Jako na horské dráze

Tak, jelikož zítra odjíždím do Paříže, vydám další díl už teď, abyste nemusely tak dlouho čekat (jo jo vím, že to nikdo jiný, než vy dvě nečte ;P). Jak jsem slíbila, dozvíte se zase něco nového z minuloti Trenovi rodiny, tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář:

K večeru se už rozjížděla pořádná oslava. Já vlastně ani nevím, co se slavilo, ale bylo mi to celkem jedno. Se všemi těmi lidmi jsem se znal, dřív jsem tu docela dlouho bydlel. A jak jsem později zjistil i Anori se s nimi se všemi velmi rychle spřátelila.

Ze začátku sice seděla u mě a na výzvy odpovídala jen ostýchavým zavrtěním hlavou, později se přidala k ženám, které tančily kolem ohně. No dobře, trochu jsem ji zradil, protože jsem za ní přijal nabídku k tanci.

Nejdřív po mě házela uražené výrazy, ale když jí naučily jednoduché kroky, přidala se k ostatním a na nějakou malou křivdu zapomněla. Já seděl u stolu s ostatními muži a bavili jsme se, samozřejmě o sportu, politice a našich drahých polovičkách.

Seděl mezi námi i Paul. Nejdřív na mě dost vyjeveně zíral, ale po určité době mu došlo, že si mě předtím s někým spletl, protože tak rychlá proměna k původní podobě by jinak nebyla možná. Schválně jsem ho jednoduchými dvojsmysly provokoval. Bavilo mě to. A on si to navíc i zasloužil. Jen ať trpí, chlapec.

"Poslechni, ta tvoje princezna, kde jsi k ní vůbec přišel?" zeptal se mě jeden z místních obyvatelů a pohled přitom nespouštěl z Anori, která tančila u ohně. "To je na dlouhé povídání" mávl jsem nad tím rukou. Nechtěl jsem, aby věděli, kdo je zač. Jen doufám, že jim to Paul neprozradil.

I já jsem stočil pohled ke svojí snoubence, jak jsem ji teď mohl pyšně nazývat. Zachytila můj pohled a vesele se usmála. Byla nádherná, mnohem hezčí, než ostatní ženy okolo. Slyšel jsem hovor starších mužů u vedlejšího stolu, kteří se bavili o tom, jak se ta štíhlá brunetka pěkně a ladně pohybuje. Nevěděl jsem, jestli mám být rád, že se jim Anori líbí, nebo spíš žárlit. Možná od obojího trochu.

"Tak pánové, zvedáme se a jdeme si pro svoje partnerky" zavelel přísný ženský hlas místní starostky. Všichni vyskočili a i já se zvedl. "Kam jdeš, Anthony? Ona přeci není tvoje" ušklíbl se škodolibě Paul. "Mohu tě informovat, že od včerejšího večera je jenom moje" zpražil jsem ho.

"Co jsi udělal Paulovi? Celou dobu na nás nevraživě zírá" ptala se mě Anori šeptem, když jsme se v těsném objetí točili v rytmu pomalé hudby. "Oznámil jsem mu, že jsi oficiálně moje" pousmál jsem se a nenápadně se podíval jeho směrem.

"Co myslíš, že udělá, když ho trochu poškádlíme?" zavrněl jsem jí do ucha. Zvedla ke mně káravý pohled, ale nijak se nebránila, když jsem si její rty přitahoval k polibku. Normálně bychom se ztratili v davu, protože všichni kolem nás nezůstali jen u líbání, ale Paul nás samozřejmě viděl. Prudce vstal, zatnul ruce v pěst a odešel pryč. "Slib mi, že už ho nebudeš zbytečně provokovat" řekla, dívala se mi přitom přímo do očí. "Bojíš se, že ti pak něco udělá? Já si tě ohlídám, teď už si k tobě nic nedovolí" zavrtěl jsem hlavou.

"Nemám strach o sebe, spíš aby něco neudělal tobě" zašeptala, rukama přitom pevně svírala límeček košile. "Blázínku, o mě se bát nemusíš" protočil jsem oči v sloup. Nepřesvědčil jsem ji, ale už to neřešila, jen mi položila hlavu na rameno a nechala se kolébat v pomalém tempu hudby.

