Domácí léčba je teror hlavně pro léčitele

Tak, slíbila jsem, že hned, jak Kuroki okomentuje, vydám a slib dodržuji. Mimochodem, vzhledem k nemilé události, která se mi stala....pokud někoho uráží, znechucuje, nebo se mu prostě nelíbí obsah mých povídek, ať to nečte a odejde (tím červeným tlačítkem v pravo nahoře). Nikoho nenutím to číst, děláte to na vlastní nebezpečí. Vždy jste na obsah informováni, takže si odpustě hloupé narážky. Co jste kdy napsali vy? Takže díky za pochopení, ostatním věrným čtenářům přeji pěkné počtení a nechte koment:

.

.

"Čerstvý vzduch" nadechl se Tren zhluboka, když vyšel před nemocnici. "Hlavně opatrně" strachovala jsem se. Jestli někde upadne, tak já ho rozhodně nikam neutáhnu. "Neboj" pousmál se, zapřel se do berlí a pomalu se vydal na cestu.

Nadhodila jsem si na rameni jeho tašku. "Vážně to nemám vzít?" ptal se mě. "Ne, dávej radši pozor na cestu" radila jsem mu. "Neboj" řekl znovu a protočil oči v sloup. V tu samou chvíli si omylem podrazil berli, jen taktak jsem ho stihla chytit, aby neupadl. "Jako bych to neříkala" hudrovala jsem.

"Tak se nezlob. Proč jsi dneska tak podrážděná?" usmíval se. On měl radost z toho, že bude konečně doma a rozhodně si nechtěl náladu ode mě zkazit. "Já nevím. Mám strach" pokrčila jsem rameny. "O co?" "O tebe" "Proč?" "Nechci nic zanedbat" upřesnila jsem to a pozorně sledovala, jak se pomalu belhá.

Když jsme se konečně dostali domů, pomohla jsem mu do schodů a do pokoje. Hned jsem ho položila do postele, odložila tašku a běžela mu udělat něco k jídlu. On z toho moc radost neměl, ještě pořád to muselo být něco kašovitého, ale já mu na rozdíl od hnusné nemocniční stravy udělala výbornou bramborovou kaši.

Stejně se na to netvářil nijak nadšeně. Mezitím co on obědval, já si prohlížela nově udělaný pokoj. "Je to tu skoro stejné, jako předtím, viď?" ptala jsem se. Přikývl. "Jen jsi to trochu vylepšil. A máme výhled do lesa. To je nádhera" dívala jsem se z okna. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit" pousmál se.

Celý zbytek dne jsem ho obskakovala. Nechtěla jsem mu dát žádný důvod, proč vstávat z postele. "Miláčku, pojď sem ke mně. Jsem z tebe nervózní, jak tu pořád pobíháš" poklepal na místo vedle sebe. Bezradně jsem se rozhlédla. "Slibuji, že budu poslušně ležet a nebudu nikam vstávat" odhadl na co myslím. "Dobře" uklidnila jsem se trochu. Moc dobře jsem si pamatovala z minula, jak náročné bylo udržet ho v klidu ležet.

Zjistila jsem, že nejjednodušší způsob, jak ho udržet v klidu, je ležet s ním. Strávili jsme takhle nejvíc času. On byl spokojený, že mě má u sebe a já zase, že v klidu leží a uzdravuje se. Jako bonus jsem ještě měla jeho hýčkání a polibky. Snažil se mě udržet u sebe co nejdéle, líbilo se mu, že spolu proležíme celý den.

Samozřejmě to tak úplně nešlo. Musela jsem vařit, taky jsem pomáhala Airine s Timem a Tren občas potřeboval klid na práci. Byla jsem teď taková žena v domácnosti. Juana vařila pro všechny ostatní, já pro Trena speciálně. U Tima jsme se střídali. A Trenovi jsem chodila do práce pro materiál, na kterém on potom pracoval. Občas mi přišlo, že jsem zaměstnaná na plný úvazek, ne že se starám o nemocného přítele.

*****

Po týdnu v domácím léčení, který Tren opravdu celý proležel, jsem šla za Teruem do nemocnice, potřebovala jsem se poradit, jak dál. V sesterně mi řekli, že jsou u něj na prohlídce pacienti z ústavu pro duševně choré. Sedla jsem si tedy před jeho ordinaci a čekala. Netrvalo to nijak dlouho a pacienti začali postupně vycházet. Zatrnulo ve mně, když jsem viděla Eriku. Vůbec mi nedošlo, že by tu mohla být taky.

