Samota a špatné myšlenky věstí katastrofu

Se zpožděním, ale přece se vám opět hlásím s další kapitolou. Názvu si moc nevšímejte, nic jiného mě nenapadlo. Doufám, že mě neukamenujete, vězte, že to mělo být něco mnohem horšího, ale protože myslím na vaše zdraví, tak jsem to tam nedala. Pěkné počtení a nechte mi komentář:

Jeli jsme celý den. Všichni jsme byli ve střehu, protože jsme očekávali jejich útok. Nic se nestalo. Až mě začalo napadat, jestli celá tahle komedie byla vůbec nutná. Mohla jsem v klidu jet s Trenem. Místo toho jedu na druhé straně naší skupiny, vypadám jako kluk a žárlím na svojí sestřenici, která hraje mě.

Ano, žárlím, přiznávám. Nejdřív jsem si to nechtěla připustit, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, chtěla jsem ho vidět. Chybělo mi, že nemohl být se mnou. Zahlédla jsem ho úplně na opačné straně.

Hned jsem toho litovala. Kromě jeho samého jsem samozřejmě viděla i Miu, která ho pevně držela kolem pasu a hlavu měla opřenou o jeho záda, aby se chránila před ostrým větrem, který dnes narušoval klidný řád přírody.

Odvrátila jsem pohled plný slz. Ano, věděla jsem, že tím, že se vydává za mě, riskuje svůj vlastní život. Kdyby nás napadli, půjdou hlavně po ní. I přesto mě její přítomnost vytáčela. Ať jde laskavě od mého Trena dál. On je můj, jenom můj. Nebudu se o něj s nikým dělit, dokonce ani s ní!

Dojeli jsme na místo, kde jsme se měli rozdělit. Tren s Miou a malou skupinkou odbočili na sever, my pokračovali v cestě na západ. Neujeli jsme ani 100 metrů, když k nám přes les dolehl zvuk boje. Zastavila jsem a poslouchala.

Srdce mi bilo jako o závod, byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem chtěla pomoct. Někdo popadl uzdu mého koně a donutil ho k trysku. Zuby nehty jsem se držela opratí, abych nespadla. Co se to sakra děje?

Až po 10 minutách jsme zpomalili a já mohla zjistit, že tu jsem jen já a Dante. "Kde jsou ostatní? Proč jste to udělal?" ptala jsem se zmateně a neustále se rozhlížela kolem. "Ostatní jim pomáhají. Jsme tu, protože tě potřebuji mít v bezpečí. Kdybych ti teď dovolil jim pomoct, celá tahle akce se záměnou by byla naprosto zbytečná. Ale žádný strach, ještě si stihneš pořádně zabojovat" řekl klidně a pokračoval v cestě.

Rychle jsem ho dohnala. "Kam jedeme?" "Kousek tady je vesnice, ve které na ně počkáme. Jestli se tedy vrátí" "Hm" hlesla jsem. Zbytek cesty jsme absolvovali v tichosti.

*****

"Kde jsou? Už je to hrozně dlouhá doba. Neměli by se už vrátit?" přecházela jsem nervózně po pokoji tam a sem. "Buď v klidu. Posaď se" ukázal mi Dante volné místo. On byl úplně v klidu, kdežto já měla nervy v kýblu. Co když se jim něco stane? Co když se JEMU něco stane?

Rychlé kroky a pak do místnosti vrazila celá naše skupina, kromě jednoho muže, kterého odnesli na ošetřovnu. I Tren i Mia. "Tak podejte zprávu" pobídl je Dante. Tren se ujal slova a začal vyprávět. Já jsem neposlouchala. Jen jsem se na něj dívala a děkovala Bohu za to, že je živý a nezraněný. Objala bych ho, ale nemohla jsem. Mám já to ale smůlu. K čemu jsem absolvovala výcvik, když mě k ničemu nepustí a stále se mnou jednají v rukavičkách?

Dante nás brzy všechny propustil. Cestou na pokoj mě dohnala Mia, jestli bych jí nemohla dát její věci. Byly totiž sbalené v tašce, kterou jsem měla u sebe já. "Pošlu pro ni Trena" pousmála se a zmizela v davu.

Běžela jsem k sobě do pokoje. Před zrcadlem jsem si rychle upravovala svoje krátké vlasy. Ne že by mi to nějak přidalo ke kráse, pořád jsem vypadala jako hodně mladý a slabý kluk, ale bylo to dobré pro můj vlastní dobrý pocit.

Když se ozvalo tiché zaklepání, rozbušilo se mi srdce nadzvukovou rychlostí. Byl to on! Vešel, pečlivě za sebou zavřel dveře a až teprve pak se s úsměvem otočil ke mně. "Ahoj" pozdravil. Usmívala jsem se neschopná jediného slova. Až když ke mně natáhl ruce a podíval se na mě těma svýma překrásnýma očima, jsem se odlepila od země a skočila mu kolem krku.