*****

Až pozdě v noci jsme se vraceli domů. V hlavě mi stále zněla melodie poslední písničky. Držel jsem Anori pevně kolem pasu, bál jsem se, aby nezakopla. Vypadala, že každou chvíli usne ve stoje. "Lásko, nespi. Ještě chvilku vydrž, a pak si lehneš do postele" třásl jsem jí ramenem. "Hm" vyloudila ze sebe v polospánku, ale vzápětí na to jí klesla víčka.

Vzal jsem ji do náruče. Jen se stulila blíž ke mně a spokojeně oddychovala. Před domem čekal Paul. Nevím, kde vzal tu drzost se tu ještě ukázat. Nejdřív jsem odnesl Anori domů, kde jsem ji svlékl ze sukně, nechal ji jen košili a uložil do postele. Až teprve pak jsem vyšel ven.

"Co chceš?" zeptal jsem se ho hned, jak byl na doslech. "Ty jsi se s ní vážně zasnoubil?" zeptal se hlasem plným opovržení. "Ano, máš s tím problém?" povytáhl jsem jedno obočí. Ať mě moc neprovokuje, minule jsem ho málem přizabil. Teď tu navíc není nikdo, kdo by mi v tom zabránil. "Asi musí být vážně dobrá, když o ni tolik stojíš" pousmál se. "To ty nikdy nebudeš mít šanci zjistit" pokrčil jsem rameny. "Chytré se s ní najednou zasnoubit" pokýval hlavou. "Já se s ní nezasnoubil proto, abys jí nic neudělal. Jestli si to o mě myslíš, tak jsi na omylu. Já si na rozdíl od tebe nemusím lásku vydobývat" ušklíbl jsem se.

Asi jsem narazil na citlivé téma, protože se napřáhl a chtěl mi jednu vrazit. Bohužel pro něj, byl o mnoho mladší a o mnoho méně zkušenější než já. Snadno jsem se jeho ráně vyhnul a pomocí jednoduchého kouzla ho znehybnil. Vytřeštil oči a snažil se vyprostit, ale nepovedlo se mu to. Přiblížil jsem se těšně k němu.

"Jak se ti líbí úplná bezmoc? Nejsi zvyklý, že by byl někdo silnější než ty" provokoval jsem ho. "Co teď s tebou uděláme?" přemýšlel jsem nahlas. Rozšířily se mu zorničky panickou hrůzou. Věděl, že ať se rozhodnu pro cokoliv, dosáhnu toho a on mi v tom nebude moct zabránit. Přesně toho jsem chtěl docílit. Aby si uvědomil, jaký to je pocit.

Spoutal jsem mu ruce za zády, jinak ho ale uvolnil. "Vstávej!" rozkázal jsem. Okamžitě vyskočil, v tuhle chvíli jsem pro něj byl ve velice autoritativní pozici. "Jdeme" kývl jsem hlavou dopředu. Nedovolil si mě neposlechnout. Došli jsme až k zahradě, kde ještě stále byli poslední účastníci oslavy, starostka mezi nimi.

Popravdě, byla to strašná ženská. Vedla to tu bravurně a v soukromém životě byla prý velmi milá, ale tady z ní měl každý vítr. "Zůstaň tu a ať tě ani nenapadne zdrhnout" pohrozil jsem mu a šel za ní. V rychlosti jsem jí vysvětlil v jaké jsem situaci. Pomohla mi vymyslet trest a slíbila, že si nad ním vezme záštitu. Pak se zvedla a šla se mnou za Paulem.

"Tak mladíku, teď půjdete se mnou a ráno vám řeknu, co jsme na vás vymysleli" zlomyslně se usmála. Paul po mě hodil zděšený pohled, ale jí už si vůbec nedovolil vzdorovat. "Děkuji vám" usmál jsem se. "Není za co, ať se vám oběma daří" mile se usmála a pak už se věnovala jen Paulovi.

Vrátil jsem se domů. Měl jsem štěstí, že si mě v minulosti velmi oblíbila, navíc se znala s mým tátou. A i Anori jí byla velmi sympatická, nedala na ni dopustit. S povzdechem jsem se konečně dostal do postele. "Kde jsi byl?" zeptala se mě rozespale Anori a položila mi hlavu na prsa. Objal jsem ji a políbil ji do vlasů. "Vyřídit jednu nepříjemnou záležitost" odpověděl jsem. "Hm" zabroukala.

