Nový začátek

Tak se opět hlásím s pokračováním. Název by mohl možná trochu zavádět, ale nenechte se ukolíbat. No, popřeji vám hezké čtení a nechte mi komentář:


Až pozdě v noci jsem odcházel z pokoje Anori. Myslím tím mojí opravdové Anori. Celou dobu jsem se jí snažil nějak vynahradit, že se mnou nemůže být. Nakonec ji přemohla únava, přeci jenom nejedla od včera, takže se to zeslábnutí muselo nějak projevit.
V mém pokoji už čekal Dante na zprávu, jak to dopadlo. "Nevidím, žádnou újmu na zdraví, tak to asi dopadlo dobře, že?" zeptal se vesele. "Ano dopadlo. Ale mě to moc vtipné nepřijde. Stejně je to všechno jenom kvůli vašemu plánu" zamračil jsem se. Kdyby s tím nepřišel, nikdy by se tohle nestalo.
"Musíš uznat, že pro její bezpečí je to ten nejlepší plán, který jsme mohli vymyslet. Navíc zítra pojedeme dál, takže nebude už dlouho trvat a vrátí se vše do původních kolejí" oznámil mi klidně a s přáním dobré noci odešel.
S povzdechem jsem šel do koupelny, abych si po celém tomhle náročném dni dal pořádnou sprchu. Když jsem se vrátil do pokoje, čekal na mě už rozestlaný gauč. Odmítl jsem totiž spát s Miou na jedné posteli. Mia to nechápala, taky vyrůstala na Zemi a u nich to nebylo nic zvláštního. Prostě bychom jen leželi vedle sebe. Jenže já to tak nebral. U nás to bylo něco nemyslitelného, aby dva cizí lidé spali na jedné posteli. A protože přeci nenechám spát ženu na gauči, ničil jsem si vlastní záda.
"Trene, je mi líto, že vám přidělávám potíže" ozvala se Mia po chvíli ticha. "Z toho si nic nedělej. Ona to snad už pochopila a navíc, bude to už jen pár dní" uklidňoval jsem ji. Další dívčí výlev emocí už bych asi neustál. "To ano, ne nechtěla jsem nijak ohrožovat váš vztah. An asi žárlí, že?" zeptala se. "Ano, žárlí" pousmál jsem se. Na jednu stranu mě to těšilo.
"Proč jí vlastně zkracujete jméno? Anori je dost krátké" napadlo mě. "Je to z volejbalu. Tam potřebuješ co nejrychleji toho druhého upozornit, proto se zkracuje úplně všechno. No a pak už jí to zůstalo" odpověděla. To by mě nenapadlo.
Druhý den ráno, jsem byl opravdu zvědavý, jestli se Anori dostaví na snídani. Jestli ne, dotáhnu ji za vlasy. Měla jediné štěstí. Byla tam, když mě viděla tak zčervenala a sklopila pohled. Tohle se mi na ní vždycky líbilo, vypadala pak ještě bezbranněji a rozkošněji, než obvykle. Teď mě tak napadá, za vlasy bych ji asi nepřitáhl. No nic, vymyslel bych něco jiného.
Po snídani jsme dostali jen krátkou instruktáž co dál a vyrazili jsme na cestu. Anori se celou dobu poctivě držela co nejdál od nás. Dodržovala plán, nesměla se k nám totiž ani přiblížit. Po 3 hodinách jsme se opět rozdělovali. Všichni jsme byli ve střehu, ale nic se nestalo. Tu výzvědnou skupinu už jsme asi zpacifikovali, takže budeme mít klid.
Za soumraku jsme dojeli na poslední záchytné místo. Tady jsme měli pár dní zůstat a já pak měl Anori odvézt. Mia tu mezitím ještě dalších pár dní zůstane. Tím se nám je snad podaří co nejvíc zmást, pak se bude moct vrátit ke svému příteli.
Pomohl jsem Mie z koně, pak ji vzal kolem pasu a vedl ji pryč. Bylo mi opravdu nepříjemné, se jí dotýkat. To že vypadala jako Anori nic neměnilo na tom, že je to někdo cizí. I když všechny ostatní jsme zmátli, já poznal rozdílné rysy v jejím obličeji, v odstínu jejích vlasů, v barvě hlasu a hlavně v povaze. Mie bylo 35, ale opravdu se často chovala jako dítě, kdežto Anori se chovala jako dospělá. Její prostředí ji donutilo vyspět mnohem rychleji, než bylo nutné.
