Všechno se začíná měnit

Tak se opět hlásím s pokračováním. Název může být trochu zavádějící, ale i vy už jste si jistě všimli, že názory na některé postavy se mění, je to teprve začátek velkých změn,ale i tak. Dneska se podíváme, jak dopadla tahle velká hádka a jak jsou na tom přípravy na Anorinu cestu? Dozvíte se, takže čtěte a nechte mi komentík:

"Můžu ti to vysvětlit" snažil jsem se Nika uklidnit. Jen těsně jsem se vyhnul talíři, co po mě mrštil. "Niku, tohle už trochu přeháníš. Nezapomínej, že je to pořád tvůj otec!" rozčílila se Jua. "Vážně se kroť" přidala se Airine, nejmladší z mých dětí, kterou jsem poznal teprve před nedávnem.

"Ty bys měla být ze všech nejvíc na mojí straně" křičel Nik. Všiml jsem si drobné rozmluvy mezi mým mladším synem a jeho přítelkyní. Anori se hned na to zvedla a i s Danym proklouzla ven. Několik minut poté se vytratil i Seth s Timem. Nyní probíhala hádka jen v našem rodinném kruhu.

"Copak vám to nikomu nevadí?" "Niku, tady přeci nejde o tebe! Jde o mámu, je to její volba, tak ji respektuj" pustila se do něj Airine. "Navíc, kdyby sis to nechal vysvětlit" klidnil ho Tren.

"Vy dva…nikdy jsem si nemyslel, že půjdete proti mně" zajíkl se Nik. "Vlastně mě to mohlo napadnout. Tatínkův mazánek a pak ty, která s necháš zbouchnout někým, koho znáš teprve 20 let a pak se lísáš ke zrádci. Jen ať platí dědeček, co?" pustil se ostře do svých sourozenců.

Jua jen nevěřícně hleděla před sebe. "To bylo hnusné" hlesla Airine. "Sedí to od někoho, kdo to udělal úplně stejně" ušklíbl se Tren, na svojí mladší sestru nedal dopustit. "Ty se do toho nepleť, tomu by tvůj zakrslý mozek nerozuměl" zasyčel Nik Trenovi do obličeje.

"Dokážu to pochopit úplně stejně jako ty" mračil se Tren. "Nevyskakuj si skrčku. Já mám vysokou školu" pronesl pyšně Nik. "Já mám čtyři" pokrčil Tren rameny. "Jo, a s kolika učiteli jsi se kvůli tomu musel vyspat?" "Tak dost" rozkřikla se Jua. "Jakým právem tu všechny urážíš?" ptala se nevěřícně.

"Vždyť se na něj podívej. Ty jemné rysy a ty oči!" vysmíval se mu. "Na rozdíl od tebe jsem to neměl za potřebí" vyštěkl Tren. "Závidíš, že je pohlednější než ty a má holku?" ptala se Airine, stále uražená jeho dřívější poznámkou.

Nik se nadechl, aby něco řekl, ale najednou se zastavil a očima zapátral po místnosti. "Kde je Dany? Kde je můj syn?" zařval. Nikdo mu neodpověděl. "Anori ho odvedla, že? Jakým právem sahá na mého syna!" vztekal se.

"Odvedla ho do maniaka jako jsi ty. Nebylo by dobré, kdyby tě v tomhle stavu viděl" vmetla mu Airine do tváře. "Ty mi nemáš co radit. Máš děcko teprve 3 měsíce a budeš mě poučovat?". Zrovna v tu chvíli vstoupila do pokoje Anori. Než stačil kdokoliv z nás zareagovat, Nik k ní přiskočil, chytil za ramena a prudce s ní zatřásl.

