Pohádka

Jak jsem slíbila, tak taky činím a vydávám další díl s příjemným překvapením. Moc si na to nezvykejte, ne všechny díly budou takhle krásné...no nic. Můžu vám jen popřát krásné počtení a slíbit, že v příštím díle se dovíte něco víc o Razielově seznámení s Juanou. A nechte mi komentář ;)

Brzo ráno jsem vstala a šla do místního obchůdku pro čerstvé mléko. Byl to jediný obchod ve vesnici a už hned ráno tam bylo rušno, spěchala jsem tedy, abych tam byla mezi prvními. Když jsem se pak vracela domů, přemýšlela jsem o tom, co mi včera Raziel řekl. Samozřejmě jsem měla v plánu dodržet dohodu a Trenovi nic z toho neříct, ale stejně. To si vážně myslí, že by ho nikdo nepochopil? Já to pochopila.

Dobře, je pravda, že mě neublížil, já jsem jen třetí osoba, ale stejně. Z myšlenek mě vytrhlo slabé zamňoukání. Překvapeně jsem se rozhlédla, ale nic jsem neviděla. Udělala jsem pár kroků a zamňoukání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a naléhavěji.

Podívala jsem se pozorněji a uviděla malé černé koťátko s bílým čumáčkem a tlapičkami, které se choulilo ve křoví. "Kde máš maminu?" zeptala jsem se spíš sama sebe a natáhla ke kotěti ruku. Nedůvěřivě přistoupilo a ruku mi pečlivě očichalo. "Au" ucukla jsem, když mi zarylo ostré zoubky do prstu.

Vzala jsem kotě do ruky. "Ty asi nikomu nepatříš, co?" povídala jsem mu. Dívalo se na mě zelenýma očima a předlo. "Víš, co? Já jsem teď taky opuštěná, jako ty, tak si tě vezmu domů. Co ty na to?" ptala jsem se, ale to už jsem si tuhle vrnící kuličku nesla domů.

"Dobré ráno" pozdravila jsem se ve dveřích s Razielem. "Dobré" kývl a zaměřil se na kotě v mojí ruce. "Našla jsem ho a rozhodla se, že si ho nechám" oznámila jsem a postavila ho na zem. "Doufám, že nejste alergický na kočky" zarazila jsem se. "Nejsem" zavrtěl hlavou a natáhl ke kotěti ruku. To si hned začalo hrát a chytalo mu prsty svými ostrými zoubky a drápky. Já mezitím připravovala snídani.

"Jak se bude jmenovat?" zeptal se a prohlížel si svou značně poškrábanou ruku. Zamyslela jsem se. "Aten" vypálila jsem první co mě napadlo. "Hezké jméno" kývl.

*****

V zámku zachrastily klíče, bylo slyšet otevírání dveří. "Trene!" vypískla jsem radostně a běžela za ním do předsíně. Aten hned běžela za mnou. "Ahoj lásko" pozdravil mě Tren a chytil mě do náruče, několikrát se semnou otočil dokola a pak mě dlouze políbil.

Mezitím mu kotě cupovalo nohavice. Tren se na ni překvapeně podíval a vzal ji do ruky. "Našla jsem ji. Že si ji necháme" zaprosila jsem. Jen se něžně usmál a políbil mě na čelo. "To víš, že jo". Děkovně jsem ho objala.

"Ahoj tati" pozdravil, když zpozoroval Razielovu přítomnost. "Co ty tady děláš?" zeptal se potom. "Chtěl jsem s tebou mluvit, ale nebyl jsi tu a Anori mi nabídla, že tu na tebe můžu počkat" odpověděl. Ani slůvkem se o ničem nezmínil. Děkovně jsem na něj kývla.

V obývacím pokoji se hned pustili do řešení všelijakých problémů. Moc mě to nezajímalo, takže jsem šla dělat večeři. Udělala jsem zapečené špagety s kečupem a masem. Další z mých oblíbených receptů. Za necelou hodinu bylo hotovo a já servírovala na stůl. "Ty jsi tak šikovná" zavrněl mi Tren do ucha a posadil se ke stolu. Raziel s díky odmítl. "Už jsem tu překážel víc než dost, půjdu" oznámil. Podal si s Trenem i se mnou ruku a odešel.

