"Ztráta" času

Slíbila jsem, že ještě ped odjedem na dovolenou vydám pokračování a svůj slib splním. Na další si ale budete muset počkat, protože pochybuji o tom, že tam budu mít čas psát. Znáte to, rodiče si musí vynahradit ten rok,c jsmena sebe neměli čas XD...Takže přeji příjemné počtení, zanechte m komeník a ozvu se po dovolené, ale snad ještě před soustředěním:

.

.

Ráno byla postel opět prázdná. Ležel v ní se mnou jen papír. Vzala jsem ho a ospale do něj mžourala. Byly tam nakresleny naše dvě postavičky, jak se milují ve velmi zvláštní poloze a ještě vzkaz: Dobré ráno, krásko. Přijď za mnou ven, je tam nádherně.

Rychle jsem vstala, spáchala ranní hygienu, oblékla si svoje nejlepší šaty (mimochodem, dárek od něj) a vyběhla ven. Hledala jsem ho na přídi, ale nebyl tam. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se do moře.

Někdo mě zezadu objal. "Co jsem ti říkal o tom nahýbání se přes okraj?" zazněl mi u ucha jeho melodický hlas. "Kdybys na mě pokaždé nevybafl ze zálohy, tak bych se nelekla a nespadla" oznámila jsem mu a otočila tvář k němu. Políbil mě na špičku nosu.

Pak si mě celou prohlédl. "Moc ti to sluší" usmál se. "Ty šaty jsou od tebe" oplatila jsem mu úsměv a jemně mu přitiskla rty na ty jeho. Ještě jsem se trochu bála chovat se nenuceně, jako předtím. On to ale asi už hodil za hlavu, protože si mě víc natočil a vášnivě líbal.

"Mimochodem lásko, co má znamenat ten obrázek?" zeptala jsem se, když jsem popadla dech. "Náš plán na dnešní večer" mrkl na mě a znovu mě líbal. "Počkej, co je támhle?" snažila jsem se říct, přes jeho rty, stále přitisknutých na těch mých.

"Tam přistaneme, další bod naší cesty" vysvětlil mi. "Hm" zabroukala jsem zamyšleně a hleděla na ostrov před námi. Něžně mi z obličeje odhrnoval pramínky vlasů, které mi vypadaly z drdolu. Je to definitivní, odpustil mi.

Ještě ten den odpoledne jsem přirazili k ostrovům. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem. "Tady to vypadá úplně přesně, jako obrázky z Malediv" říkala jsem a nevěděla, kam koukat dřív. "Vlastně vznikly úplně stejně, i když těm našim nehrozí záhuba" pousmál se a vedl mě někam jinam, než šel zbytek posádky.

Došli jsme na úžasné místo. Malá písečná plážička, oddělená od těch ostatních hustou džunglí z palem, modré čisté moře a malý domeček, postavený jen z bambusu a rákosí. Uvnitř nebylo nic jiného, než velká postel s nebesy. "Tady se ubytujeme my, co říkáš?" zašeptal mi Tren do ucha. "Nádhera" vydechla jsem a skočila mu kolem krku.

"Dneska už nic hledat nebudeme, co kdybychom si šli zaplavat?" navrhl. Nadšeně jsem souhlasila. Než stačil cokoliv dalšího říct, už jsem byla svlečená a plavala si v příjemně teplé vodě. Také se svlékl, a do vody skočil výstavní šipku. Rychlými dlouhými tempy doplaval ke mně. "Chtěl jsem ještě říct, pozor na žraloky". "Cože?" ptala jsem se hystericky a chytila se ho kolem krku.

"Dělám si srandu" smál se. Naštvaně jsem mu zatlačila na ramena, čímž jsem ho dostala pod vodu. Nedělalo mu problém vyplavat a ještě na mě chrstnout vodu. "Fajn, nechtěla jsem si namočit vlasy" žbrblala jsem. "Tak to jsi neměla do vody chodit se mnou" zasmál se jako bůh pomsty a natáhl se po mně. Uhnula jsem, i když jsem věděla, že mu stejně neuplavu.

Chytil mě do náruče. "Nadechni se" mrkl na mě. "Ne" zasténala jsem, ale poslušně se nadechla. Oba nás potopil. Když jsme byli pod vodou, začal mě líbat a hladit po těle. Bylo to tak krásné, ale nutná potřeba po kyslíku mě příliš brzy vyhnala nad hladinu. Vynořil se až chvilku po mě.

