Krátké setkání, dlouhé odloučení

Takže, jsem tu s dalším dílek, přesně, jak jsem slibovala. Tenhle už jsem dokonce i ukončila ;). No doufám, že pokračoání bude co nejdřív, ale zaím si přečtěte tenhle a nechte mi tu komentík:

Zaostřila jsem a srdce mi poskočilo radostí. Byl to on! Ještě si mě nevšiml a to stál jen pár lidí ode mě. No, já bych si ho taky nevšimla, kdyby nepromluvil. Bavil se s nějakým mužem a pak si s ním prohodil místo, pak ještě s jedním, až nás od sebe dělil jen jeden. Prohlížela jsem si ho. V tom hábitu mu to tak strašně moc slušelo. Jemu slušelo úplně všechno.

   Natáhla jsem ruku, zezadu kolem toho muže a zatahala ho za rukáv. Pomalu zvedl hlavu a jeho modré oči se zabodly přímo do mě. Nedokážu popsat, co se mu asi honilo hlavou, ale otevřel ústa v něm úžasu, zíral na mě, jako kdybych byla přelud a vypadal, že asi dostane infarkt. Nejspíš zapomněl i dýchat.

   Usmívala jsem se na něj. Když se konečně nadechl, aby něco řekl, začala hrát hudba. Zahleděl se do not, ale oči mu každou chvíli lítaly ke mně, jakoby se bál, že mu zmizím, když se na mě nebude dívat dostatečně dlouho.

   Během mše si vyměnil místo s tím mužem a díky tomu jsme teď stáli vedle sebe. Vzala jsem noty jen do jedné ruky a nenápadně k němu napřáhla ruku. Stiskl mi ji a obdařil mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů.

   Teď mi bylo jedno, že musím zpívat nějakou mši v ošklivém hábitu. Byl tu se mnou. Stál vedle mě a držel mě za ruku, tak, aby to neviděl nikdo jiný. Zpívala jsem nahlas, ale jen tak, abych slyšela jeho nádherný tenorový hlas. Nikdy mi neřekl, že umí tak nádherně zpívat. Občas mi až naskakovala husí kůže. Mše mi teď přišla, jako ta nejkrásnější hudba na světě.

   Fren si všimla, že se vedle mě nějak záhadně rychle vystřídalo mužské osazenstvo, takže se taky ohlédla. Když viděla, kdo to je, široce se usmála, kývla na pozdrav a jinak dělala, že nás vůbec nezná. Je to skvělá kamarádka.

*****

Celá vše i s oslavou trvala přes 3 hodiny. Potom si nás zavolala Marion. Jak neochotně jsem pustila Trenovu ruku. "Budu čekat venku" zašeptal mi do ucha a odešel spolu s ostatními. Já šla k mojí skupině a v duchu se modlila, aby nám dala ještě rozchod. "Jsem na vás pyšná, zpívali jste opravdu dobře. Ještě nikdy jsem neměla takhle nadanou skupinu na zpěv. Za odměnu si můžete udělat do konce dne osobní volno, odjíždět budeme až zítra ráno. V 11 budete všichni na ubytovně" udělala mi Marion radost.

   Vyběhla jsem z kostela ještě dřív, než ostatním došla ta radostná novina. Hned přede dveřmi jsem se rozhlédla. Seděl na Dafiné, a když mě viděl, pokynul mi, abych šla k němu. Rozběhla jsem se a ladně vyskočila do sedla. Tren hned Dafiné pobídl a rozjel se někam do města.

   Zastavil před jednou skromně vypadající budovou. Dafiné nechal odvést do stájí, mě vzal za ruku a vyběhl se mnou schody do druhého patra. Až u něj v pokoji jsme se zastavili. "Konečně je ta pravá chvíle udělat tohle" řekl a dlouze a vášnivě mě políbil. Pevně jsem ho objala a odmítala ho pustit.

   "Co jsi tam dělal?" zeptala jsem se, když se mi se smíchem vykroutil a posadil se do postel. Hned jsem si sedla vedle něj. "Nestihl jsem tu první oslavu a každý by měl být alespoň na jedné. Jel jsem tedy na tuhle. Ale co tu děláš ty?" "Marion, naše učitelka, za nás slíbila účast. Museli jsme" zašklebila jsem se. "Proč jsi mi to nenapsala?" zajímal se. "Chtěla jsem si tu potupu, v podobě mého zpěvu nechat pro sebe" usmála jsem se. I on se smál.