Vmáčkla jsem se co nejvíc do židle, ale ona si mě stejně všimla. "Slyšela jsem, co se stalo Trenovi. A kvůli tobě! Kvůli tobě!" smála se. Musel přijít jejich dozor a odvést ji. Šokovaně jsem za ní hleděla. "An, nic si z ní nedělej, ona je opravdu duševně mimo" řekl Teruo, když si mě všiml. "Jo jasně" pípla jsem.

V ordinaci jsem s ním probrala, jak postupovat dál. Zdálo se mi totiž, že ty obvazy už jsou trochu zbytečné. A taky jsem chtěla pro Trena nějakou mast, stěžoval si totiž, že ho pálí a svědí křídla. Teruo se mnou ve všem souhlasil a na mast mi napsal recept.

Doma jsem hned Trena vysvobodila z obvazů. Tvářil se dost spokojeně, že už je nemusí mít. Křídla ochotně vytáhl, abych mu je mohla namazat. Měl je samý strup, mohla jsem si jen domýšlet, jak k tomu přišel. V hlavě mi zněl Eriky hlas: "Kvůli tobě!"

Po celém tomhle léčebném procesu si mě Tren přitáhl do náruče a líbal mě na tváře. Spokojeně jsem zavřela oči. Stále jsem musela přemýšlet o tom, co řekla Erika. Měla samozřejmě pravdu. Bylo to kvůli mně. Tren na to sice nikdy ani slovíčkem nenarazil, ale já to věděla. Co jiného by po něm chtěli?

"Děje se něco?" zeptal se mě odpoledne Tren. "Proč?" zamrkala jsem překvapeně. "Poslední dobou jsi nervózní a zamlklá. Co se děje?" ptal se. Sakra, byl až moc všímavý. Uhnula jsem pohledem. "Nic důležitého, nelam si s tím hlavu" řekla jsem s pohledem upřeným na řetízek, který měl kolem kotníku.

Ten řetízek se dostával od rodičů k plnoletosti, myslím tím té pozdější. Každý řetízek byl vlastně originální, protože na něm byly vždy 3 přívěsky. Znaky, které znamenaly určité vlastnosti, kterými ta osoba vynikala. Tren měl sílu, moudrost a laskavost.

Sledoval můj pohled. "Víš, že mě to můžeš říct" naléhal. Zavrtěla jsem hlavou. "Ten řetízek nosíš pořád?" napadlo mě. Přikývl. "Nejde sundat, jedině něčím přeseknout" "Hm, předtím jsem si ho nikdy nevšimla" konstatovala jsem. "Řekněme, že tvoje pozornost je většinou zaměstnaná jinde" pousmál se.

Byl to jen nevinný žertík, ale mě dokonale napružil. "Fajn, večeři si udělej jak chceš, když jsi takovej" řekla jsem naštvaně, zvedla se a ignorujíc jeho zmatené volání odešla do obýváku. Tam jsem sebou plácla na gauč. Bylo mi líto, jak jsem zareagovala, ale byla jsem zbabělec, abych se tam vrátila a omluvila se.

Když se přiblížila sedmá hodina, uslyšela jsem pomalé kroky ze schodů a potom směrem do kuchyně a něco spadnout. Šla jsem se podívat, kdo to je. K mému překvapení to byl Tren. Opíral se o obě berle a marně se snažil odstranit z cesty převrácenou židli.

"Co tu děláš? Máš ležet" spustila jsem hned. Neodpověděl a pajdal k ledničce. "Já ti něco udělám, běž si sednout" "Nemám zájem" odsekl. Trochu mě tím zarazil, ale rychle jsem se vzpamatovala, násilím ho posadila na židli v kuchyni a pustila se do vaření. "Jíš sladkou rýži?" ptala jsem se. Musel mít ještě pořád něco měkkého, spíš kašovitého. "Jo" zamumlal.

"Můžeš mi říct, proč se mnou nemluvíš?" zeptala jsem se ho, když jsem v naprosté tichosti vařila rýži. "To bych se měl zeptat spíš já" opáčil. "Ty jsi na mě vyjela" dodal ještě. "Hm" zabručela jsem. "Řekneš mi, co se děje?" naléhal. "Nic, nech to plavat" vyštěkla jsem.