Nedošli jsme ještě ani k hlavnímu vchodu, když se rozezněl poplašný zvon. Já i Mia jsme ztuhli. Tak přeci jen přišli. Jistě, mohlo mi dojít, že je napadne, že jsme Anori schovali někde jinde. Když nás napadnout ve městě, budou mít jistotu, že tu někde bude s námi. A tentokrát už ji Dante nedonutí zůstat někde v koutě, tím jsem si jistý. Navíc předstírá, že je člen obranné jednotky, takže bude stát v první linii. Pane Bože, jestli se jí něco stane, tak Danteho roznesu v zubech!
Rychle jsme doběhli zpět na náměstí, kde se mezitím všichni formovali a připravovali. Doběhl jsme k Dantemu, Miu táhl za sebou. "Co budeme dělat?" ptal jsem se v rychlosti. "Bojovat. Ty s Miou zůstaň vzadu, aby to vypadalo, že ji chceš dostat dál od boje. Anori, ty půjdeš někam doprostřed, nechci abys byla moc na očích. Slyšíš mě, co ti říkám?" ptal se.
Anori přikývla. I ona si uvědomovala závažnost situace a že na protesty není čas ani místo. Nerozhodně jsem tam stál. "Běž, já na ni dám pozor" postrčil mě Dante. Vedl jsem tedy Miu dozadu, podle plánu. Vůbec se mi nelíbilo, že Anori nebudu mít na očích, že ji nebudu moct bránit.
"Ona to zvládne" položila mi Mia ruku na rameno. "V to doufám" přikývl jsem. Mezitím už se mezi nás dostali první Shinigami. Hned začali útočit a postupně se dostávat až ke mně s "Anori". Samozřejmě jsem se taky bránili. Moc nám to ale nešlo. Nebyl jsem s Miou tak sehraný jako s Anori. U ní jsem věděl, jaký pohyb asi udělá. Jenže u Mii to bylo něco úplně jiného. Častokrát jsme do sebe narazili, taky jsem to párkrát schytal, protože jsem musel předstírat, že ji bráním.
Ve skutečnosti jsem se na boj ani moc nesoustředil. Snažil jsem se najít Anori, jestli je v pořádku. Konečně jsem ji zahlédl. Velmi obratně se bránila hned několika najednou. Byla prostě skvělá, měl bych si o ní přestat dělat tak přehnané starosti…
*****
Netrvalo to dlouho a bylo po boji. Rozhlédla jsem se ztichlým bojištěm a hledala Trena s Miou. Viděla jsem je. Oba seděli na zemi, byl u nich doktor a ošetřoval jim zranění. Doufám, že to není nic vážnějšího.
Pomohla jsem odnést raněné na ošetřovnu a mrtvé odtáhnout stranou z náměstí. Pak jsem se stavila v provizorní nemocnici a pomáhala, jak jen bylo potřeba. Byla jsem velmi vděčná za hodiny léčitelství, kterých se mi dostalo v Grinstonvillu.
Až v noci jsem se konečně mohla stavit u Trena a Mii na pokoji. Chtěla jsem vědět, co mu je. Lehounce jsem zaklepala, až jsem se bála, že to neuslyší. Přišela mi otevřít Mia. "Ah, to jsi ty? Pojď dál" pobídla mě a pustila mě dovnitř. Měli opravdu pěkný a velký pokoj. A taky velkou manželskou postel, ve které jsem ale Trena neviděla, i když Mia už byla v nočním úboru.
"Ahoj" ozvalo se z druhé strany. Otočila jsem hlavu. Seděl na rozloženém gauči. Takže oni spolu nespí? problesklo mi hlavou. "Jak jsi na tom?" zeptal se. "Já jsem v pořádku, jen trochu unavená. Co ty?" odpověděla jsem a sedla si k němu. "Nic vážného. Nejsem s Miou tak sehraný jako s tebou. Trochu jsme si překáželi" pousmál se. Všimla jsem si obvázané paže, žeber a roztrženého rtu. Mia trochu kulhala, ale jinak se zdála být taky v pořádku.
