Další etapa

Ano, a máme tu jubilejní 50. díl naší povídky. Je to zase o malinko delší, ale já to prostě nemohla useknout. Do druhé padesátky opravdu vstupujeme další etapou, ten název není jen tak....myslím, že už asi víte, jak tenhle díl skončí, ale i tak doufám, že si čtení užijete a necháte mi nějaký povzbuzující komentář (ne, že mě přejedete válce ;P):

"Správnému chování?" zeptala jsem se hlasitěji, než jsem chtěla. "Nevyváděj" mírnil mě Tren. "To mi tedy vysvětli. Ty myšlenky chápu. Musím to umět, když budeš ode mě daleko. I když jsem v tomhle dost zlenivěla, vždycky jsem spoléhala na tebe. Ale nechápu to chování. Copak se nechovám správně?" ptala jsem se ho šeptem.

   Tren mi přiložil rty skoro až k uchu. "Víš, Dante mě upozornil, že bych ti to měl vysvětlit. Já tě opravdu velmi miluji, a asi proto ti toho toleruji víc, než bych měl. Tam si to nebudeš moct dovolit. Budeš mít asi volnější režim, než ostatní, ale i tak" šeptal, pohled sklopený tak, abych mu neviděla do očí. "A co přesně dělám špatně?" zamumlala jsem. Trápilo mě to.

   "Normálně nejsou ženy tak, no, neuraz se, ale drzé. Nevím jak jinak to říct" usmál se. Sklopila jsem pohled. "Lásko, neříkal bych ti to, kdybych nemusel. Já to mám na tobě rád" "Tobě se líbí, že jsem drzá?" zeptala jsem se nevěřícně. Tohle je něco, co muže obyčejně vytáčí. "Ano, jsi tím originální a svá. Nejsi uťápnutá. Vždycky přemýšlím, co mi na to řekneš. Baví mě to" smál se. "Jsi blázen. Co by jiní dali za to, aby jejich přítelkyně drzá nebyla" smála jsem se s ním. "Jiné nejsou. Říkal jsem ti, že nemají takovou rovnoprávnost, jako na Zemi, ale mě se líbí, že nejsi stejná" přikývl.

   "Jasně, takže po mě chceš, abych se krotila, až budu na výcviku" shrnula jsem to. "Něco takového" přikývl s úlevným úsměvem. "A kdy mě naučíš bránit si myšlenky?" "Asi ještě dnes, cestou domů" řekl zase s vážnou tváří. "Proč tak najednou?" nechápala jsem. Neodpověděl a schválně udělal složitější otočku, abych se musela soustředit na kroky. I tak mi to došlo. "Odjíždím brzy, že?" nejdřív mlčel, ale pak si povzdechl. "Ano, nejspíš už pozítří" přikývl. Přitiskla jsem se blíž k němu.

   Bylo kolem půlnoci, když jsem se rozhodla jít domů. Tren neměl námitky. Cestou jsem přemýšlela, jak mě to bude učit. "Je to jednoduché. Asi to teď trochu zabolí. Za to se předem omlouvám, ale bez toho to nejde" zamumlal. Ucítila jsem velmi silné, až bolestivé šťouchnutí. Bylo to, jako by mi někdo chtěl vytrhnout mozek z hlavy.

   Moje mysl se automaticky, sama od sebe stáhla do ochranné schránky, pryč od té bolesti. Zamrkala jsem. Bylo totiž úplné ticho, necítila jsem žádnou přítomnost někoho jiného. "A je to. Teď už si je budeš moct chránit sama" řekl. Slyšela jsem nějaký podtón žárlivosti v jeho hlase? Nestřelil po mě pohledem, protože mě neslyšel.

   "Trene" zakňourala jsem a chytila se ho kolem paže. Vždycky jsem chtěla, aby moje myšlenky byly v soukromí, ale když jsem to teď měla, chyběla mi ta jeho přítomnost. "Copak? Já myslel, že jsi to vždycky chtěla?" zatvářil se překvapeně, ale přitáhl si mě blíž do náruče. "Ano, ale sama pak budu dost dlouho. Teď tě chci mít co nejblíž sebe" zaprosila jsem. Chvilku váhal, ale nakonec přikývl. Odstranila jsem svojí bariéru a okamžitě se ocitla pod tou jeho. Spokojeně jsem si povzdechla a on se nadšeně usmál.

