Věci, které milujeme

Tak, teď trochu procvičíme meditaci. Předtavte si, že je úterý 26.4. a moje nejlepší kamarádka a věrná čtenářka Kuroki má dnes narozeniny. A k této příležitosti jí sem dávám dílek. Upozornění: 18+

Takže, moje milá Kuroki, už po třetí, ale musí se to pořádně. Vše nejlepší k narozeninám, hodně lásky, štěstí, zdraví, spoustu fantazie, anime, mangy, slashů a taky hodně trpělivosti, ať jsi se svým žívotem stále spokojená. Užij se tenhle díl, psala jsem ho hlavně pro tebe ^-^.

I ostatním samozřejmě přeji pěké počtení a nechte mi komentík.

Kostelní hodiny odbíjely 1 hodinu v noci. Viděla jsem ten kostelíček cestou sem, nebyl nijak daleko. Nemohla jsem spát. Nevím, čím to bylo, jestli novým prostředím nebo z čisté radosti, že jsem zase s Trenem. Možná od obojího trochu.

Užívala jsem si, že si můžu dopřát ten luxus jeho objetí, cítit, jak se jeho hrudník zvedá v pravidelných intervalech nádechů. Opatrně jsem se otočila. Jeho obličej v bledém měsíčním světle vypadal ještě lépe, než obvykle. Možná až trochu tajemně. Teď mi opravdu připomínal více nějakou mystickou bytost, než člověka.

Usmála jsem se svému přirovnání k mystické bytosti. Vždyť já jsem taky jednou z nich. Tak jako Tren je vlastně démon, anděl i shinigami v jednom, já jsem čarodějka. Pořád jsem si na to nemohla zvyknout. Brzy to bude rok, co jsem v tomhle světě. A já pořád nemůžu uvěřit tomu, že nejsem člověk, za kterého jsem se vždycky pokládala.

Neodolala jsem a jemně mu prsty prohrábla vlasy. On byl tak strašně krásný. Mnohem hezčí než na Zemi, kde hrál svou roli člověka. A přesto jsem se do něj zamilovala už tam. Samozřejmě nejen kvůli vzhledu. Ale trochu mě překvapilo, když se tady změnil. Všimla jsem si toho hned, jak mě přenesl na zahradu jejich domu. Zjemněly mu rysy v obličeji, jeho oči dostali modřejší barvu…nikdy jsem mu to neřekla. Počkat, on to stejně asi ví, v té době mi ještě četl myšlenky.

Znovu jsem se usmála. Kde jsou ty časy, kdy veškerá naše konverzace probíhala v angličtině. Milovala jsem ten jeho jemný přízvuk, doufám, že se to nikdy nenaučí pořádně. Kde jsou ty časy, kdy věděl přesně na co myslím, kdy naše mysli často splynuly jen v jednu. Je tomu jen pár měsíců, ale mě to přijde jako celá věčnost. Od mého výcviku se toho hodně změnilo. Ne však moje láska k němu. Možná se jen víc prohloubila a zakořenila se mi hlouběji v srdci.

Znovu jsem mu prohrábla vlasy. Vypadal jako andílek. Nechtělo se mi z jeho ochranitelské náruče, ale žízeň mě nakonec vyhnala. Opatrně jsem se mu vykroutila, abych ho nevzbudila a šla dolů do kuchyně. V lednici jsem si vzala minerálku a postavila se k oknu. Pila jsem dlouhými pomalými doušky…v tom mě to napadlo.

Co se asi teď děje na Zemi? Čas běží v obou světech stejně, neshání se už po nás? Brzy to bude rok, co jsem tady a tam o nás nemají ani zmínku. Není jim to divné, že se nevracíme? Že jsme najednou zmizeli? Mě by to tedy divné přišlo. Musím se na to zeptat Trena.

Vyběhla jsem zpátky do ložnice. Když jsem ale viděla jeho klidný výraz, přešla mě chuť ho budit. Místo toho jsem si k němu zpátky lehla. Ve spánku mě pevně objal a něco tiše zamumlal, tak tiše, že jsem nerozuměla. Zavřela jsem oči a konečně usnula.

