Zpět do starých kolejí

Po menší pauze se zase hlásím s dalším dílem. Poslední dobou trochu nestíhám, ale nakonec jsem se přeci jen donutila a něco napsala. Tak pěkné počtení a nechte komentík:

Vrátila jsem se zpátky k bráně. "Už jsi v půlce výcviku, za chvíli se k němu zase vrátíš" řekl Patrik, když jsem procházela kolem. Sedla jsem si k němu na lavičku. "Já vím, ale pochop, vždycky jsem byla zvyklá, že stál za mnou a mohla jsem se o něj kdykoliv opřít. Teď tu není a já se musím spoléhat sama na sebe" pronesla jsem. "To asi ano, ale jde ti to dobře" usmál se. "No, to zrovna" zašklebila jsem se.

   "Víš co, běž si ještě lehnout. Ráno bys měla být připravená alespoň na lehčí výcvik" poradil mi Patrik. Souhlasně jsem přikývla a vrátila se do budovy. Ráno jsem vstala spolu s ostatními a šla s nimi na snídani. V jídelně na mě chvíli všichni v tichosti zírali. Nevnímala jsem to a pustila se do snídaně. Přisedla si ke mně Fren, chvíli na to Vera a brzy se rozběhl živý hovor.

   Jediná Ivein se se mnou nebavila. Nechápala jsem proč, ale od holek jsem se dozvěděla něco v tom smyslu, že je naštvaná kvůli tomu, že Paul vyjel po mě a ne po ní. A taky mi závidí Trena. Vůbec jsem zjistila, že Tren tu má spoustu fanynek a fakt, že je můj, je nijak nepotěšil.

   Aspoň že na Fren s Verou jsem se mohla spolehnout. Podržely mě, když mi bylo nejhůř. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Společně jsme šli na trénink. Ze začátku jsem cvičila dost volně, ale postupně jsem přidávala. K večeru jsem už cvičila se stejným nasazením, jako ostatní.   

   Na soukromé hodině byla Marion trochu překvapená z mého požadavku, aby mě naučila lámat pečeť. Dozvěděla jsem se, že některé pečeti, zvlášť ty hodně silné, pevné a dobře provedené nezlomím. Kdybych to ale uměla předtím, tu Paulovu chatrnou bych zvládla. Zajímalo by mě, jak silnou má Tren. Nikdy předtím jsem toho o magii nevěděla tolik, jako teď. Začala jsem si uvědomovat určité souvislosti.

   Tren musel být hodně silný, i když to nahlas nikdy nepřiznal. Když jsem totiž sama pocítila náročnost některých kouzel, která on dělal levou zadní, začala jsem si ho vážit mnohem víc. Jeho pečeť bych asi nezlomila. I když jemu bych se nebránila.

*****

"An, mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala se mě Vera, když jsme o poledním klidu seděly na pokoji a odpočívaly. "Jistě" přikývla jsem. "Chtěla bych si tě nakreslit. Poseděla bys mi modelem?" požádala. Dost mě tím zaskočila. Já a model? "No jestli chceš, tak ano" vykoktala jsem. "Díky" usmála se a vyndala si skicák.

   "Proč mě chceš malovat?" nedalo mi to a zeptala jsem se. "Baví mě malování a teď zrovna se chci zdokonalit v malování tváře. Ty máš hrozně hezkou a jedinečnou tvář. Chci zkusit, jestli bych ji dokázala nakreslit. Rozpusť si vlasy, prosím" vysvětlila. Mám hezkou a jedinečnou tvář? Poslechla jsem ji a vlasy nechala volně viset podél obličeje.

   "Díky, pro začátek je jednodušší kreslit rozpuštěné vlasy, kryjí ti některé kontury obličeje. Když mi to půjde, zase si je stáhneš" mluvila a přitom jezdila tužkou po papíře. Přikývla jsem a snažila se nevrtět. Mezitím jsem přemýšlela, jestli si zase nějak ostříhám vlasy. Za celou dobu, co jsem v Trenově světě, jsem je nechala růst. Měla jsem je až do pasu. Zamyšleně jsem si je prohlížela. "Jestli přemýšlíš nad tím, že si je ostříháš, tak na to zapomeň. Možná ti je trochu zkrátím vepředu, ale jinak na ně nesáhneš" zarazila mě.

   Polekaně jsem sebou trhla a hned jsem zkontrolovala, jestli si bráním myšlenky. Bráním, takže to musela nějak odhadnout. "Dobře, ani na ně nesáhnu" přikývla jsem. Vera se usmála a dál se věnovala práci.

   "Řekni mi něco o sobě, moc toho nevím" požádala jsem ji. Zvedla ke mně oči, ale hned je zase sklopila k výkresu. "Žiji ve vesnici 2 dny cesty odsuď. Mám tam rodinu a snoubence. Nemám ani moc přátel. Jsem hodně…no nevím, jak to říct…mám duši umělkyně a to se většině lidí nelíbí. Jsem hodně nárazová, žiji z hodiny na hodinu, většinou moc neplánuji dopředu. To taky není u lidí mého věku zrovna typické" začala, ale pak se odmlčela a přemýšlela.

   "Já mám na tobě ráda, že jsi živá a jiná, než ostatní" pousmála jsem se. "Díky" zarděla se. "Ale to je tím, že nejsi tak úplně z tohohle světa. Teda vlastně jsi, ale…" nevěděla, jak to vysvětlit. "Máš pravdu, že ani moc nejsem. To, že existuje jsem se dozvěděla minulé léto" přikývla jsem. "Co tam u vás vůbec děláš?" napadlo ji.

