Osamělé srdce - 2. část

Tak, mám další díl, rychleji už to opravdu nešlo. Tenhle by měl být poslední z těch opravdu smutnějších, příště už se víc zaměřín na Anorin výcvik. Takže pěkné počtení a nechte mi koment:

Stál jsem na dešti a díval se za dostavníkem. Cítil jsem se, jakoby moje srdce odjelo spolu s ním. Věřte mi, není to příjemný pocit. Dante se i s rodinou vzdálil. Taky jsem se rozhodl jít domů. I když lilo jak z konve, nepospíchal jsem. Domů jsem dorazil úplně promočený a zmrzlý.

   "Bože můj, ty vážně nejsi normální. Chceš si uhnat zápal plic? V tom dešti jsi měl mazat rovnou domů. Koukej to ze sebe všechno svlíknout, zalez si pod peřinu, já ti přinesu něco teplého k jídlu" pustila se do mě hned za dveřmi máma. S úsměvem jsem šel nahoru, nemělo cenu se s ní hádat.

   Po večeři jsem zůstal v obýváku s ostatními. Zabavili jsme Danyho, doma utahali Kessy (ven se totiž nikomu nechtělo) a nakonec se bavili jen tak, o dospěláckých věcech. Všichni si dávali velmi dobrý pozor, aby náhodou neřekli nahlas její jméno ani aby o ní náhodou nemluvili. Možná to tak bylo lepší.

   Až pozdě v noci jsem si šel lehnout. Byla to nejhorší noc v mém životě. Chyběla mi. A hrozně moc. Přemýšlel jsem, jestli se jí snadno spí, nebo jestli taky nemůže usnout. Přemýšlel jsem o tom, jestli se spřátelila s ostatními, jestli se jí líbí ubytování, jestli zvládne výcvik. Možná jsem přemýšlel až moc. Proč si dobrovolně mnohem víc ubližuju?

   Po neklidné noci jsem došel k názoru, že nebude zrovna moc dobré, když se budu zdržovat v pokoji. Všechno mi ji tu připomínalo. Často jsem tedy pracoval v obývacím pokoji. Mnohem častěji jsem se věnoval Danymu. Vlakovou dráhu jsme přestěhovali z mého pokoje do toho jeho a intenzivně na ní pokračovali.

   Zvykl jsem si chodit s Kessy na velmi dlouhé procházky do přírody. Kessy si nestěžovala, jak je známo, border kolie potřebují opravdu spoustu pohybu. A já taky potřeboval čas, být chvíli sám. Když jsem byl doma, neustále mě někdo hlídal. Připadal jsem si jak puberťák, kterého hlídají, aby si v nestřeženém okamžiku nepodřezal žíly, nebo nějakou podobnou blbost. Jako by mě něco takového vůbec napadlo. Jako bych na to nebyl už moc starý.

   Vážně by mi měli zakázat myslet. Vzpomněl jsem si, jak si ze mě vždycky dělala srandu kvůli věku. Jak se rozčilovala, když jsem jí to oplatil. Vypadala jako rozzuřené koťátko, tak strašně roztomile. To bych jí ale nikdy neřekl, nejspíš by mě za to uškrtila.

   Házel jsem Kessy aport, až mě z toho bolela ruka, ale myšlenkám jsem nezabránil. Stejně jsem si vzpomněl, na všechno, co dělá, na všechna její gesta, tak odlišná od těch mých. Jak mě bavilo dívat se na ní, když poklízela v pokoji. Já to nikdy nedělal, na tohle všechno jsem měl magii, kterou ona používat neuměla.

   Co bude potom, až se vrátí? Změní jí to nějak? Jak budu na tu změnu reagovat já? Zvykl jsem si, že jí musím chránit před vším a přede všemi. Teď to bude umět sama. To bude pro mě asi to nejtěžší. Smířit se s tím, že už nebude tak zranitelná, že už nebude potřebovat mojí ochranitelskou náruč.

   Měl jsem tomu zabránit. Zabránit tomu, aby odjela. Ale dokázal bych pak sám se sebou žít? Když bych věděl, že svým sobeckým chováním jsem ji připravil o něco, co jí jednou možná zachrání život? Co jí, nám všem! Vždyť ona má nastolit v naší zemi mír.  

   To mě možná děsilo nejvíc. Že právě Anori, moje Anori, bude muset nám všem zachraňovat zadky. Bude se muset účastnit všech bitev, které se neodvratně blíží a já tomu budu jen bezmocně přihlížet. Nebudu jí to moct zakázat. Budu moct jedině být po jejím boku a snažit se jí chránit alespoň tímto způsobem. Budou to zlé časy.

   Z myšlenek mě vytrhlo zavolání mého jména. Tedy mého druhého jména. To první asi zase dlouho neuslyším, jediný, kdo mě tak oslovuje je moje rodina, ale tam na sebe voláme podle rodinné příslušnosti brácha/ségra/teta/strejda. Dál Teruo a Mona, ale s nimi nepřijdu tak často do styku. A pak ona, jenže ta tu teď také není.

