Vážně s tím nemůže nic udělat?

Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem na práci velmi složitou prezentaci a na povídku nezbyl moc čas. Teď jsem si našla chvilku, takže přidávám pokračování. Příjemné počtení a nechte komentík:

Paul nečekal tak rychlý útok a trochu zavrávoral. Bohužel stáli hned u schodů, takže se skutáleli dolů. Chvíli nikdo nebyl schopen pohybu. An se podlomily nohy. Naštěstí ji Fren včas zachytila. Můžu se jen modlit, aby z toho neměla zase další nervovou horečku.

   Ze spodního patra se ozývaly rány a bolestivé výdechy. Seběhli jsme schody, abychom viděli, komu patří. Tren byl jasně ten, kdo měl navrch. Paul se ho snažil ze sebe shodit, ale marně. Tren byl mnohem silnější, nejen fyzicky, ale i v kouzlech. Paul panikařil, nikdy neměřil síly s tak silným soupeřem.

   Rychle mu ubývaly síly. Hlavu měl rozbitou o podlahu, z nosu mu tekla krev, ani jeho žebra na tom nebyla nijak dobře, ale nikdo s ním neměl slitování, a Tren už vůbec ne. Za to, co udělal by si zasloužil trest smrti. Bohužel to nebylo možné.

   Pokynula jsem dvou starším učňům, aby je od sebe odtrhli. Tedy spíš Trena od Paula. Ten už neměl sílu se bránit. Šlo jim to celkem snadno, i když jsem se nejdřív bála. Tren se nechal odtrhnout a ještě jim poděkoval. Zvedl se a trochu pajdavě vyšel po schodech.

   Všimla jsem si, že mu z nosu teče krev a chtěla jsem zavolat doktora, ale on si to cestou sám spravil. Nevěděla jsem, že umí používat i léčitelskou magii. Prošel kolem nás, beze slova vzal An za ruku a vedl ji pryč. Ona za ním trochu klopýtala, byla bílá jak stěna, ale v obličeji měla jakýsi výraz zadostiučinění. Pevně ho držela za ruku a něco mu tichounce říkala. Tak tiše, že ani já jsem ji neslyšela a to procházeli kolem.

   Až když zmizeli z dohledu, podívala jsem se, co je s Paulem. Nehýbal se, ale já tušila, že je naživu. Loudavě k němu přišli dva doktoři, zkontrolovali jeho životní funkce a oznámili, že je v bezvědomí. Dost neohrabaně ho vzali a odnesli na ošetřovnu. Všichni se v tichosti rozešli.

   Každého dost vzalo, co Paul provedl, nikdy bych to od něj nečekala. Ano, věděla jsem, že za ní běhá, ale že by se to vyvrbilo zrovna takhle? A nejhorší na tom je, že to bude mít následky i do budoucna. Můžu se jen modlit, aby se z toho An dostala. A Paul tohle "napadení" taky nenechá jen tak. Bude s tím ještě spousta starostí.

   Otočila jsem se a vydala se k jejímu pokoji. Už na chodbě jsem slyšela tlumený smích. Že by to přeci jen dobře dopadlo?

*****

Anori se rozesmála. Taky jsem se smál, bylo krásné vidět její úsměvem rozjasněnou tvář. "To si budu brát osobně, že se mi směješ" mrkl jsem na ni. "Já…za to…ne..můžu" dostala ze sebe namáhavě mezi dvěma výbuchy smíchu. Pocuchal jsem jí vlasy.

   Ozvalo se zaklepání. "Dál" zavolal jsem. Anori se mezitím snažila uklidnit. Vešla Marion. "Je tu nějak veselo" usmála se. Anori ukázala prstem na mě a druhou rukou si utírala slzy od smíchu. Zavrtěl jsem hlavou a ukázal na ní. Marion se usmála. "Přišla jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku." Přikývl jsem. "Pár odřenin, jak jsem spadl ze schodů" upřesnil jsme to.

   Anori ovšem neušla krvavá skvrna na mojí košili. "A co je tohle?" zeptala se skepticky. "Odřenina" pokrčil jsem rameny. "Já ti dám odřenina" pleskla mě. "Koukám, že to tu zvládnete, tak já jdu" smála se Marion a odešla.

