Rodinná sešlost

Gomene, mám opravdu zpoždění. Ale moje fantazie měla asi dsovolenou, protože jsem nebyla schopná napsat vůbec nic. Prostě to nešlo. Teď se mi toale konečně povedlo, tak tady máte pokračování. Není to moc dějové, ale to přijde. Pěkné počtení a nechte mi komentík:

.

.

Závan samoty, jako když někde nejste vítáni. Jako když vás druzí odstrkují, aniž by k tomu měli vážný důvod. Jako když nechtějí připustit, aby mezi ně někdo takový patřil. Přesně takový pocit jsem měla z Trenovi rodiny, která se přijela podívat na Airine a malého Tima.

Hned od začátku jsem cítila silné napětí, ale nedokázala jsem určit, proč ho cítím. Čím je vyvolané. Až po několika dnech, po ostrých slovech jedné tety, mi to došlo. Odstrkovali Trena. Nechtěli ho mít mezi sebou. A on zase nechtěl být mezi nimi.

Nejdřív se snažil kvůli mně. Zůstával s nimi v místnosti, dokud se většina nerozešla, trávil s nimi čas. Oni mu dávali jasně najevo, že jim bylo milejší, když jsem jim vyhýbal. Tren to nakonec vzdal. Ráno odcházel a pozdě večer se vracel. Ptala jsem se ho, co dělá. Řekl mi, že se jen tak prochází.

Tyhle procházky, ale nebyly dobré pro jeho nohu. Sádru už mu sice sundali, ale stále měl dlahu, trochu kulhal a chodil o jedné holi. On ale radši vydržel tohle, než být v domě s nimi. Já odtamtud odejít nemohla. Byla jsem atrakce č.2, hned po Timovi. Komu by se nelíbilo mít v rodině někoho "slavného". I mě ale dávali jasně najevo, že by byli mnohem radši, kdybych měla co dočinění třeba s Nikem, ale ne s jeho mladším bratrem. Za další jim vadil můj věk. Dost ostře za to Trena kritizovali, že by měl počkat. Na co jako?

"Beruško, podej mi prosím tamtu plínu" oslovila mě jedna. Zaskřípala jsem nad tím oslovením zuby. Všichni na mě tak volali, kvůli věku, pro ně jsem byla ještě dítě. Já to nesnášela. Jediný, kdo mi tak mohl říkat byl Tren a ten to nedělal, protože věděl, že to nemám ráda.

Plínu jsem jí podala. "Tak přebalíme toho našeho chlapečka" cukrátkovala na Tima. Já jen protáčela oči v sloup. Překvapilo mě, když mě zezadu někdo objal. "Trene?" zašeptala jsem. Políbil mě na krk. I tetka zaregistrovala jeho přítomnost. "Jsi tady?" zeptala se nenávistně. "Ano, bydlím tu" pokrčil Tren rameny. Vysloužil si tím jen pohledy plné opovržení.

"Trene, Anori, pojďte mi pomoct" zavolala nás Juana do kuchyně. Oba jsme šli. "To je musíš pořád prokovat?" domlouvala mu. "On nikoho neprovokuje" zavrčela jsem. Tren mě chlácholivě pohladil po rameni. "Nechápu, že to bereš tak s klidem. Já bych si to nenechala líbit" "Zvyknul jsem si" pousmál se. Mě tedy do smíchu nebylo.

V obývacím pokoji už to nikdo neřešil. Všichni se zabývali malým Timem a Danym. Miláčci rodiny. Položili jsme mísy s občerstvením na stůl. Tren si potom stoupnul ke dveřím místnosti a opřel se o futro. Zaujala jsem místo hned vedle něj a objala ho kolem pasu.

"To je náš roztomilý chlapeček. Taky jsi byl takhle malinký Dany" rozplývali se všichni. "Potomků ze třetí strany se asi nedočkáme, tak si tě musíme pořádně užít, viď" řekla jedna, přitom šlehla pohledem po nás dvou. Nadechla jsem se k protestům, ale Tren mi položil prst přes rty a zakroutil hlavou. Nechtěl, abych se kvůli němu hádala. Trucovitě jsem si založila ruce na prsou, ale mlčela jsem.

Takhle to šlo po celou dobu. Tren mi nedovolil se ho zastat, trpělivě a v tichosti snášel všechny urážky. A když už to nemohl vydržet, prostě se sebral a odešel. Jako zrovna teď. Byla jsem v kuchyni, takže jsem nepostřehla přesně ten okamžik, proto jsem nešla hned za ním. Fajn, jak ho teď budu hledat. "Zkus hřbitov" špitnul mi Nik do ucha. Přikývla jsem a vyběhla ven, kde se jaro představovalo ve své nejkrásnější podobě.

I když bylo ještě pořád ráno a večer trochu chladno, přes den bylo naprosto nádherně, všude spousta jarních květů a úžasně svěží vzduch. Jenže jak jsem řekla, večer bylo chladno a právě teď se začínalo smrákat. Než jsem došla k hřbitovu za městem, byla už docela tma.

Před branou jsem chvíli vyčkávala. Nijak mě nelákala představa, že bych šla ve tmě na hřbitov, ale nakonec jsem si dodala odvahy a vešla. Vykouzlila jsem malou světelnou kouli, která mi sloužila jako baterka. Našla jsem ho celkem rychle, seděl opřený o velký strom na druhé straně hřbitovní zdi. Došla jsem až k němu. Měl zavřené oči a vyrovnaný dech, myslela jsem si, že spí.