"Ach Trene!" vydechla jsem zmučeně, užívajíc si jeho ochranitelské náruče. "Anori" zašeptal nazpátek a pevně mě objímal. Tolik mi chyběl. Tak moc, že to až bolelo. Vždyť jsme od sebe byli teprve 2 dny, ale já myslela, že se snad zblázním.

"Jsi v pořádku? Nestalo se vám nic?" ptala jsem se ho. "Ty jsi neposlouchala, když jsem to vyprávěl Dantemu?" zeptal se překvapeně. "Abych řekla pravdu, tak ne" sklopila jsem zahanbeně pohled. "Myslel jsem si to" usmál se, ale jinak to nekomentoval.

Sklonil se k jednomu dlouhému a vášnivému polibku. Užívala jsem si ho plnými doušky, byl to opojný okamžik. "Nemůžu tu být moc dlouho" řekl pak šeptem, když mě k sobě tiskl. "Já vím" špitla jsem a snažila se si ta slova nebrat k srdci. Zůstane se mnou. Už to nebude trvat dlouho a budeme zase spolu. Napořád.

Dala jsem mu tašku s věcmi, ale odmítala ho pustit pryč. Znovu a znovu jsem se vytahovala na špičky k polibkům, které mi trpělivě vracel zpátky. "Já už vážně musím" pousmál se, naposledy mě políbil a otevřel dveře. "Tak se měj chlapče, a díky" řekl nahlas a odešel.

Ještě dlouho potom, co se za ním zavřely dveře, jsem tam stála a prsty si držela na rtech, kde mě stále pálil jeho polibek. Musím ven, prolétlo mi myslí. Nemůžu tady zůstat sama, bůhví co by mě zase napadlo.

Vystřelila jsem z pokoje a šla, kam mě nohy nesly. Došla jsem až na malé náměstí, kde se to lidmi jen hemžilo. Ano, to je přesně co potřebuji, dost lidí a ruchu, abych nemohla přemýšlet. "Co ty tady děláš?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Danteho. "Jen tak se tu procházím" odpověděla jsem. "A neříkal jsem ti náhodou, abys zůstala někde stranou? A ty se mi tu klidně promenáduješ a vůbec ti to není blbé" "Není" pokrčila jsem rameny.

"Mě z tebe klepne. Udělal jsi už někdy něco tak, jak jsem ti to řekl?" pokračoval ve svém kázání, ale já ho neposlouchala. Kus od nás stáli Tren a Mia, kteří hráli svojí roli šťastného páru. Drželi se za ruce a proplétali se davy lidí, přitom si něco povídali, Mia se často smála, častěji než já. A pak se stalo to, co jsem nikdy nechtěla vidět.

Tren s Miou si všimli, jak po nich ostatní koukají a v rámci svého úkolu, aby byli co nejvěrnější, se Tren sklonil k Mie a jemně ji políbil. "Ne" vydechla jsem, oči upřené na líbající se dvojici přede mnou.

"Tak pojď" popadl mě Dante za loket a táhl mě pryč. Nebyla jsem schopná žádného odporu, pořád jsem je měla před očima. Oni se k sobě tak strašně hodili. Tolik jim to slušelo. Začínalo mě napadat, jestli mě Tren nakonec nebude chtít za Miu vyměnit na pořád. Vždyť ona zná všechny jejich zvyky líp než já. Směje se častěji než já, zajímá jí strategie a podobné věci, které mě absolutně nic neříkají.

"Tak posaď se, a vezmi si" řekl Dante a vrazil mi do ruky šálek čaje. "Děkuju" pípla jsem. "To byl ale blbý nápad, neposlechnout mě, že?" zeptal se po chvíli ticha a pohladil mě po vlasech. "Hm" zamumlala jsem. "No tak, Anori, vždyť o nic nešlo. Dělají to proto, že jsem jim to nařídil. Mezi tebou a Anthonym se přeci nic nemění" uklidňoval mě.

Nevěřila jsem mu ani slovo. Bylo mi mizerně. Z očí mi začaly téct veliké slzy, které jsem nedokázala zastavit. I když jsem je utírala hřbetem ruky, stále tekly. "Neplač, vždyť se nic neděje" klidnil mě Dante, trochu vykolejený z mojí změny nálad. Nejdřív naprostá otupělost a pak nezadržitelný pláč.

A jako na potvoru zrovna v tu chvíli vešli do místnosti Tren s Miou. "Co se stalo?" ptali se hned oba. Zvedla jsem se a utekla z místnosti. Nedokázala bych tam s nimi vydržet. "Anori!" slyšela jsem za sebou volat Trena, ale nezastavila jsem se a běžela dál. V pokoji jsem se zamkla a třískla sebou na postel. Konečně jsem se mohla naplno oddat svému zoufalství.