   "Ukaž mi to" řekla Anori a rozepínala mi košili. Nechal jsem ji. Podle mě to nebylo moc vážné, ale krvácelo to. Anori nejdřív zastavila krvácení, pak spojila zpřetrhanou svalovinu a nakonec celou ránu zacelila. "Díky" usmál jsem se.

   "A teď ty" upozornil jsem ji. "Já?" nechápala. "Ty modřiny" navedl jsem ji správným směrem. Chvíli mě přemlouvala, ale nakonec si šaty s povzdechem sundala. Hned jsem se pustil do léčení, takhle lehkou magii zvládnu. Nejhorší byla ta modřina na břiše a na tříslech. "Děkuju" políbila mě, když jsem skončil a zpátky se oblékla.

   "Proč jsi mi to neřekla?" zeptal jsem se jí něžně, když mi seděla schoulená v náručí. "Vyhrožoval, že ti napíše, že tu, no…" nedopověděla. "Slyšel jsem" přikývl jsem. "Ale copak si myslíš, že bych mu věřil? Zeptal bych se v první řadě tebe. Vím totiž, že neumíš lhát, a i kdyby" zakroutil jsem hlavou. "Byla jsem psychicky na dně, bála jsem se" pípla tiše.

   Hladil jsem ji ve vlasech. Bál jsem se dotýkat se jí jinde, abych nevyvolal nepříjemné vzpomínky. "Tebe něco trápí, že?" zeptal jsem se, když jsem ji chvíli pozoroval. Poznám to. "Budeš mě chtít, i když mi tohle udělal?" zeptala se a podívala se mi přímo do očí. "Co je to za hloupou otázku? Jistě, že tě chci" rozvášnil jsem se a pevně ji objal. Neucukla, nechala se a spokojeně zavřela oči. To je dobré znamení.

   "Bohužel se to nebude řešit jinak, než jsem to řešil já. Nebylo to znásilnění, tedy ne podle našich zákonů. Jedinou dohru může mít to, že mě zažaluje za napadení" "Cože? To z toho budeš mít ještě nějaké problémy? Ten bídák!" rozzuřila se. "Klid. Nevím, jestli to udělá a jestli ano, budu se bránit" chlácholil jsem ji.

   "Sice jsem ráda, že jsi se mě zastal, ale nejsem moc nadšená z toho, že to taky odneseš" zamračila se. "Měl jsem to nechat být?" zeptal jsem se nevěřícně. "Neměl bys z toho problémy" trvala si na svém. "Miláčku, zapomínáš, že i když to všechno dělám z lásky k tobě, jsi stále moje meerta. Stále mám k tobě nějaké povinnosti" zamumlal jsem naštvaně a odvrátil tvář. "Vždyť já vím" zašeptala, vzala mě prstem za bradu a otočila sobě. "Vždyť já vím" zopakovala a lehce mě políbila.

*****

   Tohle nervové vypětí ji dost vyčerpalo, takže se na chvilku natáhla. Díval jsem se na ni a přemýšlel, jak někdo mohl ublížit tak křehkému stvoření. Ano, zpravila se, ale stále byla dost drobná.

  
Přišla Marion a oznámila mi, že je jí líto, ale že budu muset odjet. Přikývl jsem, že počkám, až se Anori vzbudí a pak půjdu. Souhlasně přikývla. Ještě se mě znovu zeptala na můj zdravotní stav, potom na Anori. Stejně jako já doufala, že se jí ta horečka po dnešku nevrátí. Zatím ale vypadala v pořádku.

   Celou noc jsem zůstal vzhůru. Znovu jsem přemýšlel. Teď už jsem asi chápal, proč mi o tom nechtěla říct. Trochu mě to mrzelo. To si vážně myslela, že bych ji kvůli tomu nechal? Hodně o mojí lásce pochybuje, ale nevím, jak jí dokázat, že to není potřeba. Že si tím může být jistá. Vážně nevím.