Trochu překvapeně jsem zamrkal. Ani nechtěla vědět jakou? Jindy bych to moc neřešil a přikládal to hlavně únavě, ale zdála se mi celý večer nezvykle zamlklá, s neustálými pohledy do země. Zajímalo by mě, jestli se něco děje a pokud ano, tak co. S hlavou plnou myšlenek jsem nakonec usnul.

*****

"Broučku, vstávej" třásl jsem jí ramenem. Slunce už stálo vysoko na blankytně modré obloze. Zavrtěla se a jen neochotně otevřela oči. "Chci ještě spát" špitla a otočila se ke mně zády. Jemně jsem ji políbil na nahé rameno.

Jen mírně se pousmála. "Miláčku, tobě není dobře, viď?" zeptal jsem se a sáhl jí na čelo. "Hm" zabroukala. "Chceš přinést čaj?" "Hm" "Máš na něco chuť?" "Hm" "No tak, lásko, mluv se mnou" hladil jsem ji po zádech. "Bolí tě něco, je ti špatně?" zkoušel jsem to dál. Jen zavrtěla hlavou.

Šel jsem jí udělat čaj a něco malého k snídani. Trochu mě znepokojovalo její zamlklé chování. Jindy tak výřečná a živá osůbka a teď vypadala opravdu hrozně. Všechno si ode mě se slabým úsměvem vzala. Sedl jsem si na zem a zády se opřel o bok postele. Nechtěl jsem ji znervózňovat tím, že bych se na ni díval.

Jednou rukou mi prohrábla vlasy. Pohlédl jsem na ni. "Netvař se tak strašně utrápeně. To ti nesluší" pousmála se. "Když se trápím, tak se tak i tvářím" pokrčil jsem rameny. Prsty mě vískala ve vlasech. "Mě vážně nic není. Jenom jsem taková bez nálady" povzdechla si.

"A co mám dělat, abych tě dostal do nálady?" zeptal jsem se vážně, ale ona to brala jako žert. Zavrtěla hlavou a protočila oči v sloup. "To přejde, občas to mívám, i když poslední dobou už ne tak často." Tušil jsem, co to asi bude, ale jistý jsem si tím být nemohl. "Mám tě nechat o samotě?" zeptal jsem se. "Ne, zůstaň tady. Pojď ke mně" vytáhla mě na postel.

Tentokrát mi ona položila hlavu do klína a já jí vískal ve vlasech. Věděl jsem, že to má hrozně ráda. "Miláčku, vyprávěj mi něco" zaprosila. "Co chceš slyšet?" zeptal jsem se, připraven vyprávět cokoliv, o co mě požádá. Jen aby jí to trochu vylepšilo náladu.

"Vyprávěj mi něco víc o sobě. Nebo ne! Víš, jak se potkali Raziel s Juanou?" zeptala se. "Vím" přikývl jsem. "Ale není to moc veselý příběh" "To je dobře, nemám náladu na veselé historky" řekla, stulila se mi u boku a vyčkávala.

"Poprvé se spolu setkali, když mámě bylo 216 a tátovi 483. Tenkrát byly vztahy mezi rasami velmi vyostřené. V podstatě máš stále období, kdy jsou spory mezi nimi větší nebo menší. Bylo naprosto nemyslitelné, aby se jakékoliv dvě rasy smíchaly. Anděl musel být s andělem, démon s démonem. O Shikumách se v té době vůbec neuvažovalo. Podle ostatních to byly nečisté bytosti poloviční krve a poloviční moci. Byla ostuda ukázat se na veřejnosti s někým takovým, natož s ním žít.

Táta byl vychováván ve velmi vlastenecky založené rodině, jestli to tak mohu říct. Andělská rasa jim byla nadevše, všemi ostatními opovrhovali. Samozřejmě tak vychovávali i tátu. Vyrostl v povýšeneckého mládence, který si představoval, že mu svět padne k nohám a každá před ním padne na kolena. Myslel si, že může mít kohokoliv si usmyslí.

