Osamělé srdce - 1. část

Nechtěla jsem být ani zkopána, ani zabita ani jinak umučena nejmenovaným anime, takže opravdu vydávám. Bohužel ani tenhle díl nebude niajak veselý a s jeho druhou částí to nebude jinak. I přesto doufám, že to přetrpíte a čtení si užijete, vždyť nemusí být vždycky happyend.

Jela jsem asi hodinu, než se dostavník konečně zastavil. Vytrhlo
mě to z chmurných myšlenek. Z venku se ozýval radostný smích, nějaká dívka odříkávala fráze na rozloučenou. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Proč někdo snáší loučení tak snadno?

   Ta dívka nastoupila a dostavník se opět rozjel. Jen letmo jsem si ji prohlédla. Dlouhé blond vlasy, pěkný obličej, štíhlá postava. Trochu mi připomněla Monu. "Ahoj, já jsem Ivein" spustila hned. "Anori" pousmála jsem se. Ivein začala mluvit. Vnímala jsem jí jen napůl, spíš jsem se dívala z okna doplňovala ji slovy jako "Hm, aha, dobře". Po chvíli ji moje mlčenlivost začala nudit a taky ztichla.

   Cestou nastoupil ještě jeden kluk a dvě dívky. Rozběhl se živý rozhovor, do kterého jsem se taky zapojila. Trochu mi to pomohlo nemyslet na tu hryzavou bolest v srdci. Jedna z dívek, které přistoupily, se jmenovala Vera. Měla po ramena dlouhé černé vlasy, drobný obličej i postavu a na pohled vytříbený vkus na oblečení. Podle toho, co říkala měla ráda kreslení, zpěv a hudbu, prostě umělecká duše. Dokonce i něco zazpívala, měla krásný vysoký hlas.

   Ten kluk, jmenoval se Paul, měl krátké blond vlasy, veselý obličej a ještě chlapeckou, ale celkem vypracovanou postavu. Byl opravdu velmi veselý, celou cestu s námi laškoval. Nejvíc si rozuměl s Ivein. Ona byla typická blondýna. Nejenže tak vypadala, ale i se tak chovala. Hrozně se jí líbilo, že jí Paul balí.

   Ta třetí dívka byla hodně jiná. Jmenovala se Fren. Měla blond vlasy, na pravé straně dlouhé pod rameno, kolem hlavy se jí postupně zkracovali, až na levé straně dosahovaly délky po bradu. Nebyla nijak nalíčená, ale i přes to měla krásné výrazné oči. Byla tichá, odpovídala jen, když se jí někdo zeptal. Měla tlumený hlas velmi příjemné barvy.

   Už cestou se utvořily skupinky. Ivein se bavila s Paulem o naprosto zbytečných věcech. Já se bavila s Fren, mě jediné byla ochotná říct něco o osobě,což jsem jí oplatila stejnou mincí. Vera se chvíli bavila s nimi, chvíli s námi, zjišťovala, která skupina jí bude víc vyhovovat. Velmi chytré - pomyslela jsem si. Myšlenky jsem si pečlivě chránila, takže jsem si mohla myslet, co jsem chtěla.

   Fren byla opravdu velmi milá a chytrá. Na první pohled sice vypadala dost zvláštně, ale zdání někdy klame. Hned jsem si jí oblíbila. Asi mě nějak přitahovaly starší osoby. Jak jsem se později dozvěděla, Fren byla stejně stará jako Tren, Veře bylo něco kolem 140 a Ivein s Paulem táhlo na 75. Zase jsem byla nejmladší, ale nebylo to zas nějak zvlášť poznat.

   Fren zezačátku překvapil můj věk. Vysvětlila mi, že mladí lidé (tím myslela všechny pod 120) se chovají jinak, rozjíveně, asi jako Paul s Ivein. Pochopila, až když jsem se jí svěřila, že jsem vyrůstala na Zemi. Taky tam teď dlouho byla. Odsuď odešla po vysoké škole a vrátila se asi před 80 lety. Proto jela na výcvik až teď.

   Dostavník zastavil, až když
se začalo smrákat. Čekal na nás muž, který nás provedl bránou do malého města. Vedl nás rychle a byla tma, takže jsem toho moc neviděla. Prý si město prohlídneme během následujících dní. Došli jsme k velké budově, která měla být naší ubytovnou. Pokoje byli po 4, samozřejmě dívky a chlapci zvlášť. Paul byl zklamaný a Ivein s Verou se hned přidaly ke mně a Fren, že budou s námi. S Fren jsme se na sebe jen podívali pohledem, který přímo říkal "no to mám radost".

   Po ubytování Vera s Ivein někam vypadly a my zůstaly samy. Začaly jsme si znovu povídat. Ptala se mě, kdo mě učil mluvit jejich řečí. Řekla jsem, že Tren. Chvíli na mě zírala, bylo vidět, že přemýšlí. "Myslíš mladého Anthonyho?" zeptala se nakonec. Přikývla jsem. "Asi ano" "Natori" doplnila. Tentokrát jsem kývla jistě. Usmála se. "To mě mohlo napadnout, žádného jiného Trena totiž neznám."