"To jsem vážně ráda, že jste oba v pořádku" usmála jsem se a Trena opatrně objala, nechtěla jsem mu na ty jeho pochroumaná žebra nějak tlačit. Políbil mě do vlasů, ale jinak mlčel. "Jdi si lehnou, musíš být unavená" pošeptal mi do ucha. Moc se mi od něj nechtělo, tolik jsme si zvykla, že byl v posteli se mnou, že jsem se teď sama v pokoji trochu bála. Na druhou stranu jsem byla vážně utahaná.
"Dobře, ale zítra si tě přijdu zkontrolovat" ujistila jsem ho. "Počítám s tím" přikývl a věnoval mi jeden polibek na dobrou noc. "Hezky se vyspi, jako bych tam byl s tebou" řekl ještě, než jsem odešla.
*****
"Trene, kam jedeme," ptala jsem se zvědavě. "Nech se překvapit" usmál se a stočil směr jízdy doprava. Ode dne, kdy nás napadli Shinigami uběhl týden, z toho 2 dny jsem už byli na cestě. Tren mi jen nechtěl říct, kam jedeme. Bylo mi to vlastně jedno, hlavně že jsme mohli být zase spolu. Mia ještě zůstala ve vesnici, za pár dní se vrátí do Chamonu.
"Trene,…" přemlouvala jsem ho. "Nepovím, až tam budeme, tak uvidíš" zavrtěl hlavou. "Tak mi aspoň řekni, jak dlouho ještě pojedeme" "Dneska odpoledne tam budeme" "Argh, ty jsi ale tajnůstkář" povzdechla jsem si. "Aspoň se budeš víc těšit" blýskl po mě úsměvem a otočil koně do leva.
Mohly být tak 3 hodiny odpoledne, když se na obzoru objevila vesnice. Tren trochu zpomalil. "To je ono?" ptala jsem se. Přikývl. Konečně, už jsem se těšila, až z toho koně slezu.
Ve vesnici jsme zpomalily do kroku. Projížděli jsme poklidnými cestami, mezi malebnými domky, vždy s malým dvorkem a zadní zahrádkou. Dojeli jsme skoro až na konec hlavní cesty, když jsme zastavili. Tren seskočil z Dafiné a pomohl i mě. Pak zabočil na jednu menší cestičku a koně vedl za sebou. Šla jsem vedle něho a stále čekala, co se bude dít. Lidé z okolním domků zvědavě vykukovali, kdo že to sem dneska přijel.
Nakonec jsme zastavili u menšího domku s bílou fasádou, světlým dřevem roubenou půdou a střechou z tmavých tašek. Stejně jako půda i plot byl ze světlého dřeva, pískem sypaná cesta vedla k ozdobným domovním dveřím. "Tohle je teď náš domov" usmál se Tren a objal mě. "Tak co mu zatím říkáš?" "Nádherný. Ten je tvůj?" nevěřila jsem svým očím.
"Ano měl jsem takové období, kdy jsem chtě být sám a tak jsem postavil tohle" odpověděl. "Postavil jsi to sám?" "Ano, trvalo to dlouho, ale je to všechno moje práce" pronesl pyšně. "Půjdu odvézt koně, zatím se tu porozhlédni" políbil mě na tvář a vracel se zpět na hlavní cestu. Já zatím pomalu přešla přes dvorek, zajímala mě totiž zadní zahrada.
Malé okrasné jezírku s růžovokvětými lekníny, lavička ve stínu červených javorů, rozkvetlé třešně a pár záhonků. I když bylo na první pohled patrné, že se tu o to nikdo dlouho nestaral, dýchla na mě tak poklidná a uvolňující atmosféra. Stála jsem tam a vnímala ten všudypřítomný klid.
Objal mě. "Lásko, jsi umělec" zašeptala jsem do ticha. "Chtělo by to trochu upravit, dlouho jsem tu nebyl" pokýval hlavou. "Půjdeme dovnitř?" ptala jsem dychtivě a táhla ho zpět k hlavním dveřím. "Bude tam asi všude dost prachu, jak jsem říkal, dlouho jsem tu nebyl" řekl znovu, když mi podával klíč, k odemknutí domovních dveří.
