Část skládačky

jak jsem slíbla, tak jsem taky udělala, a proto se vám hlásím s další kapitolou. Tady ještě žádná katastrofa nepřijde, spíš takové uvolněné vyprávění...názvu i nevšímejte, opravdu mě přstává napadat, jak by se ty díly měly jmenovat. Přeci jenom je to 73. díl, takže už vážn nevim :-/. Přeji pěkné počtení a těší se na vaše komentáře.

.

.

Ráno jsem vstala jako první. Tak abych nevzbudila Tren, jsem seběhla do kuchyně a začala připravovat snídani. Rozhodla jsem se, že upeču muffiny. Bylo to trochu pracné, ale po necelé hodince celým domem vonělo čerstvé sladké pečivo. Uvařila jsem kávu a šla vzbudit Trena.

Byl trochu překvapený. Nejdřív nevěděl, jestli mi má děkovat slovy nebo polibky. "To jsi vždycky po ráno takhle zmatený?" ptala jsem se se smíchem. "Asi ano" usmál se a znovu mě políbil. "Tak pojď" pobídla jsem ho.

"Hned" přikývl a šel se obléknout. Když se pak o chvilku později objevil u stolu, mohla jsem na něm oči nechat. Přiléhavé tmavé kalhoty, černé košile, kterou měl teď úplně rozepnutou a odhaloval tak svoji nádhernou hruď a příjemná pánská kolínská.

Hltala jsem ho pohledem. Dala bych si k snídani spíš jeho, než muffiny. Po snídani mi pomohl s nádobím a pak si nahoře sbalil tašku.

Odpoledne jsme ruku v ruce odcházeli ke stájím. Nechtěla jsem ho pustit, pevně jsem ho objímala a po tvářích se mi koulely velké slzy. "No tak, neplač" tišil mě. "Dej na sebe pozor" vzlykla jsem mu do ramene. "Dám, stejně tak ty na sebe" zašeptal a opřel si čelo o to moje.

Loučili jsme se dlouho, ale čas ho tlačil a on musel odjet. Ještě notnou chvíli jsem se za ním dívala, než jsem se donutila jít domů. Dům byl bez něj velký, prázdný až děsivý. Taky jsem si vzpomněla, na co jsem se ho chtěla zeptat. Zajímalo mě přeci, jak je to na Zemi, jestli o nás něco vědí. No teď to bude muset 3 týdny počkat.

Bloumala jsem po domě a nevěděla, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro důkladný, hloubkový úklid, co jiného. Předtím jsme uklidili jen to, co bylo na první pohled vidět a co jsme potřebovali. Takže vyprat koberce, umýt okna, vyčistit všechny skříně i zevnitř, vydrbat vchodové dveře….a zahrada taky potřebovala trochu péče.

Jenže tohle všechno mi vydrželo jen pár dní. Když byl celý dům jako ze škatulky, zahrada byla perfektně udržovaná a těch pár záhonků obdělaných, měla jsem až moc volného času. Takže i čas na přemýšlení.

Řekl mi Tren vůbec, kam jede? Nenapadlo mě se zeptat, ale teď mě to docela zajímalo. Co tam vůbec dělá? To mi taky neřekl. Co se tak dělá na služební cestě? Buď se pracuje, pracuje a zase pracuje, nebo je to výmluva k nevěře…Ne, to by Tren nikdy neudělal. Ne, to ne. A nebo…

Proč by se jinak tak pěkně oblékal? On se tedy vždycky hezky oblékal, ale stejně. Mohl si vzít třeba tu modrou košili. Ne, ta mu šla tak perfektně k očím. Tak třeba tu světlou. Ne, tu ne, ta mu taky moc slušela. Červenou? Ta by zase působila trochu moc vášnivě! Černé triko? Ne, to zase podtrhovalo jeho skvělou postavu.

"Ne!" vyjekla jsem, abych zahnala tyhle myšlenky a zbavila se těch živých obrazů, které moje fantazie vytvářela. Papíry, které jsem držela v ruce jsem rozškubala na kousky. Byla jsem naštvaná a rozpálená, potřebovala jsem to nějak ventilovat. Všechny ty kusy jsem nechala naráz vzplanout. To mi ale nestačilo!

Musela jsem si do obličeje chrstnout studenou vodu, abych se trochu uklidnila. Bože, co se to děje? Svezla jsem se po lince a přitiskla tvář na chladné dlaždice na zemi. Snažila jsem se uklidnit. Tren by přeci nikdy nic takového neudělal. Kdyby mě chtěl podvést proč by se semnou den předtím miloval? Ano, to je pravda. Všechno jsem si jenom vymyslela. Trochu mě to uklidnilo.

Když se o chvilku později ozval zvonek, byla jsem už naprosto klidná. S úsměvem na tváři jsem šla otevřít. Věděla jsem už dopředu, že je to Mia. Na některé lidi, na Trena a Miu obzvlášť jsem byla tak vyladěná, že jsem bezpečně poznala jejich přítomnost.

Nejdřív jsem ji ale málem nepoznala. Na hlavě měla šátek a na očích brýle, aby si ji někdo náhodou nespletl se mnou. Pozvala jsem ji dál. "Co tě sem přivedlo?" ptala jsem se a přitom ji uvedla do obýváku. "Potřebuji s tebou něco probrat" usmívala se a rozhlížela se tu. "Je to tu vyblýskané, je vidět ženská ruka" mrkla na mě. "Trochu jsem se nudila" přikývla jsem a šla postavit vodu na čaj.