"Kde je můj syn, ty couru?" zařval. Anori jen vyděšeně zírala, neschopna odpovědi. Napřáhl se a udeřil ji do obličeje. Pod silou toho nárazu upadla na zad a hlavou se praštila o kliku u dveří. V pokoji zavládlo na vteřinu naprosté ticho, než se po Nikovi vrhl Tren. Skončili na zemi pod stolem v drsné bitce. Pohotově jsem přiskočil a docela silným kouzlem je od sebe odtrhl. Juana s Airine pevně držely Trena, zatímco já jsem se snažil udržet Nika, který sebou házel, jak smyslů zbavený.

Trenovi netrvalo dlouho než se uklidnil. Hned potom odběhl k Anori, která se teprve teď začala probírat z krátkého bezvědomí. "Lásko, jak ti je?" ptal se tiše. "Dobře, jen mě bolí hlava" pousmála se. "Kolik vidíš prstů?" nedal se odradit Tren. "Šest" odpověděla vážně. Všichni jsme se vyčkávavě dívali na Trenovy dva zvednuté prsty. Jen dva.

"Jdeme do nemocnice" rozhodl Tren a začal ji zvedat. "Mě vážně nic není" bránila se. "Tak mi řekni správný počet prstů" řekl Tren a zvedl tři prsty. "Třináct nebo čtrnáct, já nevím" pokrčila rameny. "Lásko, já mám maximálně deset prstů" ujistil ji a vzal ji do náruče. Šel jsem jim otevřít dveře, aby ji mohl bez problémů odnést.

*****

"Je to jen slabý otřes mozku" konstatoval Teruo, když mě prohlédl. "Říkala jsem, že to není nic vážného" zamumlala jsem. "Je jen lehký, ale přesto budeš dva dny ležet a do konce týdne odpočívat" dodal Teruo a dal Trenovi mojí kartu k podpisu. Napadlo mě, že bych před ním žádné zranění neutajila, když mi musí podepisovat zdravotní kartu. Seskočila jsem z lůžka, ale zatočila se mi hlava, a kdyby mě Tren nechytil, pravděpodobně bych sebou znovu třískla.

"Žádné prudké pohyby" varoval mě Teruo. "Pozdě" odtušila jsem a opřená o Tren se loudala domů. Tam mi hned ve dveřích skočil Dany kolem krku. "Teto" zafňukal, oči plné slz. "Dany, teta musí odpočívat" mírnil ho Tren, pomohl mi do ložnice a rovnou do postele.

"Chceš něco k pití?" ptal se, přitom mě hladil po vlasech. Přikývla jsem. Seběhl dolů. Slyšela jsem, jak tiše mluví se Sethem, nejspíš mu vysvětloval, co se dělo u Juany. Pak ještě mluvil s Danym a vracel se ke mně.

Vděčně jsem se napila šťávy a teprve teď si všimla roztrhnutého rtu a nateklé tváře. "Ty jsi se pral?" ptala jsem se. Přikývl. "Nikdo na tebe nesáhne, ani můj bratr ne". Položila jsem hlavu do polštáře. "Asi je dobře, že jsem ho odtamtud odvedla" konstatovala jsem. "Ano, nebylo by dobré, kdyby ho takhle viděl" přikývl. "Půjdu dolů a uložím ho" políbil mě na čelo a odešel. Zavřela jsem oči a modlila se, aby mě hlava konečně přestala třeštit.

*****

Ráno jsem sešla do obýváku. I přes Trenovy protesty, jsem odmítla ležet v ložnici. Budu ležet, ale tady, s ostatními. Celý den jsme měli samé návštěvy. Nejdříve Airine, která přišla pro Setha a Tima. Na tvářích měla stále vidět zaschlé slzy po tváři, asi si řekli něco hodně ošklivého.

Další přišel Nik, v obličeji celý potlučený, Tren má dost pádnou ruku, a čekal na Danyho. Ten jít nechtěl, plakal a držel se mě za sukni, že chce zůstat s námi. Nik mlčel, neomluvil se, ani to nijak nekomentoval a nakonec si plačícího Danyho odvedl.

