Zimní radovánky

Abych vás moc nenapínala, jak to bude porkačovat, nesu dalí pokračování. Nenechte se zmýlit poměrně neškodným a mírumilovným názvem. Je to jen klid před bouří, myslím, že s koncem nebudete až tak úplně spokojeni. I přesto doufám, že si čtení užijete a necháte mi komentář:

"Znovu, ještě a ještě jeden" popoháněla nás Marion, když jsme dělali kliky. Byla jsem celá upocená. Jestli to oblečení od sebe někdy odlepím, bude to zázrak. A to mě ještě čekal jeden trénink. Asi umřu. Na vyčerpání.

   Měla jsem 20 minut na krátkou sprchu. To jediné na tom bylo pozitivní. Měla jsem krátkou sprchu několikrát za den a úplně sama. Konečně. I když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je mi to za tu námahu stojí.

   Rychle jsem šla na místo mého soukromého tréninku. Už několik dní mě Marion učila ovládat přírodní živly. Tuhle schopnost jsem prý měla po matce. Docela mi to šlo, i když to stále nebylo dokonalé. Marion se bála, že když mě něco takového naučí, polevím ve své snaze. To se ve mně ale spletla. Byla jsem horlivá žákyně. Snažila jsem se všechno umět co nejlépe a pak ještě lépe. Ostatní udrželi kouzlo 3 minuty, já 4. To mi ale nestačilo. Trénovala jsem, dokud to nebylo 5 minut a víc.

   Marion s tím byla náramně spokojená. Aby taky ne. Vážně jsem se hrozně snažila. Když jsem si jednou za čas udělala volno a napsala Trenovi o svých úspěších i od něj mi přišla velmi pochvalná odpověď. To mě motivovalo a dodávalo mi chuť pracovat na sobě ještě tvrději. Stále to totiž mělo dost mezer, ale soustavně jsem pracovala na jejich odstranění.

   Vlastně jsem měla ráno trénink kouzel spolu s ostatními, odpoledne společnou fyzičku, den ode dne těžší a náročnější a navečer ještě další tréninka. Občas jsem měla problém vůbec dolézt do pokoje. Veškerý volný čas jsem prospala nebo proležela.

   Aby toho všeho nebylo málo, neustále mě obletoval Paul. Bylo mi to dost nepříjemné. Několikrát jsem mu naznačila, že se mi to nelíbí. Vždy na chvíli přestal, ale za několik dní to bylo stejné, nebo ještě horší. Vážně už jsem nevěděla, co s ním mám dělat. Fren i Vera mi radily, abych ho prostě ignorovala. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Zvlášť, když ho máte pořád za zadkem. Navíc mě začal štvát, i když mě osobně nic nedělal. Prostě jsem si na něj vytvořila naprostou alergii. Cokoliv řekl, mě vždycky naštvalo. A ještě víc mě štvalo, že se se mnou kvůli tomu přestala bavit Ivein. Ne že by mi její přátelství nějak chybělo, ale vadil mi fakt, že se mnou nemluví kvůli Paulovi. Jako kdybych já mohla za to, že mě neustále obletuje. Kolikrát už jsem měla vymyšlený plán, jak se ho nenápadně zbavit.

   Dva dny v kuse sněžilo. Znemožnilo nám to dělat fyzické tréninky venku, přes hustě padající sněhové vločky totiž nebylo nic vidět. Měli jsme z toho samozřejmě radost, ale Patrik nám pak oznámil, že až přestane sněžit, všem nám pořídí běžky a budeme běhat. Sakra. Na běžkách jsem neuměla. Vlastně jsem ani nikdy neměla v plánu se to naučit. Tady mi asi nic jiného nezbude. Co se do dělat?

   Ráno na snídani se všichni bavili o tom, jak se těší ven na sníh. Otočila jsem se k Fren. "Umíš běhat na běžkách?" "No trochu" přikývla. "Já vůbec" zamračila jsem se. "To se naučíš" poplácala mě po rameni. "Nic jiného mi nezbude" přikývla jsem a ona se zasmála.