   Doma jsme se pozdravili s Juanou a ostatními, kteří šli z plesu dřív. Zůstala tam už jen Airine se Sethem. Tren se chtěl možná zdržet, ale já ho dotáhla nahoru. "Zbývají nám poslední dva dny, které chci strávit s tebou" vysvětlila jsem svoje sobecké chování. Přikývl a rozvázal si kravatu. Sundal si i sako a košili a hned všechno pečlivě uklízel do skříně.

   Stáhla jsem si šaty a nechala je položené na křesle. Přistoupila jsem, přitiskla k němu svoje nahé tělo a rukama ho hladila po prsou. "Chci tě" zašeptala jsem. Doufala jsem, že mě neodstrčí. Naopak. Otočil se a přitáhl si mě do náruče. Lehce se prsty dotýkal mojí pokožky, jakoby se bál, že se mu rozplynu. Jeho polibky byly lehké, jako doteky motýla. Ještě nikdy nebyl tak moc něžný.

   Pak se něco změnilo. Držel mě pevněji, líbal mnohem vášnivěji, všechno co dělal prozrazovalo zoufalou touhu. Nechala jsem se hodit na postel. Počkala až si sundá kalhoty a přijde za mnou. Vzal mě za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Už jenom to mě napružilo, vědomí, že on má celou tuhle situaci pod kontrolou. Líbal a hladil mě na prsou, přitom mi druhou rukou sundával kalhotky. I přes to, že na to šel mnohem rychleji než obvykle jsem si to užívala, všechny doteky, všechny polibky.

   Trochu zpomalil, když se chtěl dostat do mě, ale moje tělo ho pobídlo k té samé naléhavosti, se kterou se mě celou dobu dotýkal. Výjimečně jsem byla dřív než on. Vyšel ze mě a líbal mě na tvář. Povalila jsem ho na záda. Když poskytl rozkoš on mě, dám mu jí i já. Nevěděla jsem, co si mám počít, když jsme se skláněla nad jeho stále vzrušených penisem. Nechala jsem se unést instinkty a dráždila ho, dokud i on nedosáhl vrcholu.

   Ležela jsem mu na prsou a poslouchala jeho zrychlený dech. "Miluji tě, víš to?" zašeptal a hladil mě ve vlasech. "Vím" přikývla jsem. Zasmál se. Prsty jsem objížděla jeho svaly na břiše. "Já tě taky miluju a hrozně moc. Nedokážu si představit, že nebudeme spolu" řekla jsem, pohled sklopený. Jednou rukou chytil prsty které mu jezdily po břiše a druhou zvedl můj obličej. "Ber to jako zkoušku. Jestli vydržíš tohle, tak už všechno" řekl a díval se mi do očí. Přikývla jsem. Přejel mi po tváři. "Bude to zkouška pro nás pro oba" dodal tiše.

   Druhý den ráno jsem si přispala. Tren vstal asi v 8 a udělal mi snídani do postele. "Miláčku, nesmíš mě takhle rozmazlovat" smála jsem se, když jsem ho s díky líbala. "Právě že bych si tě měl rozmazlovat" usmál se a chytil hrnek, než jsem ho stačila vylít. Po snídani mi pomohl s balením, nevěděla jsem totiž, co všechno budu potřebovat. Nechal mě vybrat si nějaké z jeho knížek. "Vůbec mě nenapadlo vzít tě do knihkupectví, aby sis vybrala něco, co by tě bavilo" řekl rozpačitě, když jsem si četla tituly v jeho knihovně. "Mám ráda, co čteš" odporovala jsem a vytáhla některé se zajímavým názvem. "Dobrá volba" usmál se.

