Existují jen dvě možnosti, buď to skončí láskou nebo nenávistí!

Tak jo, za tenhle díl mě asi zabijete, ale věřte, že ani já se za něj nemám ráda a to už je co říct! No doufám, že když přežiju, tak napíšu pokračování co nejdřív. Jinak krásné počtení vám přát nebudu, tohle se krásně číst nedá. Ale komentář tu nechte:

Já naopak o krok ustoupila. "Tady nemáš co dělat" řekla jsem rozhodným hlasem. "Otoč se a odejdi." Jen se blbě usmál. "Ale no tak, An. Přeci bys mě nevyhodila" oslovil mě zkráceninou mého jména, kterou jsme používali při výcviku. Bylo jednodušší křičet něco krátkého, než celé jméno. Koukám, že už mi to zůstane.

   "Jestli nepůjdeš sám, budu ti muset pomoct" vyhrožovala jsem a nastavila ruce před sebe ve znamení, že to myslím vážně. "Tak aspoň jednu malou pusinku" zaškemral a přišel až ke mně. Popadl mě do náruče a snažil se mě políbit. Jednu jsem mu vrazila a vší silou se mu snažila vykroutit.

   To ho rozzuřilo. Udeřil mě pěstí do obličeje tak silně, že jsem na chvíli ztratila vědomí. Když jsem se probudila, byla celá místnost zajištěná proti ostatním. Z venku nic neuslyší, a ani nepoznají žádnou magii. Zároveň mi došlo, že mi uzamkl moje síly. Schránka nebyla nijak pevná, ale dostat jsem se do ní nedokázala.

   Trochu mě to vyděsilo. "Vidím, že už jsi zjistila, v jak bezvýchodné jsi situaci" ozval se za mnou Paul. Otočila jsem se čelem k němu. "Takže doufám, že mi to usnadníš. Nakonec dostanu to, co chci, je jen na tobě, jestli to bude dobrovolně nebo ne" oznámil mi. "Opovaž se se mě jenom dotknout! S tebou bych dobrovolně nešla, i kdybys byl poslední chlap na planetě" procedila jsem skrz zuby a vysloužila si tím další ránu.

   Tiše jsem zanaříkala. Rozhodně jsem mu nechtěla udělat tu radost a nahlas mu tu fňukat. "Dobře, řekla jsi si o to sama" usmál se a popadl mě za vlasy. Vyjekla jsem. Dotáhl mě až k pultu, který tu byl na odkládání oblečení a hygienických potřeb. Všechno z něho shodil na zem a položil mě na něj na břicho. Snažila jsem se ho nakopnout, když mi sundával spodní prádlo, ale marně. Nekřičela jsem, nemělo to cenu. Stejně mě z venku nikdo neuslyší.

   Držela jsem nohy těsně u sebe, rozhodně jsem mu to nechtěla usnadnit. Hrubě mi rozkopl nohy od sebe, až jsem si myslela, že mi snad zpřetrhal třísla. Když jsem ho nemohla kopnout, snažila jsem se ho aspoň mlátit rukama. Chytil je obě a bolestivě mi je zkroutil nad hlavou. Vrchol všeho byl, když mi je vzal jen jednou rukou a tou druhou mi mačkal prsa. Neměla jsem sílu se mu bránit.

   Rozhodně jsem nemohla počítat s tím, že by se ke mně choval nějak ohleduplně. Mohla jsem se jen modlit, aby to bylo rychlé. Nedělal si starosti s nějakou přípravou. Prostě ho do mě vrazil a nevšímal si mých protestů. Ležel na mě plnou vahou, znemožňoval mi tak přístup k dostatku kyslíku a díky tomu mi hrozně rychle ubývaly síly. Vzmohla jsem se jen na velmi slabý odpor. On z toho měl nejspíš radost.

   Poprvé to bylo docela rychlé, ale jemu to nestačilo. Chtěl si svoje vítězství vychutnat co nejvíc. Ani se neobtěžoval ho vyndat a chvíli počkat, prostě pokračoval dál. "An, neříkej, že se ti to nelíbí" šeptal mi do ucha samé hovadiny. "Tss" odfrkla jsem si. Jak bych si to mohla užít? Bylo mi z toho na zvracení.

   Díky jeho neustálým a monotónním pohybům dopředu a dozadu jsem měla přes celé břicho modřinu, jak jsem narážela na hranu odkládacího pultu. On už se dvakrát udělal a teď, po krátké pauze šel na třetí kolo. Už jsem neměla žádnou sílu se bránit. Unavovalo mě i jen bezmocné ležení.

   Paul poznal, že moje síly ochably. Pustil mi ruce, a když viděl, že nejsem schopná je zvednout, rozesmál se. Bylo mi teď ještě hůř. Jak víc by mi ještě mohl ublížit? Zvedl mě z pultu. Rozeběhl se proti protější stěně se sprchami a narazil mě o dlaždičky. Vyjekla jsem bolestní, když jsem zády narazila na kohoutek. Jemu snad vážně přeskočilo. Únavou a bolestní jsem se pomalu dostávala do stavu bezvědomí. I když ne tak úplně. Cítila jsem všechno, co se mnou Paul prováděl, ale zároveň nemohla dělat nic proti tomu.

