Výcvik není žádná procházka růžovým sadem

Mám tu další dílek, zaměřený na Anorin výcvik. Ty noty jsou tam schválně, mám s tím vlastní plány...proč, to se dozvíte možná už v přístím díle, jak mi to vyjde. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík:

Seděla jsem někde v lese a snažila se vzpomenout si, kudy jsme sem přišli, abych mohla při první příležitosti co nejrychlejš zdrhnout. Bohužel můj orientační nesmysl mi moc nepomáhal. Naproti nám seděl Patrik s Marion, naší učitelkou.

   Abyste pochopili, začnu od začátku. Když nás Patrik postavil do řady před "základnu", vyšla z ní mladá, přesto přísně vypadající žena. Měla dlouhé, hnědé vlasy, opravdu pěkný obličej, který ovšem neprozrazoval jedinou známku jakékoliv emoce. Na rameni jí seděla sova, řekla bych, že sýček, ale nebyla jsem si jistá.

   Představila se nám jako Marion a hned nás upozornila, že tady nejsme na žádné rekreační dovolené a že čeká 100% nasazení. Každého z nás si proklepla. Ivein měla problém dát vůbec ruce před sebe dostatečně rychle. Paul s Verou stihli vykrýt jeden útok, druhý už nezvládli. Já i Fren jsme měli patřičné zkušenosti, abychom mohli splnit jejich vstupní test.

   Hned potom jí došlo, že někdo z nás má být vyvolený. Tipovala to na mě nebo Fren a ta zrádkyně mě samozřejmě práskla. Prohlížela si mě, připadala jsem si jako u výslechu. Taky se ptala, kdo mě učil jejich řeč a kdo mě učil kouzlit. Řekla jsem, že Dante a Tren. Stejně jako Fren i Marion se u Trenova jména zasekla a označila jako mladého Anthonyho. Došlo mi, že tady ho znají pod tímhle jménem.

   Do konce dne nám pak dali výjimečné volno, které bylo podmíněné sbalením si nejnutnějších věcí na tři dny, které budeme potřebovat pro přežití v přírodě. Asi si umíte představit, jak to dopadlo u Ivein.

   Takže už třetí den jsme tu s nimi byli a snažili se zapamatovat si všechna pravidla, která do nás hustili. Přišlo mi, že tohle všechno má ještě nějaký vedlejší význam, než jen pouhé poučování o chování. To mohli klidně udělat ve městě. Tipovala jsem to na stmelení kolektivu a na to, aby si mohli o každém udělat nějaký ten obrázek. Mezi pravidly a poučeními bylo sem tam i nějaké to fyzické cvičení, které jsem zatím zvládala. I když jsem za poslední dobu dost zlenivěla, moje policejní kariéra mě na spoustu věcí připravila. Třeba právě na tohle.

   Šplhání, skákání, dlouhé terénní běhy, to všechno bylo na denním pořádku. Až navečer nám ukázali něco málo z magie, ale většina z nás neměla sílu něco zkoušet. Já se snažila. Chtěla jsem se co nejvíc zdokonalit. Nevím proč, ale měla jsem takový pocit, že bych se tady toho měla naučit co nejvíc. Chtěla jsem po návratu všem a hlavně Trenovi ukázat, že ten výcvik nebyl zbytečný. Že jsem se něco naučila. Že už nejsem poleno, o které se pořád musí někdo starat. Že se o sebe dokážu postarat sama.

   Už po těch třech dnech jsem měla pocit, že ani jeden sval v těle není můj. Bolelo mě i ležení. Měla jsem spoustu modřin a odřenin z pádů v lese. Těšila jsem se, až se vrátíme, protože mě konejšila představa měkké postele.

*****

Když jsme se konečně vrátili zpět do města, hned jsem se šla podívat, jestli je tu někde poštovní schránka. Byla! Prostoupil mnou obrovský pocit úlevy a štěstí. Na pokoji jsem si sedla k papíru a začala psát. Bohužel jsem se zasekla hned u prvního slova a nevěděla, jak se správně píše. Přišlo mi trapné se někoho zeptat, takže jsem začala psát v angličtině.

   Podrobně jsem Trenovi popsala všechno, co jsme dělali během těch tří dnů. Na konci jsem mu chtěla napsat, že se mi po něm stýská, že mi chybí, ale neměla jsem odvahu. Něco malého jsem tam napsala a radši to po sobě ani nečetla.

   Druhý den ráno, který byl snad nejhorší ze všech těch dní tady, jsem se probrala celá bolavá. Ani měkká postel mi nedala moc pohodlí. Bylo to snad ještě horší, než když jsem spala na zemi. Zalezla jsem do koupelny a spěšně se opláchla. Rychle si došla na snídani a byla jsem hotová ještě dřív, než ostatní vůbec vstali. Chtěla jsem se ještě projít na čerstvém vzduchu a psychicky se připravit.