*****

Vzbudila jsem se za úsvitu. Ještě chvilku jsem v klidu ležela a čekala, až se probudí i Tren. Jemný polibek na rameno mi dal najevo, že už je vzhůru. "Dobré ráno" usmála jsem se a políbila ho. "Dobré" zašeptal nazpátek a přitáhl si mě do náruče, položil mi hlavu na prsa a znovu zavřel oči.

"No tak, lásko vstávej" zatahala jsem ho za vlasy. "Ne" zabručel rozespale. "Jo" odporovala jsem a vyskočila. Rychle jsem se oblékla a seběhla po schodech dolů připravovat snídani. Trvalo ještě dobrých 10 minut, než sešel i on.

"Tady to voní" usmál se a v rychlosti zaběhl do koupelny. Já udělala jen takovou rychlou snídani. Kávu, toasty a sýr. Nic složitého ani světoborného. On měl ale vždycky radost z toho, co jsem připravila. Společně jsme se nasnídali. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem se ho chtěla na něco zeptat, ale nemohla jsem si vzpomenout na co. No nic, třeba to časem přijde.

"Dneska musím zajít na radnici. Nejspíš už tam budu mít poštu s prací" oznámil mi, když mi pomáhal sklidit nádobí. "Dobře" přikývla jsem. "Já asi půjdu ven, trochu zkulturnit zahradu" dodala jsem ještě, ale to už asi neslyšel, protože vyrazil ven.

Jejich pošta fungovala asi jako ta naše. Pokud jste měli pro ně něco udělat, nebo zaplatit účty, všechny přišlo velmi rychle. Pokud jste ale chtěli něco vy po nich, trvalo to celou věčnost. Některé věci se hold nikdy nezmění.

Oblékla jsem si věci, ve kterých mi nevadilo, když se umažu a vyrazila jsem do zahrady. Bylo tam opravdu hodně práce. Měla sem sotva půlku, když byl čas, abych začala připravovat oběd. Vrátila jsem se domů a cestou přemýšlela, co uvařit. Tren nebyl nijak vybíravý. Snědl převážně všechno. Nikdy mi ani slůvkem nevyčetl, když se mi něco nepovedlo. Já byla samozřejmě radši, když vařil on, bylo to vždycky mnohem chutnější. Byl lepší kuchař. Jenže teď byl pryč a určitě bude rád, když přijde domů k hotovému.

Nakonec jsem se rozhodla jen pro zapečené těstoviny s kuřecím masem, nivou a šlehačkou. Můj oblíbený recept. Příprava nezabrala dlouhou dobu, bylo to snadné a navíc i velmi chutné. Tak proč si neulehčit život, že?

*****

"Nelíbí se mi to" zakroutila jsem odmítavě hlavou. "Bude to jen na 3 týdny" chlácholil mě. Bylo už pozdě večer, my seděli v obýváku nad sklenkou vína. Ano, i Tren si výjimečně dal skleničku. Ležela jsem mu schoulená v náručí. Tren mě držel za ruce a čas od času se sklonil k polibku.

"Nechci, abys nikam jel. Jsme spolu teprve dva dny a už nás zase rozdělují" zafňukala jsem. Tren mě políbil na spánek. "Já vím, lásko, ale tohle je důležité" nedal se odbýt. "A taky nebezpečné, že?" vpálila jsem hned. Zaváhal. "Ano, asi trochu ano" řekl nakonec popravdě.

Tren mi po večeři oznámil, že zítra odpoledne bude muset odjet na něco jako služební cestu, dlouhou 3 týdny. Samozřejmě jsem byla proti, nechtěla jsem ho pustit. "Ale neměla bych být tvojí prioritní starostí?" poukázala jsem na naše společenské postavení. "To ano, ale nebyla jsi to ty, kdo si stěžoval, že s tebou jednáme jako v rukavičkách a k ničemu tě nepustíme? Ber to jako vstupní test. Když se o sebe dokážeš 3 týdny starat sama, aniž by se něco stalo, vezmu to na vědomí a příště tě nechám se taky zapojit" usmál se.

