Rodinná krize

Takže, vím, že je to po hrozně dlouhé době, ale na psaní díky škole nebyl vůbec čas. Po pauze (bylo to jen 17 dní, věřili byste tomu?) se opět podíváme, co dělají Anori s Trenem. V jaké z rodin proběhne krize? Dopředu vám můžu říct, že to nebude jen v jedné. Tak přeji krásné počtení a nechte mi komentář:

Druhý den jsme šli do divadla na premiéru nové hry. Já ani nevím, jak se jmenuje, ale je to něco o lásce, nebo co. Anori se na ni moc těšila. Pevně se mě držel za ruku, protože na vysokém podpatku se jí po kamenité cestě špatně šlo.

U divadla se ode mě odpojila a zařadila se do hloučku místních žen, já naopak zamířil k mužům. S většinou jsem byl včera v hospodě. "…podle mě žena nepatří do politiky" slyšel jsem jejich rozhovor. "To vám to včera nestačilo?" zeptal jsem se jich místo pozdravu. "Ne, schválně Anthony, jaký máš ty názor na ženu a politiku"

"Proč ne? Vezměte si třeba naší starostku" pokrčil jsem rameny. "Já to říkal. Moje žena je do toho taky zapálená" poklepal mi náš soused na rameno. "Anori se o to moc nezajímá, ale o politice na Zemi ví první poslední" přitakal jsem. "Prý byla policistkou" nadhodil někdo.

"Policejní ředitelkou" opravil jsem ho. Koukám, že jsou pěkně informovaní. "Nechápu jak může žena vykonávat tak náročné povolání. Třeba zrovna Anori, taková křehule".

Otočil jsem se a pohledem zapátral po svojí snoubence, stejně jako ostatní. Stále byla obklopená ženami z vesnice. Bílé lehké šaty s černou květinou, která se větvila a obepínala kolem dokola, ještě zvýrazňovaly její útlou postavu.

"Ovládá bojová umění a má ostře nabitou zbraň" upřesnil jsem to. Z divadla se ozvalo již druhé zvonění. Omluvil jsem se a došel si pro Anori. Odvedl jsem ji dovnitř, našel naše místa a posadili jsme se. S krásným úsměvem mi stiskla ruku a naklonila se ke mně. I já se sklonil. "Děkuji za ty šaty, všichni mi je závidí" zavrněla mi do ucha. Dostala je ode mě včera, aby měla nějaké vlastní společenské oblečení.

"Nazdar mládeži" ozvalo se nad námi. Otočili jsme se a viděli naše. Seděli hned v následující řadě. "Já obdivuji jak k sobě vždycky ladíte" zamrkala na nás Juana. Přelétl jsem Anoriny černobílé šaty a své tmavé sako, bílou košili a černého motýlka. "Alespoň každý pozná, že patříme k sobě" usmál jsem se a políbil Anori na tvář.

Mezitím už zhasla světla a na jeviště vyskákali herci v barevných kostýmech. Hra neměla nějaký hlubší smysl, sloužila hlavně pro pobavení. O pauze jsme se všichni sešli na chodbě a vyměňovali si pocity a názory z předešlého jednání. Někdo byl kritický, někdo nikoli, Anori se líbila a to bylo nejdůležitější.

"Moc děkuji za večer, jsi úžasný" šeptala mi večer do ucha, když jsme leželi v posteli. "Jsem rád, že se ti to líbilo" pousmál jsem se. Hladil jsem ji po zádech, ona mi malovala kroužky na hrudi. Najednou se prudce zvedla a zapřela se mi rukou o prsa.

Vyhekl jsem, tak rychlý pohyb jsem nečekal. "Vzpomněla jsem si, na co jsem se tě chtěla už dávno zeptat" vyhrkla. Úlevně jsem vydechl "A já už se lekl, že se něco stalo" pousmál jsem se a pokynul ji, aby pokračovala.