Přemluvila jsem Miu, aby tu se mnou pár dní zůstala, nechtěla jsem tu být úplně sama. Souhlasila. Když se mnou probrala nějaké administrativní povinnosti ohledně mého pobytu zde, přišla na řadu i osobní konverzace. Byly doby, kdy jsme s Miou vyrůstaly skoro jako sestry. A poslední dobou jsme neměly moc čas si povídat.

Odkryla mi zase část skládačky, jak to všechno doopravdy bylo. Celý můj život na Zemi byla jedna velká lež. Už jsem se s tím pomalu smiřovala. Dozvěděla jsem se, že Mia s tetou žily tady, dokonce přímo v Chamonu. S Trenem se znala jen od vidění. Blíž se poznali, až když se stal mým meertalenem, ale ani tak spolu nikdy moc času netrávili.

Vlastně vždycky, když Trena odvolali na nějakou služební cestu, nebo kvůli jiné povinnosti, přijela Mia "na návštěvu", aby mě pohlídala. Ona původně nevěděla, že jsem ta jejich vyvolená. Myslela, že se to děje proto, že moji rodiče byli oba velmi silní a to samé mělo čekat i mě. O mém poslání se dozvěděla až když ji unesl Darik a snažil se z ní dostat nějaké informace o mě.

Hned potom se přidala k výzvědným skupinám, které vedl Dante. Postupně se dostávala stále hlouběji a hlouběji, až se dostala k samému jádru. Díky tomu pak mohla pomocz Trenovi, když se on dostal do nesnází. Byl to zašmodrchaný kolotoč.

"Páni, to jsem nevěděla" pokývala jsem hlavou. "Málokdo by to čekal. Na svůj věk toho mám za sebou už docela dost. Ty určitě chápeš, jak to myslím" mrkla na mě. Ano, věděla jsem. I když mi spousta lidí stále předhazovala můj věk, byla jsem ve spoustě ohledech mnohem vyspělejší, než bych měla být. Můj život na Zemi, mě donutil rychleji vyspět.

"Kde je vůbec Tren?" zeptala se najednou Mia. "Na služební cestě" odpověděla jsem. "No jo, služební cesty" zakoulela očima. Srdce se mi na chvilinku zastavilo. Jak to myslela? Co měl znamenat ten výraz?

Mia asi postřehla můj zděšený pohled, protože hned přidala: "Můj přítel na ně taky jezdí. Je po nich vždycky hrozně unavený. Samá práce, práce a zase jenom práce" "No, to jsi mi moc pomohla" zabručela jsem. "Co se děje?" zeptala se a podložila si hlavu rukama. Vždycky to dělala, když se ze mě rozhodla něco vytáhnout.

"No, trochu mě děsí význam slov služební cesta" připustila jsem po chvilce. "Bojíš se, že ti bude zahýbat?" zeptala se okamžitě. Sakra, proč musí být tak strašně všímavá! Přikývla jsem. "V tom případě neměj vůbec žádné obavy" mávla ledabyle rukou. "Proč to říkáš tak jistě? Ty mu snad vidíš do hlavy?" pozdvihla jsem jedno obočí.

Zavrtěla hlavou. "To ne, ale je to stejné, jako kdyby nosil pás cudnosti" zamrkala. Tak nad tímhle přirovnáním jsem vyprskla smíchy. "Jak jsi na to prosím tě přišla?" "Jednoduše. Je mi to jasný, díky těm pár dnů, co jsme spolu "byli". I když mu Dante vyhrožoval, v soukromí se mě ani nedotknul, odmítl se mnou spát na jedné posteli, radši si ničil záda na gauči. A to, jak se ke mně choval na veřejnosti, bylo naprosto vynucené. Kdybys jen slyšela čím vším mu musel Dante pohrozit, aby mě vzal jenom za ruku!" vyprávěla mi.

Překvapeně jsem valila oči. Tohle mi Tren nikdy neřekl. "Čím mu vyhrožoval?" chtěla jsem vědět. "Vším možným. Nejčastěji tím, že přestaneš být jeho meerta. Na to on si dbá. Nechce, aby se o tebe staral někdo jiný" usmála se. "To je můj brouček" povzdechla jsem si. A já blbá ho podezírala. To mu budu muset nějak vynahradit, až se vrátí.

*****

Mia splnila svůj slib a pár dní se mnou zůstala. Bylo mi rozhodně o dost lépe. Ale bohužel i ona musela odjet. Její přítel na ni už netrpělivě čekal a i ona se těšila na trochu té opravdové lásky. Vlastně jí docela chápu. Taky by mi nebylo příjemné, kdybych někoho musela skoro násilím nutit, aby se mě jen dotkl. Na druhou stranu u mě má Tren velké významné plus, protože tahle jeho oddaná láska mě zahřála u srdce.

S dlouhým povzdechem jsem se rozhlédla po opět naprosto prázdném domě. Jediné, co teď vypadalo optimističtěji bylo to, že Tren se vrátí už za necelé 2 týdny, přesněji řečeno za 11 dní. Měla jsem to spočítané dokonce i na hodiny. Možná že kdybych se snažila, dala bych to i na minuty, ale nechtělo se mi zatěžovat si mozek tak složitou matikou.

Zrovna, když jsem začala docela zoufale přemýšlet o tom,co budu dělat, rozdrnčel se zvonek. Šla jsem ke dveřím. Bylo tam několik našich nových sousedů. Zvali mě k nim, že se prý griluje a napadlo je, že když jsem teď doma sama, uvítala bych trochu veselé společnosti. To měli pravdu. S díky jsem přijala.

Obrázek na téma samota...