   Ležela jsem teď na mokrých dlaždicích, tváří vzhůru. Mohla jsem si tak plně vychutnat Paulův vítězný výraz. Líbal a hladil mě na prsou, ale když nedostal žádnou odpověď, pořádně mě kousl. To už jsem se neudržela a po tváři mi začaly stékat slzy. "Ale, ty pláčeš? Nechápu proč. Dal jsem ti na výběr" řekl, když po třetí vyvrcholil.

   Asi jen díky tomu, že už byl vyčerpaný mě tam nechal ležet. V klidu se osprchoval a oblékl. Pak přiklekl ke mně. "Jestli někomu jen cekneš, napíšu tomu tvému amantovi, že tady ze sebe děláš prvotřídní děvku. Uvěří mi, jak jinak bych věděl, že máš pod pravým prsem mateřské znamínko? Ostatní kluci mi to rádi potvrdí, jedou po tobě všichni. Já budu hrdina. Cekni, a dozví se se všemi detaily, jak tu spolu každou noc šukáme! Rozumíš?" zeptal se hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

   Přemýšlela jsem o tom, jestli by vážně napsal Trenovi. On si moje mlčení vyložil jinak. "No tak, rozumíš?" zařval a tiskl mi prsty kolem krku. Velmi rychle mi docházel kyslík. Už přiškrcená jsem našla dostatek síly mu přikývnout. Pustil mě a s veselým pohvizdováním odešel. "Nezapomeň" zavolal za mnou a třískl dveřmi.

   Bylo mi špatně, opravdu moc špatně. Musela jsem chvíli ležet, než jsem byla schopná se trochu nadzvednout. Po čtyřech jsem dolezla pod sprchu a pustila na sebe vodu. Drhla jsem se, ale stále jsem všude na sobě cítila jeho ruce, jeho jazyk. Z té představy se mi zvedl žaludek a pořádně jsem se vyzvracela.

   Drhla jsem se dlouho, ale té představy jsem se nezbavila. Vypnula jsem vodu a jen s obtížemi se oblékla. Měla jsem tělo samou modřinu, spodek jsem měla tak bolavý, že i chůze mi dělala problém. Vypadla jsem z koupelny a mířila přímo do svého pokoje.

   Naštěstí byl prázdný. Švihla jsem sebou na postel a rozbrečela se. Proč se to muselo stát? Proč zrovna mě? Bolest celého těla, fyzické a hlavně psychické vypětí mě tak unavilo, že jsem nakonec usnula. Rozhodně to ale nebylo vysvobození.
  

*****

(Marion)

Čekala jsem na placu za základnou a čekala, až An přijde. Bylo mi trochu divné, že tu ještě není, obvykle chodila včas. Když zpoždění bylo už půl hodiny, šla jsem jí naproti. Nikde cestou jsem jí nepotkala. Napadlo mě, že by mohla být u sebe na pokoji.

   Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo mi neodpověděl. Opatrně jsem je otevřela. Viděla jsem někoho ležet na posteli. Byla to An. Potichu jsem k ní přešla a zatřásla s ní. Prudce sebou škubla, ale jinak nebyla schopná se zvednout. Všimla jsem si, že má celý obličej nateklý a samou modřinu. Tomu jsem nevěnovala přílišnou pozornost.

   Měla vysokou horečku. Řekla bych, že ani moc nevnímala. Z pokoje jsem vyběhla přímo raketovou rychlostí a běžela na ošetřovnu. Tak jsem jim všechno popsala a i s nimi běžela zase zpátky.

   Seděla jsem na chodbě a čekala, co se bude dít. Lékař u ní byl už asi půl hodiny. Vůbec jsem si nedokázala představit, co s ní je. Vyšel doktor. "Tak, co to je?" zeptala jsem se. "Nervová horečka, asi toho na ní bylo v posledních dnech moc. Srazili jsme jí dolů prášky. Teď byste jí neměli v ničem odporovat, jenom jí přitížíte. Dávejte jí studené obklady a tady ty prášky. Zítra se na ní přijdu znovu podívat" řekl doktor a odešel.

  

Vešla jsem do pokoje. Zase spala. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila jí po vlasech. Nedokázala jsem si představit, co u ní mohlo vyprovokovat nervové zhroucení. Ještě dopoledne na běžkách vypadala naprosto v pořádku.

   Slyšela jsem, že něco šeptá. Nejdřív jsem myslela, že je vzhůru, ale ona pořád spala. Bylo to jenom moje zdání. Sklonila jsem se k ní blíž. Znělo to jako "Trene". Přemýšlela jsem, čí je to jméno. No jistě! Křestní jméno jejího meertalena. Jestli ta horečka do zítra neklesne, napíšu mu. I když sem nesmí, myslím si, že jeho přítomnost by jí prospěla.

   Druhý den dopoledne za mnou přišel opět lékař. "Ta dívka, jmenuje se myslím Fren, se o ní pěkně a poctivě stará. I tak ale horečka nechce klesnout. Jestli to takhle půjde dál, budeme si jí muset vzít do nemocnice. Nevím, jak dlouho dokáže její tělo bojovat s tímhle nervovým vypětím. Je velmi drobná a bojím se, že asi moc dlouho ne".

   Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Hned potom jsem si sedla ke psacímu stolu a napsala dopis, ve kterém jsem žádala Anthonyho, aby sem neprodleně a co nejrychleji přijel. Nenapsala jsem proč, ale jemu to asi dojde. Dopis jsem odeslala. Jestli teď žije v Chamonu, dojede sem za 6 dní. Když sebou mrskne, bude tu za 4 dny. Do té doby snad An vydrží.