Konec dobrý, všechno dobré?

Nemohla jsem déle otálet a rozhodla se vydat hned, když jste tak ochotně komentovali. Tohle by měl být poslední díl, ve kterém budeme skákat zase zpět v čase. Tak si ho užijte a nechte mi komentář.

.

.

(Anori, místo: vesnice nedaleko Grinstonvillu, čas: 2 dny od doručeného dopisu o Trenově zmizení)

Procházela jsem městem bez sebemenšího zájmu si ho prohlédnout. "An, pojď si koupit alespoň čokoládu" přemlouvala mě Fren. "Nebo horké jablko" přidala se Vera. "Rozhodně se mi nechce tady mrznout" zabručela Ivein. Přikývla jsem a zamířila do nejbližší hospůdky.

Seděli jsme nad horkým jablkem a tabulkovou čokoládou. Holky se bavily o všem a o ničem, ale já je moc nevnímala.

Myslela jsem na Trena. Jestli už ho našli, jestli je v pořádku. Cítila jsem se hrozně provinile. Tížil mě pocit viny, protože mi bylo jasné, že ho unesli kvůli mně, i když na to Juana ani slůvkem nenarážela. Určitě to bylo kvůli mně, proč jinak? Přesně se vyplnilo, co říkala Marion. Že Tren je moje slabé místo a že by se mu mohlo něco stát.

Chyběl mi, hrozně moc. Mnohem víc, než předtím, a to jsem si myslela, že horší už to být nemůže. Od té doby, co jsem dostala ten dopis, jsem se v noci často budila se strašným pocitem prázdnoty.

Z myšlenek mě vytrhla Ivein, která mluvila tak nahlas, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného. "…můj poslední byl strašný, pořád mě osahával, řekla jsem jen pár slov a už mi strkal jazyk do huby. No hrůza. A co ty?" otočila se na mě. "A co chceš vědět?" "No, jak jsi na tom s tím tvým fešákem" usmála se, dost závistivě.

Trochu mě to ranilo, mluvit o něm, když jsem věděla, že je bůhví kde. "On je úžasný, moc milý, hodný a pozorný" pousmála jsem se. Ivein trochu naštvala moje strohá odpověď a sama se tedy pustila do dalšího vyprávění.

Trvalo ještě hrozně dlouho, co jsme museli poslouchat její povídání. Když konečně dorazila poslední skupina, byli jsme totiž na výletě na běžkách, abychom si užili poslední sníh, přesunula se k nim. Vera i Fren si úlevně oddechly. Hned se ale naklonily ke mně. "Tak co? Nějaké nové zprávy?" ptaly se. Smutně jsem zakroutila hlavou. "Nic" šeptla jsem.

"Neboj se. On to nevzdá" chlácholila mě Fren. "Snažím se na to moc nemyslet. Teď jsou hlavní závěrečné zkoušky" pokusila jsem se o úsměv. "Tak se mi líbíš" poplácala mě Vera po zádech. "Mimochodem, pomůžete mi vybrat dárek pro snoubence?" Já i Fren jsme s úsměvem přikývly. "To víš, že jo" odpověděly jsme.

*****

Stáli jsme sbalení před branami Grinstonvillu a čekali na kočár. Patrik s Marion se se všemi loučili, se mnou nejdéle. Budou mi chybět, hlavně Patrik.

Přijel kočár a chlapi začali nakládat naše zavazadla. Naposledy jsem se otočila směrem do města, kde proběhlo několik měsíců mého života. Krásné i špatné okamžiky. Zatlačila jsem slzu. Naposledy jsme zamávali, nasedli do kočáru a odjeli.

Cestou jsme vzpomínali na všechno, co jsme tam prožili, zvlášť na posledních pár dnů, ve kterých probíhaly závěrečné zkoušky. Byla jsem před nimi jen malinko nervózní. Věřila jsem si Celou dobu jsem na sobě tvrdě makala a teď už jen sklízela plody své práce. Zkoušky jsem zvládla na výbornou a náležitě si užila závěrečný ceremoniál.

Já sice na nějaké slávy moc nejsem, ale tohle se mi líbilo. Jak jsme všichni stáli v řadě ve společenském oděvu a Marion nám s pyšným výrazem rozdávala listy, které potvrzovali, že jsme čarodějové na určité úrovni. Už je ze mě opravdová čarodějka! Páni!

Po celodenní cestě se kočár pomalu vyprazdňoval. Nejvíce mě mrzel odchod Very a hlavně Fren. Vyměnily jsme si adresy a slíbily si, že si budeme psát. Dlouho jsme se objímaly, až z nás byl kočí míně nervózní a požádal nás, abychom si pospíšily.

Nakonec jsme zbyla v kočáře sama. Nervózně jsem poposedávala, cesta mi najednou přišla mnohem delší, když jsem si neměla s kým povídat. V myšlenkách jsem popoháněla koně, aby do Chamonu dojeli.

Den před odjezdem mi totiž přišel další dopis od Juany, kde psala, že Trena našli a dovezli ho do Chamonské nemocnice. Že je v pořádku, ale stále se neprobral z bezvědomí. Chtěla jsem být co nejdříve u něj.