Jako poslední k nám přišli Raziel s Juanou. Ptali se mě, jak jsem na tom. Mě to zajímalo spíš obráceně. "Hodně to bolí. Vychovala jsem ho, jak nejlépe jsem mohla, dostal vždycky všechno a jak se mi za to odvděčil? Zurážel svoje sourozence a ještě se s nimi popral" popotáhla Juana.

Tren sklopil pohled. "Já ti to nevyčítám, chápu tvoje chování, ta facka byla opravdu velmi hrubá" pohladila ho Juana po hlavě. "Jen doufám, že se brzy srovná" povzdechla si znovu. "Máš přeci ještě mě a Airine, Tima, my všichni jsme tu s tebou" objal ji kolem ramen.

Juaně vytryskly slzy. "To je od tebe tak hezké. Nejodstrkovanější dítě a přitom mu na matce nejvíc záleží" vzlykala. "Já si nepřipadám odstrkavý, mám všechno" ujistil ji, pohledem přitom zavadil o mě. Zpozorovala to a vděčně se na mě usmála.

"Jen se bojím, aby neudělal nějakou hloupost" povzdechla si. "Mami, už je dospělí" protočil Tren oči v sloup. "Tohle pochopíš, až budeš mít vlastní děti. Nikdy se o ně nepřestaneš bát" pokýval hlavou Raziel. "To je pravda, vždycky trnu hrůzou, když se pouštíte do něčeho nebezpečného" přitakala Juana. V tomhle bodě jsem s ní souhlasila a to ani nemusím být matka, stačí jen milující snoubenka.

*****

Týden na to se před našimi dveřmi objevil Nik s Danym. Tren nebyl doma, takže jsem z tohohle setkání byla trochu nervózní. "Přišel jsem se omluvit a o něco vás požádat" řekl hlasem, kterým se o odpuštění rozhodně nežádá.

"Co chceš?" ptala jsem se. "Potřebuji pohlídat Danyho. Ale Airine se mnou nemluví, a Juaně ho svěřit nechci. Jediný kdo zbývá jste vy a nebo tety…" "Může tu zůstat" přikývla jsem rychle a dívala se přitom na Danyho, kterému se štěstím rozzářila očíčka. Nikův arogantní způsob komunikace mě sice urážel, ale nemohla jsem dopustit, aby se Dany dostal k těm zákeřným tetkám.

"Já bych s ním vyrazil dveře" rozčílil se Tren, když jsme seděli v obýváku na pohovce a já mu vysvětlovala, proč u nás Dany je. "Vadí ti, že tu s námi bude?" "Ne to ne. Jen mi vadí Nikův arogantní přístup. Má jediné štěstí, že jsem nebyl doma, což byl možná jeho záměr" prskal. "Lásko, uvolni se, uklidni se a užívej si toho, že jsi doma se svou milující přítelkyní a oblíbeným synovcem" šeptala jsem mu do ucha, zatímco jsem mu promnula ztuhlá ramena.

Dany byl moc hodný chlapec. Neustále mě obskakoval a ptal se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Nejdřív jsem se bála mu něco svěřit, ale brzy se osvědčil jako velmi šikovný pracant a tak jsem ho mohla více zapřáhnout. Nejvíc ho bavila práce na zahradě. Pomáhal mi starat se o záhonky a udržovat trávník vždy vkusně zastřižený.

Tren neměl na domácnost moc čas. Pracoval teď častěji než předtím, navíc ho zatěžoval i Dante. Snažila jsem se mu udělat z domova příjemné místo pro odpočinek. Danyho jsem mírnila a trávila s ním spoustu času, aby Trena moc nerušil, věděla jsem, že potřebuje klid.

"Teto, já jsem tak rád, že jsem mohl zůstat u vás" řekl mi jednou, když mi pomáhal s nádobím. "Táta je poslední dobou trochu divný. Bojím se ho" "Proč se ho bojíš, zlatíčko?" "Často na mě křičí, i když jsem nic neudělal. Prý můžu za to, že od něho máma odešla. Ale já jí neznám" přemýšlel.

