Kdo hledá, možná i najde

Tak se hlásím s pokračováním. Díky škole teď opravdu nemám vůbec čas na psaní, takžese omlouvám za ty pomlky. počítejte tak měsíc a zase se to lepší ;). Teď už vám mohu popřá jen hezké počtení a necte mi komentář:

Seděli jsme u Juany doma, na stolku před námi byla káva a něco malého k zakousnutí. Juana s Razielem byli v kuchyni a podle jakýchsi…ehm…mlaskavých zvuků, nám bylo jasné, že přijdou nejdříve za chvíli.

"Můžeme dělat to samé, ne?" naklonil se ke mně Tren. "No nevím" zamyslela jsem, ale vzápětí jsem měla jeho rty na svých. Trochu mě překvapil, ale brzy jsem se přidala. "Ehm, koukám, že děti se nám něčemu přiučili" odkašlal si Raziel.

Tren mě pustil a se samolibým úsměvem pozoroval ty dva. Razile se opíral o rám kuchyňských dveří a držel Juanu kolem pasu. I ona ho objímala a hlavu měla položenou na jeho rameni. Slušelo jim to spolu.

Někdo zazvonil. Juana šla otevřít a vzápětí se vracela i s Dantem. "Á výborně. Mám vás tu pěkně pohromadě, tak to alespoň nebudu muset říkat dvakrát" řekl místo pozdravu. Podívali jsme se po sobě, ale nikdo nevěděl o čem to chce mluvit. Všichni jsme se posadili a vyčkávali.

Měla jsem trochu strach, nějak jsem podvědomě tušila, že se mi to nebude líbit. Tren mě chlácholivě objal kolem ramen. "Víte, při té poslední šarvátce jsem si něčeho všimnul" začal. Já, Tren i Raziel jsme se ušklíbli při slově šarvátka, ale on to přešel bez povšimnutí.

"Zaprvé, proč chtěli Shinigami, abychom jim vydali Anori? Co by s ní chtěli dělat?" položil otázku, na kterou nikdo neznal odpověď. Mě osobně by to tedy taky zajímalo. Přeci jenom se mě to bytostně dotýká.

"A ještě důležitější věc. Já, tady Raziel a v některých ohledech i Anthony jsme silnější než ty. A to používáš veškerou svoji sílu" pokračoval Dante. Zatrnulo ve mně. Měl naprostou pravdu. Tren mě políbil do vlasů a přitáhl si mě těsněji na prsa. Juana, která seděla z druhé strany, mě vzala za ruku a chlácholivě mě hladila palcem.

"Tím jsem se tě vůbec nechtěl dotknout, to si nemysli. Velice si vážím toho, co pro nás všechno děláš, co všechno už jsi musela obětovat. Něco jsem si o tom zjistil. Nebylo to lehké, ale nakonec vím, že teď disponuješ jen asi polovinou svojí celkové moci" "Jak myslíte polovinou?" otázala jsem se zmateně. "To, co teď máš, je něco jako tvoje genetická výbava, nejde od tebe oddělit. Ta druhá půlka je uložená" řekl a vyvolal tím všeobecné pozdvižení.

"Kde?" otázal se Raziel. "To bych taky rád věděl. Uložila ji její matka, ale nikdo neví kam" pokrčil Dante smutně rameny. "Proč by to dělala?" nechápala jsem. "No…" zarazil se Dante. Bylo na něm vidět, že si není zcela jistý, jestli mi to může říct.

"Kdybys odmalička disponovala celou svojí mocí, bylo by velmi nebezpečné, kdyby ses dostala do špatných rukou. S polovinou moci tě přeci jenom porazíme, nějak. A také by se to projevila i na venek. Špatně by ses jako dítě ovládala a brzy bys poznala, že jsi jiná, než ostatní lidé" odpověděl místo něj Tren.

Chápavě jsem přikývla. Dante si úlevně oddechl. "Co se teď bude dít?" zeptala se Juana. "Budeme intenzivně pátrat po místě, kde je moc uložena. Potřebujeme, aby ji měla všechnu. Potom se ji bude muset naučit ovládat" odpověděl Dante.

"A to jde, jen tak od někoho oddělit moc?" ptala jsem se. "Je to velmi složité a s velkým rizikem, ale jde to. Bohužel je to nebezpečné i naopak a to pro obě strany"vysvětlila mi Juana opatrně. "Kdo?" zeptala jsem se přímo.