Přišlo mi to jako věčnost, než kočár konečně zastavil. Vyskočila jsem a přistála Nikovi přímo v náručí. "Kam tak rychle?" zeptal se pobaveně. "Niku! Co ty tady?" usmála jsem se a objala ho. "Říkal jsem si, že budeš mít radost, když ti přijdu naproti, když brácha nemůže" vysvětlil, přehodil si přes rameno mojí tašku a vedl mě k nim domů.

"Nemohli bychom…" začala jsem, ale on jen zavrtěl hlavou. "Nejdřív si odložíš, něco zakousneš a pak půjdeme všichni" odmítl mě.

Doma se se mnou všichni bouřlivě přivítali, Juana, Airine, Seth, Dany i Kessy. Donutili mě vzít si něco malého k snědku a vyrazili jsme. Danyho jsme nechali doma, nechtěli, aby Trena viděl v tomhle stavu. Airine chtěli nechat s ním, přeci jenom má pár dní před termínem, ale ona odmítla, že prý bude v nemocnici plné doktorů, takže kdyby něco, pomoc se jí dostane okamžitě.

Nemocniční recepci jsme museli chvíli čekat. Sestra nás nechtěla pustit všechny, prý jsme byli moc početná skupina, musel přijít Teruo a oznámit jí, že si to bere na svojí zodpovědnost. Šli jsme k jeho pokoji, když se za mnou ozvalo: "Anori!"

*****

Stála jsem na chodbě, když kolem mě proběhla celá rodina Natori i s Anori. "Anori!" zavolala jsem za ní. Otočila se a chvíli si mě nevěřícně prohlížela. "Mio!" usmála se a padla mi kolem krku. "Já jsem tak ráda, že tě vidím" "Já taky, už se mi stýskalo" "A už jsi v pořádku?" "Naprosto" blýskla jsem po ní zářivým úsměvem.

Usmívala se, ale pohled jí stále sklouzával dál do chodby. "Co tady vůbec děláš?" zeptala se. "No, já jsem ta informátorka, která našla Trena, teda Anthonyho" opravila jsem se rychle. "Páni, to mi budeš muset jednou vysvětlit" pousmála se.

Vypadala vážně nervózně. Zrovna jsem se jí chtěla zeptat, co se děje, když přiběhla paní Natori. "Anori, vzbudil se!" oznámila nám s úsměvem. Anori mě chytla za ruku a táhla mě do jeho pokoje. Vpadla dovnitř jako tornádo a mě vtáhla sebou. Hned zamířila k posteli.

On, když ji viděl, vyloudil slabý úsměv. "Ahoj" zašeptal a pokusil se se posadit. Nik se Sethem mu hned pomohli vytáhnout se do sedu a záda mu podložili velkým polštářem."Brácha, víš vůbec, jaký jsem o tebe měla strach?" spustila hned jeho mladší sestra a opatrně ho objala. "Promiň" řekl omluvně. Pohledem pomalu bloudil po všech přítomných, ale nejčastěji se zastavoval u mě a Anori.

Nik si toho všiml a všechny taktně vyhodil z pokoje. Já chtěla taky odejít,ale on mě požádal, abych zůstala. Když se za ostatními zavřely dveře, poklepal na místo vedle sebe. Anori hned přisedla, vzala ho za ruku a lehounce ho políbila na rty. "Chyběla jsi mi" zašeptal a zdravý koutek úst vytáhl do úsměvu. "Ty mě víc" ujistila ho a znovu ho jemně políbila.

Trochu vyjeveně jsem na ně zírala. Nevěděla jsem, že spolu něco mají. Trochu mě hlodalo svědomí. Kdybych věděla, že je mezi nimi mnohem víc, než jen pracovní vztah, trochu víc bych se snažila zamezit tomu nechutnému týrání. Ne, dělala jsem, co jsem mohla. Nesměla jsem se prozradit.

Nervózně jsem si odkašlala. Obrátil svou pozornost ke mně. "Chtěl jsem ti poděkovat. Nebýt tebe, tak bych buď vyhladověl nebo nakonec promluvil. Děkuji" Překvapeně jsem zamrkala. "Jak už jsem řekla, taky jsi mi jednou zachránil život" pousmála jsem se a měla se k odchodu. Chtěla jsem je nechat o samotě.

"Mio, tedy promiň, ale neznám tvé druhé jméno…" "Leona, stejně jako Anori, ale proto ho nepoužívám. Říkej mi Mio, stejně už skoro patříš do rodiny" mrkla jsem na něj. Další pokus o úsměv. "Dobře, jsem Tren" natáhl ruku v gestu potykání. "Mohla bys prosím zavolat Terua?" "Jistě" odpověděla jsem a vyšla ze dveří. Hned jsem se s ním srazila. "My o houbách a prašivka za dveřmi" prohodil vesele Tren. "Zrovna jsem pro tebe šla" vysvětlila jsem mu a zavřela za sebou dveře.