Nedostavila jsem se na večeři, ani druhý den ráno na snídani. Když jsem odmítla i služebnou s obědem, přišel na mě Dante. Dostala jsem vynadáno, ale stejně mě to nedonutilo, abych něco snědla, nebo přestala truchlit. Večer se ozvalo další zaklepání. Bylo akorát 7 hodin, takže jsem si myslela, že je to někdo s večeří. Otevřela jsem dveře, abych jídlo rázně odmítla.

Nestačila jsem se divit, když jsem za dveřmi s talířem v ruce viděla stát Trena. Rychle jsem chtěla zavřít, ale podařilo se mu dveře včas zatarasit nohou. "Běž pryč" vyjekla jsem a tlačila na dveře. Samozřejmě jsem nebyla dostatečně silná na to, abych ho přeprala, takže se do pokoje jednoduše dostal.

"Nemusíš si dělat starosti, o večeři nemám zájem" řekl jsem nakonec lhostejně, když mi talíř pokládal na stůl. "Posaď se" řekl, když se posadil na postel a poklepal na místo vedle sebe. "Postojím" odmítla jsem. Chvíli si mě měřil pohledem. "Anori, co se děje, víš že mi to můžeš říct" řekl nakonec. "Nemůžu" zavrtěla jsem hlavou. "Co se stalo? Co jsem udělal?" naléhal. "Nic se nestalo" tvrdila jsem paličatě.

"Takže kvůli ničemu jsi přestala jíst a vyhýbáš se mi?" trefil se přímo do černého. "Ano, přesně tak" založila jsem si ruce na prsou. "Anori, nedělej ze mě hlupáka" řekl přísně a postavil se. "Nic takového z tebe nedělám" bránila jsem se rychle. Nikdy jsem nic takového přeci neřekla.

"Podívej se na mě" řekl a přitom mě objal kolem pasu. Jen jsem odvrátila hlavu. "Anori…" napomenul mě mírně. Nedobrovolně jsem zvedla pohled plný slz. Chvíli se mi díval přímo do očí. "Tak a teď mi řekni, co se stalo" pousmál se.

Bídák jeden, moc dobře věděl, že když se na mě takhle podívá, nedokážu mu nic odepřít. "Viděla jsem…." Začala jsem tiše, ale jemu to stačilo, aby pochopil. "Mě a Miu, že?" zeptal se rychle. Přikývla jsem. "A co ta tvoje hlava zase vymyslela?" zeptal se opatrně a prsty mi přitom zaklepal na spánky.

"Nemusela jsem nic vymýšlet. Viděla jsem a to mi stačilo" rozčílila jsem se. "Lásko, to přeci nic neznamenalo" "Mě přijde, že jste se do té role až trochu moc vžili. Jak se k sobě máte" prskala jsem. Chvíli na mě zíral a pak se usmál. "Ty žárlíš" zvolal.

"A jestli ano?" pohodila jsem arogantně hlavou. "Ale vždyť není na co. Udělal jsem to jen proto, že by mi jinak Dante utrhnul hlavu. Nic to neznamená" bránil se. "A jak si tím můžu být jistá?" zeptala jsem se pochybovačně. "Co třeba takhle?" zeptal se a vášnivě mě políbil.

Nejdřív jsem se bránila. Já jsem hádku ještě neskončila, ale postupně můj odpor slábl, až jsem se nakonec poddala a nechala ho, aby se mnou dělal, co chtěl. "A co to dokazuje?" zeptala jsem se, když mě pustil. "Vypadala ta pusa s Miou snad nějak takhle?" zeptal se s velkým důrazem na slovo pusa. "Ne, ale i to bylo dost" stála jsem si na svém.

"A co ode mě chceš? Přísahu, že už to nikdy neudělám? Že teď hned půjdu za Dantem a řeknu mu, že celou tuhle akci končím a Mii už se nikdy nedotknu?" zeptal se mě. "To ne" zamumlala jsem. "Tak co tedy?" naléhal. "Jenom chci vědět, že až to skončí, budeš chtít mě a ne ji" pípla jsem a sklopila hlavu.

Uslyšela jsem úlevný povzdech. "Ty ti můžu klidně odpřísáhnout. Miluji totiž jen a jen tebe. To víš, že mi taky není příjemné s ní něco "mít". Něco ti ukážu" zašeptal a znovu mě políbil. Pak vzal mojí ruku a přiložil mi ji na srdce. Jasně jsem cítila svůj zrychlený tep. Potom mojí ruku přesunul na svoje srdce. Překvapeně jsem vydechla. Jemu srdce bilo ještě rychleji než mě. "Cítíš to?" zašeptal.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. "A tohle se mnou děláš jen ty. Jen tvůj dotyk, nikoho jiného" šeptal mi do ucha. Konečně jsem úplně povolila svůj obranný postoj. "Promiň" zašeptala jsem. "To je v pořádku. Ale teď se koukej pořádně najíst" pobídl mě. "Za chvíli" mávla jsem rukou a pevně ho objímala. Jeho přítomnost teď byla mnohem důležitější, než nějaká večeře.