"Choval se k tobě slušně?" zeptal se Tren, jen co se za ním zavřely dveře. "Ano, je to docela milý chlap" přikývla jsem a nandala jídlo. "To mě překvapuje" pátravě se na mě podíval. "Jez, miláčku" pobídla jsem ho. Usmál se a s chutí se do toho pustil.

"Po dlouhé době dobré jídlo a pohodlné ležení" povzdechl si, když jsme spolu leželi na pohovce. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli se opravdu stalo to z mého snu, ale nechtěla jsem kazit večer. "Ptej se" řekl najednou. Polekaně jsem nadskočila. "Co? Jak to víš?" vykoktala jsem zmateně. "Poznám na tobě, že mi něco tajíš. Prozradily tě tvoje oči" pousmál se.

Sklopila jsem zrak. "Sundej si košili" přikázala jsem mu. "Proč?" podivil se. "Chci se o něčem přesvědčit" naléhala jsem. "Jestli čekáš cucflek od tajné milenky, tak tě můžu ujistit, že žádný nemám" bránil se. "To už mě přešlo" zamumlala jsem. "Přešlo? Takže jsi žárlila?" usmál se a snažil se stočit téma hovoru jinam. "Ano, copak jsi se neviděl, jak jsi šel vyfešákovaný? A neutíkej od tématu. Tu košili" zamračila jsem se. "Lásko, vždycky chodím takhle oblékaný" zamumlal a košili si začal pomalu rozepínat.

"Přesně, jak jsem si myslela" zašeptala jsem, když odhalil obvaz přes celou hruď. "Jak jsi o tom věděla?" zeptal se. Poklepala jsem si na spánek. "No jo, já zapomněl, že mám doma jasnovidku" usmál se a políbil mě. "Není to nic vážného. Teruo se na to podíval, nebylo to hluboké" řekl mi.

"Bude někdy něco, aby ses nevrátil zmrzačený?" zeptala jsem se skepticky. "Asi ne" odpověděl po pravdě. "Cením si tvé upřímnosti" zavrněla jsem spokojeně v jeho objetí. "Lásko, až se na mě přestaneš zlobit, něco pro tebe mám" zašeptal mi do ucha. "Já se nezlobím" řekla jsem a přestala se okamžitě mračit. Milovala jsem dárky.

"Víš, že dnes je to přesně 33 let, co jsi se narodila?" zeptal se, když se vrátil z předsíně s rukama za zády. Sakra, já úplně zapomněla na svoje narozeniny! Překvapeně jsem na něj zírala. On nezapomněl.

"Je to jen drobnost, nevěděl jsem, co bys ráda. Můžeš si říct cokoliv chceš a já ti to dám" usmál se a s krásným přáním mi do ruky podal velikou krabičku plnou karamelek plněných čokoládou. Ty jsem naprosto zbožňovala, ale tady nebyly k dostání. "Ty jsi pro něj šel na Zem?" ptala jsem se se slzami v očích a pevně ho objímala.

"Byl jsem tam na služební cestě" odpověděl a taky mě objímal. "Jsi úžasný, nejlepší" šeptala jsem. "Miláčku, jsou to jen bonbóny" smál se, protože ho moje reakce trochu překvapila. "Nejsou to jen bonbóny. Jsou to moje bonbóny. Víš jak jsem bez nich strádala?" nenechala jsem si vymluvit svoje děkování.

"Mám ještě něco, ale to potřebuje trochu speciální předání" řekl po chvíli a zadíval se mi přímo do očí. Vzal mojí levou ruku a pomalu se sehnul, až klečel jen na jednom koleni, oči ze mě stále nespouštěl. Civěla jsem na něj, můj mozek nějak nepřijímal fakt, co právě dělá.

"Anori Leono Hokaido," oslovil mě plným jménem a poté začal odříkávat přísahu své věrné a nekonečné lásky. Byly to povinné a naučené verše, ale on je říkal s citem, hrál si s nimi. Mohla jsem se přesvědčit o hloubce jejich pravdivosti. "Přijmeš ho?" zeptal se nakonec. "Ano" zašeptala jsem. Tren se mi nepřestával dívat do očí, mezitím co sundal Monin prstýnek a místo něj nasadil nový. Pak se pomalu narovnal.