   Půl hodiny před výcvikem mě dohnala Fren, taky šla dřív. Došly jsme tedy společně na místo srazu a sedly si na schody od základny. Postupně se začali scházet i ostatní učni, ti noví i ti starší. A začal další teror.

   Dnes nás rozdělili do skupinek po třech. Byli jsme namíchaní, vždy někdo pokročilí + nováčci. Modlila jsem se, abych se nedostala do skupinky s Ivein. Vyšlo mi to, ale nevěděla jsem, jestli jsem si přilepšila. Dostala jsem se k Paulovi a ještě jednomu klukovi a řekněme, že po mě oba dva jeli. A to na dost vysoké úrovni.

   S povzdechem jsem poslouchala zadání úkolu a snažila se nevnímat fakt, že mi oba dva koukají na zadek. Jednoho z nás jsme měli vysadit do výšky, aby se chytil lana. Pak musel vyšplhat až na přistavěný můstek v podobě úzkého prkna. Přeběhnout po něm, vzít jednu malou lahvičku umístěnou na konci a kouzlem se
přemístit zpět ke svému týmu, který mezitím musel jen pomocí magie otevřít pouzdro, do kterého se pak vložila ta lahvička.

   Dohodli jsme se, že já budu šplhat, protože jsem nejlehčí a nejrychleji mě dostanou nahoru. Přemisťovat jsem se uměla a ten starší kluk byl zase dostatečně zručný, aby to otevřel. Paulovi totiž nikdo nevěřil.

   Jak jsme to naplánovali, tak jsme to taky provedli. Skřípala jsem zuby, když mi Paul pomáhal vylézt mu na ramena a "nenápadně" mi šahal, kam by neměl. Ale nechtěla jsem dělat scény. V rychlosti jsem vyšplhala až nahoru a přeběhla po lávce. Trochu jsem dokázala ovládnout přírodní živly, takže jsem usměrnila vítr, aby mi pomáhat a neshazoval mě dolů. Ostatní měli trochu problém.

   Sebrala jsem naší lahvičku a ukázkově se přemístila dolů. Bohužel kluci měli problém otevřít pouzdro. Udělala jsem to tedy sama a i tak stihla být o kousek první. Sklidila jsem obdivné pokývání od starších učňů i od Patrika. Marion nám pak dala volno s tím, ať se osprchujeme a po večeři se hlásíme před základnou.

   Zařadila jsem první kosmickou rychlost, abych se dostala co nejdřív na ubytovnu. Na celou ubytovnu byla totiž jen jedna jediná velká sprcha. Jak pro dámy, tak pro pány. Museli jsme se tedy sprchovat po skupinkách a vždy jen chvíli, aby na tu poslední skupinu zbyla teplá voda.

   Celý můj pokoj se dostal do první skupiny. Nesnášela jsem tyhle společné koupele. Jediný, koho jsem kdy snesla ve sprše, byl Tren. Tohle bylo pro mě horší, než samotný trénink. Vždy se totiž rozpoutala debata o tom, kdo má větší prsa, menší zadek, plošší břicho. Já to neřešila. Bylo mi úplně jedno, co si o mě myslí ostatní. Důležitý názor byl jedině ten Trenův a tomu jsem se líbila taková, jaká jsem byla.

   Byly to často dost kruté hádky. Vera měla totiž nejmenší prsa a nedokázala se s tím smířit. Začala se tedy hádat o pevnosti a zvedla tak další vlnu dohadů. S Fren jsme po sobě vždycky házely otrávené výrazy. Taky to neřešila. Ona na tom byla nejlíp z nás všech, tak ať si jí klidně závidí. Nikomu to nenutila, ale ani to netajila.

   Po večeři jsme se sešli před základnou, plni očekávání, co se bude dít. Většinou trval trénink mnohem déle a večer jsme měli hodinku volno, kterou spousta z nás prospala. Marion vyšla z budovy a v ruce nesla štos papírů. Každému rozdala menší hromádku.

   Prohlédla jsem si tu svou a v duchu zaúpěla. "Noty?" ozval se někdo nevěřícně. "Ano, brzo bude druhá oslava svátku Duší. A protože většina z vás tu první nestihla, přislíbila jsem za vás účast na téhle. A abyste mi tam nedělali ostudu, musíte se tohle naučit zpívat" oznámila nám a rozdělila nás do skupinek podle hlasů. Naštěstí jsem se i s Fren dostala do altů, kteří to nikdy neměli tolik náročné. Tedy jsem si to aspoň myslela.

  
Hned na začátku jsem poznala, že to byla mylná myšlenka. Měla jsem to mnohem těžší, mnohem nepochopitelnější. Navíc to byla nějaká mše, nebo co, takže něco, co mě absolutně nezajímalo. Ale co jsem mohla dělat? Nic. Jen v tichosti trpět, ale přitom se usmívat a zpívat. Bože doufám, že mě neuvidí nikdo známý, protože tohle bude moje poprava!

obrázek Marion...