Razielovo tajemství

Takže hlásím se s pokračováním. Jak jsem slíbila, objevila se nám tu malinká katastrofička, ale hned jsem ji zažehnala. Doufám, že se vám bude díl líbit, mám napsané i pokračování, takže nebudeme muset čekat moc dlouho (dřív jak v neděli ale nevydám =P). Pěkné počtení a nechte mi tu komentář:

Ještě ten večer jsme se plná úsměvů vracela domů. Nevšimla jsem si tmavé postavy, která šla nenápadně za mnou. Prošla jsem brankou ke dveřím a hledala klíč. "Rád tě vidím" promluvil najednou. Leknutím jsem nadskočila.

Paul? Tady? Proč? "Co tu chceš?" zeptala jsem se nepřátelsky. "Ale, ale proč takový tón? Nemáš ráda návštěvy?" usmál se a postavil se ke dveřím. "Ty tu nejsi nikdy vítán. Odejdi!" rozkřikla jsem se. Jeho přítomnost ve mně probouzela vzpomínky na to, co mi udělal.

"Neodejdu, to mě ani nepozveš dál?" "Tebe ne" "Tomu tvýmu to může být stejně jedno. Nemá tě tu nechávat samotnou" ušklíbl se. Otevřela jsem dveře a chtěla je prudce zavřít, ale strčil do nich nohu a nakonec se mu povedlo dostat se dovnitř. "Vypadni!" vyjekla jsem. "Ne" odmítl. "Co po mě chceš?" vyjela jsem na něj. Proč mě tu teď obtěžuje?

"Já myslím, že uhodneš, co chci" slizce se pousmál a přistoupil blíž ke mně. "Já si zase myslím, že moc dobře víš, že ti nic dobrovolně nedám. Takže odsuď okamžitě odejdi, jinak budu volat o pomoc" varovala jsem ho. "To neuděláš" zakroutil sebejistě hlavou. Nadechla jsem se, ale než jsem stihla cokoliv udělat, přiskočil ke mně a ucpal mi ústa těmi svými.

Pevně jsem semkla rty a snažila se ho ze sebe shodit. Pustil mě, když mu došel vzduch. "Co jsi nepochopil na tom, že s tebou nic mít nebudu" vyštěkla jsem. "Minule jsi byla vážně dobrá, i když jsi nešla dobrovolně. A se mnou teď nikdo nechce chodit, takže si potřebuji vydobýt trochu lásky" ušklíbl se.

"U mě jí rozhodně nedostaneš. Ani se nedivím, že se s tebou nikdo nechce nic mít" odfrkla jsem si. "Jel jsem navštívit příbuzné, a náhodou tě tady zahlédl. A rozhodl se…" "Tobě ještě nikdo neřekl, že k takovým rozhodnutím musí být dva?" zeptala jsem se ho hlasem, kterým mluvíte s debily. "Jak vidíš tak ne. Přestaň dělat cavyky a poddej se mi" rozkázal.

"Nikdy" zasyčela jsem. "Potřebovala bys, aby tě někdo zkrotil. Tohle by si žena neměla dovolit" vyjekl na mě nazpátek. "Mám pro tebe novinku. Už to někdo udělal. Toho někoho bych poslechla, i kdyby po mě chtěl, abych vyskočila z okna. Ty to naštěstí rozhodně nejsi" vysmála jsem se mu. Nebyla to tak úplně pravda, ani Tren si mě úplně nepodrobil, ale jemu to přeci nebudu vykládat.

"Jestli chceš, zaplatím ti za to" oznámil mi arogantně a na stůl hodil ruličku s penězi. "Tss, to si o mě myslíš, že s tebou půjdu za peníze? Uvědomuješ si vůbec s kým mluvíš? Já nejsem žádná děvka!" rozkřikla jsem se. Tohle už vážně přeháněl. "Já myslím, že je to slušná nabídka" nedal se odbýt.

Zaregistrovala jsem něčí přítomnost, začala jsem tedy mluvit ještě hlasitěji a modlila se, aby ten někdo pochopil, že potřebuji trochu pomoct. "Vypadni odsuď! Vypadni! A už za mnou nikdy nechoď!" ječela jsem. "Nebuď hysterická. On tu teď stejně není, tak mu to neublíží" prohodil a přistoupil ke mně. "Jdi ode mě. Nepřibližuj se!" bránila jsem se.