"Jak je to teď na Zemi? Už skoro rok o nás nevědí. Nepřijde jim to divné?" zeptala se a prsty přitom probírala moje vlasy. "Kdy "dávno" tě to napadlo?" usmál jsem se. "Asi před měsícem" pokrčila rameny. "To není moc dávno" smál jsem se. Na to jak je jindy vnímavá, jí tohle nějak ušlo.

Naštvaně našpulila rty. "Pravidelně jim dávám vědět. Píšu jim, že jsme na stopě nejen vrahovi, ale i pašeráckému gangu. Dostali jsme se za nimi až do Spojených Států a na návrat to zatím nevypadá" vysvětlil jsem ji naše perfektní alibi. Se zájmem poslouchala, na rtech ji pohrával úsměv.

"A jsme mu na stopě?" zamrkala. "Mám takové podezření" přikývl jsem. Políbila mě pod čelist. "Jsi perfektní" zašeptala. "Až se tam vrátím, dořeším to" dodala ještě s hlavou na mém rameni. Tak tohle trochu bolelo. Dobře, hodně to bolelo. Už podruhé řekla, že se vrátí na Zem, ale tentokrát beze mě.

Tichou setmělou ložnicí se ozývalo jen její pravidelné oddechování. Díval jsem se oknem na temnou krajinu a přemýšlel, co pro ni náš vztah vůbec znamená…

*****

Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá, což se o Trenovi říct rozhodně nedalo. Černé kruhy pod očima prozrazovaly, že prožil jednu dlouhou probdělou noc. Celý den byl zamlklý, neusmál se, bylo mi to divné.

"Lásko" pohladila jsem ho po vlasech. "Usmívej se". Při oslovení "Lásko" sebou trochu škubl. Pousmál se, ale asi tak na půl vteřiny, poté mu výraz zase zvážněl. Přemýšlela jsem, co se stalo. Ještě včera večer se smál a byl veselý. To až dneska ráno. Řekla jsem snad včera v noci něco, co by ho…

Plácla jsem se do čela. No jistě! Vybavila se mi moje inteligentní hláška "Až se tam vrátím, dořeším to". Netušila jsem, že to bude brát tak osobně. Dobře, mohlo mě to napadnout. Už jednou jsem něco takového řekla a dost mu tím ublížila.

Opatrně jsem ho objala kolem krku. Nebránil se, ale cítila jsem z něj jakousi odtažitost. "Miláčku, ty se zlobíš kvůli tomu, co jsem včera řekla?" zeptala jsem se a donutila ho podívat se mi do očí. "Nezlobím se" zabručel. Dál jsem se mu dívala do tváře a čekala, až mi poví pravdu.

Vytrhl se mi. "Co pro tebe náš vztah znamená?" zeptal se místo odpovědi. Nechápavě jsem na něj zírala. "Miluji tě" řekl jsem po chvíli, když mi došlo, co říká. "Význam" upřesnil to. "Miluji tě, to snad mluví za vše" nechápala jsem. "Milovat mě můžeš. Ale co pro tebe znamenám, když máš v plánu odejít beze mě?" zeptal se tiše.

"Ale tak to vůbec není!" zvolala jsem. "Včera jsi to řekla a nebylo to poprvé. Stále máš takové narážky. Snažím se je ignorovat, ale tohle prostě nejde!" rozvášnil se. Rychle jsem ho umlčela polibkem. "Teď mě poslouchej. Říkám to proto, že se mnou jít nechceš. Ale samozřejmě bych tě nikdy neopustila. Nějak bych to zařídila, aby si odešel se mnou" hájila jsem se, v rukou pevně svírala jeho paže.

Chvíli si mě nevěřícně prohlížel. "Stále mi vyčítáš, že si nejsem jistá tvou láskou. Tak jak si ty nemůžeš být jistý tím, že bych tě nikdy neopustila? Copak nevidíš ty řetězy, kterými jsi mě k sobě připoutal?" ptala jsem se dramaticky a přitom mu ukázala zápěstí. Rozesmál se. "Vždyť já s tebou půjdu. Když jsme k sobě připoutaní" usmál se a přitáhl si mě do náruče.