"Nenechám to být. Poslední dobou jsi hrozně podráždění. Neříkej mi, že je to postavením planet" pozvedl jedno obočí. "Dneska jsem se potkala s Erikou" "Nejsi podrážděná jenom dneska" poukázal na fakt, který jsem chtěla zamluvit. "Prostě nemám náladu" odsekla jsem.

"Anori…" začal, ale já už nevydržela s nervama. "Fajn" vyjekla jsem. "To ty! Tváříš se, jako že se nic nestalo, ale stalo!" "Co se stalo?" "Copak ty nevíš? Vždyť se podívej. Teprve nedávno ti sundali obvazy, některé až já dneska. Nohu máš v sádře, nemůžeš ani pořádně chodit. A čí je to vina?" vychrlila jsem ze sebe. "Moje" "Tvoje? Já si nemyslím. Neunesli tě proto, že by chtěli tvoje přihlašovací jméno a heslo na facebook. To mi netvrď. Bylo to kvůli mně, že?" "Ano, to nepopírám. Přesto to ale byla moje vina" stál si na svém.

"Trene, prosím tě. V čem jako? Kdybys se mnou neměl nic společného, tak by se to nestalo" "Kdybych dával pozor, tak by se to nestalo" "Přestaň pořád obviňovat sebe za něco, za co nemůžeš" rozkřikla jsem se. Zatvářil se překvapeně, takhle mě neznal. "A jak se tomu tedy podle tebe dalo zabránit?" otázal se. Snažil se vypadat v klidu, ale viděla jsem, že to v něm vře. V rukách pevně svíral berle, i když seděl.

"Kdybys nebyl se mnou, nikdo by ti nechtěl ublížit" zavrčela jsem. To je snad jasné, ne? "Co tím chceš říct?" zeptal se nevěřícně. "Možná by pro tebe bylo lepší, kdybys nebyl se mnou, ale s někým normálním" pronesla jsem už o dost klidněji. Jeho pěst dopadla na stůl. Polekaně jsem nadskočila a radši se rychle věnovala vaření.

"Já myslel, že už jsem za svojí chybu zaplatil,ale jak vidím, tak stále ne dost. Pár minut nepozornosti! Kolik víc ještě budu muset zaplatit? " pronesl šeptem. "Já po tobě přeci nechci, abys za něco platil" zakroutila jsem hlavou. "Protiřečíš si, přemýšlej o tom" zavrčel, vstal a odešel. Slyšela jsem ho pracně stoupat po schodech a pak hlasité prásknutí dveřmi. No to sem tomu zase dala.

Sundala jsem jeho večeři z plotny. Přemýšlela jsem, jestli jsem schopná vůbec dostát svým slovům a úmyslům. Jestli jsem schopná od něho odejít, nebo jsem takový sobec, že s ním zůstanu, i když to pro něj nebude dobré.

"Anori, stalo se něco? Slyšela jsem křik" ozvala se za mnou Juana. "Omlouvám se, nechtěla jsem vás rušit" zamumlala jsem. Nedošlo mi, že můj křik uslyší i nahoře. "V pořádku. Ale proč jste se hádali?" "Protože jsem úplně blbá" sedla jsem si na zem a jen stěží zadržovala slzy. "Ale no tak" přiklekla ke mně a objala mě.

"Pohádali jste se kvůli tomu, co se mu stalo?" trefila se. Přikývla jsem. "Tak běž za ním" vybídla mě. "Teď tam nejdu" zavrtěla jsem hlavou. "Není naštvaný. Ani jednou nezvýšil hlas" upozornila mě a vytáhla na nohy. "No právě. Je tak skvělý, zasloužil by si někoho lepšího" "Ale on nikoho lepšího nechce. Má tě rád proto, jaká jsi" odporovala mi. "Teď běž, já mu tam tu večeři pak přinesu" poslala mě.

Pomalu jsem vyšla do patra a před dveřmi do jeho pokoje se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem potichu otevřela dveře. Stál čelem k oknu a díval se ven. "Neměl bys na té noze stát" pípla jsem místo omluvy. Otočil se ke mně. Zabolelo mě na prsou, protože ve tváři měl napsáno, jak moc ho moje slova ranila.

Něžně se pousmál. "Já vím" přikývl. "Trene,…" "Nemusíš nic říkat" přerušil mě. "Chápu tvoje stanoviska i důvody" povzdechl si. "Právě že nechápeš. Je velký rozdíl v tom, co je pro tebe dobré a co chci já. Jenže já jsem sobec, nedokážu se tě vzdát. I když by sis zasloužil mnohem víc" řekla jsem s pohledem upřeným na zem.

