Prozrazené tajemství

Tsk kdopak nám v dnešním díle prozradí to tajemství? To se na konci dozvíte. Tak pěkné počtení a nechte mi komentář:

Oblékala jsem si bojovou tuniku. Byla bílo-černo-šedá, jakoby ze dvou kusů, které byly k sobě spojené bílou sponou. U krku se pruhy zúžily, překřížily a vytvořily tak límec, který mi bránil krk. Tím překřížením mi navíc vznikl malý kulatý výstřih. Zdobení tvořil bílý propracovaný drak na černé půlce tuniky. Rukávy jsem neměla místo nich jen černé hebké rukavice bez prstů do půli paží.

Tuniku jsem měla přepásanou bílým páskem, na kterém byla zavěšená malá dýka s černým kamenem na rukojeti. Následovala černá sukně po kolena a černé saténové vysoké šněrovací kozačky.

"Miláčku, můžeš mi pomoct?" zavolala jsem na Trena frustrovaně. Štvalo mě, že se nedokážu obléknout sama. Objevil se ve dveřích. "Už jdu" usmál se a zavázal mi tu nejvrchnější tkaničku.

Jeho tunika opět perfektně ladila k té mojí. Také byla složená z černé a bílé látky sepnuté bílou sponou. Na černé byl drak úplně totožný s tím mým. Rozdíl byl jen v rukávech. Já neměla žádné, on měl levý černý dlouhý a pravý jen poloviční s jemným zdobením.

Ptala jsem se ho na důvod. Odpověděl, že je to proto, aby mu rukáv nepřekážel při boji s mečem. Musela jsem uznat, že to byl logický důvod. Dál, tmavé kalhoty a boty doplňoval tmavý pás, na kterém měl svůj meč, nad jehož jemnými a krásnými liniemi snad nikdy nepřestanu žasnout.

"Tak pojď" vzal mě za ruku a společně jsme se vydali na cestu. Čišel z něj naprostý klid. Byl veselý a vtipkoval. Neustále mě pozoroval a ujišťoval mě, jak neuvěřitelně mi to sluší. Díky tomu jsem i já byla celkem v klidu, ráda jsem se zasmála a ještě radši poslouchala jeho pochvaly.

Možná jsem byla tak klidná proto, že jsem neměla moc čas nad tím přemýšlet. Zdálo se mi o tom teprve včera. Hned jsme to řekli starostce. Ta to dost složitým kouzlem dala věděl Dantemu. Od něj se to dozvěděl Trenův otec a upozornil všechny anděly. Teruo - démon, zase všechny démony. Všichni jsem se měli sejít na louce před vesnicí, kde jsme teď zrovna žili. Asi prokoukli naší maskovací akci, možná.

Tren mě držel kolem pasu a vedl mě loukou plnou našich spojenců. Někoho hledal. Po několika minutách jsme došli k hloučku složeného z Danteho, Hayata, Terua, Raziela a dalších přátel z Chamonu.

"Ahoj An, dlouho jsme se neviděli"zasmál se Teruo a šel mě obejmout. Stejně tak i Hayato, s Dantem a Razielem jsem si jen potřásla rukou. "Znovu se potkáváme" blýskl po mě úsměvem. Přikývla jsem a taky se usmála.

Trenovi trochu povylétlo obočí, ale jinak to nekomentoval. "An!" ozvalo se z druhé strany. "Mio!" zamávala jsem jí. Přišla i s nějakým mužem, pravděpodobně přítelem. Políbily jsme se na obě tváře. "Tohle je můj přítel" ukázala na sympatického muže za sebou.

Potřásla jsem si s ním rukou. "Trena znáš" mrkla jsem na ni. "Jistě" zazubila se a taky ho objala. Všichni jsme se chovali tak uvolněně, člověk by ani neřekl, že se schyluje k velké bitvě. "Já koukám, že se mezi vámi něco změnilo, že?" mrkl na nás Dante. Nechápavě jsem otočila hlavu na Trena.

Ten si mě pyšně přitáhla hruď. "Ano" přikývl a propletl naše ruce tak, aby byl vidět zásnubní prstýnek. Raziel se pousmál, Mia nadšeně zatleskala. "Gratuluji" poplácal Trena Teruo po zádech. "Tak se už uklidníme mládeži" kývl Dante hlavou směrem na jih, kde byl už patrný příchod našich nepřátel.

Bylo jich podstatně víc než minule. Mnohem víc. Blížili se rychle. Pevně jsem Trena objala a vášnivě ho políbila. I on mě pevně objal. Ruku v ruce jsme se otočili jejich směrem. Byli na dohled. Jeden šel krok napřed před ostatními, oči zabodával do mě a Trena. Pevněji jsem stiskla jeho ruku.

Začala jsem litovat toho, že jsme jako pár oblečeni do stejných barev. Hned tak poznali, že patří ke mně. Jinak bych ho třeba mohla dostat někam dozadu. Někam do bezpečí. Takhle to ale nebylo možné.