Paul se snažil dostat se ke mně. Já mu ale bránila. Ani jeho mužská síla mu moc nepomohla. Bylo mi špatně už jen z myšlenky, že se mě má dotknout. "Já myslím, že by to stačilo!" ozvalo se ode dveří. Úlevně jsem si oddychla. Paul se ode mě neochotně odtáhl. "Obarvil sis vlasy?" odfrkl si. Raziel se zatvářil trochu překvapeně.

"No a co, vadí ti to?" vložila jsem se do rozhovoru a přešla k němu. V duchu jsem se modlila, aby to nezkazil. Razielovi velmi rychle došlo, že si ho Paul plete s jeho synem. Přeci jenom, byli si opravdu velmi podobní. A naštěstí byl natolik inteligentní, aby pochopil, co znamená můj úsměvem a vřelé "Ahoj, už jsi zpátky?" "Ano lásko, promiň mi to zpoždění" pousmál se a jemně mě objal kolem pasu.

Cítila jsem, že to velmi špatně hrajeme, ale Paul to neprokoukl. Stál tam jak tvrdé y. "Já myslím, že bys měl odejít" naznačila jsem mu. "Taky si myslím. Nebo ti mám pomoct?" otázal se Raziel a udělal pár kroků blíž k němu. Svaly na ruce mu přitom jen hrály. "Ne, už odcházím" vykoktal, sbalil ruličku s penězi a vypadnul.

Hned jsme od sebe s Razielem odskočili. "Díky, to bylo za 5 minut 12" poděkovala jsem. "Není za co, přišlo mi, že potřebujete trochu pomoct" usmál se. "Jestli jdete za Trenem, tak ten tu není" "To mi došlo. Kdy se vrátí?" otázal se. "Za 11 dní. Je na služební cestě" odpověděla jsem. "Hm, 11 dní" zamyslel se. "Jestli je to důležité, můžete tu na něj počkat" nabídla jsem mu. "Jestli vám to nebude vadit" pokrčil rameny. "Vůbec. Možná budu trochu i ráda" připustila jsem neochotně.

*****

Ač nerada, musela jsem přiznat, že jsem byla velmi ráda za Razielovu přítomnost. Jednak mě Paul nechal na pokoji, sice jsem ho párkrát potkala, ale vždy jen sklopil hlavu a zmizel. A taky mě to nutilo nepropadat depresím. Vracela jsem se s pocitem, že doma někdo je, že mám pro koho vařit, no chápete mě.

Raziel byl v mnoha ohledech stejný jako Tren. Hodně mi ho připomínal. A nejen povahou, ale i chováním a některými gesty. Taky jsem si všimla, že to, co platilo na Trena, stejným způsobem platilo i na Raziela. I když jsem ho v Chamonu neměla ráda, tady se ukázal jako naprosto jiný člověk. Byl velmi nenáročný, většinou jen tiše seděl. Chtěla bych mít tu jeho trpělivost. Já neustále přecházela po pokoji a počítala vteřiny.

Jednou večer jsme seděli nad hrnkem čaje a jen tak se bavili. Raziel se občas usmál, vypadal pak mnohem přístupněji. Ale na Trenův úsměv rozhodně neměl. "Razieli, řekněte mi, proč jste vlastně od nich odešel?" vypálila jsem, když jsme si povídali o jeho rodině. Trochu se napřímil. Věděla jsem, že je zle, přesně tohle dělal i Tren, když jsem se zeptala na nějaké citlivé téma.

"Samozřejmě mi to nemusíte říkat" dodala jsem honem, abych ho uklidnila. "Jen mi přijde, z toho, co jste mi tu teď vyprávěl, že je máte všechny rád. Že vás mrzí, že jste nemohl Airine vychovávat" říkala jsem a přitom se mu pozorně dívala do tváře. Upřeně civěl do svého hrnku a mlčel. "To byste nepochopila" řekl nakonec potichu.

"Proč myslíte? V našem světě jsem už platila za dospělou ženu středního věku" zabručela jsem naštvaně. "Středního?" pozvedl obočí. Pro něj jsem byla malá holka. "Ano, do důchodu daleko, ale na rodinu už docela pozdě" pokrčila jsem rameny. Zase vyloudil jeden ze svých tak vzácných úsměvů. "Neustále vás podceňuji, že?" zeptal se. Jen jsem přikývla.

