Zlá předtucha

Včera jsem si k tomu zase sedla a nabuzená Akyřinými povídkami napsala další díl. S Valentýnem nemá nic společného, protože se mi to do povídky nehodí a taky nehodlám psát jednorázovky. Jestli chcete valentýnské lovestory, musíte navštívit Tajný svět (jso úžasné, ta holka má opravdu talent).

  Jinak v tomhle dílu uplynou 3 měsíce. Je trochu blbě useknutý, ale míň to nešlo. V příštím díle už Anori na chvíli opustíme a vrátíme se v čase zpět, abychom se podívali, jak se vede Trenovi. Tak se těšte a teď přeji pěkné počtení a nechte komentář:

Trenova odpověď přišla do dvou dnů. Detailně mi v ní popsal, co všechno dělá. Hodně pracuje, kvůli tomu volnu, co si vzal. Taky stěhuje náš pokoj do jiného. Ten náš dostane Airine. Nechápala jsem proč.

   Dál psal o Danym, Kessy a taky že mu chybím. Až na konci mi vysvětlil, proč se u nás děje to stěhování národů. Napsal: "Asi jsem ti zapomněl vysvětlit, proč se tohle všechno u nás děje. Brzy budeš teta, Airine je v 5. měsíci. V našem pokoji bude dětský pokojík. Sousedí totiž s pokojem Airine, takže se jen probourají dveře." Airine je tedy těhotná! Mohlo mě to napadnout, nepila alkohol, často jí nebylo dobře. Mě hold takovéhle věci nedocházejí.

   Hned jsem si sedla a napsala odpověď. Konečně jsem úplně odhodlala a taky mu napsala, jak moc mi chybí, že si přeji být zase doma v jeho náruči. Trápilo mě, že jsem od sebe tak daleko. Byla jsem na něm hrozně závislá. Ale když s ním se vždycky cítím tak krásně, jako bych měla křídla a uměla létat. Přiložila jsem ještě jeden dopis pro Airine, ve kterém jsem jí nejdřív vynadala za to, že mi to neřekla a následně jsem jí pogratulovala a přála hodně štěstí. Nevím, jestli se stihnu vrátit, než se to malé narodí. Ale to je vlastně jedno.

   Někdo zaťukal. Dovnitř nakoukla Vera. "Pojď, za chvíli začne trénink" vyzvala mě. Uklidila jsem dopisy do zásuvky a šla za ní. Z tréninku jsem se vrátila až na večeři, úplně utahaná. Byla jsem ráda, že jsem dolezla do koupelny. Od té doby, co se stalo to s Paulem, jsem nikdy, nikde nebyla sama. Chodila semnou většinou Fren, občas Vera. Po sprše jsem zapadla rovnou do postele a usnula ještě dřív, než jsem se hlavou dotkla polštáře.

   I přes tuhle únavu jsem se nezbavila těch dotěrných snů. Zdály se mi jen občas, ale i to stačilo, aby mě to deprimovalo.

*****

Uběhlo 14 dní a z denního programu se vůbec nic nezměnilo. Bylo to trochu monotónní. Snažila jsem se donutit Marion, aby mě naučila víc z léčitelské magie. Ona se do toho nikdy moc nehrnula, pořád se mě snažila naučit ovládat přírodní živly. Mě přišlo, že to zvládám docela dobře.

   "Dobře, skoč si na ošetřovnu pro učebnici anatomie. Něco ti ukážu" povzdechla si jednou, když jsem se jí zase snažila přemluvit. Rozeběhla jsem se na ošetřovnu a požádala doktora o učebnici anatomie. Byl mým přáním trochu rozčarován, ale nakonec řekl, že se po nějaké podívá. Sedla jsem si na jednu volnou postel a čekala.

   "Ale, kohopak to tu máme?" ozvalo se zezadu. Otočila jsem hlavu tím směrem a uviděla Paula, stále pod hromadou obvazů a v leže. "Cože? On tě nezabil? Jaká škoda…" pronesla jsem sarkasticky.

   Na chvíli jsem mu tím sebrala vítr z plachet. "Ještě řekni, že se ti to nelíbilo?" pousmál se. Při té představě jsem se otřásla. "Blázníš? Kdybych byla po večeři, určitě bych zvracela" oznámila jsem s klidem. "To tvoje párátko je snad lepší?" zeptal se pochybovačně. "Tím párátkem myslíš toho, co tě zmlátil do bezvědomý?" usmála jsem se sladce.

   Ostatní pacienti se bavili, dokonce i doktor, který už se vrátil z učebnicí. "Jinak tě můžu ujistit, že proti němu jsi tak nízko, že ani z mrakodrapu bys mu nedosáhl na kotníky." To už šel doktor do kolen. Paul jen nafoukl tvář a otočil se na druhou stranu. Tak tohle se mi povedlo, teď už mi snad dá pokoj.