   Otočil jsem se směrem, ze kterého mě volali. Moje parta. S tou jsem se taky nesešel nějakou tu dobu. Zvedl jsem ruku na pozdrav. Dohnali mě. "Nazdar, nazdar, tak jsme si říkali,že když jsi teď zase napůl single, tak tě můžeme vytáhnout někam ven" začal Markus. "Velmi vtipné" podotkl jsem "Ale půjdu" slíbil jsem. "Výborně, teď ještě vytáhneme Terua a jsme komplet" zasmáli se a namířili si to zpátky do města. No jistě, já o houbách a prašivka za rohem*. Jako kdybych o něm před chvíli nepřemýšlel. Jestli mu řeknou, že jdu, tak půjde taky.

   Otočil jsem se a i s Kessy vyrazil zpátky domů. Vešel jsem k sobě do pokoje. Poslední dobou jsem se zde snažil trávit co nejméně času. Vlastně jsem se sem chodil jenom vyspat. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem místo, kde obvykle byla, kde bylo prázdné místo po jejích věcech. Dokonce i v noci jsem věděl, že mi chybí. I když jsem měl celou postel pro sebe, vždycky jsem nechávala její polovinu prázdnou. Jako kdybych čekal, že se vrátí a lehne si ke mně.

   Našel jsem si sadu čistého oblečení, trochu se upravil. Rozhlédl jsem se kolem. Od té doby, co odjela, uběhl týden. Všude se tedy válel týdenní prach, jindy uklizené věci a oblečení teď ležely poházené všude kolem. Neměl jsem vůbec chuť uklízet. Pro koho taky. Pro sebe?

   Rozdrnčel se zvonek u dveří. Seběhl jsem dolů, dřív, než stihl otevřít někdo jiný z rodiny. Samozřejmě to byli oni. Radši pro mě přišli, abych si to nerozmyslel.

*****

Seděli jsme v malé hospůdce, ve které jsme se kdysi dávno scházeli pravidelně každou druhou středu. Teruo opravdu dorazil, jak jsem si myslel. Výjimečně se mnou držel basu a taky nepil. Ostatní to do sebe lili i za nás. Bylo toho spoustu co říct, ale já spíš poslouchal. Zvykl jsem si, že Anori toho za den opravdu hodně namluvila a teď mi to chybělo.

   "No tak Anthony, dej si s námi, aspoň skleničku" přemlouvali mě, když jsem rázně odmítal cokoliv alkoholického. "Počkej, jednou toho budeš litovat, že jsi s námi netrénoval" smál se Markus a dal si další i za mě. Přešel jsem to s pouhým pousmáním. Neumím si představit situaci, při které by se mi to vymstilo.

   Zdržel jsem se asi do půlnoci. Ostatní už byli touhle dobou silně podnapilí a veškerá zábava končila. Bylo na čase jít domů. Teruo se sbalil se mnou. "Co je, že nepiješ?" zeptal jsem se ho cestou. "Nějak jsem neměl chuť. Mám teď nějaké starosti" odpověděl s povzdechem. Věděl jsem, že mi neřekne, co ho trápí. Vždycky si všechno nechával pro sebe. Když to z něj člověk páčil, byl obvykle dost mrzutý. Většinou mi pak řekl, o co se jednalo, ale všechno si vždycky vyřešil sám.

   Před mým domem jsem se rozloučili. Všiml jsem si, že se v obýváku ještě svítí. Zašel jsem tedy nejdřív tam. Seděla tam máma, asi na mě čekala. "Přišel ti dopis. Asi bude od Anori" usmála se a podala mi ještě neotevřenou obálku. "Asi?" pozdvihl jsem obočí a prohlédl si písmo, kterým bylo napsané jméno. "Nejspíš. Nenapsala tvoje celé jméno, tak si říkám, kdo jiný by to udělal" uvažovala.

   Ano, to jí bylo podobné. Nebyla zvyklá druhá jména používat. "Děkuju" usmál jsem se a s přáním dobré noci odešel k sobě. Nedočkavě jsem dopis otevřel. Když nenapsala do prvních třech dnů, byl jsem přesvědčen, že tam nemají schránku. Důvod byl naprosto jiný.

   Dopis byl v angličtině. Chvíli mi trvalo, než se mi to v hlavě přepnulo a já byl schopný přečíst, co mi píše. Omlouvala se za zpoždění. Byli na nějakém seznamovacím pobytu v přírodě a neměla přístup k ničemu, ani k psacím potřebám, ani ke schránce. Taky se omlouvala, že je dopis v její mateřštině. Nebyla si jistá naší gramatikou. Než aby se ztrapňovala, napsala to po svém.

   Až na konci byla rozpačitá zmínka o tom, že se jí stýská a že čeká na mojí odpověď. Z té rozpačitosti a dychtivosti, která z těch řádků a použitých slov vyplývala jsem poznal, že nejsem jediný, komu chybí. Ona na tom byla nejspíš stejně.

   Hned jsem sedl ke stolu a až do rána psal jako o život. Několikrát jsem celý dopis zmačkal a zahodil, protože mi nepřišel dost dobrý. Až asi sedmá verze mi přišla docela dobrá. Nechal jsem ji tedy na stole a šel si aspoň na chvíli lehnout. Musím ten dopis nechat do rána uležet a pak si ho znovu přečíst, než ho pošlu. Nerad bych, aby mi v něm našla nějaké pravopisné chyby.