"Proč jsi to neřekl Trenovi?" "Nesměl jsem. Musel jsem slíbit, že to strejdovi, babičce ani tetě Airine neřeknu, musil jsem přísahat na maminku. Ale tobě to říct můžu, že jo?" "Jistě" usmála jsem se a pohladila jsem ho po hlavě. "Asi se bojí, že by si mě strejda vzal zase k sobě" "On si tě Tren vzal někdy k sobě?" divila jsem se. O tom jsem nic nevěděla.

Dany přikývl. "Asi před třemi roky. Táta hodně pil a jednou mě taky uhodil. Řekl jsem to strejdovi, ten si pro mě pak přišel a bydlel jsem s ním. Byla to legrace. Ale pak jsem musel zase domů a oni dva pak spolu několik měsíců nemluvili" vyprávěl mi.

V tu chvíli vešel do kuchyně Tren. "Dany, nechal bys nás chvilku o samotě?" zeptala jsem se ho. Bylo vidět, že se mu nechce. "Co kdybys venku připravil nějakou hru a já si jí s tebou potom zahraji, jo?" nabídl mu Tren. S úsměvem přikývl a vyběhl z kuchyně.

Zeptala jsem se Trena na všechno, co se dělo kolem Danyho. Taky jsem mu řekla, co mi vyprávěl, ale vymámila z něj slib, že to nebude s Nikem řešit pěstně. "Už by mu měl vážně někdo pořádně nafackovat, aby se probral" povzdechl si a přitáhl si mě do náruče. "Miláčku, měl bys nějakou práci vynechat, vypadáš strašně, divím se, že ještě dokážeš sám stát" domlouvala jsem mu.

"Nemůžu odmítnout Danteho a práci taky nemůžu odložit, pokud si chceme dovolit žít tak, jako doteď" zavrtěl hlavou. "Tak mě nech pracovat. Dva platy jsou lepší než jeden." zkoušela jsem to. "Tak zaprvé, někdo se musí starat o Danyho" začal. "Ten tu nebude věčně" nadhodila jsem, ale on dělal, že si mojí připomínky nevšiml. "Zadruhé, nemáš složené zkoušky na které budeš muset ještě nějakou dobu studovat, abys mohla mít lékařský diplom a pracovat jako doktorka. A žádnou jinou práci tě dělat nenechám" vysvětlil mi svoje stanoviska.

"Hm, asi máš pravdu, ale tímhle tempem se předřeš. Já nechci mít doma chodící mrtvolu" zavrtěla jsem rázně hlavou. Jednou mě vášnivě políbil. "Já jdu za Danym, ať nečeká" usmál se a odešel na zahradu.

Ještě chvilku jsem se motala v kuchyni. Potom jsem jim připravila něco k svačině a šla za nimi. Už z dálky byl slyšet dětský smích. Chvilku jsem je pozorovala. Nevím, co přesně jim přišlo na stolní hře tak vtipné, ale oba se dobře bavili.

Tren bude jednou opravdu dobrý táta. Takový, kterého by si každé dítě přálo mít. Otočil hlavu mým směrem a pokynul mi, abych se k nim přidala. Přisedla jsem a sledovala hru. Byla celkem jednoduchá. Plnili různé úkoly a za ně dostávali body a za určitý počet bodů si potom mohli vzít kartu speciálně poskládaného útvaru. Problém byl v tom, že si museli jednu vzít, ale nesměli se dotknout těch ostatních a navíc útvar z karet nesměl spadnout.

Samozřejmě, že Tren vyhrával, rozhodla jsem se Danymu trochu pomoct. Pokaždé, když si měl táhnout kartu, naklonila jsem se blíž k němu, políbila ho na krk, vzala ho za volnou ruku. nebo udělala cokoliv jiného, čím jsem ho rozptýlila. Chvilku trvalo, než mu došlo, že to dělám schválně.

