Určitě to skončí nenávistí

Mám tu pokračování, ve kterém se všichni dozví pravdu, le co s tím udělají si nechám na příště. Tak mi tu nechte pěkné komentáře:

Seděl jsem nad prací, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Moje mysl byla kdesi v Grinstonvillu. S povzdechem jsem zavřel desky s prací a promnul si spánky. "Trene, máš tu dopis" vyrušila mě Juana z přemýšlení. Natáhl jsem se pro něj. Myslel jsem, že byl od Anori, ale zarazilo mě písmo, kterým byl napsán.

   Otevřel jsem ho. Byl od Marion. Žádala mě, abych co nejrychleji přijel. Nenapsala co se stalo, ale do Grinstonvillu nikdo jiný nesmí, takže to asi bude vážné. "Trene, co se děje?" položila mi Juana ruku na rameno. "Úplně jsi zbledl. Co se stalo?" ptala se. "Já nevím, ale musí jet. Řekni v práci, že si beru volno" řekl jsem, vzal si kabát a vyběhl do stájí pro Dafiné.

   Hnal jsem ji tryskem. Studený vítr mě šlehal do tváří. Když pojedu co nejrychleji budu tam za 3-4 dny. Hnal jsem Dafiné, dokud nepadala únavou. Až potom jsem jí dopřál odpočinek. Pomáhal jsem jí svojí energií, aby vydržela déle.

   Už na konci třetího dne jsem před sebou v dálce zahlédl město. Zastavil jsem, i když bych tam určitě stihl dojet. Dafiné ale byla dost unavená a i já vypadal hrozně. Rozhodl jsem se, že do města pojedu až zítra ráno. Stejně by mě tam tak brzo nečekali. Lehl jsem si na deku a zachumlal se do kabátu, abych nezmrzl.

   Ráno jsem se probudil za úsvitu. Trochu jsem se upravil a čekal, až se úplně rozední. Mezitím jsem přemýšlel, co hrozného se mohlo Anori stát. Komu jinému? Jinak by mě sem přeci nevolala.

   Vyjel jsem směrem k městu. Před bránou stál muž, zřejmě byl na stráži. Když jsem přijel až k němu zastavil mě. "Sem nesmíte" řekl. "Pozvala mě Marion" bránil jsem se. "Vážně?" zeptal se posměšně. "Patriku pusť ho" přiběhla k nám Marion. "Říká pravdu." Patrik mě pustil. Seskočil jsem z koně a šel za ní. "Co se stalo?" zeptal jsem se.

   "Pojď" vzala mě za loket a táhla městem. Rychle jsem s ní srovnal krok a zběžně si město prohlédl. Nikdy jindy se mi asi nenaskytne příležitost si to tu prohlédnout. "Co je s Anori?" zeptal jsem se znovu. Povzdechla si. "Nevíme přesně. Má nervovou horečku, ale nikomu neřekla z čeho. Dopoledne byla v pořádku a odpoledne najednou nepřišla na trénink" vysypala ze sebe.

   Přidali jsme do kroku. "Zatím pořád blouzní v horečce, ale volá tvoje jméno" řekla. Trochu jsem se pousmál. Stejně by mě ale zajímalo, co se jí stalo. Zastavili jsme přede dveřmi do nějakého pokoje. Marion tiše zaklepala. Otevřela nám Fren, moje spolužačka ze střední. "Ahoj" kývla na pozdrav a nechala nám volný průchod do pokoje. "Ahoj" pozdravil jsem jí tiše a vešel dovnitř. Marino mě hned popadla za loket a přistrčila k posteli, kde ležela moje milovaná Anori. Chvíli jsem stál na místě, než jsem byl schopný si k ní přisednout.

   Fren i Marion odešly a nechaly mě tu samotného. Podíval jsem se jí do bledé a upocené tváře. Sáhl jsem jí na čelo, celá hořela. Všiml jsem si, že vedle mě je mísa s vodou a žínkou. Namočil jsem žínku a otřel jí čelo.

   Při chladném dotyku otevřela oči. Chvíli si mě nevěřícně prohlížela. "Trene?" zašeptala. "Jsem tady" přikývl jsem a vložil svojí ruku do té její. Pokusila se o slabý úsměv a ruku mi stiskla. "Vypadáš hrozně" zkonstatoval jsem. Další pousmání. "Díky, cítím se tak" přitakala. "Co jsi dělala?" zkusil jsem se jí zeptat. Tváře jí trochu pohasly, natočila tvář ke zdi. "Nic" pípla. "Dobře" zašeptal jsem. Nakonec mi to řekne. Teď rozhodně není vhodný čas na to, ji nějak rozrušovat.

