!" rozkřikla se. "Udělal toho pro ni víc než kdokoliv jiný" "Jistě, to je ta tvoje výchova" odfrkl si. "Tak a dost!" nevydržela jsem to. "Jakým právem si dovolujete tu všechny urážet?" "Rozhodně větším než vy!" obořil se na mě. "Přestaň, Anori sem patří rozhodně víc než ty. Měl sis ho vychovat sám, když jsi tak chytrý" bránila mě Juana. "Taky toho lituju. Měl jsem na to víc dohlížet. A co se týče vás" otočil se ke mně "obdivuju váš talent, jak jste se mu dokázala dostat do přízně. Obtočila jste si ho kolem prstu, poslechne vás na slovo" řekl zhnuseně. "Tren je dospělí muž a chová se tak, jak jste ho to naučil" odsekla jsem. "Ještě řekněte, že to není pravda" zasmál se. "Není, má vlastní rozum, který používá" vyštěkla jsem. "Udělá cokoliv, co vám na očích uvidí" hádal se. "V tom případě nechápete pojem láska, protože jinak byste to pochopil" "V tom má naprostou pravdu, ty jsi dělal to samé" přitakala Juana. "Přestaňme se hádat o blbostech. S vámi vůbec nehodlám řešit situaci v mojí rodině. Žádám po vás jen, abyste odjela na ten výcvik" vyštěkl nazpátek.

   Zamyslela jsem se. "Jde vám o můj výcvik nebo o způsob, jak Trena dostat co nejdál ode mě?" zeptala jsem se přímo. Asi jsem se trefila, několikrát otevřel pusu naprázdno. Zhluboka se nadechl. "Mě do vašeho vztahu nic není. Podle mě jste nejlepší, jakou zatím měl. Prostě se to potřebujete naučit" obrátil. "Na jak dlouho by to bylo?" ozvala se Juana. "Na pár týdnů, možná měsíců" uvažoval. "Můžu si vzít čas na promyšlenou?" zeptala jsem se. "Jistě" přikývl a čekal. "Razieli odejdi, zítra ti to řekne" "To mě vyhazuješ?" zeptal se nevěřícně. "Ano, něco takového" "A ona tu zůstává" procedil skrz zuby. "Ona na rozdíl od tebe do téhle rodiny patří" zasyčela rozčíleně, takže se radši klidil.

   "Jdi nahoru" poslala mě. Vyběhla jsem k Trenovi do pokoje. Seděl na pohovce, v rukou pevně svíral opěradlo. Když jsem vešla, vyskočil a objal mě. "Už jsem tam chtěl jít. Nelíbilo se mi, jak s vámi mluvil" zašeptal a pevně mě tiskl. "Trene, nemůžu dýchat" lapala jsem po vzduchu. Povolil svoje sevření. "Nechtěla jsem se s ním pohádat, ale urážel tebe i Juanu, to jsem si prostě nenechala líbit" vysvětlovala jsem. "Vždyť já vím" zašeptal. "Jen mě mrzí, že znepříjemňuje život i tobě" řekl a zaťal ruce do pěstí. Cítila jsem je na zádech. "Hm" povzdechla jsem si.

   Tren se ode mě kousek odtáhl a pevně se mi podíval do očí. "Je mi jedno, jak se rozhodneš. Počkám na tebe jakkoliv dlouho" řekl. "Je to na mě nějaké moc složité. Být mezi lidmi, které neznám a neumět ani jejich řeč" uvažovala jsem. "To se naučíš, v tom bych problém neviděl" usmál se povzbudivě. "Proč mám pocit, že mě tam posíláš?" zeptala jsem se. Stáhl obočí. "I když nerad, musím přiznat, že v jenom má táta pravdu. Ten výcvik potřebuješ a tam se ti dostane ten nejlepší. Já nechci abys o něco přišla kvůli mně. Jenom proto, že se tě nedokážu vzdát. Chci pro tebe to nejlepší" odpověděl.

   Trochu mě tím zarazil. "Komplikuješ mi to" obvinila jsem ho. "Je to na tobě. Chci jen, abys věděla, že podpořím jakékoliv tvoje rozhodnutí" řekl, díval se mi přitom upřeně do tváře a já se opět ztrácela v těch jeho krásných očích. "Děkuju" zašeptala jsem dojatě, když odvrátil pohled a já mohla posbírat svoje poztrácené myšlenky. "Pojď si lehnout" pobídl mě něžně.

   Bylo už něco kolem půlnoci. Vděčně jsem zapadla do postele. Usnula jsem ještě dřív, než jsem se hlavou dotkla polštáře.