"Neměla bys být náhodou na mojí straně?" ptal se a přitom mě lechtal. Svíjela jsem se pod ním a nedokázala uhnout jeho hbitým prstům. "Teta pomáhá mě, tomu lepšímu" vyplázl na něj jazyk Dany a šel mi na pomoc. Ale ani dva jsme ho nepřeprali a to byl unavený a pořádně se nevyspal už asi týden. Měl prostě sílu. Přepral nás oba a ani se u toho moc nezadýchal. Zato já i Dany jsme byli naprosto vyždímaní.

Leželi jsme na trávníku a odpočívali. Tren měl hlavu položenou v mém klíně, vypadal tak klidně a oddechoval tak vyrovnaně, že jsem si myslela, že spí. "Teto…" "Pst" umlčela jsem Danyho. "Já nespím" ozval se Tren. "Jen odpočívám" dodal a otevřel oči.

"Odpočiň si lásko, běž si lehnout" domlouvala jsem mu. "Nemůžu, za 2 hodiny mám schůzku s Dantem" zavrtěl hlavou. "Tak mu vyřiď, že mu vzkazuji, že máš zakázáno se přetěžovat a dneska prostě nepřijdeš" nedala jsem se.

"To nejde. Neboj, já to zvládnu" políbil mě na čelo. Nechala jsem ho tedy ať dělá, co uzná za vhodné. Večer mi pak podrobně vyprávěl, co se u Danteho dělo. Jejich plány už začaly nabírat podrobnou podobu. Čím byly podrobnější,tím víc jsem si uvědomovala, že už brzy se můj život drasticky změní. Každou noc, když jsem usínala v Trenově objetí, jsem si užívala naše společné chvíle. Kdo ví, co nás bude čekat.

*****

"Dany, co by si řekl malému výletu?" zeptal se Tren jednou u snídaně. "Super, ty dneska nemusíš pracovat?" ptal se Dany s plnou pusou. "Ne, vzal jsem si volno. Vyrazili bychom do přírody" usmál se Tren.

Sklidila jsem ze stolu, ti dva se mezitím připravili. "Vrátíme se až k večeru, ano?" políbil mě na čelo. "Dobře" hlesla jsem a rychle si přitáhla jeho rty k polibku. Od té hádky mě líbal tak málo, že jsem skoro zapomněla, jak úžasné to s ním je.

Dany už ale netrpělivě čekal, a tak jsme naše loučení museli trochu urychlit. Tren pak odešel za svým synovcem a já se rozhodla pracovat trochu na zahradě.

V poledne mě přišel navštívit Dante. Tedy, mě ne, Trena. "Není tu, vzal si den volna a vyrazil s Danym do přírody" "Vím, že si vzal volno, ale myslel jsem, že bude doma s tebou. Na to, že tu máte Danyho jsem zapomněl. Zatraceně, když ho člověk potřebuje, tak tu není" bručel si pod vousy.

"Poslední dobou pracuje víc než dost, skoro nespí, neodpočívá. Zasloužil by si víc, než jen jeden den volna" zastala jsem se ho. "Já vím" řekl už klidněji a na stůl položil nějaké papíry. "Už je všechno připraveno, prošel jsem všechny detaily" říkal a prsty přitom bubnoval do těch papírů.

"Co kdyby ses hned teď sbalila a odjela?" navrhl mi, vypadal u toho naprosto vážně. "Vy vůbec nemyslíte na můj osobní život. Zabil by mě!" "Tomu nevěřím" pousmál se. "Až by mě našel, buď by mě zbil, za což bych byla radši, a nebo by se mnou zase nemluvil. Já bych se zbláznila a zabila bych se sama" upřesnila jsem to. "Nenašel by tě" zavrtěl hlavou. "Ale já chci aby mě našel, bez něho nikam nejedu" založila jsem si ruce na prsou.