"Vůbec nic nevydržíš" smál se mi a znovu a znovu mě potápěl pod hladinu a líbal. "Už jsi se vyblbnul?" ptala jsem se, když jsem sotva popadala dech. "Ani ne" pokrčil rameny, ale pustil mě. Ještě chvilku jsme plavali a pozorovali barevné rybky pod námi.

Když slunce zapadalo a mě začaly docházet síly, vynesl mě z vody. Ještě chvilku jsme se procházeli po písečné pláži, pozorovali západ slunce a Tren se každou chvíli zastavil a sehnul se k polibku. Až pak mě odnesl směrem k naší chatičce. Tam mě položil na postel a sám si oklepal nohy od písku. Pomalu se vydal ke mně. Natáhla jsem nohu a opřela mu ji o prsa. "Nikam blíž, tohle je bezpečná zóna" vrtěla jsem se smíchem hlavou. Vzal mě za kotník a líbal mě na lýtko, postupně se dostával stále výš.

Pomalu se rukou sunul po mém těle. Přišlo mi to, jako bychom se milovali poprvé a objevovali svá těla. Na druhou stranu, on už velmi dobře věděl, kterým místům se má věnovat víc, aby mě tím dováděl k šílenství.

"Lásko, nemuč mě" prosila jsem ho, ale on jakoby mě neslyšel. Dál se věnoval dráždění, nenechal na pokoji ani jediný kus mého těla. Milování to bylo rychlé, divoké a vášnivé. Dlouho jsem ležela s rukou na srdci a čekala, až se jeho tlukot uklidní.

Bylo k půlnoci a já stále koukala do stropu. Bylo příšerné vedro, vzduch byl dusný, nedýchatelný. Nechápala jsem, jak Tren může spát. Opatrně jsem se vymanila z jeho náruče, hodila na sebe jen lehounké letní šaty a vyšla z naší chatky ven. Tam nebylo o nic lépe, než uvnitř. Sedla jsem si na zem, zády se opřela o chatku a čas od času si užívala slabý nápor větru, který rozčísl jinak stojatý vzduch.

"Co tu děláš?" ozvalo se za mnou rozespale. "Nemůžu spát. Je strašné vedro" odpověděla jsem a dál se dívala do černého moře. Posadil se na zem vedle mě. "Nemusíš tu se mnou být. Jdi si lehnout" poslala jsem ho. "Nechci tam být sám" odpověděl. Podívala jsem se mu do tváře. V bledém měsíčním světle vypadal úchvatně. Znovu jsem se zadívala na černou vodní hladinu.

"Trene, spíš?" zeptala jsem se šeptem, když už bylo dlouho ticho. "Ne" zašeptal nazpátek a vzal mě za ruku. "Mám strach" přisunula jsem se blíž k němu. "Z čeho?" zeptal se a pevně mě objal. "Co když tu moc nenajdeme? Co potom? Budu vám naprosto k ničemu. Nebudu schopná vám nijak pomoct" svěřila jsem se mu. "I kdybychom tu moc nenašli, budeme tě potřebovat, já tě budu potřebovat" upřel na mě svůj něžný pohled. "A hlavně, tu moc najdeme, nepřestanu, dokud ji nebudeš mít" konejšil mě.

"Ještě toho máme před sebou hodně, tak nepanikař." "A co když tu moc najdeme, ale já nebudu schopná ji správně použít?" ptala jsem se dál. "Budeš to umět, je to tvoje přirozenost, neměj strach. Navíc, vždycky tu budu s tebou, vždycky tu budu, abych ti pomohl, aby ses o mě mohla opřít" šeptal mi do ucha.

"Ty jsi měl být ten vyvolený. Na rozdíl ode mě víš, co máš dělat" zavrtěla jsem hlavou. "Lásko, já jen improvizuji" pousmál se. "Stejně by to dopadlo lépe" stála jsem si na svém. "To si nemyslím, obdivuji tu tvoji trpělivost, já už bych se na to dávno vykašlal."

Překvapeně jsem zamrkala. "To já bych měla obdivovat tvoji trpělivost se mnou" "To je zase jiný druh trpělivosti" kroutil se smíchem hlavou. "Ty přeci víš, že ti odpustím vždycky všechno" hladil mě po tváři. Zvedla jsem k němu pohled. Jednou mě lehce políbil na rty.

"Pojďme si zase lehnout" řekl, vytáhl mě na nohy a odvedl dovnitř. Pomocí kouzla vytvořil nad námi větrák, který alespoň trochu hýbal vzduchem. "Zbytečně se nevysiluj. Já to nějak zvládnu" snažila jsem se mu to rozmluvit. "Já tě zítra potřebuji použitelnou, ne abych tě nosil na zádech" usmál se a přitáhl si mě do náruče.