Na to jsem neměla co říct. Přesně to jsem chtěla, trochu důvěry a možnost pomoct. "Fajn, vyhrál jsi, ale jen pro tentokrát" varovala jsem ho. "Dobře, tak nekažme tenhle poslední večer" přikývl. Prsty přejel po prstýnku Mony. Ne, měla bych přestat říkat, že je její, protože teď už patří mě. "Jak by se ti líbil tvůj vlastní prstýnek?" zeptal se a tenhle prstýnek si pořádně prohlédl proti světlu.

Nepochopila jsem to, takže jsem rázně zavrtěla hlavou. "Mě se tenhle líbí" Usmál se. "Dobře, nemusíš se hned rozčilovat" zašeptal klidně. Pevněji jsem ho objala. "Už teď se mi stýská" zamumlala jsem. Měla jsem z toho odjezdu špatný pocit. Co budu dělat, sama, v tak velkém domě? "Ale no tak. Ty to zvládneš. Slibuju, že pak dlouho na žádnou služební cestu nepojedu" "Nebo mě vezmeš sebou" nadhodila jsem. "Třeba" mrkl na mě. "To jako vážně? Neděláš si ze mě srandu, že ne?" "Samozřejmě že ne, věř mi přeci trochu" hraně se urazil.

"Dobře, nemusíš se hned rozčilovat" použila jsem jeho vlastní frázi. Poznal to, rychle vstal, přehodil si mě přes rameno a vyšel se mnou do ložnice. "Hej, já umím chodit" odporovala jsem, ale ne moc silně, bála jsem se, že mě pustí. "Tohle mě trochu uráží. Já bych tě přeci nikdy nepustil" zabručel a postavil mě na nohy.

Hned jsem se mu přisála na rty. On ten polibek mile rád oplatil. Jazyky jsme sváděli boj o prostor, nakonec to skončilo nerozhodně, oběma nám došel vzduch. Tren mě pak začal líbat na krk, mezitím co já mu rozepínala košili. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Mírným tlakem jsem ho donutila, aby se na postel posadil. Nikdy jsem nemusela používat moc síly, většinou udělal to, co jsem chtěla.

Obkročmo jsem si mu sedla na klín. On mě jednou rukou hladil po obvodu prsou a tou druhou mi zajel do vlasů. Slastně jsem si povzdechla. Milovala jsem, když si mi někdo hrál s vlasy nebo mě drbal na hlavě. A on to moc dobře věděl.

Za trest jsem i já začala dělat vlnivé pohyby, kterými jsem zase dráždila já jeho. Trochu se pousmál, ale dobře mu tak, začal si. Něžně a opatrně do mě pronikl. Svůj vzdych jsem zdusila o jeho rameno. Pomalu jsem začala přirážet, čímž mnou procházeli vlny naprosto dokonalé rozkoše. Chvilku jsme se milovali v sedě, ale Tren mě pak strhl pod sebe a ujal se své mužské role. Milostné vzdychy jsme dusili v horoucích polibcích. Když už jsem myslela, že výš se snad ani dostat nemůžu, naše těla se napjala a společně jsme vyvrcholili.

Tren mě pak jemně políbil na čelo. "Jdu si napustit vanu, jestli chceš, můžeš se přidat" usmál se a seběhl schody. Musela jsem se smát. Milovala jsem ty jeho fráze. Nikdy mě nenutil něco dělat, každou otázku položil tak, abych měla možnost říct ne. Páni, věcí, které na něm miluji je už pořádný seznam. Ale tak to má být ne? Přehodila jsem přes sebe župánek a seběhla za ním do koupelny.

Tenhle obrázek jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Ne v příběhu, ale ve skutečném životě. A myslím, že pro tuto příležitost se perfektně hodí. Jo jo, další z mých velmi velmi oblíbených. Doufám, že i vám se líbí ;)