Moje fantazie vytvářela naprosto živé obrazy. Já, jak sedím schoulená někde v úkrytu, nedaleko přistane Tren, ve tváři pološílený výraz, křídla unavená z dlouhého letu. Potom, když mě nachází, v očích úleva a vztek najednou a jeho strohé "Hm" na všechny moje otázky.

Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala. "Dobře, dobře, ať se za mnou zítra staví" kývl hlavou k papírům a odešel. Já se vrátila zpět na zahradu, tentokrát až do té nejzadnější části. Trochu mě překvapilo, když jsem tam našla starou rozbitou houpačku.

Nebyl problém ji spravit, vyměnit prkna a ztrouchnivělé provazy. Vyzkoušela jsem ji zatěžkávací zkouškou vlastního těla. Držela, je to dobré. Jen mírně jsem se pohupovala, dívala se na oblohu a přemýšlela…

"Anori?" ozvalo se moje jméno z předzahrady. "Tady miláčku!" zavolala jsem nazpátek. Přišel za mnou. Vyskočila jsem na nohy a skočila mu kolem krku. Trochu překvapeně na mě koukal, ale nechal se líbat i objímat. "Jak jste se měli?" ptala jsem se s úsměvem a posadila se zpátky na houpačku. Vždycky, když byl se mnou jsem měla hned lepší náladu. "Výborně, Dany ti to pak poví" také se usmál a postavil se tak, aby mě mohl houpat. "A kde je?" "U Juany, pak za námi přijde" Jemně mě odstrkoval, abych se nehoupala moc vysoko.

"Byl tu Dante" prolomila jsem to příjemné ticho kolem nás. "Co chtěl?" ptal se. "Přinesl ti nějaké papíry. Máš se u něj zítra stavit." Tu část, kdy po mě chtěl, abych odjela hned, jsem mu pro jistotu zamlčela. "Pak se na to podívám" kývl a zastavil houpačku. "Lásko, já tě vážně nerad ruším, ale mám docela hlad. Nemáme doma něco dobrého?" zeptal se opatrně.

"Jistě, že máme" odpověděla jsem. Otočil se směrem k domu a v tu chvíli jsem mu vyskočila na záda. Lekl se, ale naštěstí mě stačil chytit dřív, než jsem spadla. "Lásko, příště mě aspoň varuj" zabručel a nadhodil si mě, abych se mohla pohodlněji usadit. "Pro příště, broučku" políbila jsem ho za ucho a paže mu pevně omotala kolem krku.

Donesl mě až domů, kde mě pomalu postavil na zem. "Já tě miluji" zakřenila jsem se a líbala ho na rty. "Začínám si myslet, že jsi se zbláznila." "Zbláznila, ale do tebe" odtančila jsem do kuchyně, abych mu ohřála jídlo.

Jen co jsem položila talíř na stůl přišel i Dany. Večeře tedy proběhla za Danyho neustálého povídání. Tren ho učil základy chování a přežití v přírodě a Dany mi je teď všechny převyprávěl. Chtěl dokázat, že si je všechny pamatuje, Nik na takové věci prý nikdy moc nebyl.

Dany si pak šel brzy lehnout, z toho lezení po skalách, běhání po lese a zabíjení nebohých králíčků (gomene usagi-san) byl vážně unavený. My jsme seděli na pohovce a jen něžně jsme se mazlili a líbali. "Tvoje povinná hodinka usmiřování" zasmál se Tren, když mě líbal do dlaně. "Dobrý nápad, že?" zavrněla jsem, slastně zavřela oči a užívala si jeho hýčkání.

Když jsem oči otevřela, ležela jsem na pohovce sama, přikrytá slabou dekou. Tren seděl naproti v křesle a pročítal se těmi papíry. "Já tu usnula?" zamžourala jsem rozespale. "Ano" usmál se. Přešla jsem k němu a políbila ho na čelo. "Co bych bez tebe dělala?" zeptala jsem se a hladila ho po vlasech. "No, to nevím" zasmál se a odložil papíry stranou, aby se mohl věnovat zase jen mně.