Malá předsíňka, chodba, ze které vedly dveře do moderně zařízené koupelny, kuchyně a obýváku. Poznala jsem Trenův styl, jako vždy jsem jím byla unešená. Zařídil si to tady podle sebe, nikdo mu do toho nekecal. "Líbí?" zeptal se něžně. "Velmi" vydechla jsem a skočila mu kolem krku. Smál se, měl radost, že se mi tu líbí.
"A kde budeme spát?" ptala jsem se a rozhlížela se po malém obýváku s jedním dvou-sedačkovým gaučem a dvěma křesly. "Támhle" ukázal na schody vedoucí na půdu. Byly tak perfektně zabudované do místnosti, že jsem si jich na poprvé vůbec nevšimla. "Opatrně" upozornil mě, když jsem stoupala nahoru. "Neboj" odbyla jsem to. Vystoupala jsem nahoru a octila se v jeho ložnici.
"Tady se bude perfektně spát" usmála jsem se. "A ta postel…vypadá tak měkounce…" rozplývala jsem se. "Tak to jí hned vyzkoušíme" zavrněl mi Tren do ucha a shodil mě do peřin. "Počkej neblbni" vypískla jsem a snažila se vyprostit. Držel mě pevně, neměla bych jedinou šanci, kdyby se nezvedl obrovský oblak prachu.
"Měli bychom tu nejdřív trochu uklidit" konstatoval Tren. "To ano" přikývla jsem a snažila se nekýchat. "Tak se do toho hned pustíme" vytáhl mě zpátky na nohy.
Až do večera jsme měli co dělat. Já dostala na starost kuchyň a koupelnu, Tren si vzal zbytek domu. Když jsme skončili, všechno se čistotou jen lesklo. "Perfektní" pousmála jsem se. "Zítra se ještě pustím do zahrady a už to tu bude úplně obyvatelné" přitakal a přitáhl si mě k polibku.
"Počkej, počkej" mírnila jsem ho, když se začal nebezpečně přibližovat k ramínkům od podprsenky. "Proč?" ptal se a nepřestával mě líbat. "No protože,…" chtěla jsem říct, když někdo zazvonil. "Ach bože" protočil Tren oči v sloup. Bylo jasné, že ho to naštvalo. On měl teď na mysli něco úplně jiného, než sousedskou návštěvu.
"No tak, buď milý a přátelský. Je dobré mít hezké vztahy se sousedy" smála jsem se mu a běžela ke dveřím. "Jistě, ale teď zrovna bych chtěl dělat něco jiného" zavrněl, ale objal mě kolem pasu a šel se mnou ke dveřím.
*****
"Jsou to moc milí lidé" okomentovala jsem naše nové sousedy, když od nás odešli. "Ano a naštěstí nemají ani tušení o tom, kdo jsi. Jinak by ses jich už nezbavila" přikývl Tren, který byl rád, že už odešli. "Trochu víc úcty, lásko" napomenula jsem ho.
"Tak si vzpomínám, že jsme předtím dělali něco jiného" mrkl na mě. "Omyl, ty jsi dělal něco jiného" zavrtěla jsem hlavou. "Ale no tak" zaprosil. "Uvidíme" pokrčila jsem rameny a vyšla schody do ložnice. Byl v těsném závěsu za mnou.
Zezadu mě objal. "Miluji tě" zašeptal mi do ucha. "Já tebe" usmála jsem se a nechala se políbit. Rukou mi zajel pod košili a začal mě svlékat. I když stál za mnou, natáhla jsem ruce, abych ho mohla obejmout kolem krku. "Dočkal jsi se" zašeptala jsem. "Konečně" přikývl. "Na tohle se těším od začátku toho, co jsem musel být s tvojí sestřenicí" "Radši mi to nepřipomínej, nebo ti udělám další žárlivou scénu" "Hlavně ne další scény" zhrozil se a shodil mě na postel. Tentokrát žádný prach nevylétl, takže jsme se v klidu mohli dál opájet chutí nových začátků.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Otrokyně

Hlavně nepodlehnout!

Problémista