"Lásko, co se děje? Vypadáš, jako bys měla dostat infarkt" zeptal se pobaveně. "Nějak tomu nevěřím. Je to jako v pohádce" zašeptala jsem a konečně zvedla ruku, abych si prohlédla prstýnek, díky kterému jsem teď patřila jen a jen jemu. Byl nádherný, mnohem hezčí než měla Mona. Stříbrný s jemnými, ladnými liniemi. Tren měl úžasný vkus.

Nevěděla jsem jestli se mám smát, brečet, jestli ho mám líbat nebo objímat. Tren trpělivě stál a čekal, až se rozhodnu. "Miluji tě" vydechla jsem nakonec a pevně ho objala. Tren mi zajel jednou rukou do vlasů, druhou si přitáhl můj obličej a políbil mě, vášnivě, ale zároveň jemně. Pevně jsem se k němu tiskla a polibky mu oplácela. Už nikdy nechci, aby někam odjel.

*****

Probudil jsem se pozdě dopoledne. Posledních pár dní bylo trochu náročných. Cesta domů v sedle, politické problémy s tátou a nakonec celonoční milování s kráskou ležící vedle mě. Díval jsem se na ni. Teď ji nemůžu pustit nikam ven, každý by poznal, co se tu v noci dělo.

Měla úplně napuchlé rty od líbání, na rukou modřiny od mého stisku. Jemně jsem z ní stáhl deku, abych se mohl podívat na malé modřinky a značky, které měla po celém těle. Označil jsem si ji, protože je jenom moje.

Když jsem jí znovu pohlédl do tváře, dívala se na mě čokoládovýma očima. "Dobré ráno, moje snoubenko" usmál jsem se a políbil ji na čelo. "Dobré" zavrněla. "Všechno mě bolí" postěžovala si a protáhla ztuhlé svaly. "Promiň, nechal jsem se trochu unést" omluvil jsem se. Myslel jsem to vážně. Normálně jsem byl něžnější, jenže včera se mi to nějak vymklo.

"To je v pořádku, bylo to nádherné" zašeptala mi do ucha. "Už vím, co chci k těm narozeninám" oznámila po chvíli. "Řekni si, snesu ti třeba modré z nebe, když si to budeš přát" pobídl jsem ji. "Uděláš mi dobrou snídani do postele a potom chci pořádnou masáž, jinak se asi nikdy nezvednu" prohlásila.

"Rozkaz" zasalutoval jsem a zvedl se, abych se podíval po kalhotách. "Taky jsem nebyla nejněžnější" řekla potichu. Věděl jsem na co naráží, včera mě dost poškrábala. "V pořádku" mrkl jsem na ni a sešel do kuchyně.

Tam na mě hned zaútočila hladová kočka. "Další útočící kočka" zamumlal jsem si pro sebe pobaveně, a nalil Aten do mističky trochu mléka. Hned potom jsem postavil na kávu a narychlo usmažil míchaná vajíčka. Se vším na táce jsem se vracel do ložnice.

Anori se odhodila vlasy z tváře a s chutí se do toho pustila. "Vlasy ti rostou rychle, brzy nebude poznat, že se děla nějaká akce Zet" konstatoval jsem. S úsměvem přikývla. Já to do sebe naházel mnohem rychleji než ona, takže jsem čekal, až dojí, abych mohl splnit druhou část jejího přání. Prohlížel jsem si ji a prsty jí bezmyšlenkovitě přejížděl po nahém lýtku.

"Jak jsi to tady beze mě zvládla? Žádná katastrofa?" zeptal jsem se jí, když jsem začal s masáží. Trochu ztuhla, ale dělal jsem, že jsem si toho nevšiml. "Jo, všechno v pořádku" odpověděla. Nějak jsem tušil, že mi lže, ale podrobným výslechem z ní nic nedostanu.

"Tak v tom případě budu muset dodržet svůj slib a příště to zařídit tak, abys mohla jet se mnou" zkusil jsem v ní vyvolat pocit viny.

"To jako vážně?" pokusila se zvednout. "Lež v klidu, nebo se netrefím do správného svalu" napomenul jsem ji. Lehla si. "Myslíš to vážně?" zeptala se znovu. "Jistě. Věřím ti" pousmál jsem se. Tohle byla trochu podpásovka, ale zaslouží si ji. Nepřirozeně prudce se nadechla, ale mlčela. Když se mi přizná, vezmu ji sebou. Třeba konečně pochopí, že je mi milejší upřímnost, než milosrdná lež.