   "Taky budeš potřebovat nějaké peníze" řekl. Zamračila jsem se. "Řekla jsem ti, že nic nepotřebuju. Jsou to tvoje peníze, které sis pracně vydělal. Už takhle za mě všechno platíš, nic mi nedávej" odmítla jsem. I když jsem věděla, kde má peněženku a i když mi řekl, že si z ní můžu vzít tolik, kolik budu potřebovat, kromě vánočního dárku pro něj, jsem na ně nikdy nesáhla. "Poslední dobou jsem víc pracoval, mám dost i pro sebe" ujistil mě a vtiskl mi do ruky obálku. Zakroutila jsem hlavou. Už právě proto. Všimla jsem si, že poslední dobou pracuje mnohem častěji, aby za mě všechno utáhl. "Vem si to. Nebo se budu zlobit" "Dobře" kývla jsem a vzala si obálku s úmyslem mu jí zase celou dát, až se vrátím.

   Nakonec jsme zjistili, že nemám vůbec nic pro svůj volný čas. S úsměvem jsem si brala Trenovy věci, chtěla jsem je, budou mi ho připomínat. "Byl jsem dlouho sám, nějak zapomínám" omlouval se mi za to, že mě nikdy nevzal do obchodu, abych si něco vybrala. "Miláčku, jsi skvělý. Já mám ráda tvoje věci" uklidňovala jsem ho. "Všiml jsem si" přikývl, pohled upřený na svůj svetr, který jsem doma nosila. "Bude mi chybět" povzdechla jsem si a víc se do něj zachumlala.

   Až pozdě odpoledne bylo konečně dobaleno. Seděla jsem Trenovi na klíně a hrála si s řetízkem, co jsem mu jednou dala. Nosil ho pořád. "Máš nějaký plán na dnešní večer?" zeptal se s úsměvem. Zamyslela jsem se. "Teď mi dáš pěkně masáž zádíček, potom si uděláme něco dobrého k večeři a pustíme si nějaký pěkný film" nadiktovala jsem.

   Všechno perfektně splnil, dokonce i uvařil, mě nenechal na nic sáhnout. Po filmu jsem se na pohovce líně protáhla. "Celý den jsem nic nedělala, ale jsem hrozně unavená" podivila jsem se. "Tak si pojď lehnout, ať se na zítřek hezky vyspíš" navrhl a vzal mě do náruče. "Kam to bude, slečno?" usmál se. "Do postele" zavrněla jsem a políbila ho za ucho.

   "Dneska je tu nějaká zima" konstatovala jsem v pokoji. Přikývl a nechal si trenky. "Jo, aby ti nenastydl, ale mě nastydnout necháš?" urazila jsem se. "Chceš půjčit mojí košili?" zeptal se. "Jo a dej mi rovnou dvě, vezmu si je sebou" přikývla jsem a nastavila ruce. Vytáhl dvě obyčejné košile a podal mi je. "Výborný nápad" usmál se. "Já mám samé výborné nápady" zazubila jsem se. Oblékla jsem si jednu košili a druhou srovnala do tašky.

   Prohlížel si mě. "Tobě sluší úplně všechno, i moje košile" usmál se a udělal mi v posteli víc místa. Přitulila jsem se k němu, abych se zahřála. "Něco pro tebe mám" řekl po chvíli mazlení. Než jsem stihla něco namítnout, otočil se k nočnímu stolku a vytáhl z něj podlouhlou krabičku. "Když jsem já minule odjížděl, dala jsi mi tohle" řekl a sáhl si na krk na řetízek. "Napadlo mě, že bych tom mohl udělat stejně" usmál se a podal mi krabičku.

   Opatrně jsem odklopila víčko. Zalapala jsem po dechu. Uvnitř ležel na černém saténu stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru ozdobného písmene T. Na všech třech koncích písmene byl malí černý kamínek. "Dá se použít jako leésa" řekl a připnul mi ho kolem krku. "Děkuju, je nádherný" usmála jsem se a přejela po něm prsty. "Jenom, co je to lésa?" zeptala jsem se. "Leésa" opravil mě. "Je to něco, co můžeš mít pořád při sobě. V tvém případě jsou to ty tři kamínky v přívěsku. Můžeš si do nich ukládat přebytečnou energii a později ji využít" vysvětlil mi. "Aha" usmála jsem se a věnovala mu jeden děkovný polibek.

   " Jak se to tam vkládá?" napadlo mě. To bych asi měla vědět. "Takhle" řekl a ukázal mi to. Několikrát jsem to zkusila, než se mi to povedlo. "Děkuju" řekla jsem znovu. Políbil mě na nos. "A teď už spi" pobídl mě. Ráda jsem ho poslechla.