*****

Přišlo mi, že jen co jsem zavřela oči, jsem byla zase vzhůru. Tentokrát už ale svítilo slunce a cvrlikání ptáčků mě lákalo ven. Bosky jsem vyběhla ven a hledala svého dokonalého snoubence. Viděla jsem ho kousek od chaty, jak hází botou do palmy.

Přišla jsem až k němu a chvíli pozorovala jeho počínání. "Miláčku, co tu proboha vyvádíš?" ptala jsem se. "Snažím se nám shodit snídani. A dobré ráno" pozdravil a dál házel botou. "Nebylo by jednodušší na tu palmu vyšplhat?" utahovala jsem si z něj. "Nebylo by jednodušší vyvolat zemětřesení a to mango shodit?" obrátil se na mě s úsměvem.

On si dělal srandu, já to vzala vážně. Klekla jsem si na zem, dlaň položila do písku a odříkala jednoduché kouzlo, které rozechvělo půdu pouze pod tou palmou, která se před Trenem snažila uchránit svoje plody. Popadaly okamžitě.

"Víš, já to myslel, ze srandy. Nevěděl jsem, že to vážně umíš" řekl mi, když jsme spolu sbírali plody. "Umím, ale jen na malou omezenou oblast a nevydržím moc dlouho" přiznala jsem svoje slabiny. "I tak je to skvělé" usmál se.

Společně jsem si dali tuhle zdravou a lehkou snídani a hned potom se vydali hledat mojí ztracenou moc. Měla jsem na hlavě a ramenou šátek a na očích sluneční brýle, jednak proto, abych něco viděla a nedostala úpal, navíc ale Tren tvrdil, že jsem svým rodičům až moc podobná a že by mě mohl někdo poznat.

Nejdřív jsem nechápala, proč by moc mohla být zrovna tady. Nikdy jsem ty jejich porady moc neposlouchala, takže pro mě bylo vždycky velkým překvapením, kde jsme se zase ocitli. "Trene, řekni mi, proč tady? Vím, je to moje chyba, měla jsem vás předtím poslouchat, ale znáš mě" ptala jsem se ho. "Tady tví rodiče žili těsně předtím, než Eleona zjistila, že je v očekávání" odpověděl. "Aha, já myslela, že žili v Chamonu" zamyslela jsem se. "Žili pokaždé jinde, v Chamonu až během těhotenství a tvého útlého dětství" odpověděl.

"Trene, ty jsi byl u té bitvy? Když mi zabili rodiče?" zeptala jsem se tiše. "Ano" odpověděl. "A je mi líto, že jsme tvé rodiče nezachránili. Dostal jsem na starost zachránit tebe, o nic jiného jsem se nestaral" dodal k tomu tak tiše, že jsem měla problém mu rozumět. "Děkuju" objala jsem ho pevněji a už se na nic neptala.

Celý den jsme zjišťovali informace, kde mí rodiče žili, pracovali, kde trávili svůj volný čas a na těch místech jsme potom hledali. Tren tvrdil, že až najdeme to pravé místo, poznám to a moc se ke mně sama přihlásí. Moc jsem tomu nevěřila, ale budiž.

Večer jsme byli oba velmi unavení z toho celodenního běhání. Bohužel jsem opět neměli ani stopu. A nenašli jsme nic ani během dalších dní. Když naše marné pátrání trvalo už týden, rozhodl Tren, že odjedeme jinam. "Prohledali jsme všechno, co jsme mohli. A míst je ještě hodně. Měli bychom sebou hodit, ať ji máš co nejdříve" vysvětlil mi, proč to vzdal a jedeme jinam.

Takhle jsme prohledali spoustu míst. Všechna jejich dřívější bydliště, místa, o kterých se zmiňovali ve svých poznámkách. Ale hledali jsme bezvýsledně. Nikde ani nejmenší stopy. Lidé v těch místech si na mé rodiče většinou už nepamatovali, nebo se o nich báli mluvit. Nepomohlo ani když jsem jim ukázala tvář a oni se mohli přesvědčit, že jsem opravdu jejich dcera.

Byla jsem z toho hrozně zklamaná. Myslela jsem, že to bude víc akční, tohle mi přišlo spíš hodně beznadějné. Neměli jsme ani nejmenší tušení, nejmenší stopu, která by nás vedla dál. A to jsem byla policistka. Na hledání stop a souvislostí, bych měla být expert, no ne? Jenže zatím to byla jen ztráta času.