Trenovi po tváři přelétl úsměv, když zpozoroval, jak si zmateně prohlížejí mě a Miu. Omyl, nedostala bych ho do bezpečí, i kdybych měla tu možnost. On by se nenechal. Několik metrů před námi se Shinigami zastavili. "Takže vy to nevzdáte?" otázal se ten první odporným skřehotavým hlasem. "My ne" odpověděl Dante. "Stačí, když nám vydáte ji" ukázal na mě kostnatým prstem. "Některé bychom ušetřili, pokud by se přidali k nám" přejel pohledem Trena, Terua a Raziela. Jen si odfrkli, Tren navíc pohrdavě pohodil hlavou. "Škoda" pokrčil Shinigami rameny a dal pokyn k útoku.

Byli rychlí, silní a v přesile. Jestli někdo nevymyslí něco smysluplného a funkčního, všichni to tu dnes zabalíme. Ale kdo? Všichni měli plné ruce práce a mě navíc ani nic nenapadalo. V tom mě Tren popadl za loket a strhl mě stranou. Nejdřív jsem si myslela, že mi jen pomáhá se bránit, ale on mě držel dál a běžel se mnou do co nejzadnější řady.

Chtěla jsem protestovat, ale jeho přísný pohled mě umlčel. Raději jsem za ním utíkala a soustředila se na to, kam šlapu. Držel mě pevně a nestaral se o to jestli stíhám. Kdybych upadla, pravděpodobně by mě táhl dál. Dvakrát hvízdl, chvíli poté od vesnice přiklusala Dafiné. Vyšvihl mě na ni, sám se posadil přede mě a vyrazil tryskem. Schválně tak, aby ho Shinigami dobře viděli.

Pevně jsem se ho držela. Bez sedla se mi jelo velmi špatně, cítila jsem, jak pomalu sklouzávám. On to nevnímal. Napadlo mě, jestli by si vůbec všiml, že mu chybím, kdybych vážně spadla.

Zastavili jsme. Tren mě sundal dolů a Dafiné poslal pryč. Nebyli jsme nijak daleko od louky, vyjeli jsme jen o dost výš. Byl tu takový malá plácek a pak skoro kolmý sráz do neuvěřitelně hluboké propasti.

Tren mě pevně objal. "Odpusť mi. Vím, že tě teď vystavuji velkému nebezpečí, ale kdybychom zůstali dole, mohlo by to pro všechny špatně skončit. Takhle se rozdělí. Ti silnější půjdou po nás, ti slabší zůstanou. Budou zmatení a pak pro ostatní bude snazší je pobít. My to tady mezitím zvládneme a oni nám pak přijdou na pomoc" šeptal mi do ucha.

Přikývla jsem, jako že rozumím. Úlevně se usmál, ale hned zase zvážněl, protože na palouk vstoupila skupinka těch nejsilnější Shinigami. "Myslel sis, že ji tímhle způsobem dostaneš do bezpečí?" vysmíval se mu jeden. "To určitě" pohodil Tren pohrdavě hlavou a připravil se na útok, který také hned přišel. Začali jsme se bránit. My byli dva, jich bylo osm, trochu nevyrovnané počty.

S Trenem jsme se drželi dál od sebe, abychom si navzájem nepřekáželi. Obratně se bránil, nevšiml si však, že se až nebezpečně přibližuje ke srázu. "Trene!" vykřikla jsem, když jsem tuhle skutečnost zaznamenala já.

Rychle se ohlédl a uskočil, ale bylo pozdě. Shinigami využili jeho chvilkové nepozornosti a zaútočili. Zvířilo se obrovské množství prachu. Chtěla jsem mu pomoct, ale viděla jsem jen matné obrysy. Bála jsem se, abych omylem netrefila Trena. Rozběhla jsem se k tomu místu. Bránili mi. Nemohla jsem dělat vůbec nic. "Trene" vydechla jsem, když jsem konečně rozpoznala jeho siluetu padající přes okraj.

Přistoupili ke mně. Praly se ve mně dvě myšlenky. Bít se dál a nebo to prostě a jednoduše vzdát. Celé moje bytí toužilo po pomstě, ale k čemu mi to bude? No tak seber se! peskovala jsem se. Ti dole na mě spoléhají, nemůžu je teď zklamat.

"Tak co kočičko, půjdeš námi dobrovolně, nebo budeme muset použít násilí?" zeptal se mě ten, co si předtím utahoval z Trena. Kousla jsem se do rtu, abych zadržela vzlyky, které se draly ven. "S vámi nikam nejdu" odpověděl jsem nakonec tím nejvyrovnanějším hlasem, kterého jsem byla v tuto chvíli schopná.