Mezi anděly to byla pravda. Ostatní rodiny by dali nevíc co za to, kdyby se k nim táta přiženil. Čistokrevný anděl z dobře zajištěné rodiny. Perfektní partie. I některým démonkám se z něj podlamovala kolena. Byl velmi pohledný a dostalo se mu dobrých způsobů i vychování. Učiněný gentleman.

Jedině máma byla jiná. Ona naprosto přesně odhadla, jaký vlastně je. Nafoukaný frajírek, který se držel rodičů za ruce. Bez nich by nebyl nic. Možná právě tím tátu tolik okouzlila. Jediná, která mu nepadla k nohám. Jediná, která ho odmítla, i když jí vyznal horoucí lásku.

Táta z toho byl opravdu velmi nešťastný. Nemohl se s tím nikomu svěřit. Rodiče by ho vydědili a ani jeho přátelé by nepodpořili vztah mezi ním a mámou, protože patřila mezi nečistokrevné."

"Jak věděl, jak by jeho rodiče zareagovali? Nechtěli by jen to, aby byl jejich syn šťastný?" přerušila mě. "Ne, tenkrát byla mnohem přísnější doba" "Ty jsi byl taky vychovaný v jiné a přísnější době než já, dovoluji si tvrdit, že máš výchovu minulého tisíciletí. A přesto Juaně nevadí ani nás věkový rozdíl, ani naše národnost" poznamenala.

"Máma je shovívavá proto, že sama zažila, jaké to je, když rodiče dětem zakazují někoho, koho milují. Ona se kvůli tomu s rodiči celá staletí neusmířila. Nechce, abychom to měli stejné. Nechce přijít o své děti" vysvětlil jsem jí. Položila hlavu zpět na polštář a dala mi tím najevo, že mám pokračovat.

"Věděl, že by byli proti, protože se o mámě jednou zmínil a jeho rodiče ho za to málem vykoupali v desinfekci. Vyprávěl jim totiž o svém výletu do hor, kdy se chtěl pokochat divokou přírodou. Když vystoupal až k nejvyšším vrcholkům hor, našel na zemi ležet zraněnou dívku. Přiletěl blíž, protože ho velmi zajímalo, kdo to je. Podle svých slov prý tehdy spatřil to nejkrásnější stvoření na světě a hned k ní zahořel vášní.

Snesl ji dolů a postaral se o ni. Prožili spolu krásných pár dní. Že je to Shikuma se dozvěděl až později, když uviděl mámina černá křídla. Nejprve ho to rozčílilo. Zjištění, že jeho milovaná není anděl, ho pohoršilo a navíc i vyděsilo. Nevěděl, co si má počít. Věděl, že rodiče by k tomuto vztahu nikdy nedovolili.

Nechal mámu jít. Bylo to v době, kdy i ona k němu začala cítit silné sympatie. Pro oba to bylo těžké období. Ale táta nechtěl mámu vystavovat nebezpečí a ani ona ho nechtěla dostat do společenských problémů. Nikdy na sebe ale nedokázali zapomenout. Táta odmítal všechny ženy, které mu rodiče dohazovali. Ani máma se nehrnula do vdávání.

Jednou, byla to čistá náhoda, se znovu setkali ve městě, nedaleko od Chamonu. On tam byl s rodiči na nějaké obchodní schůzce, ona tam prodávala zeleninu, aby se uživila. Viděl, jak jí ostatní andělé a démoni ubližují a ponižují ji. Zastal se jí a vzbouřil tak proti sobě všechny okolo. Rodiče se hned dožadovali vysvětlení. Táta nic nezatajil, řekl jim, jak to všechno bylo a vyznal se ze svých citů k ní.

Dali mu na výběr. Buď s ní odejde, ale přestane být jejich synem, nebo zapomene na mámu. Oni by jí zaplatili dost peněz, aby si postavila dům někde daleko a nikdy se už znovu nesetkali. Tohle byla ta nejtěžší volba, jakou si dokážeš představit. Vybírat mezi láskou a rodinou. Já sám si to nedokážu představit" musel jsem se na chvíli odmlčet.