   Jen ztěžka držela víčka otevřená. Naklonil jsem se až k ní. "Odpočiň si. Já tu zůstanu" slíbil jsem. Chvíli si mě měřila pohledem, ale nakonec ji únava přemohla. Opatrně jsem vykroutil ruku z jejího sevření. Pohodlně jsem se usadil na židli a natáhl se po jedné z knížek, které jí ležely na nočním stolku.

*****

Probudila jsem se, ale oči nechala zavřené. Dál jsem pravidelně oddychovala, aby to vypadalo, jako že spím. Někdo tiše zaklepal. Nechtěla jsem s nikým mluvit, takže jsem mlčela. "Dál" ozval se blízko mě mužský hlas. Takže se mi to nezdálo? Vážně tu je Tren? Bála jsem se otevřít oči, aby nepřišlo zklamání.

   "Jak jí je?" ozval se hlas Marion. "Řekl bych, že lépe. Spí" odpověděl tiše Tren. "Řekla ti proč?" zeptala se. "Ne" odpověděl. A taky se to nedozví. Rozhodně ne ode mě. Bože, proč mu to neřeknu? Jestli mě miluje tak, jak tvrdí, pochopí to. Ale co když to nepochopí. Budu schopná se s tím vyrovnat? Možná bude lepší, když to nebude vědět.

   Během svého myšlenkového proslovu se ti dva začali bavit o mě. Tak to tedy ne. O mě beze mě? Pomalu jsem otevírala oči. Ospale a na několikrát. Nechtěla jsem, aby přišli na to, že už jsem byla vzhůru. I když jsem to ani moc nemusela hrát, ona mě ta horečka vážně dost zmáhala. Zaostřila jsem na postavy přede mnou.

   Marion měla ruku položenou na Trenově rameni, on v rukách držel otevřenou knížku, co jsem měla položenou na nočním stolku. Jeho skleslý výraz trošičku roztál, když jsi všiml, že jsem vzhůru. "Ahoj, Šípková Růženko" pousmál se. Marion sundala ruku z jeho ramene a naklonila hlavu do strany. "Jak je?" zeptala se.

   "Už trochu líp" přikývla jsem. Tren mi hned sáhl na čelo. "Teplota už ti klesá. Vem si ještě prášek" řekl a podal mi sklenici vody a prášek. Všechno jsem poslušně spolkla. "Nechám vás tady. Ale jsem ráda, že už je ti lépe" usmála se Marion a nechala nás o samotě.

   "Řekneš mi, co se tu stalo?" obrátil se na mě Tren. "Nic, to neřeš" pousmála jsem se. Tušila jsem že ví, že lžu, ale nemohla jsem mu to říct. "Jak ti mám pomoct, když nevím co se stalo?" naléhal. Natáhla jsem se po jeho ruce. "Prosím" zašeptala jsem. Zmkl. "Chceš přinést ještě vodu?" zeptal se o chvíli ticha. Přikývla jsem. Vzal sklenici a odešel pokoje.

*****

Po dvou dnech mi teplota klesla jen na zvýšenou, takže se ulevilo nejen mě, ale i Marion, Fren, doktorům a především Trenovi. Měla jsem povolené krátké vycházky, takže s Trenovou pomocí jsem chodila na jídlo do jídelny.

   Paula jsem potkala jen jednou. Jeho samolibý úsměv mi připomněl, čemu můžu poděkovat za svojí nervovou horečku. Celá jsem se rozklepala a víc se zapřela do Trenovi opory. Tren si toho samozřejmě všiml, ale doufala jsem, že to přisuzuje mojí nemoci.

   "Kdo je ten kluk?" zeptal se, když zmizel z doslechu. "Paul" odpověděla jsem. Trochu mě zarazilo oslovení "kluk", ale když vezmu v úvahu Trenův věk a Paulův, je Paul o hodně mladší. Tren je přikývl a pokračoval v cestě.

   Do konce dne se mě na nic nezeptal, brala jsem to tedy jako uzavřenou kapitolu. Byl hrozně obětavý. Doktor tvrdil, že jsem se tak rychle uzdravila hlavně díky němu. Pečlivě se o mě staral, držel stráž ve dne v noci. Často se pak stalo, že během dne, kdy seděl na zemi před postelí, abych se mu prsty mohla probírat ve vlasech, usnul. Nechala jsem ho. Zasloužil si trochu odpočinku.