"Takže už se nebudeš zlobit, až budu příště mluvit o návratu?" zkusila jsem to. "Ne, teď když vím na čem jsem" zavrtěl hlavou. "Bez tebe by to nemělo smyl" zavrněla jsem a vytáhla se na špičky, abych ho mohla políbit. Chytil mě kolem pasu a zvedl do vzduchu, abych se nemusela tak vysoko natahovat a on tak nízko sklánět.

"Už mě pusť, jsem těžká" domlouvala jsem mu, když mě stále držel ve vzduchu. "Nejsi" zavrtěl hlavou, ale opatrně mě položil. "A naopak, jsem rád, že jsi se spravila. Alespoň pokaždé, když se tě dotknu, si nenarazím ruku o kost" zavtipkoval. Opět byl v dobré náladě.

Leželi jsme spolu na pohovce a něžně se mazlili. "Já snad vážně budu naschvál vyvolávat hádky. To usmiřování se mi hrozně líbí" zašeptala jsem mu do ucha. "To mě taky, ale bez té hádky by to bylo lepší" zasmál se. "Takže ode dneška zavádím povinnou hodinku usmiřování" rozhodla jsem a šla otevřít, protože se zrovna rozdrnčel zvonek.

Byl tam Dante a Trenovi rodiče. No jistě! Porada. Já na ni úplně zapomněla. A Tren nejspíš taky, jak jsem usoudila z jeho zmateného pohledu. Opět jsem se připravila na den plný nudy. Pohodlně opřená o Trena jsem zírala z okna, prsty přitom přejížděla po jeho dlani, kterou mi položil do klína. Těžce si povzdechl, i on se dneska nudil. Cítila jsem jeho rty ve svých vlasech. Ani nechci vědět, co probírají, když ani Tren nevydrží dávat pozor.

"Tak" tleskl najednou Dante. Leknutím jsem nadskočila. "Slyšeli jste o těch místech, takže můžeme začít připravovat" prohlásil. Pohlédla jsem na Trena, který kývl, že ví o která místa jde. Vděčně jsem mu položila hlavu na rameno, co bych si bez něj počala? "Podle mě bude nejlepší, když objedete ta místa všechna. Pěkně postupně je navštívíte a prohledáte" navrhl Dante. S Trenem jsme sborově přikývli.

"Fajn, tak domluveno. Já to připravím a ty pak Anthony přijď, abychom domluvili podrobnosti" říkal a přitom už byl vlastně na odchodu. Ještě se zastavil ve dveřích. "Ty Anori můžeš samozřejmě také přijít, když si ovšem budeš jistá, že tam neusneš" mrkl na mě. "Nebojte, Tren mě když tak odnese domů, viď lásko?" usmála jsem se na Trena. Místo odpovědi mě políbil na spánek.

Když za Dantem zaklaply dveře, otočila se na nás Juana. "Máte nějaké plány na dnešní večer?" ptala se s tajemným úsměvem. "Ehm, ne?" odpověděla jsem opatrně. "Ne" podpořil mě Tren a zkoumavě se díval na svojí matku. "Tak byste mohli přijít k nám na večeři. V 6 hodin, co říkáte?" ptala se. S Trenem jsme se po sobě podívali. "Přijedeme" přikývli jsme.

"Těším se na vás, děti" políbila mě i Trena na čelo a odtančila ven, Raziel šel za ní s omluvným úsměvem. "Tak to dneska nebudeš mít práci s večeří" pousmál se Tren. "Jsi rád, co?" "No jistě, jídlo od maminky je vždycky nejlepší" pokrčil rameny. Vzala jsem polštář a praštila ho s ním po hlavě.