"Ani já ne" přikývla. I když jediná rodina, kterou vlastně měla, byla její sestřenice, stejně by to pro ni bylo těžké. Nechala mě chvilku si odpočinout, nevyprávělo se mi to zrovna dobře. "Asi tušíš, jak to dopadlo, vzhledem k tomu, že ti to vypráví jejich syn" pokrčil jsem rameny. Něžně se na mě usmála.

"Vybral si mámu. Ještě ten den si sbalil kufry a i s ní odjel do Chamonu. Bylo pro něj velmi těžké v téhle situaci najít práci, ale dokázal to. Společně odolali všem pomluvám a nadávkám, vůči jejich míšenému vztahu.

Jak se situace znovu začala urovnávat, klesla i nevraživost ostatních. Začali je brát, pomohli jim. Táta se několik let na to usmířil se svými rodiči, kteří jim dali své požehnání a dodnes mají mámu i nás velmi rádi.

Máma to měla složitější. Její rodina to brala jako zradu. Ostatní nechala ve štychu a sbalila anděla, který měl dost peněz na to, aby ji zabezpečil. Táta v tu dobu získal dobrou práci a máma tak nemusela pracovat. Takhle to oni vnímali. Jediná babička, myslím tím moje babička, jim to přála. Ostatnímu příbuzenstvu trvalo déle, než si na to zvykli a stále mě nemají rádi, protože jim tátu až moc připomínám.

Museli přežít ještě spoustu katastrof. Jak jsem říkal, vztahy mezi rasami se střídavě vyostřují a zklidňují, i když teď to není taková rasová nenávist, jako dříve" ukončil jsem svoje vyprávění. Chvíli byla zticha a přemýšlela. "Opravdu jim to nezávidím. Takhle o sebe bojovat" řekla po chvilce. "Já bych o tebe taky bojoval" ujistil jsem ji.

"Já vím, děláš to od začátku našeho vztahu. Sam, Paul, ten mladý muž ještě na Zemi,..." vypočítávala na prstech. "Toho mladíka nemůžeš počítat, to jsme spolu ještě nic neměli" zavrtěl jsem hlavou. "V tom případě nechápu, proč jsi ho odehnal" mrkla na mě. "Musel jsem na tebe dávat pozor, a on byl nebezpečná partie" ospravedlnil jsem se. Jen se usmála.

"Nemáš hlad? Udělám oběd" zeptal jsem se při pohledu na hodiny. "Trochu" přikývla. "A co by sis dala?" mrkl jsem na ni. "Svíčkovou jako od maminky" zavrněla. "No, nevím, jestli bude jako od maminky, ale určitě bude od tvého snoubence" políbil jsem na ji na čelo. "To stačí" znovu se slabě usmála.

V kuchyni jsem se pustil do přípravy oběda. Na jednu stranu se docela hodilo, že jsem žil dost dlouho sám, naučil jsem se totiž vařit. I když si všichni myslí, že mě učila máma, není to pravda. Musel jsem to zvládnout sám, jinak bych až do smrti byl o vodě a chlebu.

"Pomůžu ti" ozvalo se za mnou. Trochu jsem se jí lekl, nečekal jsem, že přijde."Nemusíš, zvládnu to" zavrtěl jsem hlavou. "Nechci ti působit starosti" špitla. "Já se o tebe starám rád" uklidnil jsem ji. "Sedni si támhle na židli a vyprávěj mi, co jsi tu všechno dělala, když jsem tu nebyl" vybídl jsem ji. Neměl jsem rád, když se mi někdo jiný motal do vaření. Každý máme svůj vlastní postup a mě by to akorát rozčilovalo.

Poslechla mě a tiše něco vyprávěla. Poslouchal jsem a občas jí musel pobídnout, aby pokračovala. Oběd mi zabral více času, než jsem předpokládal, ale ona nic neřekla. Po jídle mi pomohla s nádobím. Nakonec jsem si sedl do křesla a ona se mi schoulila na klíně.

"Už je ti líp?" zeptal jsem se, když se jí po hodince vrátila trochu barva do obličeje a celkově byla mnohem veselejší a živější.