   Jednou jsme takhle byli a já zrovna cítila velmi nutnou potřebu se jít osprchovat. "Trene, dovolíš mi jít samotné do sprchy?" zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že teď mě nebude chtít nikam pustit. "Proč? Stydíš se?" zvedl hlavu, aby mi viděl do tváře. "To ne, ale…" nemohla jsem mu říct, že nechci aby viděl modřiny na mém těle.

   "Dobře" řekl nakonec a podal mi ručník. Trochu mě tím překvapil. Šla jsem do sprch. Cestou se mi vracely vzpomínky na to osudné odpoledne. Ve sprše jsem se zamkla a několikrát to důkladně zkontrolovala. I tak jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.

   Odbyla jsem to rychle. Zabalená do velkého ručníku jsem se vracela do pokoje. Nechtěla jsem se oblékat do toho upoceného oblečení a bohužel mě nenapadlo, vzít si s sebou čisté. Snad si ničeho nevšimne.

   Na pokoji jsem se k Trenovi obrátila zády, aby neviděl tu obrovskou modřinu na břiše. "Anori" oslovil mě najednou. "Ano?" natočila jsem jen hlavu. "Od čeho to máš?" zeptal se šokovaně, pohled upřený na moje záda. Sakra, na tuhle modřinu jsem zapomněla. V panice jsem se otočila čelem a odhalila tak i tu modřinu na břiše. Tren na mě zíral, neschopen slova.

   "To nic není. Upadla jsem" začala jsem rychle něco blábolit. "Anori, nikdy jsi neuměla lhát" přerušil mě tvrdě. Rychle jsem se oblékla, neřekla ani slovo. Viděla jsem na něm, že usilovně přemýšlí.

   "Pojď" vzala jsem ho za ruku a táhla ho do jídelny na večeři. Celou cestu mlčel. Když najednou prudce zastavil, nečekala jsem to a málem se natáhla. "Ten Paul, to on ti něco udělal" řekl najednou, hlasem tišším než šepot. Ztuhla jsem. Nečekala jsem, že bude až tak všímavý. "Anori, je to tak?" zeptal se mě.

   Mlčela jsem. Mezitím se kolem nás utvořil hlouček ostatních. Taky chtěli vědět, jestli je Trenovo obvinění pravdivé. Zahlédla jsem mezi nimi i Paula. "Anori" připomněl se Tren. Odvrátila jsem pohled a přikývla. Už nemělo cenu to skrývat. Stejně už to věděl.

   "Něco jsme si snad řekli, ne?" ozval se Paul a vystoupil z řady. "Co?" zeptal se Tren klidně. "Řekl jsem, že jestli cekneš, řeknu, jak spolu šukáme" pronesl dost nahlas, aby to všichni slyšeli. Tren vedle mě na chvíli ztuhl. "Aha, a ty běžně toho s kým spíš biješ?" zeptal se Tren tichým, ledovým hlasem. Nepotřeboval mluvit nahlas, aby vzbudil respekt. "Biju?" pozvedl Paul obočí.

   "Nechceš mi snad tvrdit, že upadla ze schodů" podivil se Tren. "Třeba jo. Je to nemehlo" pousmál se. Pevně jsem držela Trenovu paži. Jednak aby nevystartoval on, jednak abych po něm neskočila já. "To zrovna. Řekl bych, že ji znám lépe než ty" zavrtěl Tren hlavou. "A i kdyby. Co ty s tím uděláš? Neznásilnil jsem ji. Sice nešla dobrovolně, ale stejně. Nemůžou mě potrestat!" přiznal se všem.

   Pokoušely se o mě mrákoty. Jak, že mě neznásilnil? Jak, že ho nemůžou potrestat? "Co?" dostala jsem ze sebe. Paul se na mě samolibě usmál. "Nejsi s ním ani vdaná, ani zasnoubená. Takže se to jako znásilnění nepočítá" prohlásil vítězoslavně. Teď už se mi vážně podlomila kolena. Kdybych se nedržela Trena, asi bych upadla.

   "Takže ty se mi tu klidně přiznáš, žes mi zbil partnerku a donutil ji k sexu?" procedil Tren skrz zuby. "Jo. Protože ty s tím neuděláš vůbec nic" vysmál se mu Paul do obličeje. Dělalo se mi špatně. Asi dostanu další nervovou horečku. Tren se napjal. "Vážně si to myslíš?" zeptal se a skočil po Paulovi.