"Jak jsi se měl ty?" zeptala se po chvíli. Zdálo se mi to, nebo se jí hlas opravdu trochu třásl? "Já se měl dobře, nic na co bych si musel stěžovat" pokrčil jsem rameny. "To se ti po mě ani trochu nestýskalo?" zamumlala. "Jistě, že stýskalo. Hrozně moc" políbil jsem ji na rameno. "Jo, kecičky" zabručela. "Víš o tom, že 3 týdny mají ve skutečnosti 1 814 400 sekund?" oznámil jsem ji.

Trochu otráveně na mě pohlédla. "Neuvažoval jsi poslední dobou o změně zaměstnání? Vážně ti to leze na mozek" zeptala se mě. Schválně jsem zatlačil silněji. Zrovna ona mi bude říkat, co mi leze na mozek. "Neuvažoval" pokrčil jsem rameny.

Když jsem skončil s masáží, oblékl jsem se a seběhl do obýváku. Tam jsem si rozložil dnešní noviny, zajímalo mě, co je nového. Seběhla chvilku po mně, ale dělal jsem, jako že ji nevnímám. Vzala do ruky Aten a sedla si na druhou stranu pohovky. Hrála si s kotětem a byla nepřirozeně dlouho zticha. Po očku jsem ji sledoval, vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Aten jí seskočila z klína a přeběhla po pohovce ke mně. Odložil jsem noviny a pohladil vrnící kotě.

"Trene" začala opatrně. Takže by se povedlo? "Copak?" zeptal jsem se, aniž bych si přestal hrát s Aten. "Víš, nebyla jsem k tobě úplně upřímná" zamumlala tiše. "Já vím" přikývl jsem. Překvapeně zalapala po dechu. "Tak mi pověz, co se stalo" usmál jsem se a podíval se na ni. Uhýbala pohledem a tvářila se dost smutně.

"Byl tu Paul, chtěl po mě…no víš co…" řekla. Křečovitě jsem zatnul pěsti. Tak on jí nedá pokoj! Bude jí pořád znepříjemňovat život. "Co ti udělal?" zeptal jsem se chladně. Vystrašeně se přitiskla víc do polštářů. "Nic, přišel sem Raziel. Spletl si ho s tebou, tak jsme toho trochu využili. Odešel" řekla rychle a opatrně se přisunula blíž.

Dlouze jsem si povzdechl. "Jednou tě nechám doma samotnou…" pronesl jsem. "Nezlob se. Ale není to přeci moje vina" zašeptala a přitiskla se ke mně. "Já vím a nezlobím se" pousmál jsem se a objal ji. "Jen si příště pamatuj, že mi nemusíš lhát. Nemám to rád" řekl jsem a políbil ji do vlasů. Jen mlčky přikývla a dál se ke mně tiskla.

Večer přišli sousedé a opět nás pozvali k nim na grilování. "Nevěděl jsem, že jsi tak společenská" prohodil jsem pobaveně, když jsme si šli k nim. Anori se mi víc zavěsila do ruky. "Stýskalo se mi a nechtěla jsem být doma sama" pronesla tiše.

Od té doby, co jsem jí řekl, že si nepřeji, aby mi ještě někdy lhala, byla velmi zamlklá. Zastavil jsem se, vzal ji za ramena a jemně s ní zatřásl. Nechápavě se na mě podívala. "Lásko, co se děje? Mlčíš, jsi duchem nepřítomná" konstatoval jsem. Sklopila pohled.

"No tak, řekni mi to" naléhal jsem. "Když někomu slíbíš, že něco nikomu neřekneš a někdo jiný tě potom poprosí, abys mu tu řekl, ale ty dodržíš slib daný té první osobě, není to lhaní, že ne?" zeptala se. Chvíli jsem přemýšlel, než mi došlo, co tou složitou větou chtěla říct. "Ne, není" zavrtěl jsem nakonec hlavou. Trochu se uvolnila a na tváři se jí objevil úsměv.

"Komu jsi co zase slíbila?" zeptal jsem se a znovu se vydal na cestu. Rychle mě dohnala a vzala za ruku. "Razielovi a co, to nemůžu říct, protože jinak bych to porušila" řekla hned. Kývl jsem hlavou, jako že rozumím.