Léčba je někdy nejhorší část mučení

Tak, se zpožděním, ale přece se dávám pokračování. Co víc k tomu dodat. Pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Když Mia odešla, otočil jsem se k Trenovi. V rámci možností se usmíval a hleděl střídavě na mě a na Anori. "Co jsi mi chtěl?" zeptal jsem se ho. "No víš jak jsem ti psal, že Anori se učí léčitelské magii?" zamrkal na mě. "Ano vím" přikývl jsem. "Mohl byst mě tedy pustit do domácího léčení" navrhl.

Překvapeně jsem zamrkal, až tohle jsem nečekal. I Anori vypadala překvapeně. "To bych mohl, kdyby s tím An souhlasila a kdyby tu nebyla jedna větší komplikace" uvažoval jsem. Tren okamžitě vrhl perfektní prosebný pohled na Anori. Ta se jen něžně usmála. "Když mi slíbíš, že mě budeš poslouchat" Přikývl.

"Co je ta větší komplikace?" zeptal se mě dychtivě. Nesnášel nemocnice, to jsem moc dobře věděl. Trochu jsem zaváhal. Vypadal teď dost šťastně a mě se nechtělo říkat mu nějakou šatnou zprávu.

"Ta tvoje zlomená noha" "Co je s ní?" pokrčil rameny. "Je zlomená ve třech místech, tady, tady a tady" dotkl jsem se těch míst a on sebou pokaždé škubl. "Bolí? Nedivím se. Nikdo to neléčil a je to špatně srostlé" kývl jsem hlavou.

Tren zbledl, došlo mu to. "Lásko, běž prosím na chodbu" požádal Anori. Ta nechápavě stála a hleděla na něj. "Teruo" otočil se na mě. Vzal jsem Anori kolem ramen a vyvedl ji z pokoje. "Teruo, co se děje?" ptala se mě. "Budu to muset znovu přelámat" vysvětlil jsem jí. Zamyslela se. "To přeci není tak hrozné" "Není, jenže já mu nemůžu dát žádné prášky proti bolesti, ani anestetika. Má v těle spoustu toho svinstva a kdybych mu cokoliv dal, přivodil bych mu dlouhodobé kóma" řekl jsem.

"Budeš mu to lámat za plného vědomí?" došlo jí s hrůzou. Přikývl jsem. Pomalu si sedla. "Nechce, abys u toho byla. Počkej tady" řekl jsem tiše, pohladil ji po hlavě a odešel zpět za Trenem.

*****

Seděla jsem v čekárně a dusila v sobě vzlyky. Z Trenova pokoje se už půl hodiny čas od času ozvalo bolestné zasténání. Litovala jsem ho, strašně moc. Kolik toho musel vytrpět předtím a teď ještě tohle.

Ozval se další sten, tentokrát o dost hlasitější a pronikavější. Moje ruce vystřelily směrem ke dveřím od pokoje, ale pak jsem je nechala zase spadnout. Stejně bych mu tam moc nepomohla. Dál jsem tedy civěla do zdi a s každým výkřikem bolesti jen zavřela oči a snažila se zadržet slzy.

Když Teruo vyšel z pokoje, byl bílý jako stěna. Unaveně se svezl po zdi. Přiklekla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. I pro něj to muselo být hrozné. Působit bolest někomu, na kom vám záleží. "Ještě nechce, abys za ním chodila. Chce se sebrat. Já musím běžet" řekl po chvíli, zvedl se a odešel.

Chvíli jsem seděla na chodbě, jak mi Teruo řekl, ale pak jsem to nevydržela a vešla do pokoje. Tren, když mě spatřil, si rychle začal hřbetem ruky osušovat slzy z tváří. Proto nechtěl, abych chodila. "Teruo ti neřekl, že máš chvíli počkat?" zeptal se šeptem. "Řekl, neposlechla jsem" přisedla jsem k němu a slíbala mu z tváře slzu, kterou nestihl setřít.

"Mrzí mě to" řekl jsem po chvíli, kterou jsem mu dala na to, aby se úplně sebral. "Proč?" zeptal se. "Chtěl jsi jít domů. Vsadím se, že ti Teruo řekl, že až se sebereš, máš zavolat sestru na sádrování?" Přikývl. "Takže tady budeš muset zůstat tak týden, během kterého na to nebudeš moct vůbec stoupnout. Pak ti to zkontrolují, a když bude všechno v pořádku, pak teprve budeš moct jít do domácího léčení" vyjmenovala jsem mu celý léčebný proces.

Chvíli na mě koukal, jestli si z něj nedělám srandu. Bohužel nedělám. S povzdechem zavřel oči. Když je otevřel, měl už ve tváři vyrovnaný výraz. "Zavolám sestru, ať už to mám za sebou" řekl a zmáčkl zvonek. Vzala jsem ho za ruku. V tu chvíli do pokoje přiběhl Nik. "Je to kluk!" zavolal.

