Mučení zpěvem

Ok, ok, vím, že už zase pospíchám. Ale musím využít příležitosti, že mám čas, chuť a hlavně nápad o čem psát. K tomuhle jsem se dostávala dost dlouho, takže to mám promyšlené, díly tedy budou asi rychleji za sebou. Doufám, že vám to nebude vadit, s komentováním samozřejmě počkám. Ale nebudu přeci odhánět spisovatelskou múzu, když se tak ochotně nabídla a líbá mě jak o život, takže píšu a píšu a píšu....

   Tenhle dílek je dost blbě useknutý, přiznávám, ale je to z toho důvodu, že počítám velmi brzy s pokračováním (rozhodně to není proto, abych vás naštvala, to bych s nikdy nedovolila ;)). No uvidíte sami. Krásné počtení a necte koment:

Trénovali jsme tu píseň každý den, aspoň hodinku večer. Čím víc jsme ji uměli, tím víc jsem na ní byla alergická. Nelíbila se mi. No dobře, byla pěkná, ale rozhodně mě nelákal fakt, ji zpívat.

   Přišel dopis od Trena. sice jsem měla trochu problémy ho přelouskat, ale i tak jsem z něj měla hroznou radost. Asi to na mě bylo vidět, protože se mě hned několik lidí ptalo, proč mám tak dobrou náladu. Fren jediná tušila, co by to asi mohlo být a jí jediné jsem to taky potvrdila. Po večerním tréninku písně mi pomohla napsat dopis v jejich jazyce. Nechtěla jsem to pořád psát v angličtině. Samozřejmě o tom zpěvu jsem radši nenapsala ani slovo, nemusí vědět, jaká mě čeká potupa.

   Začínalo mě to tu čím dál tím víc štvát. Když už jsem si zvykla na kruté tréninky, přišlo to zpívání. Když už jsem si začala zvykat na to zpívání, nemohla jsem si zvyknout, že mě pořád a neustále obletoval Paul. Nevím proč, ale snažil se být úplně všude, kde jsem byla já. No dobře, vím proč, ale nějak jsem si to nechtěla připustit.

   Ivein na mě žárlila, protože jí nikdo neobletoval a ona si na to dělala výhradní právo. Bohužel marně. Snažila jsem se Paula nasměrovat, aby se zajímal o Ivein, ale on prostě ne a ne přestat běhat za mnou. Dost mě to štvalo. Řekla jsem o tom Fren a od té doby jsme chodily vždycky spolu. Byla jsem jí za to vděčná. Bála jsem se jít sama, bůhví co by ho napadlo.

*****

"Tak to dáme ještě jednou celé" řekla Marion po týdnu příprav. Přejeli jsme to tedy celé znovu. Asi byla spokojená, protože nás propustila, nezapomněla ovšem dodat, že pozítří jedeme. Paráda. Už pozítří. Otráveně jsem se svalila na postel a otevřela nový dopis od Trena.

   V obálce byl kromě dopisu i malý předmět. Vyklepala jsem si ho do ruky. Byl to prstýnek, který mu vrátila Mona. V minulém dopise jsem se ho na něj ptala. Ani nevím proč, ale hrozně mě to zajímalo a bylo by mi líto, kdyby ho vyhodil. Přeci jenom, byl nádherný. A on mi ho poslal. Četla jsem dopis a hledala něco, co mi chtěl o tom prstýnku říct.

   Až na konci byla zmínka, že ho měl u sebe a že mi ho posílá. Fren se potutelně usmívala. "Co je?" nechápala jsem. "Vidím, že tě má opravdu rád" okomentovala to. Nechápavě jsem zvedla obočí. Jak to myslela? Tenhle prstýnek byl jenom dárek. "Já vím" přikývla. "Ale u nás ti nikdo nedá prstýnek jen tak, i když je to jen dárek" usmála se a prstýnek si pořádně prohlédla. Pak mi ho vrátila. Zamyšleně jsem si ho nasadila na prst.

   Ty dva dny zbývající do odjezdu jsme zase makali. Myslela jsem, že nás budou trochu šetřit, když půjdeme mezi lidi, abychom nevypadali tak strašně uvaneně. Ale opak byl pravdou. Možná chtěli, abychom vypadali co nejvíc znaveně, aby pak lidi neřekli, že se tu flákáme. S tím jsem tedy rozhodně nesouhlasila.

   Když měla konečně nastat hodina odjezdu, mačkaly jsme se všechny holky u zrcadla a snažily se, co nejlíp zamaskovat tmavé kruhy pod očima. Sice jsem říkala, že mi nezáleží na tom, co si o mě myslí ostatní, ale ostudu zase dělat nemusím.

   Snahu zkrášlit se, jsem vzdala jako první a pohodlně se usadila do připraveného kočáru. Přišlo mi to jako věčnost, než nastoupili i ostatní. Marion dala pokyn k odjezdu a kočár se dal do pohybu. Měli jsme před sebou asi 4 hodiny jízdy. Opět se rozpoutala debata o všem a o ničem, do které jsem se nechtěla moc zapojovat.

*****

Celá rozlámaná jsem vystoupila z kočáru. Cesta se protáhla na 6,5 hodiny a všem se to zrcadlilo v náladě. Jediné štěstí, že ta oslava bude až zítra, protože jinak bych s těma notama třískla o zem a odešla. Až tak jsem byla mrzutá.