   "Jsem policejní ředitelka" odpověděla jsem tiše. Ještě nikdo se mě na to zeptal. Vera opravdu přemýšlela trochu jinak. "A to tě nechali? No, přijde mi divné, že by tě Bratrstvo nechalo dělat tak nebezpečné povolání" podivila se. "Tren sloužil u policie se mnou. Měl mě pořád na očích" pokrčila jsem rameny.

   Vera se nahlas rozesmála. "Neumím si Anthonyho přestavit v policejní uniformě. Na to je až moc pěkný. Spíš model, ale ne policista" smála se. "Divila by ses, jak mu to v ní slušelo" nesouhlasila jsem. Vera jen pokrčila rameny. "Já ho zase nějak moc neznám. Párkrát jsme se viděli, znám se s jeho sestrou" "S Airine?" Přikývla.

   "Řekni mi, jaké to je, vyrůstat na Zemi?" zeptala se po chvíli ticha, ve kterém bylo slyšet jen jezdit tužku po papíře. "Asi mnohem jednodušší než tady. Máme mnohem víc svobody. Třeba tady si pořád nemůžu zvyknout, že musím nosit jenom šaty nebo sukně. U nás i ženy mohou nosit kalhoty. Taky platí mnohem větší rovnoprávnost. Umělecké duše jsou většinou obklopeny spoustou přátel. Na druhou stranu, vy tady žijete tak jako klidně. Není to tu tak uspěchané, na všechno máte spoustu času" uvažovala jsem.

   "Nikdy jsem tam nebyla. Přemýšlím o tom, že bych se taky nechala přidělit na jednu misi, která by tam jela. Moc ráda bych to všechno viděla" přemýšlela Vera nahlas.

   "Hotovo!" zvolala. Zvedla jsem se ze židle a přistoupila k ní, abych se taky mohla podívat. Bylo to opravdu moc hezky nakreslené, i když mi připadalo, že tam jsem mnohem hezčí, než ve skutečnosti. "Docela to ujde" ohodnotila si to sama. "Je to vážně moc pěkné" usmála jsem se a stáhla si vlasy do copu. "Paráda, příště tě nakreslím s vlasy takhle. To bude umělecký" zajásala a vyběhla z pokoje, aby se mohla pochlubit.

   Hned po ní přišla Fren. "Taky tě kreslila?" zeptala se "Jo, právě to dokončila a běžela s tím někam." "To znám, já jí seděla modelem včera. Hrozně jí fascinujou moje vlasy. Nechápu proč" zamyslela se. "Viděla jsi se už někdy v zrcadle? Tvoje vlasy jsou ty nejzajímavější, který jsem tady viděla" řekla jsem upřímně. "Víš, ta tvoje upřímnost občas bolí, ale jsem za ni ráda" usmála se. Nevěděla jsem, co na to říct. "Jdem se připravit na ten dnešní teror" povzdechla jsem si. Fren se stejným "nadšením" přikývla.

   Trénink nebyl tak hrozný, ale možná to bylo tím, že už jsem si zvykla. Vera stihla ten svůj obrázek ukázat snad všem, takže si mě všichni prohlíželi, aby pak mohli zhodnotit povedenost díla. Trochu mě to znervózňovalo. Ale co, ať se podívají.

   V duchu jsem odpočítávala vteřiny do konce. Pak mě čekala ještě soukromá hodina. Marion se snažila naučit mě perfektně ovládat přírodní živly + něco z léčitelské magie. Abych prý měla základ od všeho. Bojovat a bránit se jsem uměla od Danteho a Trena, takže tohle jsme ani moc nerozvíjeli. Občas jsem si to jen oprášila, ale byla jsem nejlepší ze všech skupin, takže nebylo s kým trénovat.

   Večer na pokoji jsem se konečně odhodlala a po týdnu odepsala Trenovi na dopis. Vždycky jsem neměla čas, nebo mi do toho něco vlezlo. Za dlouhé čekání se dopis podobal spíš dlouhé slohové práci, ale musela jsem mu to nějak vynahradit. Dokonce jsem se i odhodlala vyjádřit v něm city. Vždycky jsem se jim vyhýbala, ale dneska jsem měla naléhavou potřebu, mu o nich napsat. Radši jsem to po sobě ani nečetla, protože jinak bych to asi neodeslala.

*****

Běžela jsem temnou ulicí a za sebou slyšela stále se přibližující kroky. Zakopla jsem a tváří upadla na studenou kamennou dlažbu. Kroky se ozvaly přímo u mě. Někdo se zasmál. Zvedl mě a někam nesl. Byla naprostá tma, ale v duchu jsem viděla Trenův obličej střídající se s tím Paulovým.

   Probudila jsem se. Zase moje noční můra. Vstala jsem a napila se. Jestli tohle neskončí, tak ze z toho jednou zblázním. Nechtěla jsem o tom nikomu říkat, mysleli by si, že jsem blázen nebo by mě litovali a já nechci ani jedno z toho.

   Lehla jsem si zase zpátky. Bála jsem se zavřít oči, ale nemohla jsem si dovolit nespát. Zítra mě čekal náročný den. Nezbylo mi nic jiného, než zavřít oči a snažit se usnout. Myslela jsem na Trena, vybavila jsem si kontury jeho obličeje, jeho krásný úsměv, cokoliv, jen abych nemyslela na ty sny. Nakonec se povedlo a já upadla do ničím nerušeného spánku.

obrázek Very, jak asi vypadá ;)...skutečná umělkyně