"Tak ty takhle? A já se ti vyvařuji" nadávala jsem a při každém slově ho uhodila polštářem do obličeje. Tren se smíchy nemohl bránit. Zmohl se jen na zvednutí ruky, kterou mi pak pocuchal vlasy. "Ty…ty…ty…" nemohla jsem přijít na vhodnou nadávku. Lépe řečeno jsem v jejich jazyce žádnou neznala.

Jednou rukou jsem mu držela polštář přes ústa a druhou si urovnávala vlasy. Nebyl pro něj problém mě přeprat. "Ano lásko, já" dostal ze sebe mezi dvěma záchvaty smíchu.

Kočkovali jsme se, vyhrával i přes to, že jsem jasně cítila s jakou opatrností se mě dotýká. Využila jsem situace. "Au" zafňukala jsem, když mě jednou pevněji chytil. Okamžitě mě pustil. "Promiň" omlouval se rychle. Škodolibě jsem se usmála a klekla si mu na břicho, aby mi neutekl.

Bolestně hekl. Povolila jsem, ale jen malinko. Ruce jsem mu držela za hlavou. Nepochybovala jsem o tom, že kdyby chtěl, jednoduše by se mi vykroutil. Ale on poslušně držel. "Ty jsi tedy zákeřná potvora" zavrčel a snažil se srovnat si moje kolena tak, aby ho co nejméně tlačila.

Naklonila jsem se nad něj, nohou se přitom otřela o jeho rozkrok. Chtěl něco říct, ale místo toho jen zalapal po vzduchu. "Copak?" provokovala jsem ho, rty se přitom něžně otírala o jeho krk. "A já si dělal starosti s tím, že jsem tě uhodil" protočil oči v sloup.

"Musím využít tvých slabin" mrkla jsem na něj a naklonila se tak, aby měl dobrý výhled od mého výstřihu. "Lásko, ještě chvilku mě provokuj a garantuji ti, že až do večera se z postele nehneš. A odpočívat tam rozhodně nebudeš" pohrozil, když jsem pokračovala v provokacích.

"Lákavá nabídka, ale ne díky" odmítla jsem a slezla z něj, přitom jsem mu dlaní přejela přes rozkrok. Hned jsem zdrhala do kuchyně. Samozřejmě on byl hned za mnou. "Já tě varoval" zasmál se, když si mě přehazoval přes rameno a nesl mě do ložnice. A přesně jak slíbil, až do večera jsem se z ní nehnula.

*****

"Takhle nikam nemůžu jít" stěžovala jsem si, když jsem se unaveně choulila pod peřinou. "Na to jsi měla myslet dřív, než jsi provokovala" pousmál se Tren a zapínal si košili. "Fajn, jdu se probrat" zahučela jsem, přehodila přes sebe župánek a seběhla do koupelny, dát si studenou, probouzející sprchu.

"Oblékni se a trochu si pospěš"popoháněl mě. Povzdechla jsem si a během 5 minut jsem byla oblečená, učesaná a vůbec připravená odejít. "Moc ti to sluší" zašeptal mi do ucha, když jsem před zrcadlem dělala poslední úpravy.

Otočila jsem se a pevně ho objala kolem krku. "Trochu se bojím, jak to teď bude" zašeptala jsem s tváří na jeho hrudi. "Neboj se, vždycky tu budu s tebou" řekl a kousek ode mě poodstoupil. "Ale teď už pojďme, nebo nás máma uškrtí" zašklebil se. Vzala jsem ho za ruku, propletla si prsty jeho a nechala se odvést k Juaně.

I přes drobné zpoždění nás Juana vítala se zmateným pohledem. "Jste tu první" vysvětlila nám, když nás vedla do obýváku. "Koho ještě čekáte?" ptala jsem se. "No, ještě ostatní. Nika, Airine a spol." usmála se a zmizela v kuchyni. "Já si říkala, co tak najednou s večeří" kývla jsem hlavou

Tren se mezitím usadil na pohovku a já se mu stulila u boku. Hladil mě ve vlasech a neustále mi opakoval, že všechno bude dobré. Nevím, poslední dobou jsem měla pořád špatnou náladu a pociťovala nutnou potřebu nechat se někým hýčkat a uklidňovat.