   Ráno mě probudily sluneční paprsky. Vymrštila jsem se do sedu. "Co se stalo?" ozvalo se od psacího stolu. "Kolik je?" ptala jsem se. "Něco po deváté" uklidnil mě. "Nechal jsem tě, aby sis přispala. Teď je to naposledy, tam budeš muset vstávat brzo" usmál se. Vstala jsem a přešla k němu. "V kolik odjíždím?" "V půl čtvrté" odpověděl.

   "Cože?" zhrozila jsem se a běžela do koupelny, abych si udělala celkovou hygienu, ne jenom tu ranní. Tren mě pobaveně sledoval, jak běhám po pokoji a suším si vlasy. "Prosím tě uklidni se. Jinak začnu žárlit, že se připravuješ kvůli těm klukům tam" smál se Tren. "No, kvůli nim zrovna. To spíš abych tobě nedělala ostudu" usmála jsem se.

   Kolem jedenácté se vrátila Juana a začala dělat oběd. Po obědě se všichni sešli, aby se se mnou rozloučili. Nejhůř to snášel Dany, za tu krátkou dobu si mě opravdu oblíbil. "A koukej pořádně jíst, ať se tam spravíš" napomínala mě Juana. Přikyvovala jsem a stěží potlačovala slzy. Když ode mě odtrhli Danyho i Kessy, oblékla jsem si kabát a i s Trenem vyšla ven.

   Bylo dost teplo a husté tmavé mraky naznačovaly, že bude nejspíš pršet. "Zase se ochladí a bude znovu sněžit" řekl Tren, aby prolomil ticho. Přes jedno rameno měl přehozenou mojí tašku s věcmi, druhou rukou mě objímal kolem pasu.

   Cestou jsme potkali pár známých, včetně Terua. Samozřejmě následovalo aspoň krátké rozloučení. Ve tři hodiny jsme došli na místo, odkud jsem měla odjíždět. Stál tam Dante se svojí ženou a Hayatem. Rozloučili se se mnou a pak o kus odstoupili. Přišel totiž čas, abych se rozloučila s Trenem.

   Stáli jsme naproti sobě a ani jeden nevěděl co říct. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí. "Budeš mi chybět" prolomila jsem ticho jako první. "Ty mě taky" zašeptal a přitáhl si mě do náruče. Pevně, velmi pevně jsem ho objala, stejně jako on mě. Neudržela jsem se a začaly mi po tvářích stékat slzy. "Neplač" zašeptal. "Bude to pár týdnů, možná měsíců a pak se zase uvidíme" řekl, ale znělo to spíš jakoby přesvědčoval sám sebe, než mě. "Budeme si moct dávat nějak vědět?" snažila jsem se udržet slzy. "Můžeme si psát, trvá to den, než se dopis dostane k adresátovi. Jestli tam tedy budou mít poštovní schránku" odpověděl s lehkým pousmáním. I já jsem se pousmála.

   Políbil mě. Byl to ten nejkrásnější polibek v mém životě. Byl neuvěřitelně něžný,ale i roztoužený, dával mi najevo, že mě miluje a že chce, aby se mi dostalo všeho podstatného, na druhou stranu, mi ale říkal, že mě nikam pustit nechce, že by byl radši, kdybych tu zůstala.

   Slyšela jsem přibližující se cinkání podkov o zem. Objevil se dostavník táhnutý dvěma koni. Zastavil těsně u nás. Zatím byl prázdný. "Ostatní učně naberete po cestě" řekl mi Tren. Z dostavníku slezl kočí. Tren mu podal mojí tašku, aby jí mohl uložit.      

   Naposledy jsem ho objala, on mě naposledy políbil na čelo a pomohl mi nastoupit. "Miluji tě" zašeptal a zavřel za mnou dvířka. "Miluji tě" nesla se za ním moje odpověď, když se dostavník rozjel.

   První kapky s plesknutím dopadly na zem. Ohlédla jsem se, abych ho ještě viděla, ale přes začínající dešťovou clonu jsem toho moc nerozeznala. Všechno se proměnilo v šedavou šmouhu, stejně beznadějnou, jako moje nálada.