   Taky mě napadlo, jak to bude dál. Co když se jí udělá nějaký blok? Třeba se bude vyhýbat intimnostem. Snesu, že na ni nebudu moct sáhnout, aniž by sebou necukla? Samozřejmě že ano. Za takovéhle myšlenky bych si měl nafackovat. Ale bude mě to mrzet. Hodně mrzet.

   I když nevím, zatím nevypadala, že by se bránila polibkům a dotekům. Rozhodně teď ale nebudu zkoušet, co vydrží. No a, i když se mnou nebude chtít spát, stejně ji miluji. Na tom se nic nezmění.

   "Na co myslíš?" vytrhl mě její hlas ze zamyšlení. Byly čtyři hodiny ráno, všude naprostá tma a ticho. "Na to, jak ti dokázat, že tě vážně miluji. Stále o tom pochybuješ" přiznal jsem se. "Dokazuješ mi to tím, že tu teď jsi se mnou" usmála se a vstala, aby mě mohla obejmout. Super, jak jí teď mám říct, že odjíždím?

   Asi si všimla mého ztuhnutí, protože se odtáhla a podívala se mi přímo do očí. "Byla tu Marion a budu muset odjet" zašeptal jsem. "Teď?" "Ano" "Tušila jsem to" povzdechla si. "Vyjedu hned jak se rozední" oznámil jsem jí a čekal, co to s ní udělá. Tváře jí trochu pohasly, ale jinak na sobě nedala znát, že by ji to trápilo. Ale nevím, teď už jí do hlavy nevidím. Občas mi to docela chybí.

   "Půjdu tě vyprovodit" usmála se a slepě tápala pro kabát. Bylo dost divné vidět někoho, jak slepě tápe po pokoji, když já viděl celkem dobře. S tichým smíchem jsem jí ho podal. Oblékla si ho, vzala mě kolem paže a společně jsme vyšli z pokoje.

   Tiše jsme prošli budovou a zamířili ke stájím. "Víš, že jsem to tu nikdy neviděl? Asi jsem jeden z mála, kdo měl to štěstí, nebo spíš tu smůlu, že to tu mohl vidět. Je to zvláštní" řekl jsem cestou, když dlouho mlčela. Krátce se zasmála a zahnula do boční ulice. Tentokrát to byla ona, kdo znal cestu.

   Ve stájím jsem vzal Dafiné za uzdu a vyvedl ji ven. Doprovodila mě až k bráně, kde měl noční službu ten samí, co ji držel, když jsem přijel. "Ahoj Patriku" pozdravila ho Anori. "Ahoj, noční procházka?" usmál se na nás. "Spíš noční loučení" pronesla smutně.

   Patrik chápavě pokýval hlavou a otevřel nám bránu. Šli jsme ještě kousek dál, aby na nás nebylo vidět, ani nás nebylo slyšet. Chtěl jsem se vyhoupnout do sedla, ale ona mě zadržela. "Děkuju. Že jsi přijel" pronesla vážně. "Pro tebe cokoliv" usmál jsem se. "Ne vážně, chci abys věděl, že si toho nesmírně vážím. Jsi ten nejlepší chlap na světě" složila mi kompliment.

   Byl jsem vděčný za tmu, že nemůže vidět moje červené tváře. Přitáhl jsem si ji pevně do náruče. Políbil bych ji, ale bál jsem se. Nechal jsem to na ní, ať rozhodne, jak daleko naše loučení nechá zajít.

   Vytáhla se na špičky a políbila mě. Zkusil jsem ten polibek trochu prohloubit. Na malý okamžik se stáhla, ale pak se do polibku plně vložila. Rukama jsem jí přejížděl po tváři, ona mě držela pevně kolem krku. Nechal jsem jí, ať to sama ukončí.

   Vyšvihl jsem se do sedla. Položila mi ruku na koleno. "Všechny tam pozdravuj, hlavně Danyho" usmála se. "Budu" přikývl jsem. "A dej na sebe pozor" "Hlavně ty na sebe" opáčil jsem. Sklonil jsem se ze sedla k poslednímu letmému polibku a vydal se na cestu domů.