   "Odkud ho znáš?" nedalo mi to. To bych si dala, kdyby tu se mnou byla nějaká jeho ex. "Chodili jsme spolu na střední" odpověděla. Při slově "chodili" se mě dotkla smrt, ale pak přišel vysvobozující pocit úlevy. Jenom spolužáci. "On je tvůj meertalen, že?" došlo jí. Přikývla jsem, možná trochu nesměle. Chvíli si mě prohlížela. "Že by nejen to?" usmála se. Sakra, byla nějak moc všímavá.

   Při horečném přemýšlení, co odpovědět jsem nechtíc zčervenala. "Mě to můžeš říct, já to neprozradím" usmála se. "My spolu můžeme být" řekla jsem rychle. Hned jsem se kousla do jazyka. Bože, proč vždycky všem všechno vykecám? Nevěřícně si mě změřila pohledem. "To bys musela být jeho Druhá část…" došlo jí a můj úsměv jí v tom utvrdil. "Jo tak" zasmála se.

   Pozdě večer se vrátily i ty dvě a my konečně mohly zhasnout a spát. Bylo nám totiž řečeno, že nástup bude prozatím v půl osmé a v tom případě potřebuju dost času na to, abych se pořádně probudila. Když byla tma a ozývalo se jen troje pravidelné oddechování, zachvátil mě tak nesnesitelný stesk, že jsem si musela obličej schovat do peřiny, abych zdusila křečovitý pláč. Tak moc mi chyběl a to jsem od něj byla jen pár hodin. Víc jsem se zachumlala do jeho košile, která aspoň trošku voněla jako on.

   Chyběl mi, až nezdravě. Chyběla mi i jen samotná jeho přítomnost. Doufám, že se to časem zlepší. Vždyť vyvádím jak malá. Ale ať jsem se snažila sebe víc, prostě jsem se nemohla uklidnit a stále propadala té samé zoufalé touze utéct z budovy a vrátit se zpátky do Chamonu.

  

*****

Ráno jsem vstala dřív než ostatní. Probrečela jsem skoro celou noc a taky jsem podle toho vypadala. Naštěstí jsem byla odpočatá ze včera, takže mi těch pár hodin stačilo. Zapadla jsem do koupelny, něco mi říkalo, že po Ivein bych to už asi nestihla. Dala jsem si rychlou sprchu, udělala ranní hygienu a vlasy stáhla do culíku. Byla jsem v koupelně opravdu asi jen 15 minut, když se ozvalo zaklepání a dovnitř se vřítila Ivein s obrovskou kosmetickou taškou. Radši jsem se klidila.

   Snídaně jsem se skoro ani nedotkla, jeden toast a hrnek kafe. To mi bohatě stačilo. Vera s Fren neměli žádné problémy se pořádně najíst. Nechápala jsem, jak takové malé stvoření, jako byla Vera, dokázalo sníst tolik jídla. Pobaveně jsem ji sledovala a snad poprvé za celou dobu, co jsem odjela z Chamonu jsem se usmála. "Hned ti to sluší mnohem víc" špitla s úsměvem Fren.

   Po snídani, kterou Ivein kvůli ranní hygieně nestihla, jsme se všechny přesunuly do vstupní haly. Tam už čekal Paul a ten muž, co nás včera vedl. Představil se nám jako Patrik. Řekl, že nás provede městem a představí nám naší učitelku, po dobu pobytu našeho hlavního generála.

   Grinstonville bylo sice malinké městečko, ale opravdu pěkné. Domků tu stálo jen pomálu, byli vlastně jen pro lidi, kteří se starali o údržbu města, komfort učňů a jejich výcvik. Bylo tu spoustu parků, luk a lesů, určených pro trénink, jak řekl Patrik. Naše ubytovna stála na druhém konci od vstupní brány. Uprostřed celého města bylo něco jako "radnice". Naše hlavní stanoviště každé ráno. Tady se budeme scházet na začátek tréninku, tady bude končit i začínat naše kondiční cvičení, odsud budou všechny povely.

   Před touhle "radnicí" jsme také ukončili naší prohlídku. Co jsem nedodala je, že cestou se k nám přidalo ještě několik učňů, kteří už tu nějakou dobu byli. Tmavé kruhy pod očima a unavené držení těla mohly znamenat jen dvě věci. Buď až do noci někde flámují, což těžko, protože tu není kde, a nebo je trénink opravdu tak strašně fyzicky náročný.

   Stáhl se mi žaludek. Nějakou velkou fyzickou zátěž rozhodně nezvládnu. Za dobu mého pobytu v Chamonu, během kterého probíhal jen drobný výcvik, jsem dost zlenivěla. Nechtělo se mi ani chodit. Odpočinek tady ale rozhodně nehrozil.

   Patrik nám řekl, abychom se my, ti noví, postavili kousek dál od ostatních. Budeme mít jiný program. Těm ostatním zadal nějaký úkol a propustil je. Nás srovnal do řady a zaklepal na dveře od radnice. "Teď se seznámíte s Marion, vaší učitelkou" řekl významně a o kus odstoupil