"Patří to k mé povaze. Jsem opatrný k ostatním lidem. A i když už vlastně patříte do rodiny, stejně jste stále dost mladá" řekl už tolikrát vyřčenou větu. Proč se na to všichni dívají takhle? "Jo nedůvěra asi patří k výbavě povahy každého anděla" zašeptala jsem si pro sebe, ale on to slyšel. Zachytila jsem jeho káravý pohled. "Dobře, dobře, archanděla. Vy s tím naděláte. Trenovi to nikdy nevadilo" drmolila jsem.

"On si na tom nikdy nezakládal" přikývl. Všichni archandělé byli hákliví na označení anděl. Mě to tak strašně rozdílné nepřišlo. Ale dobrá, příště si dám pozor. "Ono je to vlastně jedno. Ale když vás v tom vychovávají, těžko si pak odvykáte" prohodil po chvíli. "Mě o tom vykládejte" přikývla jsem. Stále jsem si nezvykla, že moji rodiče vlastně nebyli mými rodiči, a že nejsem člověk, za kterého jsem se pokládala. Bylo to divné.

"Vám se to možná bude zdát jako hloupost, ale věřte, že pro mě to byl důvod" začal najednou vyprávět. Snažila jsem se potichu i dýchat, abych ho nerušila ve vyprávění. Mohla jsem se dozvědět další část pravdy, kterou ani Tren neznal. "Vy nepracujete, že?" zeptal se najednou. Zavrtěla jsem hlavou. "Tren si to nepřál."

Zase se pousmál. "Ano, to je celý on. Potřebuje si dokázat, že se o vás dokáže postarat" pokýval hlavou. Na to, že se víc jak 200 let neviděli, ho znal velmi dobře. "Ani já jsem nechtěl, aby Jua musela pracovat" pokračoval. Jua? Je to zkráceně Juana? Nejspíš ano, zní to tak strašně něžně. Má ji asi stále hodně rád.

"Měl jsem velmi dobrou práci, abych mohl uživit celou naší rodinu" vyprávěl. "Abych mohl Nikovi a později i Trenovi platit studium, aby Jua mohla být doma a nemusela se nikde dřít. Abychom si mohli dovolit velký rodinný dům, a veškerý luxus okolo toho. Kdyby se to nezměnilo, nikdy bych od nich neodešel" povzdechl si a napil se čaje. Přemýšlela jsem, kolika lidem už tohle řekl. Měla jsem takový pocit, že jsem první, protože ani Dante tohle nevěděl.

"V té době se spor mezi všemi rasami ještě více vyostřil. Nevím, jestli vám Tren vyprávěl, jak to tu dřív vypadalo" zvedl ke mně pohled. Přikývla jsem. "Vyprávěl" "Dobře, takže si to umíte aspoň trošku představit. V té době se všichni archandělé odtrhli od ostatních. Chtěli dokázat, že si vystačí sami, že jsou něco víc" zase se odmlčel.

"Násilím rozdělovaly rodiny, jako byla ta moje. Nedopustili, aby se i nadále míchali rasy. Chtěl jsem, aby toho byli ušetřeni, proto jsem odešel. Vy si neumíte představit, jaké by to pro ně bylo, kdybych jim řekl, co se děje. Viděl jsem to u jiných a nechtěl jsem, aby to zažila i Jua a kluci. To, že se mi poté narodila dcera jsem se dozvěděl až o pár let později. Nikdy si nepřestanu klást otázku, jestli kdybych jim to řekl, mohl bych se pak vrátit" pronesl zamyšleně. Dívala jsem se na něj a chápala ho. Já bych pro Trena udělala to samé.

"Vždycky jsem se chtěl k rodině vrátit zpátky, ale řekněme, že jsem byl zbabělec. Nedokázal bych se potom Juaně podívat do očí. O archandělském spiknutí se nikdo jiný, kromě archandělů a teď vás nedozvěděl, proto by to nepochopili a třeba mi ani nevěřili. Několikrát jsem byl poblíž a říkal si, že se vrátím, ale nakonec jsem to vzdal. Všichni se vrátili zpátky do života. Jua byla stejně usměvavá jako dřív. Můj návrat by je jen ranil. Proto jsem se nevrátil. Nemyslete si ale, že jsem na ně někdy zapomněl!" napřímil se najednou. "Vždycky jsem Juaně posílal peníze na kluky a později i na Airine. Nikdy jsem nezapomněl. Ani Jua mi nikdy nezmizela z paměti. Věříte mi, že jsem od té doby nikoho neměl? I když s Juanou nežiji, přijde mi to jako podvod, být s někým jiným. Asi jsem se zbláznil" povzdechl si a znovu se věnoval hrnku.