Nechápavě jsem na něj zírala. Tren pochopil a usmál se. "Takže další synovec" Konečně mi to došlo. Airine už má chlapečka. Zvedla jsem se, že za ní půjdu, ale nechtěla jsem tu nechat Trena samotného. "Běž, já si tě užiji potom. Vyřiď jim srdečné pozdravy, kdybych mohl, šel bych za nimi" pousmál se Tren, ale nedokázal úplně zakrýt ten smutek v hlase. Políbila jsem ho na čelo. "Hned jsem zpátky" zašeptala jsem a s Nikem vyběhla z pokoje.

Když jsem se vrátila od Airine, měl už Tren nohu zasádrovanou. Sestra kolem něj ještě pobíhala a mrkala jako o život. "Já myslím, že svojí práci už jste udělala, ne?" zarazila jsem ji ve chvíli, kdy se Trena ptala, jestli by s ní nešel někdy na kafe.

Uraženě odkráčela. "Doufám, že jsem ti nezkazila rande" usmála jsem se. "Vůbec ne, jsem rád, že už jsi tady" odpověděla a nespouštěl ze mě oči. Přisedla jsem k němu na postel. "Bude ti vadit, když na pokoji nebudeš sám?" zeptala jsem se. "Nebude" zakroutil hlavou. "To je dobře. I když to není moc typické, zařídila jsem ti společnost v podobě Airine a malého Tima" oznámila jsem mu.

Po tváři mu přelétl úsměv. "Jsi úžasná, dokonalá" otituloval mě. Vášnivě jsem ho políbila. "Au, opatrně" ucuknul před mým prudkým dotykem. "Promiň, já zapomněla" zašeptala jsem a políbila ho jen tak něžňounce. "Mnohem lepší" usmál se.

*****

"Jsi zrádkyně" řekl Tren naštvaně a založil si ruce na prsou. Airine na něj jen vyplázla jazyk a pokračovala v balení. "Rozluč se a nezlob" napomenula jsem ho jemně a podala mu do ruky Tima. S povzdechem si ode mě miminko vzal a něžně ho houpal v náručí.

"Doufám, že budeš mámu pěkně zlobit" povídal mu. Airine po něm hodila vzteklý pohled a posadila se na postel. "Tak já jsem ready" prohlásila. "Tak jdem" vzala jsem Tima a i s Airine vyrazila z pokoje. Před nemocnicí jsme chvíli čekali, než si pro ně přišel Seth. V rychlosti jsem se rozloučila.

Vrátila jsem se do pokoje, kde už mě netrpělivě vyhlížel Tren. Nesnášel nemocnice a jedině moje přítomnost ho donutila zůstat ležet. Trávila jsem u něj celé dny, někdy i noci. "Jak je venku?" ptal se. "Docela teplo" "A kvete už něco?" "Ano, sněženky, bledule, kočičky,…" vyjmenovávala jsem. "Hm" povzdechl si.

Pohladila jsem ho po hlavě. "Neboj, brzo si tě vezmu domů" políbila jsem ho na tvář. Včera mu sundali většinu obvazů a náplastí, hned na něj byl lepší pohled. Zůstala mu jen zasádrovaná noha, obvázaný hrudník a levá ruka. Zahojily se mu i modřiny a odřeniny v obličeji, konečně jsem ho mohla políbit, aniž by bolestně ucukl.

Celé hodiny vydržel poslouchat moje vyprávění o výcviku a závěrečných zkouškách. Vždycky jsem si myslela, že ho musím nudit, ale nikdy neusnul, až teď. Byl unavený, protože malý Timothy celou noc brečel, takže toho moc nenaspal.

Šla jsem si koupit horkou čokoládu. Cestou jsem potkala Terua. "Tak co, jak to bude s tou nohou?" ptala jsem se. "Zrovna jsem mu to chtěl jít zkontrolovat" "Teď ne, konečně usnul. Nemohl se vyspat, když tam Tim brečel, tak ho nech" zarazila jsem ho. "Aha, jasně. Tak přijdu zítra ráno. Když to bude vypadat dobře, tak ho odpoledne pustím" pousmál se a šel si po svém.

Večer jsem musela Trena vzbudit kvůli večeři. Odměnil mě za to velmi kyselým obličejem. Nedivím se mu, protože ty kaše, které dostává se nedají jíst. "Je to odporný, já to jíst nebudu" protestoval, když jsem mu dávala talíř. "Já chci taky něco normálního" dodal s pohledem upřeným na moje karbanátky s bramborem.

"Je mi líto, ale poslední 2 měsíce jsi nedostal skoro žádnou tuhou stravu, takže musíš pomalu" zakroutila jsem hlavou. Nadechl se k protestům, ale já mu ucpala pusu lžicí plnou té jejich kaše. S velkým odporem to spolknul a upřel na mě tak nešťastný výraz, že bych mu dala svojí večeři, kdyby mu to neublížilo.

Taky jsem mu řekla o Teruovi a jeho ranní kontrole. Samozřejmě se hned začal dožadovat toho, aby přišel okamžitě, ale to jsem zamítla. Takhle večer by ho stejně nikam nepustil. Prostě bude muset v nemocnici vydržet ještě jednu noc.

Nakonec se mi ho povedlo přemluvit, aby si dal říct a v klidu odpočíval. Poslechl mě a já si taky mohla po celém dni odpočinout na volné posteli po Airine.

obrázek se tématicky vůbec nehodí, ale nějak mě opouští fantazie..