"Říkala jsem ti, že mi nic nebylo. Jenom nějaký splín" zavrtěla hlavou. Ušklíbl jsem se. Já bych slovo splín nepoužil. Ale je to na ní, jak tomu bude říkat. "Co budeme dělat?" ptala se a hravě mě tahala za vlasy. "Co bys chtěla?" natočil jsem hlavu z jejího dosahu. "Šla bych ven. Je tam nádherně" zasmála se a seskočila na nohy. Usmál jsem se, zase to byla moje živá a veselá Anori. Rychle jsem si obul boty a vyběhl za ní ven.

"Je strašný vedro" stěžovala si a balancovala přitom na úzkém, ale docela vysokém obrubníku. Držel jsem ji za ruku a jistil ji, aby nespadla. "Bude hůř. Ta pořádná vedra teprve přijdou" ujistil jsem ji. Jen se zašklebila a nechala se sundat dolů.

"Jakou záležitost jsi vyřizoval včera v noci?" zeptala se najednou. Povzdechl jsem si. V některých ohledech bylo lepší, když byla naprosto apatická. "Uvidíš" mrkl jsem na ni. "Řekni mi to" protáhla dětsky poslední slovo. Zavtěl jsem hlavou. "Trene…" položila mi hlavu na rameno a mrkala na mě těma svýma krásnýma očima.

"Vydrž vteřinku a uvidíš" smál jsem se. Vážně byla jako dítě. "Fajn" pokrčila rameny a znovu se vyškrábala na obrubník. "Počkej až spadneš" varoval jsem ji. "Chytíš mě" zamrkala na mě. "Samozřejmě" přikývl jsem. Co jiného mi zbývalo, přeci jí nenechám si ublížit.

"Chytej" upozornila mě na to, že se chystá seskočit. Nastavil jsem náruč a chytil ji. "Můžeš mě postavit na zem" "Proč?" usmál jsem se a políbil ji. "Když už nic jiného, tak aspoň neprovokuj" ozvalo se odvedle. Anori mě překvapeně přestala líbat a podívala se na nahého Paula, který pod přísným dohledem naší starostky upravoval zeleň.

"Tak se na nás nedívej. Co já vím, kde zrovna jsi" pokrčil jsem rameny. Anori tázavě těkala pohledem mezi mnou, Paulem a starostkou, která jí nakonec odpověděla: "Řekněme, že po tomhle mu vymizí z hlavy chutě na podobné provokace".

Chápavě kývla hlavou a provokativně ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Paul zrudl a horlivě se věnoval svojí práci. Pustil jsem ji z náruče a pokračoval v cestě. Dohnala mě. "Tak tohle jsi včera řešil?" zašeptala mi do ucha. Přikývl jsem. "On u nás zase byl?" Znovu jsem přikývl. "Bídák jeden. Vážně ho nenávidím" zanadávala. "Miláčku, taková silná slova? Abych nezačal žárlit" hraně jsem se urazil. "Proč, proboha?" vyvalila oči. "Protože nenávist je vášnivý cit" zamrkal jsem.

"Ty můžeš žárlit leda tak sám na sebe" protočila oči v sloup a uskočila mojí ruce, kterou jsem jí chtěl pocuchat vlasy. Odbíhala napřed a zase se vracela, smála se, rozhazovala rukama. Byla zase veselá. I já pocítil zvláštní úlevu.

Doma se mi hned za dveřmi přisála na rty a zabraňovala mi udělat jediný krok. "Pusť mě, lásko. Co to do tebe vjelo?" ptal jsem se překvapeně. "Co by?" pokrčila rameny. "Ráno naprosto beznadějná, odpoledne hyperaktivní a večer vášnivá. Já žasnu nad tvojí schopností tak rychle střídat nálady. Připadám si jako na horské dráze" odpověděl jsem popravdě.

Mezitím mě dotáhla do koupelny. "Nevím, prostě mám hroznou chuť vidět tě nahého. Dát si pořádnou koupel a nechat se od tebe rozmazlovat" zavrněla mi smyslně do ucha. Napustili jsme si vanu, vzájemně se svlékli a naložili se do teplé vody plné voňavé pěny. Opírala se mi o hrudník a skoro vrněla blahem, když jsem ji vískal ve vlasech. Jak nádherné byly tyhle chvíle, kdy jsme mohli být jen spolu, nikým nerušeni.

dobře, představte si blond vlasy a máte z toho Raziela zachraňujícího Juanu ;)...