Natáhl ruku, jakoby mě chtěl pohladit. "Dej laskavě ty svoje špinavý pracky pryč od mojí snoubenky" ozvalo se za mnou zlostné zasyčení. Tren? Ale jak, co? Bože, uklidni se! nadávala jsem si.

"Ty?" vztekal se Shinigami. "Trochu neúčinné pokoušet se pádem z výšky zabít někoho, kdo má křídla, nemyslíš?" zeptal se Tren smrtelně ledovým hlasem. Trochu jsem se otřásla. S černými roztaženými křídli vypadal nádherně, ale zároveň i dost děsivě. Jako kdyby to věděl, přistoupil ke mně zezadu mě objal. Rázem všechno nebezpečí pominulo, když mě objaly jeho ochranitelské paže.

Pustili jsme se do nového boje. Jak byl Tren v ráži a ještě naštvaný, byl skoro nezastavitelný. Mnohem svižnější, silnější a bezlítostnější než kdy jindy. Skoro k ničemu mě nepustil. Nezazlívala jsem mu to.

Když bylo po všem, přejela jsem mu prstem po stále vytažených křídlech. "Vážně ti nic není?" ptala jsem se. "Miláčku, létat umím od nějakých 6 let" uklidňoval mě a na podporu svých slov jimi zamával. "Ty jsi mi ale nadané dítě" zavrněla jsem a políbila ho.

V tu chvíli dorazili i ostatní. Dante, Raziel, Hay a Teruo. Viditelně si oddychli, když viděli, že se ani jednomu z nás nic moc vážného nestalo. Přesto mě zarazil Razitelův pohled. Naštvaně seskočil z koně a přešel k Trenovi, který už mezitím zatáhl křídla a nasadil ten nejnevinnější kukuč, jaký se mu kdy povedl. "Co si myslíš, žes dělal? Uvědomuješ si vůbec do jak riskantní situace jsi se dostal?" vztekal se.

"Klid Razieli" mírnil ho Dante. Raziel se několikrát zhluboka nadechl. "Nic by se jí nestalo" protočil Tren oči v sloup. "Nepochybuji o tom, že by se něco stalo jí"zdůraznil to poslední slovo. To byla pravda. Moc dobře jsem si všimla, jak mi všude dělal štít a nastavoval svůj vlastní život.

Tren trochu překvapeně těkal pohledem ze mě na svého tátu. I ostatní zírali, ještě nikdy neslyšeli, že by Raziel takhle přímo přiznal, jak moc mu na synovi záleží. "Bylo to nutné, jinak by to nešlo" zamumlal se sklopeným zrakem. Chlácholivě sem ho objala, bylo vidět, že ho to vážně trochu vykolejilo.

Sjeli jsme dolů do vesnice, kde se mezitím utvořila velká provizorní nemocnice. Bylo opravdu mnoho zraněných, včetně nás dvou a dokonce ani Raziel nevyvázl bez zranění. "Trene, Anori, Razieli, pojďte sem" zavolala na nás Juana a mávala směrem k sobě.

Silně jsem kulhala na jednu nohu, oba dva mě museli podpírat, abych byla schopná se k ní dostat po svých. Tam mě posadili na židli. "Než přijde Teruo, vyléčím vám alespoň ty menší rány" řekla a začala s léčbou odřenin a pohmožděnin.

Teruo přišel asi až po půl hodině. Hned se začal věnovat těm dvěma, já si totiž svou nohu už vyléčila. Nechtělo se mi čekat. Pozorovala jsem ho porovnávala svůj postup s tím jeho. "An, tak kdy tě budu moct přivítat mezi doktory?" mrkl na mě Teruo. "No v nejbližší době rozhodně ne" zasmála jsem se. "Rozhodně se nechystám, šprtat se na zkoušky. Nic takového" zavrtěla jsem ještě hlavou.

Tren už se mezitím taky dal do pořádku a šel si sednou ke mně. "Neměla byste to moc dlouho odkládat" zaprovokoval si Raziel. Tren byl totiž rád, že nemám udělané zkoušky. Jinak by mě asi neudržel doma bez práce.

"Ani vy ne" vrátila jsem mu to. "O čem to mluvíte?" ptala se Juana, když si všimla Razitelova ztuhnutí. "Nic důležitého" zamumlal a střelil po mě varovným pohled. Ale já už se rozhodla, že by se to měli dozvědět. "Já myslím, že to důležité je" odpověděla jsem Juaně i Trenovi na jejich tázavé pohledy.

Oba hned udeřili na Raziela. Chvilku se bránil, ale nakonec jim s velkou neochotou přiznal, proč je před 250 lety opustil. Já se nenápadně vytratila hned za Teruem. Tušila jsem, že tohle je situace, kdy by měli být sami.

Vrátila jsem se domů, kde jsem poklidila a připravila večeři. Když cvakl klíč v zámku, nervózně se mi sevřel žaludek. Měla jsem strach, že se na mě bude Tren zlobit za to, že jsem mu nic neřekla, i když jsem to věděla.