   Doktor mi dal učebnici a já se vrátila zpátky k Marion. Ta mi hned začala vysvětlovat anatomii celého člověka, jak co funguje a že magií do tohoto přirozeného řádu nesmím zasahovat. Musím to léčit tak, jak by se to teoreticky léčilo samo. Vysvětlila mi to jen tak po povrchu a slíbila, že se zeptá doktora, jestli by mě nezasvětil pořádněji. Kdo jiný by to měl umět lépe než on?

   Přemýšlela jsem totiž o tom, co budu dělat, kdybych tu nakonec přeci jenom zůstala. Nemůže mě Tren mít na krku navěky. Musím se taky trochu podílet na chodu domácnosti. Doktořina mě nikdy moc nelákala, ale na druhou stranu, mě to teď docela chytlo.

*****

Během dalších 14 dní se můj program trochu změnil. Brala jsem navíc ještě lekce od doktora. Pomáhala jsem mu na ošetřovně a on mi za to všechno názorně vysvětloval a ukazoval. Taky pustili Paula. Na tréninky sice ještě nechodil, musel se šetřit, ale tu a tam jsem ho potkala na chodbě. Měla jsem z toho nepříjemný pocit.

   Pokročila jsem i v magii. O dost jsem převyšovala nejstarší učně a pomalu se dotahovala za Patrika s Marion. Ta z toho měla samozřejmě obrovskou radost. Kdo by taky neměl radost ze svého úspěchu, že?

   Napsala jsem Trenovi o tom, že se učím léčitelství. Ten to řekl Teruovi, který, podle Trenových slov, málem vyskočil z kůže radostí. Vždycky chtěl abych se tomu věnovala, ale nechtěl mě nutit. Tren mě povzbuzoval, ať hlavně dělám to, co mě baví. Taky v tom asi vycítil možnost, že tu s ním zůstanu. Já jsem tedy nikdy nepředpokládala, že bych odešla bez něj, čekala jsem, že půjde se mnou. Ale tohle bylo pro něj příjemnější. Když jsem vzala v úvahu jeho argumenty, bylo by jednodušší zůstat tady. Ale já měla k Zemi silné citové pouto a děsila mě představa, že bych se tam nevrátila.

*****

Uběhly další dva měsíce, které mi splývaly dohromady. Nic zvláštního se nedělo. Až jednou se mi zdál sen, ještě opravdovější, ale zase tak trochu neznámý. Byla jsem jen další pozorovatel, ne ten, kdo prchá. Viděla jsem jasně Trenův obličej, taky svůj, Paulův, viděla jsem temnou kobku, cítila bolest, ale jakoby nebyla moje.

   Probudila jsem se, docela vyděšená. Tohle bylo dost divné. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Asi jsem už úplně zmagořila. No nic. Lehla jsem si zase zpátky a snažila se usnout, i když se mi to zrovna dvakrát nedařilo.

   Ráno jsem se probudila unavenější, než jsem byla večer. Měla jsem zlý pocit, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co, komu, nevěděla jsem nic. Snažila jsem se na to nemyslet a soustředit se na výcvik. Zaměstnávala jsem se co nejvíce, protože jinak jsem propadala do zoufalých depresí. Vůbec jsem nevěděla proč.

   Psala jsem Trenovi, ale ten neodpovídal. Asi měl moc práce. Musel dohnat to volno a stěhovat náš pokoj. Nemůžu se divit, že nemá čas na takové malichernosti. Napsala jsem Airine. Jak se má, co se u nich děje a tak. Přišla mi jen strohá odpověď. Jako by mi něco tajili. Nevěděla jsem proč tenhle pocit mám. Možná se mi to jenom zdá. Cvičí s ní hormony, nemůžu si být jistá, jestli to není tím. Vlastní zkušenosti v tomhle oboru nemám.

   Seděla jsem Veře modelem a přemýšlela. "An, máš sice perfektní výraz, ale můžeš mi říct proč? Jsi taková přepadlá" zeptala se mě najednou. "Hm, asi se něco děje a nevím co. Trochu mi to vadí. Mám pocit, že mi to uniká mezi prsty. Musí to být něco zřejmého, co můj mozek prostě nebere" odpověděla jsem tak napůl, myšlenkami stále někde jinde.

   Vera mě nechala, aby mohla zachytit můj zamyšlený výraz, až potom se mě snažila všelijak rozptýlit. Moc jí to nešlo, ale aspoň trochu. Byla jsem teď hodně roztěkaná, nedávala jsem pozor, Marion mě ne jednou napomenula. Došlo to až tak daleko, že jsem jí musela vyklopit všechno, proč se teď chovám tak, jak se chovám.

   Musela jsem jí říct o svých snech, což pro mě nebylo jednoduché. Jen se zamračila a napomenula mě, ať se víc soustředím. Bylo ale poznat, že ji to znepokojilo. Snažila jsem se na to nemyslet.

   Když mi holky oznámily, že mi přišel dopis, trochu jsem roztála. Třeba bude od Trena. Bohužel, byl od Juany. Otevřela jsem ho a četla."An,co se děje?" zatřásla mi Fren ramenem. "Celá jsi zbledla. Stalo se něco?" ptala se Vera. To se tedy stalo….