"Zkusíme navštívit jedno místo, o kterém si Dante myslí, že je tak moc nápadné, že by tam nikdy nic takového neukryli" navrhl mi jednou Tren. "Jistě, říká se: Pod lampou je největší tma" použila jsem lidské pořekadlo. On ho neznal, ale když o něm chvilku přemýšlel, uznal, že mám vlastně pravdu.

Probrali jsme to s kapitánem, který souhlasil. Nemusel se bát, že by za tu cestu nedostal zaplaceno. Všechno hradil Dante a já s Trenem jsme od něj dostali plnou moc, abychom se rozhodli, jak kde dlouho zůstaneme, kam pojedeme jako první a tak. S menší zajížďkou tedy neměl problém.

"Kam vlastně chceš jet?" ptala jsem se ho a objímala ho kolem pasu. Přitiskl si mě víc k sobě. "Na místo, kde se Eleona narodila, kde poté měla svatbu a já tam u nich zůstával" odpověděl a prsty mi zamotal do vlasů.

"Proč si Dante myslí, že zrovna tam nic nebude?" "Protože je to to první místo, kde by všichni hledali. Místo, které má tvoje matka přirostlé k srdci. Proto považoval za zbytečné, se tam jezdit dívat" "Ale ty to za zbytečné nepovažuješ?" "Ano i ne" pokrčil rameny. Nechápavě jsem k němu vzhlédla.

"Podle mě tam moc určitě ukrytá není. To by bylo moc nápadné. Ale možná nám tam nechala nějakou značku, kterou jsi schopná rozluštit jen ty, nikdo jiný. Třeba věděla, že se tam budeš chtít jednou podívat a doufala, že tu značku najdeš" vysvětlil mi. Znělo to dost logicky. "To je pravda. Chtěla jsem tě o to požádat, ale nebyla na to vhodná chvíle" přikývla jsem na srozuměnou.

Dantemu se náš plán moc nelíbil. Podle něj jsme mrhali časem. Dost ostře nám v dopise dal najevo, že se mu to nelíbí, ale já zavelela, že otáčet se nebude. Nikdo neměl námitky, a po mém výhružném dopise ani Dante ne. Tren to sledoval s úsměvem.

"Pořád se chováš, jako že nejsi nikdo zvláštní nebo důležitý, ale když na to přijde, dokážeš svého postavení řádně využít" smál se. "A o tom to je, ne? Musím využít, co mám. A když nám to pomůže…" pokrčila jsem rameny.

Ta zajížďka nebyla úplně tak malinká. Už chápu, proč se Dante tolik zlobil, ale na místo určení jsme jeli necelý měsíc. Vlastně jsme se vrátili téměř zpátky k místu odkud jsme vyjeli, podle Trena to byl týden cesty.

Bylo to celkem hezké místo, to jsem musela uznat. Zvědavě jsem se rozhlížela. Tren mě vzal za ruku a sebejistě mě vedl, bylo vidět, že se tu opravdu vyzná. Došli jsem až na malé náměstíčko, na kterém se rozkládala malá tržnice, kde lidé nabízeli své zboží. Tren na chvíli zastavil a bylo vidět, že přemýšlí. "Děje se něco?" ptala jsem se. "Dlouho jsem tu nebyl a trochu pozapomněl cestu" přiznal. "Nevadí, vzpomeneš si" stiskla jsem mu ruku a dál se rozhlížela.

Zaujala mě jedna žena. Byla menší podsadité postavy, vlasy medové barvy dlouhé do pasu měla sepnuté do spony, ve tváři upřímný a hřejivý výraz. Prodávala květiny, na své zákazníky se mile usmívala a až sem jsem slyšela její jemný hlas. Byla mi hrozně povědomá, i když jsem ji nedokázala zcela zařadit proč. Odkud jsem ji jen znala?

Tren, který už si asi vzpomněl sledoval můj pohled. "Chceš koupit květiny?" zažertoval, čímž svedl moji pozornost k sobě. "Ne," pousmála jsem se. "ale ta žena, co je prodává, je mi hrozně povědomá a já nevím proč" šeptala jsem mu, protože jsem se bála, aby nás neslyšela. Tren zaostřil na ženu, o které jsem mu řekla, že ji znám.

Cítila jsem, že trochu ztuhl. "To bývala služebná tvých rodičů a tvoje chůva. Jmenuje se.." "Nelly" vydechla jsem. "Ano" přikývl. "Musela jsi k ní mít velmi dobrý vztah, když si ji pamatuješ" usmál se. "Nepamatuji, jenom mi to teď tak problesklo" zamumlala jsem.