"Dřív jsem sedával nahoře ve větvích, ale teď se tam nevyškrábu" řekl, aniž by otevřel oči. "To je dobře. Ve větvích bych tě špatně hledala" pousmála jsem se. "Od tebe bych se nechal najít" řekl a upřel na mě pohled plnou silou. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. "Pojď domů. Je tma, zima a jsme na hřbitově" zamumlala jsem a zabalila se víc do svetru. "Bojíš se?" "Ne, ale není to zrovna nic příjemného" zakroutila jsem hlavou.

"Já sem chodím rád" řekl. Mluvil pomalu a tiše, skoro až nepřítomně. "Proč?" "Tady ten náhrobek" kývl hlavou před sebe. Byl tam náhrobní kámen ze světle šedé žuly. "Patří babičce. Ona jediná mě brala jako člena rodiny, ne jako nechtěnou přítěž" povzdechl si. Mrzelo ho to, i když před nimi to nedal nijak najevo.

Natáhla jsem k němu ruku. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ode mě nechal vytáhnout na nohy. Do jedné ruky vzal hůl, druhou vzal mě. "Tak jdeme zpátky, když ti tam chybím" pousmál se.

Byli jsme v půli cesty, když jsem zaregistrovala slabý zvuk. Ihned jsem zareagovala a oba nás strhla k zemi. Tren to taky slyšel, takže se nechal. Stihli jsme to jen o chlup. Zase na nás někdo útočí! Jenže teď má Tren trochu handicap. Sakra! "Anori, běž dál" zamumlal. "Nikam nejdu. Nenechám tě tu. Sotva stojíš" zavrtěla jsem hlavou.

S povzdechem mě chytil za loket a smýkl se mnou stranou. Přistála jsem mezi krabicemi s harampádím. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Chtěla jsem se hned vyhrabat a jít mu na pomoc, ale jeho přísný pohled mě zastavil. Seděla jsem tedy schoulená mezi krabicemi a čekala, co se stane.

Dlouho bylo ticho. Až když Tren povolil ramena a uvolnil se, vstala jsem a přešla k němu. "Kdo to byl?" "To nevím" zavrtěl hlavou. "Příště mě nebudeš nikam házet. Nepodstoupila jsem výcvik proto, abych seděla mezi odpadky" vztekala jsem se. "Nečekal jsem, že tam budeš sedět celou dobu. Měla by jsi proti nim moment překvapení" řekl, ale mě bylo jasné, že to nemyslí vážně.

"Hned zítra půjdeme za Dantem. Tohle by měl vědět" řekl ještě. "Hm" přikývla jsem zadumaně. Vážně by mě zajímalo kdo to byl a proč zaútočil jen jednou. Před domem mě Tren trochu oprášil. "Měl jsem vybrat lepší místo, kam tě uklidit" mrkl na mě. Jen jsem protočila oči v sloup. Moc dobře věděl, že bych se nejradši nenechala "uklidit" nikam. To on ale nechtěl připustit.

*****

"Hm, zajímavé. Teď stejně nemůžeme nic dělat. Dokud má Tren zmrzačenou nohu, nebudeme nic plánovat. Do té doby času dost a něco vymyslím" prohlásil Dante, když jsme mu druhý den všechno pověděli. Vypadal docela unaveně, asi toho poslední dobou bylo moc. "Pojď" zatahal mě Tren za rukáv. Oba jsme s mírnou úklonou odešli z místnosti.

"Zatracená noha" zavrčel venku. "Hlavně žádný blbosti. Nech to úplně vyléčit" "Jo, jo" odbyl to. "Víš co jsi mi v nemocnici slíbil? Že mě budeš poslouchat a neodmlouvat" drbla jsem si. "To bylo už před dávnou dobou, to už jsem zapomněl" pokrčil rameny. "Tak já ti to připomenu" ujistila jsem ho.

Doma jsem s úlevou sledovala, jak se celá rodinná sešlost balí. I Trenovi to na tváři vykouzlilo úsměv, ale jinak nedal nic najevo a odešel do pokoje. Jen v rychlosti jsem se rozloučila a vyšla za ním. Byl zrovna v koupelně, ale já mu tam nechtěl lézt. Stála jsem tedy před zrcadlem a pletla si dlouhé vlasy do copu. Měla bych si je nechat ostříhat.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě. Otočila jsem se k němu a pohledem hltala jeho krásnou postavu. Stál tam jen ve spodním prádle, prostě pastva pro oči. "Že si ostříhám vlasy" "Dělej co uznáš za vhodné" kývl hlavou a sedl si do postele. "Nechceš jít sem ke mně?" zaprosil a udělal mi místo. "Nejdřív si skočím do sprchy a pak přijdu" usmála jsem se.

Za pár minut jsem jen v košili ležela v posteli vedle něj. Tren mě výskal ve vlasech, druhou rukou vytahoval košili stále výš. "Co děláš?" "Nahá jsi nejkrásnější, víš?" zašeptal. "Ty toho nakecáš" zakroutila jsem hlavou a sedla si mu na klín.

"To je čistá pravda" nedal se a líbal mě jak o život. "Na tohle jsem se těšil. Trocha soukromí a klidu, abych se mohl věnovat samým příjemným věcem" zavrněl mi do ucha. "Samým příjemným" vydechla jsem a nechala ho, aby mě zahrnul svojí láskou.