Dante se na chvíli zamyslel, než bradou ukázal na osobu vedle mě. "Anthony" odpověděl. Dnes se mi už podruhé pozastavilo srdce. I Tren se ostře nadechl, ale nakonec přikývl. Zavřela jsem oči a přejela si rukou přes tvář. "Ne" řekla jsem pak tvrdě.

"To nebyla prosba, ani věc k probírání, prostě ti to oznamuji. A jestli jsi od Anthonyho zvyklá na nějaké diskuze, tak u mě na ně rychle zapomeň." odpověděl přísně. Víc jsem se schoulila Trenovi do náruče.

"Tak já jdu, kdyby se něco dělo, dám vám vědět jako prvním" zvedl se Dante a odešel. Cvakly dveře a já se rozvzlykala. "Zlatíčko, neplač" tišil mě hned Tren. "Jenom vám přidělávám potíže, hlavně tobě" vzlykala jsem mu do košile. "Nic takového. Naopak! Potřebujeme tě" pohladila mě Juana po vlasech. Raziel mi mezitím přinesl sklenici vody, abych se rychleji uklidnila. "Děkuju" popotáhla jsem.

"Nemějte strach, Tren i vy to zvládnete. A to místo jistě brzy najdeme" pousmál se Raziel. Všichni se ke mně chovali tak hezky. Schoulila jsem se Trenovi u boku a nechala se jím uklidňovat. Raziel s Juanou mezitím diskutovali o tom, které místo by se mým rodičům zdálo dostatečně bezpečné pro uložení věci takové hodnoty.

"Trene tebe nic nenapadá?" otočila se na něj Juana. Pomalu zakroutil hlavou. "Často jsi u nich byl, třeba jsi mohl něco slyšet" přidal se Raziel. "Popřemýšlím o tom" zamumlal Tren a dál se věnoval jen mě.

Doma hned přiklekl ke spodnímu šuplíku jeho pracovního stolu a začal se probírat jeho obsahem. "Miláčku, neviděla jsi tu, když jsi uklízela, takovou knížku s modrými oprýskanými deskami?" ptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Ve tvých věcech jsem se nehrabala". Pousmál se a dál hledal.

Tohle hledání trvalo 3 dny, během kterých ho přišel navštívit Dante. Ptal se ho na stejné věci jako Raziel a dostalo se u i stejných odpovědí. Odešel s tím, že ho máme o všem informovat.

Bylo mi divné, že Tren nemůže něco najít. Otevřela jsem tedy ten šuplík, kde hledal jako první. Chvilku jsem se přebírala všelijakými obálkami, úředními papíry a listinami, až jsem našla velmi staře a chatrně vypadající knížku s tmavomodrými deskami plnými různých prasklinek a skvrn, s velkým, dříve asi zlatým, ozdobným písmem. Stálo tam: Citáty našeho srdce.

Opřela jsem o futra od dveří a chvilku pozorovala Trena, jak stále hledá. "Miláčku, nehledáš náhodou tohle?" zeptala jsem se a zamávala knížečkou. "To je přesně ona. Kde jsi ji našla?" zaradoval se a vzal mi ji z ruky. Ukázala jsem na onen šuplík a zasmála se jeho nevěřícnému výrazu.

"Co za to dostanu?" zeptala jsem se provokativně a přitáhla si ho k sobě. Chvilku mě vášnivě líbal. "Stačí?" "Rozhodně ne" zamrkala jsem a dostala ještě několik sladkých polibků. U toho posledního jsem se ještě vytáhla na špičky, abych ho co nejvíce protáhla.

"Co to vůbec je?" nedalo mi to. "Tuhle knížku jsem dostal od tvých rodičů k 18. narozeninám. Jsou v ní citáty a myšlenky, které je nejvíce zaujaly. Mohlo by nám to pomoct, abychom odhadli jejich uvažování" vysvětlil mi.

Další 3 večery strávil pročítáním a zaškrtáváním toho, co by se nám mohlo hodit. Bylo toho docela dost. Celá stránka velkého listu plná poznámek, poznatků a postřehů. Tren se rozhodl, že dá vědět Dantemu. Třeba by nám s tím mohl pomoct.

Druhý den přišel, s ním i Trenovi rodiče. Taky by je mohlo něco napadnout. Celé odpoledne jsme strávili v papírech a prodiskutovávali jednotlivé nápady. Nudila jsem se, tyhle porady mě nebavily.

Hrála jsem si s Aten a jen okrajově vnímala, co se děje. Jenže po hodině Aten odkráčela a stočila se do klubíčka na prvním schodu. (byla moc malá, aby vyběhla nahoru, jinak bychom ji měli v peřinách) a usnula. Podepřela jsem si hlavu rukama a počítala zářezy na parketách.