"Půjdeme ji pozdravit, třeba bude vědět něco, co by se nám hodilo" nadhodil Tren. "Co blbneš? Nemůžeš tam přeci jen tak přijít a říct: Ahoj, já jsem Tren a tohle je Anori, dcera Eleony a…a…to je jedno" táhla jsem ho zpátky. On byl ale silnější a tak jsme tedy šli za ní.

"Dobrý den, přejete si?" usmála se na nás. "Vezmu si tyhle" ukázal na jednu kytici, kterou mi potom dal. "Vy jste Nelly, že?" "Měla bych vás znát?" zeptala se zmateně. "Sloužila jste u pana a paní Hokaido, že?" zeptal se znovu. "Ne tak nahlas" napomenula ho. "A vůbec nevím, co po mě chcete" odpověděla odtažitě. "Poznáváte ji?" vzal mě za ramena a postavil před ni.

Chtěla něco odpovědět, ale jen se nadechla a nevěřícně na mě zírala. A když mi ještě z hlavy strhl šátek, přestala dýchat úplně. "To není možné" zašeptala. "Rychle, tady to není bezpečné" zavřela krámek a vedla nás kamsi. Rychle jsem procházeli mezi uličkami. Tren mi znovu přehodil přes hlavu šátek, na oči jsem si dala brýle, aby mě nikdo nepoznal.

Šli jsme rychle a zastavili až v bezpečí jejího malého skromného bytu. Nejdřív se Nelly ujistila, že nás opravdu nikdo nemůže sledovat a až poté se otočila. "Vyrostla jsi, ale vůbec jsi se nezměnila" usmála se a objala mě. "Jsi jim oběma tak podobná." Pak se otočila na Trena. Chvíli si ho zamyšleně prohlížela, ale pak jí zasvítily oči. "Ty jsi Tren, ten chlapec, co u nich dříve tak často zůstával!" vzpomněla si. "Ano" přikývl Tren s úsměvem. "Tak ráda vás oba vidím. Ale asi jste nepřišli jen tak, že?" mrkla na nás a odběhla do kuchyně, kde nám uvařila čaj a dala něco sladkého k zakousnutí.

"No, nepřišli jsme tak úplně za vámi, nevěděli jsme, že zde jste, ale asi nám můžete velmi pomoct" začal Tren. "Vy víte, že Eleona ukryla část její moci?" otázal se. "Ano, vím" přikývla opatrně. "A nejste první, kdo se na to ptá" zašeptala, jakoby se bála, aby ji nikdo neslyšel.

"A můžete nám pomoct?" zeptala jsem se stejně tak tiše. "Bohužel, ani mě Eleona nic neřekla. Nevěděl to dokonce ani Dylan" zavrtěla smutně hlavou. Tren si těžce povzdechl, bylo vidět, že ho to trochu mrzelo.

"Ale něco pro tebe mám" pohladila mě po ruce a odešla do jiného pokoje. "Kdo je Dylan?" zeptala jsem se Trena šeptem. "Tvůj otec" pousmál se. "Aha." Tohle bylo poprvé, co jsem slyšela jeho jméno.

Nelly se vrátila. "Tohle mi paní Eleona dala pár dní před tím, než se stala ta katastrofa. Chtěla, abych ti to dala. Bohužel, po tom útoku, jsem se k tobě nemohla dostat, zavedla se bláznivá pravidla, že jsme se k tobě dostali jen na povolení. Než jsem ho získala, byla jsi už na Zemi" řekla a podala mi krabičku. Byl v ní stříbrný náramek.

Okouzleně jsem si ho prohlížela, tohle byla jediná věc, kterou jsem měla po svých rodičích. "Děkuji" zašeptala jsem. "Nemáš za co, měla jsi ho dostat už dávno" pokrčila smutně rameny.

Ještě chvíli jsme si povídali. Tedy jen my dvě, Tren mlčel, jen občas prohodil nějaké slovo. Přemýšlel. Zajímalo mě o čem, ale rozhodla jsem se, že to nechám až na potom, až budeme někde sami.

"Tak ráda jsem vás viděla. Když všechno dobře dopadne, určitě mě budete muset zase navštívit" políbila mě na obě tváře, stejně tak i Trena a pustila nás. Vydali jsme se zpět k lodi. Připravila jsem se, protože toho bylo hodně, co jsme spolu museli probrat.