Zmizení

Mám pro vás další pokračování. Uhodli jste, co se bude dít dál, takže nemá smysl to zbytečně protahovat. Nevím, jestli se k TOMU dostanu už v příštím díle, to ukáže fantazie. Tak pěkně čtěte a nechte koment:

"Trene, pojď mi pomoct!" zavolala na mě ze zdola máma. "Vteřinku" opáčil jsem a přidělal ke zdi další poličku. Seběhl jsem dolů, ale vzápětí na mě volala Airine, abych přišel hned k ní. Asi se budu muset rozpůlit, protože ani chobotnice by nestihla zastat všechnu práci, kterou tady dělám já.

   Juana rekonstruuje kuchyni, Airine zařizuje dětský pokojíček a já stěhuji náš pokoj do jiného. A všichni potřebují mojí pomoc. Samozřejmě, jsem jediný chlap, který tu zůstal. Seth je někde na služební cestě a Nik vzal Danyho na prázdniny na hory, aby si mohl zalyžovat. Na mě zbyla všechna práce a ještě Kessy.

   "Airine, já mám jen jedny ruce a máma volala dřív" zahalekal jsem nahoru a došel do kuchyně. Tak jsem hned dostal hromadu úkolů. Některé jsem odložil, jiné udělal hned. Pak jsem se šel zeptat ségry, co potřebuje. Chtěla přidělat garnyže na závěsy. To jsem měl během chvilky. Rychle jsem se vrátil do svého nového pokoje a pokračoval v zařizování.

   Chtěl jsem ho udělat úplně stejně, akorát zrcadlově, než byl předtím. Z okna jsem teď měl výhled na louku za domem a ne na příjezdovou cestu.
Anori se to bude líbit. Už aby byla zpátky. Chci celý pokoj dokončit dřív, než se vrátí. Nechci, aby spala na zemi mezi krabicemi. Bohužel, moc času mi na to nedávaly. Neustále potřebovaly s něčím pomoct, ale to je hold úloha nás, mužů.

   Poslední dobou jsem vůbec moc nestíhal. Musel jsem ještě dohnat tu absenci v práci. Na ostatní věci, osobní volno, nebo nějaké koníčky, mi už vůbec nezbyl čas. Už víc jak měsíc jsem sliboval klukům, že s nimi zajdu do hospody. Ale čas mě tlačil a já to vždy odkládal. Dělali si ze mě srandu. Že je Anori pryč a já stejně nevystrčím paty z domu. Jako by mi to zakazovala. Občas bych spíš řekl, že by mě nejradši vyšoupla ven, aby měla chvilku pro sebe.

*****

"Trene, jestli chceš někam jít, klidně běž. Taky máš právo jít si za zábavou, než nám tady s Airine pořád pomáhat. Uděláme si dneska holčičí noc a ty běž" vyhodila mě máma jednou večer. S úsměvem jsem si natáhl bundu a šel.

   Nemusel jsem je ani nějak hledat, byli v naší obvyklé hospůdce. Když jsem vešel, zírali na mě jak na zjevení. Až když jsem se posadil a Markuse pleskl po hlavě, začali věřit tomu, že nejsem přelud.

   "Kámo, nechce se mi věřit tomu, že tě tu vidím!" pronesl slavnostně Markus a mnul si hlavu v místě, kde jsem ho pleskl. "Věř nebo ne, ale jsem to já" usmál jsem se a objednal si Colu. "Už jsem se chtěl leknout, že jsi někdo jiný, ale tvoje objednávka mě ujistila, že jsi to ty" přikývl další z mojí party. No jo, alkohol piji jen při výjimečných příležitostech.

   Zůstal jsem s nimi až do dvou hodin ráno. Pak atmosféra začala houstnout, většina už se opila a to nebylo nic pro mě. Rozloučil jsem se a odešel. Teruo se ještě zasekl s jedním známým, takže jsem šel sám.

   Pomalu jsem se procházel ztichlou, prázdnou ulicí, koukal do tmy a přemýšlel. Nevšímal jsem si tichého šustění, mohl to být vítr, nebo někdo, kdo se vracel z hospody stejně, jako já. Že to byl omyl mi došlo až příliš pozdě. Blízko sebe jsem postřehl pohyb a otočil se tím směrem. Spatřil jsem toho fialovovlasého, jak se na mě šklebí. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale někdo mě zezadu udeřil do hlavy. Zatočila se mi hlava a než jsem se stačil vzpamatovat, přišla ještě jedna, která mě poslala do temnoty bezvědomí.

*****

Povídal jsem si s kamarádem ze střední, když jsem si všiml, že Tren tu už není. Rychle jsem se rozloučil a šel za ním. Potřeboval jsem mu ještě něco důležitého říct. Šel jsem nejkratší cestou k nim. Nepotkal jsem ho, takže jsem předpokládal, že už bude doma.

   Zazvonil jsem. Přišla mi otevřít jeho máma. "Dobrý den, předpokládám, že Tren teda ještě není doma, že?" zeptal jsem se. "Ne není" usmála se. "Asi to vzal delší cestou. Počkám tu na něj" řekl jsem a opřel se o zábradlí. "Pojď dovnitř. Počkáš na něj tady" vyzvala mě dál. Neodmítl jsem, přeci nebudu zbytečně mrznout.