   Celé odpoledne jsme si povídali. Nejdřív mi on vyprávěl, co dělá celá jeho rodina včetně jeho. Pak byla řada na mě. Zajímal se úplně o všechno. Pořád se mě ptal, jestli mě moc neunavuje. Mělo mi být jasné, že si těch kruhů pod očima musel všimnout. "Dávají vám dost zabrat, co?" konstatoval. Jen jsem přikývla.

   Stěžovala jsem si mu, že mě bolí záda tak, že nemůžu spát. Jako masér hned věděl, o jaké svaly se jedná a nabídl mi, že to spraví menší masáží. Samozřejmě jsem přijala. Opravdu netrvalo dlouho a bolest postupně zmizela. Měl zlaté ruce. "Konečně se budu moct bezbolestně vyspat" usmála jsem se.

   Tren mi uvařil čaj, hladil mě ve vlasech. Byla jsem opět v sedmém nebi. "Nechápu, jak jsem mohla bez tebe vydržet 14 dní" zakroutila jsem hlavou a políbila ho. "To já taky ne" usmál se a polibek mi oplatil. "V kolik musíš být zpátky?" zeptal se. "V 11" "Hm." Pak bylo chvíli ticho. "To je úžasný. Ticho" rozplývala jsem se. Vzhledem k tomu, že Ivein s Verou a Paulem byly extrémně ukecané, přišlo mi to tak nádherné. Jsem se tiše zasmál. Nikdy nemluvil moc nahlas, ale až teď jsem si to uvědomila. Byla jsem to vždycky já, kdo mluvil.

   "Já to mám doma přesně naopak. Moc velké ticho" promluvil schválně hlasitěji, než obvykle. "Když už jsme u toho mluvení, proč jsi mi nikdy neřekl, že tak krásně zpíváš?" zeptala jsem se. "Když myslíš" pokrčil rameny. "Opravdu nádherně. Takový mužný tón" zasnila jsem se. "Kdyby byl ženský, asi by to bylo docela špatné, nemyslíš?" zasmál se. On si vždycky ze všeho dělal srandu.

   "Nemáš tu někde řetězy?" napadlo mě. "Proč?" podivil se. "Abych se tu mohla na protest přivázat, že nikam nechci a zůstanu tady" vysvětlila jsem mu. Od srdce se zasmál. Bylo tak krásné vidět jeho usměvavou tvář. "Bohužel nemám, ale myslím, že by tě před Marion stejně nezachránily" zakroutil hlavou. Zklamaně jsem si povzdechla.

   "Tobě se líbí viď?" zeptal se najednou. Zvedla jsem hlavu a všimla si jeho pohledu, zabodnutého do prstýnku na mojí ruce. "Ano" přikývla jsem. "Miluji tě" zašeptal mi najednou přímo do ucha. Ani jsem si nevšimla, kdy přesně se posadil tak blízko mě. Nevyznala jsem se v jeho náladách. Ještě před chvilkou se smál. Teď byl jeho pohled něžný a spíš smutný.

   "Vždyť já tebe taky" usmála jsem se a zády se o něj opřela. Pevně mě objal a tvář mi přitiskl do vlasů. "Ty jsi moje malá krásná čarodějka" zašeptal a políbil mě na krk. "Abych byla zase hezká, potřebovala bych alespoň týdenní spánek" zasmála jsem se. "Ano, v tom s tebou souhlasím" přikývl a prsty mi přejel po kruzích pod očima. "Takže tím chceš říct, že teď nejsem hezká?" otočila jsem hlavu.

   Chvíli přemýšlel, než mu došlo, že se nachytal na moje slova. "Samozřejmě, že nejsi hezká. Jsi nádherná" doplnil to s úsměvem. Tohle pošťuchování mi bude chybět. "Trene" zašeptala jsem. "Je hezké zase slyšet tohle jméno" usmál se. "Všichni ti říkají Anthony, viď? Ještě že mě máš" zasmála jsem se v předstírané pýše. "Ještě že tě mám" přikývl.

   "Na výcviku tě všichni, tedy ti starší znají jako mladého Anthonyho" uvažovala jsem. "Ano, takhle mě rozlišují od otce" přikývl. "Ale tvůj táta se jmenuje Raziel" zarazila jsem se. Proč mě to nikdy předtím nenapadlo? "Dřív se jmenoval Anthony, ale pak mu to jméno přišlo příliš lidské a nechal se přejmenovat na Raziela. Mě ho nechal" vysvětlil mi. "To je bláznivý" zavrtěla jsem hlavou. "On měl vždycky sebe a svojí čest na prvním místě, pak byla máma, pak Nik a pak teprve dlouho, dlouho já. Nevýhoda druhorozených synů" pokrčil rameny. Už se s tím smířil. Mě by to tedy štvalo, kdyby můj táta dával najevo, že mě kvůli věku má méně rád.