Ozval se zvonek a vzápětí dovnitř vešla Airine s Timem v náručí a s úsměvem na tváři. Hned za nimi šel Seth s jejich věcmi. Opatrně, aby neumačkala malého Tima, se objala se mnou i s Trenem.

Teď už z prvního patra sestoupil i Raziel a trochu shovívavě se s nimi také přivítal. Jako poslední dorazil Nik s Danym. "Až se všichni přivítáte, můžete jít do jídelny" oznámila nám Juana. Dany se vítal se všemi včetně Raziela, se mnou nejdéle. "Tak pojď Dany, ať babička nečeká" vzala jsem ho za ruku a s Trenem z druhé strany se odebrala do jídelny.

Koutkem oka jsem viděla, jak si Nik jen úsečně podává ruku s Razielem. Opravdu to nevezme snadno. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, tušila jsem, že se dnes něco stane. "Kdyby se něco zvrhlo, vezmeš Danyho a půjdete k nám domů, jasné?" šeptal mi Tren do ucha, abych to slyšela jen já. Přikývla jsem. Výjimečně jsem cítila, že není vhodná doba na odmlouvání.

V jídelně jsme Juane akorát pomohli prostřít talíře, když vstoupil zbytek. "Posaďte se a poslužte si" kývla Juana ke dvěma mísám plným polévky. Celá večeře probíhala v klidu, až jsem si myslela, že moje tušení bylo nesprávné. To až při dezertu. Nevím přesně čím Juana s Razielem Nika zaujali, ale najednou bouchl pěstící stolu. "Co to má znamenat?" zeptal se hlasem, který neměl daleko do řevu.

Lekla jsem se, až mi vypadla z ruky lžička a s řinkotem dopadla na talířek. Tren mě hned pod stolem chytil za ruku. Juana s Razielem mezitím nechápavě zírali na svého nejstaršího syna. "Vy jste zase spolu?" ptal se přísně. Oba přikývli. "Vadí ti to?" zeptala se Juana, která se už alespoň trochu vzpamatovala.

"Jestli mi to vadí? To je snad jasné! Copak vám ne?" otočil se na své mladší sourozence. "Ne" odpověděl Tren s hrdě vztyčenou hlavou. "Proč by mělo?" špitla Airine a zrak klopila někam pod stůl. "Copak vám je úplně jedno, co se stalo? Když dokázal mámu jednou opustit, udělá to podruhé" zasyčel poslední slova.

"Můžu tito vysvětlit" bránil se Raziel a tak tak se vyhnul talíři, co byl po něm mrštěn. "Niku, tohle už trochu přeháníš nezapomínej, že je to pořád tvůj otec!" vykřikla Juana. "Vážně se kroť" přidala se Airine. "Ty bys měla být nejvíc ze všech na mojí straně!" vykřikl Nik a udeřil pěstí do stolu.

"Anori, běžte" špitl mi Tren do ucha. "Nenechám tě tu" zavrtěla jsem hlavou. "Víš, co jsi mi slíbila. Jde hlavně o Danyho. Odveď ho domů a pak se můžeš vrátit" pohladil mě po tváři. "Dobře" hlesla jsem. Vzala jsem Danyho za ruku a v nestřeženém okamžiku s ním odešla. Bylo na něm vidět, že je rád, že nemusí být v Nikově blízkosti.

Doma jsem mu musela slíbit, že se brzy vrátím, nechtěl mě pustit. Naštěstí chvilku po nás dorazil i Seth s Timem. Dany mě nechal jít, teď už měl společnost. Co nejrychleji jsem se vracela zpátky.

copak vy nevidíte ty řetězy, kterými ji k sobě připoutal? ^-^