   Čekal jsem přes hodinu a postupně se mě začal zmocňovat nepříjemný pocit. I jeho máma byla neklidná. Přecházela po pokoji sem a tam a neustále se mě ptala, jestli nechci čaj, kávu, nebo něco. "Půjdu se po něm podívat" řekl jsem nakonec. "Půjdu taky, počkej vteřinku" zarazila mě a vyběhla se do patra převléknout. Za chvilku byla zpět a společně jsme vyšli.

   Rozdělili jsme se a každý hledal jiným směrem. Už pomalu svítalo a mi jsme ho stále nenašli. Postupně se k nám začali přidávat i ostatní lidi, kterých jsme se na něho ptali. Nikdo nic nevěděl, neviděl, neslyšel. Tohle bylo divné, Tren tohle ještě nikdy neudělal. Poslal jsem Juanu zpátky domů, aby se podívala, jestli se nevrátil. Přišla zpátky do 10 minut, následoval ji i Dante. Už podle jejího smutného výrazu jsem pochopil, že se nevrátil.

   "Po Anthonym ani stopy. Našli jsme jen nějaký kabát, ale…" oznámili nějací muži. "Pánský, černý?" zeptala se hned Juana. Přikývli. "Ten je jeho" zašeptala. Dante ji chytil, protože to vypadalo, že se každou chvíli sesune. "Hned se běžte na to místo podívat a zkuste toho zjistit co nejvíc" rozkázal Dante. Poslechl jsem a spolu s dalšími se rozběhl na určené místo.

*****

"Pojďte, musíte si sednout, nebo mi tu omdlíte" řekl jsem naléhavě a postrčil Juanu směrem k jejich domu. Šla, ale vůbec nevnímala. Musel jsem zazvonit. Otevřela nám Airine. Vykulila oči, ale bez řečí nás pustila dovnitř a uvedla do obývacího pokoje. Pak odběhla Juaně pro sklenici vody.

   "Co se stalo?" ptala se, když se vrátila. "Tren zmizel. Můj syn…" objala si Juana kolena a rozbrečela se. "C-c-cože?" nechápala a taky si rychle sedla. Seděli jsme tiše a čekali, až se něco stane. Nemuseli jsme čekat dlouho.

   Ozval se zvonek. Airine vyskočila a šla otevřít. Vešel Teruo, v ruce držel jeho kabát. "Je jeho. Byly tam stopy ještě dalších dvou osob, ale nevíme nic bližšího" pronesl ponuře. "Někdo ho unesl? Ale proč?" nechápala Juana. "Mami, ty víš proč" zašeptala Airine a objala ji kolem ramen. Jistě. Každý věděl, že Anthony je Anorin meertalen. To byl asi hlavní motiv.

   Juana pohodila hlavou a do očí se jí dostal odhodlaný výraz. "Musíme uvědomit Marion. Když tu Tren není, musí někdo na Anori dávat větší pozor. Ale jí to říct nesmíme, teď se z jedné nervové horečky dostala a nesmí dostat další" začala drmolit. Měla pravdu, tohle přesně musíme udělat.

   "Mami, nikdo přeci neví, kde Anori je a Tren jim to neřekne. Tím jsem si jistá. Jestli má brácha nějakou velmi dobrou vlastnost, tak je to věrnost a láska k ní" opáčila Airine. "O tom vůbec nepochybuji. Ale tím, že ho někdo unesl, nám dali najevo, že po ní jdou. Radši ať jsou na to upozorněni. Víme, co by to znamenalo, kdyby se dostala do špatných rukou" argumentovala Juana a běžela pro tužku a papír, aby mohla napsat Marion.

   "Teruo pojď, my se půjdeme podívat, jestli dokážeme zjistit něco víc" navrhl jsem. Teruo souhlasně přikývl a i se mnou se vrátil na místo "činu".

*****

Postupně jsem začal vnímat. Nejdřív jen silnou bolest hlavy. I migréna je proti tomu nic. Otevřel jsem oči, ale nic neviděl. Ještě spím, nebo je tu naprostá tma? Jistě, mám mnohem lepší oči, ale i tak potřebuji aspoň trochu světla, abych viděl. Horečně jsem přemýšlel, kde to jsem.

   Hlava mě pěkně bolela. Chtěl jsem se za ní chytit, ale zjistil jsem jednu nepříjemnou závadu - mám spoutané ruce. Škubnul jsem jimi, ale nic se nestalo. Ozvalo se jen zachrastění, ale ruce jsem měl stále nad hlavou.

   Další dlouhou chvíli mi docházela jiná skutečnost, a to, že jsem nahý. Zkřížil jsem nohy tak, aby to, co nemá být vidět, nebylo vidět. Seděl jsem na něčem chladném a tvrdém, nejspíš kameny. Je to nějaká kobka, sklep?

   Napadlo mě, že bych se odsuď mohl dostat. Stačilo by, kdybych roztavil ty řetězy a pak se přemístil. Na to bych potřeboval velké množství energie. Přesně jsem věděl, kde teď je řetízek od Anori, ze kterého jsem si udělal leésa. Na jednom z nočních stolků u mě v pokoji. Sakra! Co teď?