"Nesmíš si vyčítat nic z toho, co se stalo" "Musím. Všechno je to kvůli mně. Jenže já jsem si to nikdy pořádně neuvědomila, dokud se ti nestalo tamto. Já akorát přináším problémy všem okolo. Lidem ve městě, tobě" pokračovala jsem.

"Pojď sem" natáhl ke mně ruku. Přešla jsem k němu. Postavil mě čelem k zrcadlu a sám se o mě mírně opřel. "Podívej se a řekni mi, co vidíš" "Tebe a sebe" pokrčila jsem rameny. Vybídl mě, abych pokračovala. "Já přidělávám všem akorát starosti, kam se hnu, tak je problém, kdežto ty jsi naprosto skvělý" povzdechla jsem si. Protočil oči v sloup.

"Víš co vidím já?" zeptal se a položil mi hlavu na rameno. Dal mi tím najevo, že už mi odpustil. "To by mě tedy zajímalo" pronesla jsem sarkasticky. Pousmál se. "Mladou, krásnou ženu, která má na bedrech až přílišnou zodpovědnost," při těch slovech mě políbil na krk. "A někoho, kdo se rozhodl ji chránit a pomáhat. Nesmíš si vyčítat nic z toho, co se stalo a stane. Každý dostal na výběr, jestli tě bude následovat. A co se týče mě, věděl jsem, do čeho jdu, mohl jsem se rozhodnout jinak, ale neudělal jsem to" pokračoval šeptem.

"Proč?" nedalo mi to a musela se zeptat. "Protože jsem unavený z těch věčných hádek a válek" odpověděl. "To říkáš jen proto, abys mě uklidnil" Povzdechl si. "Něco ti ukážu, můžu?" Nejdřív jsem nepochopila, proč se mě ptá. Pak mi došlo, že přes mojí obranu myšlenek se nedostane. "Jasně" kývla jsem a svojí ochranu odstranila.

Hned jsem se ocitla pod tou jeho. Nejkrásnější pocit, za dlouho dobu. Pousmál se. "Pro mě je to stejné" zašeptal. "Cos mi chtěl ukázat?" "Tohle…" řekl a mojí mysl zaplavil obrázky. Byly hrozné, odporné, otřesné. Čišel z nich strach a beznaděj. Otřásla jsem se. "Co je to? Proč mi to ukazuješ?" ptala jsem se. "Takhle to vypadalo předtím, než jsi se narodila" odpověděl.

"Cože?" Tohle že má být tenhle svět před 32 lety? To se mi nechtělo věřit. "Je to tak. Od tvého narození se toho tolik změnilo" přikývl. "Je mi tedy odpuštěno?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem pozorovala náš obraz v zrcadle. "Samozřejmě" pousmál se. "Jenom, nenechala jsi tu rýži na plotně, že ne?" zeptal se najednou.¨

"Ne, hlídá ji Juana" odpověděla jsem. "Mohlo mě napadnout, že nás uslyší" zamumlal. "Omyl, slyšela jen mě" zašklebila jsem se a on se zasmál. "To je pravda" přikývl. Ozvalo se zaklepání a vešla Juana. "Nesu vám oběma večeři" pousmála se. Tren trochu zapomněl na svůj handicap a bez berlí si šel pro talíř. Moc dlouhá cesta to nebyla, protože jsem ho musela podepřít hned při prvním kroku. "Sakra, zapomněl jsem" zamumlal. "Jak na něco takového můžeš zapomenout" smála jsem se. "Hned jsi krásnější, když se směješ" zašeptal mi do ucha.

Druhý den, se o naší hádce nikdo nezmínil. Tren se choval, jako že nic, ale já měla pořád snahu, si to u něj vyžehlit. Několikrát mě sice upozornil, že na včerejší událost už dávno zapomněl, ale moje hýčkání a obskakování si samozřejmě nechal líbit.

"Napadá mě, že si tu nohu ani nechci nechat uzdravit" pousmál se jednou, když jsem ho hladila ve vlasech. "Proč?" "Líbí se mi, jak se o mě staráš" "To mě mohlo napadnout" protočila jsem oči v sloup a políbila ho na čelo. "Na to bych si zvyknul" pronesl šeptem.