   "Nechme toho" ukončil to. Souhlasně jsem přikývla. Chvilku jsme jen tak seděli. Držela jsem jeho dlaň a prsty mu přejížděla po jejích čarách. "Budeme muset vyrazit" zašeptal. "My?" zamrkala jsem překvapeně. "Myslíš, že tě takhle pozdě nechám jet samotnou?" zeptal se, jako by to byla jasná věc. "Dobře" vzdala jsem to. Nemělo smysl se s ním hádat a navíc jsem ho chtěla mít co nejdéle u sebe.

   Šli jsme do stájí. Tren mi nastavil ruce, abych mi pomohl dostat se do sedla. "Děkuji" usmála jsem se. "Prosím, krásná slečno" odpověděl a vyskočil za mě. "Mám řídit?" zeptala jsem se, ale zároveň už jsem měla v ruce otěže a pobízela Dafiné k pohybu. "Budeš mě muset vést. Vůbec totiž nevím, kudy jsme sem přišli" "A to jsi chtěla jít sama" zakroutil Tren nevěřícně hlavou a trochu poupravil směr.

   Bylo půl 11, když jsme dorazili před mojí dnešní ubytovnu. Seskočil a sundal mě ze sedla. Hned co mě postavil na zem, mě jednou vášnivě políbil. "Měla bys radši jít" zašeptal. Přikývla jsem. Nikdy nebylo dobré přijít na minutu přesně v určený čas. Nerada jsem od něj odcházela. Znamenalo to, že se zase nějakou dobu neuvidíme. Slyšela jsem vzdalující se dusot koňských kopyt. Neotočila jsem se. Bylo by to pro mě mnohem horší.

   "Není moudré se s ním takhle ukazovat na veřejnosti" ozvala se Marion. Trochu jsem se jí lekla. "Proč by ne?" pokrčila jsem rameny. "Je to tvůj meertalen" poukázala na všem známý fakt. "A já jsem jeho Druhá část" informovala jsem ji s klidem. Vyvalila oči v němém úžasu. "Přesto to není
moudré. Ne v postavení, v jakém se nacházíš" "Nechápu" zavrtěla jsem hlavou. Marion se pousmála. "Pojď dovnitř. Nechci ti to vysvětlovat tady".

   Odvedla mě do svého pokoje a nabídla mi místo k sezení. Vždycky se ke mně chovala lépe, než k ostatním. "Musíš pochopit, že ty jsi teď pro druhou stranu barikády nebezpečí číslo jedna. Myslím si, že už všichni Shinigami vědí, že jsi právě na výcviku. A že brzy bys měla být silná. Budou hledat nějakou slabinu, která by tě oslabila" řekla. "Nevědí, že jsem to já" namítla jsem. "Teď to nevědí. I když mi to přijde divné, dokonce ani nevědí, že jsi žena. Ale to není důležité. Dříve nebo později se to dozví. A nemusí to být jenom Shinigami, kdo ti bude chtít ublížit" pokračovala.

   "Dobře, ale co to má společného s Trenem?" Marion si povzdechla. "Copak to nechápeš? Právě Anthony je tvým slabým místem" řekla naléhavě. Zamrazilo mě. Nikdy mě nenapadlo, že bych tím, co jsem, ohrožovala Trena.

   "Já vím, že láska, a ještě navíc opětovaná, je krásná věc. Zvlášť, když jde o Anthonyho. Je to moc hodný a šikovný kluk. Ale měla by sis dávat pozor" usmála se. Přikývla jsem, hlavu plnou těch nejčernějších myšlenek. "Rozhodla jsem se, že budeš mít individuální výcvik. Potřebuješ se toho naučit mnohem víc, než bychom stihli s ostatními. Začneme hned, jak se vrátíme do Grinstonvillu. Jestli s tím tedy budeš souhlasit" navrhla mi. "Jistě"přikývla jsem. Proto jsem sem jela. Abych se naučila všechno, co budu potřebovat.

   "Dobře. Můžeš jít. A nikomu o tom neříkej" "Dobře" řekla jsem a odešla. Tak to bych měla. Začně ještě větší teror, a navíc k tomu, jako třešnička na dort, budu mít permanentní strach, aby se kvůli mně něco nestalo Trenovi.