   "Dojdu si pro pití" oznámila jsem. "Já ti tam dojdu" řekl Paul ještě dřív, než jsem se stačila zvednout, popadl mojí skleničku a běžel ke konvici s čajem. S povzdechem jsem si položila hlavu do dlaní. Co jsem komu udělala, že musím tohle zažívat. "Děkuju" kývla jsem hlavou, když se vrátil.

*****

"Ti, co na běžkách ještě nikdy nestáli utvoří skupinu u Patrika, ti pokročilejší u mě a zbytek pojede s Verou" rozdala Marion instrukce. I s běžkami jsem se postavila k Patrikovi. Usmál se na mě. "Takže budu mít tu čest naučit tě na běžkách?" zeptal se. S úsměvem jsem přikývla. Patrik byl moc milý. Měl v nedaleké vesnici snoubenku, takže se o nic nepokoušel a jen nezávazně a z přátelství si se mnou povídal. "Těšíš se aspoň?" popíchal jsem ho. "No samozřejmě" přikývl. "No, tak to je dobře. Kdyby ne, bylo by to horší" "Kdo by se na tebe netěšil" smál se.

   Všimla jsem si Paula, který stále ještě stál někde mezi, jak si mě a Patrika přeměřuje zlostným pohled. Schválně jsem Patrikovi položila ruku na rameno a ptala se ho, jak daleko a kam pojedeme a se smíchem ho varovala, že jsem strašný poleno a že se mnou bude muset mít trpělivost. I Patrik se smál a ujišťoval mě, ať nemám, strach, že na mě počká, a že když spadnu, tak mě zvedne a oklepe.

   To už Paula naprosto dopálilo a s pohledem, za který by se nemusel stydět žádný nájemný vrah, se vydal do stejné skupiny, ve které jsem byla i já. Přemýšlela jsem, jestli vážně neumí na běžkách, nebo jestli to dělá naschvál. Když jsem viděla, jaký má problém nasadit si běžky, pochopila jsem, že to asi vážně neumí. Mě to dělalo stejný problém.

   Vyrazili jsme jako poslední. Patrik na nás nepospíchal a vysvětloval nám, jak máme běhat. Snažila jsem se držet s předním hloučkem, protože Paul byl v zadu. To mě docela nutilo naučit se to pořádně. Když se rychle zlepším, přeřadí mě do skupiny k Marion.

   Na konci dne jsme měli naběháno asi 30 km. K mé velké radosti mě opravdu přeřadili k Marion. Mohla jsem běhat s Fren. Hned jsem se na zítřek těšila mnohem víc. To že napadl sníh, mělo i další efekt. Musela jsem se na svých soukromých hodinách naučit s ním manipulovat. Člověk by si řekl, že je to jednoduché. Je to vlastně voda. No jo, jenže sníh má úplně jiné vlastnosti. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Ale postupně jsem si zvykla.

   Druhý den jsme zase vyjeli na běžky. Měli jsme v plánu podobně náročnou trasu jako včera. Jela jsem vedle Fren a snažila se s nimi udržet krok. Nedělalo mi to zase takový problém, jak jsem čekala. Zpět do tábora jsme dorazili chvíli po první skupině. Patrik s tou poslední skupinou byl ještě někde na cestě.

   Měla jsem tentokrát víc času, než mi měl začít můj trénink. S cestou do sprchy jsem tedy nepospíchala. Nabídla jsem Fren, aby se šla sprchovat se mnou, aby se nemusela mačkat s ostatními. Řekla, že si to rozmyslí a možná přijde.

   Ve sprše jsem se tedy nezamkla, aby se Fren mohla dostat v pohodě dovnitř. Když jsem slyšela, jak se dveře otevírají a následně zamykají, nevěnovala jsem tomu velkou pozornost a pokračovala ve svlékání. "Nemusíš se svlékat, to zvládnu sám" ozval se mužský hlas. Otočila jsem se a zaraženě zírala na Paula. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu nestydatě zírá na moje tělo, oblečené jen do spodního prádla. Rychle jsem vzala osušku a hodila ji před sebe.

   "Co tady děláš?" zeptala jsem se naštvaně. "Na hádej, co asi?" odpověděl na otázku otázkou a o krok přistoupil.