Po chvíli jsem se zvedla a šla do kuchyně udělat čaj. "Ty se nudíš, viď?" zeptal se mě Tren, objal mě kolem pasu a položil mi hlavu na rameno. "Hm, trochu. Máte něco?" "Možná" políbil mě na tvář. Cvakla konvice. Chtěla jsem ji vzít, ale on mě předběhl.

Zalil čaje, já je osladila a společně jsme je odnesli do obýváku. "Díky" zahučeli všichni sborově a dál se věnovali svojí práci. Tren se posadil ke svojí hromádce. Sedla jsem si za něj a dívala se mu přes rameno. "Neměla bys nám taky pomoct?" zeptal se mě Dante pobaveně, když sledoval můj znuděný pohled.

Zakroutila jsem hlavou. "Na administrativní práci mám tady Trena" poklepala jsem mu na rameno. Jen se něžně usmál a dál se věnoval svojí práci. "Soukromí účetní" zakroutil Dante hlavou, ale jinak už mě nenutil.

Položila jsem hlavu Trenovi na rameno a rty mu lehce přitiskla na krk. Sice jsem se smála, když jsem si z něj dělal soukromého sekretáře, ale ve skutečnosti mě to mrzelo. Chtěla bych být do těhle věcí zapálená alespoň z části tak, jako Mia. Jenže mě to vážně nebavilo a ani nezajímalo. I když jsem se snažila, moc nadšeně jsem u toho nevypadala.

Tren si unaveně prohrábl vlasy. "Já mám hotovo" protáhl se. Dante si vzal jeho poznámky a začal je pročítat. Tren se posadil do tureckého sedu, já seděla naproti němu. Vzal mě za obě ruce a propletl si prsty s mými. Zvedl mojí levou ruku a prohlížel si zásnubní prstýnek. Chtěla jsem mu ruku vytrhnout, ale protože mě držel, nechtěně jsem mu vrazila jednu do zubů.

"Au" ozval se, ale přitom se smál a začal se se mnou přetahovat našima stále propletenýma rukama. Začala jsem se s ním prát, přeci ho nenechám jen tak vyhrát. Ale bohužel, on byl fyzicky mnohem silnější. Zatímco já jsem používala veškerou svou sílu, on se v klidu ubránil a ještě se mi stihl smát.

Juana s Razielem nás s úsměvem pozorovali z pohovky. Vší silou jsem tlačila proti němu. Napadla ho jedna velice logická věc a to povolit. Vrazila jsem mu hlavou do prsou. Všichni, až na mě, to čekali, takže můj výstup vyvolal všeobecné veselí. Dokonce i Dante odtrhl oči od práce a s úsměvem řekl: "A ty jsi ta, co to tu má zachránit.", čímž vyvolal další smích.

Tren si mě chlácholivě přitáhl do náruče, ale cítila jsem, jak dusí smích o moje vlasy. "Ty jsi" zafňukala jsem a bouchla ho do prsou. "Tvůj miláček" doplnil moji větu a chytil mi ruku dřív, než mu znovu dopadla na hrudník. "Spíš noční můra" prskala jsem. Neměla jsem ráda, když jsem prohrávala.

Sklonil se k polibku, ale uhnula jsem, tak mě lípnul jen na tvář. "Vy už jste jak manželé" posmívala se nám Juana. Tren po ní hodil káravý pohled, za který jsem ho odměnila něžným polibkem. "Tak dost mládeži. Mám to pročtené a vybral jsem pár míst, která jsou nepravděpodobnější" přerušil nás Dante.

Pohodlně jsem se opřela o Trena a čekala na co přišli. Tren mě objal a opřel si hlavu o moje rameno. Velmi podobně seděli i Juana s Razielem. Dante nás přelétl pohledem, pousmál se a pak začal vyjmenovávat místa a důvody, proč zrovna tam. Ani jedno z těch míst jsem neznala a dokonce ani nevěděla, kde leží.

Tren o něčem přemýšlel, rty se mu bezzvučně pohybovaly, jak si pro sebe něco mumlal. Tohle vysvětlování probíhalo až do večera. Danteho monotónní hlas mě dost uspával. Tren mi pravidelně třásl ramenem, jinak už bych spala jako by mě do vody hodili.

Dante asi zpozoroval, že se mi klíží víčka, protože to prozatímně ukončil a odložil na zítra. Všichni se sebrali a odešli. Zvedla jsem se a začala uklízet. "Běž si lehnout, já to tu poklidím a pak ještě půjdu ven, ano?" řekl mi Tren. "Jistě, přeci se mě nemusíš ptát" usmála jsem se, políbila ho na čelo a s přáním dobré noci jsem se odebrala do ložnice.