"Nezbláznil" pousmála jsem se. "Na jednu stranu vás chápu. Ale proč jste jim to neřekl teď? Mluvil jste přeci s Juanou, a jsem si jistá, že by to pochopila" naklonila jsem hlavu ke straně a čekala, jestli mi odpoví. Přemýšlel. "Jednou jim to řeknu, ale byl bych rád, kdybyste o tom mlčela. Hlavně před Trenem" podíval se mi do očí. "Já bych zase byla ráda, kdybyste mlčel o tom incidentu s Paulem" opáčila jsem.

Trochu se zašklebil, ale nakonec přikývl. "Já mu to řeknu, ale byla bych nerada, kdyby se to měl dozvědět od někoho jiného, než ode mě. Přeci jenom by to mohlo vyznít trochu divně" mrkla jsem na něj. S pousmáním přikývl. "Máte pravdu"

"Jdu si lehnout, je dost pozdě" řekla jsem po chvíli a zvedla se k odchodu. "Dobrou noc" popřál mi, ale nevypadalo to, že by se chystal jít spát. Měl asi dost svých vlastních myšlenek. Já byla tedy utahaná jako kotě. A Tren se mi vrátí už za 4 dny. Při té myšlence se mi srdce rychleji rozbušilo.

*****

Viděla jsem rozlehlou pláň, hustý smogový vzduch a množství bojujících lidí. S jistotou jsem věděla, že je to Země. Ale proč se bojuje? Zamyšleně jsem procházela bojištěm. Nikdo si mě nevšímal, mohla jsem v klidu procházet.

Znepokojeně jsem sledovala muže s uhelně černými, nebo naopak se zářivě bílými křídli, jak bojují s Shinigami. Odpornými zrůdami, toužícími po jejich smrti. Otřásla jsem se. Proč se mi o tom zdá? Co to má znamenat? Postupně jsem se dostávala do středu, kde byl boj nejhustější. Měla jsem takové zlé tušení, proč se mi to zdá.

"Ne" vydechla jsem vyděšeně, když se mi domněnka potvrdila. Tren. Samozřejmě! Kdekoliv je nějaké nebezpečí, tam je i on. Až se vrátí, tak mu dám! Prodírala jsem se davem k němu. Velmi obratně bojoval, ale jich bylo víc. Měl několik šrámů, ale nijak velké. Bože můj, co se bude dít. Bála jsem se, chtěla jsem se probudit, nechtěla jsem vidět, co se bude dít dál. Samozřejmě jsem to viděla.

Jeden shinigami se přiblížil ze zadu. Tren ho postřehl a otočil se. Bohužel pozdě. Tři velké šrámy na hrudníku. To bylo to poslední, co jsem viděla…

"Anori, vzbuďte se!" třásl mi někdo ramenem. S tichým výkřikem jsem se probudila a prudce se posadila. Na kraji postele seděl Raziel, jen v kalhotách a zvědavě si mě prohlížel. "Stalo se něco?" ptal se mě tiše. Zmateně jsem se rozhlížela. "Já nevím, co to mělo znamenat, já…já…" rozvzlykala jsem se.

Přitáhl si mě na nahou hruď. "Neplačte. Byl to jen sen" tišil mě. Stejně jako Tren neměl rád ženské slzy. A mě bylo jedno, že je to jeho otec. Potřebovala jsem někoho, kdo mě objeme a utěší. A Tren tu nebyl, nechal mě tu. Samotnou. "Děkuju, už jsem v klidu" povzdechla jsem si po chvíli a zvedla tvář z jeho ramene.

Chvíli si mě prohlížel. "S vámi se člověk nenudí" pousmál se. "Jistě se mu nic nestalo. Už jen 3 dny a máte ho doma" uklidňoval mě a zvedl se k odchodu. "Děkuju" zavolala jsem za ním znovu. Jen mávl rukou a sešel do obýváku. Já měla strach znovu usnout, ale únava mě nakonec přemohla.