   Ubytovali nás do prostých dvojlůžkových pokojů. Ale i to mi stačilo. Poprvé, za celou dobu, jsem měla dostatek času i energie, abych si mohla číst knížku. Fren se mi smála. Prý místo abych se bavila s ostatními, si tu čtu. To mi bylo jedno. Jestli ona žvatlání o ničem nazývala zábavou, tak prosím. Fren odešla a já si užívala chvíli klidu. Přebytečnou energii jsem si uložila do svého leésa. Snad úplně poprvé. Nikdy mi jí nezbylo tolik, abych mohla dát nějakou pryč. Četla jsem knížku, kterou měl Tren nejspíš hodně rád. Některá slova, věty nebo odstavce byly označené rýhou od nehtu. Hned pro mě měly větší cenu. Věděla jsem, že tyhle věci ho zajímaly, že ho nějakým způsobem oslovily nebo s nimi souhlasil.

   Usnula jsem ještě dřív, než se Fren stačila vrátit. Po dlouhé době se mi zase něco zdálo. V pozadí hrála mše, kterou jsme měli zítra zpívat. Šla jsem kolem nějakého kostela a viděla Trena. Jen z dálky. S úsměvem mi zamával, ale nemohl na mě počkat, musel jet dál.

   Probudila jsem se. To byl divný sen. Doufám, že se to nestane, protože to by mě vážně hrozně mrzelo. Jelikož už se rozednívalo, nemělo smysl ležet dál v posteli. Stejně by mě někdo za chvíli vzbudil. Šla jsem se tedy do koupelny opláchnout a trochu si upravit vlasy. Tren mě naučil, jak to dělají. Ani u toho nemusím luskat prsty. Udělal to schválně, prý to líp vypadá. Nevytvářela jsem nic složitého. Spíš něco jednoduchého, ležérního, ale přesto vkusného a pěkného.

   Po snídani jsme se všichni vydali do blízkého kostela. Rozhodně nevypadal jako ten, o kterém se mi zdálo. Takže asi vážně byl jenom sen. Na jednu stranu mě to uklidnilo, ale na druhou jsem byla zklamaná. Bylo by tak skvělé, kdyby tu byl. Ale co by tu dělal, že? Musím myslet trochu víc realisticky.

   Opět se mě zmocňovala včerejší ponurá nálada. Nikdy jsem neměla ráda kostely. Už jako dítě jsem se jim vyhýbala a teď musím v jednom dobrovolně zpívat. Bože! Ještě předtím, než jsme mohli vstoupit, každý musel odříkat přísahu. Něco jako Otčenáš, ale v jejich jazyce a znamenalo to něco v tom smyslu, že ctíme Duše a že jsou nám posvátné. To jsem jim klidně odpřísáhla. Rozhodně si to nemíním s nikým rozhádat o věci, jako je urážka Duše. I pro mě je to něco posvátného, něco, co bychom měli uctívat. Souhlasila jsem s tím, když i tomhle světě vím nějaký půl rok.

   Uvnitř nám vnutili nějaký černý hábit a červenou šálu. Prý abychom vypadali jako sbor a ne jako banda čarodějů v civilu. Tak to mi ještě scházelo. Oblíkat si nějaký hadr. Do čeho jsem se to zase dostala. U mě nemůže nic probíhat normálně.

   Až když jsem si se skřípáním zubů oblíkla tu hrůzu, mohla jsem si v klidu prohlédnout kostel. Z venku vypadal dost obyčejně, ale zevnitř byl opravdu krásný, vyzdobený nejrůznějšími výjevy, které ale neměli nic společného s naším křesťanstvím. Většinou tam byli andělé (měla bych říkat archandělé, ale kdo by se tím zabýval, že?), démoni a shinigami, v pokoji a míru, což rozhodně neodpovídalo skutečnosti. Fren mi vysvětlila, že tohle je něco jako náš cíl. Udržet všechny 3 rasy v míru. Nadlidský úkol.

   Začal se ozývat až moc velký šum hlasů. To tady budou i jiní? To mě dost děsilo. Dovnitř začal proudit dav, oděný stejně, jako jsme byli my. Aspoň že tak, v tomhle se snadno ztratím. Moje plány na útěk přerušila Marion, když se postavila doprostřed místnosti a začala všechny usměrňovat do 4 velkých skupin - sopránů, altů, tenorů a basů. Takže budeme zpívat všichni? Výhoda pro mě, nebudu slyšet.

   Všechny postavili do půlkruhu podle jejich hlasů. Samozřejmě na jednom konci stály všechny soprány a druhém zase basy. My alty a tenory jsme byli uprostřed, vždy blíž k nám stejnému pohlaví. Trochu jsme se mačkali, bylo dost málo místa, ale už mi to nějak přestávalo vadit. V takovém mumraji přeci nikdo nepozná, že jeden nezpívá. Pokud nás tedy nebude víc. Rozhodla jsem se, že zpívat budu, abych je nějak neurazila, ale hlasité projevy ode mě rozhodně neuslyší.

   Otráveně jsem se rozhlédla kolem. Viděla jsem všechny od nás, tvářili se nadšeně, asi se těšili. Já tedy rozhodně ne. Fren mě obdařila jedním povzbuzujícím úsměvem. Achjo, tak s chutí do toho.

   Marion obešla každou holku a rozdala sopránové a altové noty. Patrik rozdával noty klukům. Doufala jsem, že na mě nezbude, ale marně. Každý dostal. Už jsem chtěla propadnout zoufalství, když se blízko mě ozvalo mužské, tiché, přesto melodické "Díky". Překvapeně a plná očekávání jsem se otočila, abych viděla tu osobu, která promluvila.

název je trochu zavádějící od někoho, kdo miluje zpěv, ale to je proto abyste viděli, že Anori není moje druhé já úplně ve všem ;)