*****

Ve spěchu jsem srovnal věci v obýváku a vyrazil ven. Slíbil jsem klukům, že za nimi přijdu. Seděli v hospodě u zadního stolu a přivítali mě hlučným voláním. Přisedl jsem k nim a objednal si jedno pivo. Od té doby, co jsem strávil pár měsíců pod vlivem alkoholu a jiných látek, jsem se mu přestal vyhýbat.

Popíjeli jsme a drbali, jak hlouček svobodných ženských. Nejvíce se probíralo moje zasnoubení. Všichni mi přáli upřímnou soustrast, jako kdybych si tímto činem pod sebou uřízl větev. Anori je ale naprosto skvělá!

Ostatní mě přesvědčovali o opaku. Že prý musí být těžké žít s někým, kdo pořádně nezná naše tradice. "Ona zná velmi dobře naše tradice" ohradil jsem se. "Ano, ale chová se podle nich?" "Jistě" zamračil jsem se. Nepřišlo mi, že by se Anori chovala o tolik jinak.

"Že ty se vůbec ozýváš. Tvoje žena pracuje!" ozval se jeden na účet největšího rypálka. Všichni kolem byli buď ženatí nebo alespoň v dlouhodobém poměru. "No a?" bránil se hned. "Pomlouváš tady Anthonyho a jeho výběr, ale jeho přítelkyně nepracuje. To je podle našich tradic! Co jsi za chlapa, když ti musí pomáhat ženská s domácností!" obvinil ho. V tuhle chvíli jsem byl rád, že Anori opravdu nepracuje. "Nechal jsem to na ní. Byla to její volba" pokrčil v obraně rameny. "Ty zase necháváš svojí ženu vstupovat do hospodářství vašeho domu, tak se moc neozývej" řekl zase jiný.

Strhla se docela hádka. Každý na toho druhého vytahoval špínu, že se jejich manželky nechovají podle tradic. Nakonec jsme to začali ukončovat. "Sejdeme se zase zítra" "Zítra nemůžu" odmítl jsem. Všichni se na mě tázavě podívali.

"Slíbil jsem, že ji vezmu do divadla" "To můžeš i pozítří" vymlouvali mi to. "Ale já slíbil, že ji vezmu na premiéru" nedal jsem se. "To já taky, ale vydrží to" pokrčil rameny můj soused. "Já to slíbil a hotovo"

"Ty jsi pěkně pod pantoflem co?" ušklíbl se. "Nejsem. Dodržet slib neznamená být pod pantoflem" zakroutil jsem hlavou. "Prostě si dupni a hotovo" poradil jiný. "A to mi říká ten, který si tu pravidelně stěžuje, že mu manželka nechce dát?" ušklíbl jsem se. Strhla se nová hádka.

"Pánové, řeknu vám to asi takhle. Anori se sice nechová úplně přesně podle tradic, ale to mám na ní rád. Není to žádná uťápnutá domácí puťka, má svůj vlastní názor, no a? Peníze a veškeré hospodářství máme společné, v tom taky nevidím problém. Do divadla s ní zítra půjdu, protože je ostuda, aby tam šla žena sama. Trocha rovnoprávnosti mě nezabije, ono to není vždy na škodu. A sliby plnit budu, i když se vám to nelíbí, ale pak se budu smát, až vy budeme mít nucený celibát" pronesl jsem.

"Ty jo, tohle bylo to nejdelší souvětí, které jsi kdy před námi řekl" pronesli s úsměvem, ale bylo vidět, že o mých slovech přemýšlí. "Možná máš pravdu" kývl nakonec soused. "Uvidíme se zítra v divadle" dodal ještě a rozloučil se.

My ještě chvilku řešili naše drahé polovičky. Nakonec došli k názoru, že na mých slovech něco bude. Cestou domů jsem nad tím ještě přemýšlel. Tradice, nikdo odsuď je nedodržuje všechny, spousta párů je na tom mnohem hůř než my. A mě to takhle vlastně docela i vyhovuje. Ano, byl bych občas docela rád, kdyby mě poslechla bez dlouhých řečí a vyptávání, ale byla by to potom ještě pořád moje Anori? Tohle všechno k ní prostě patří. A já ji chci celou, se vším všudy.

tenhle obrázek ani není moc tématický...až na to že postavy se až moc podobají XD...rpostě jsem ho náhodou vyhrabala z počítače