Na vlnách

Opět se vám hlásím s pokračováním. Film jsem úspěšně dokončila, navíc jsem enšla ani do práce, takže se mi povedlo vytvořit poněkud dlouhý díl, i když děj v něm moc nehledejte, to teprve přijde. Bez té omáčky by to ale nešlo, že? Na co se můžete deska těšit? Už nadpis napovídá, že se nám to tu bude trochu houpat a to nejen zem pod nohama ale i atmosféra ve vztazích. Jen pěkně čtěte a nechte i tu komentář:

Zhluboka jsem do plic nasála slaný vzduch. Byl těžký, špatně dýchatelný a cítit rybinou, přesto jsem ho přijala jako příjemnou změnu. Zastavila jsem Minet a seskočila z ní. Tohle jsem si musela prohlédnout v klidu.

Trena moje náhlá zastávka trochu překvapila, ale velmi brzy si všiml, že ho nenásleduji, a proto se otočil. Vrátil se ke mně a taktéž sesedl. "Nádhera, co?" zeptal se a položil mi ruku na kříž. "Úžasné, zatím to nejkrásnější místo, které jsem viděla" odpověděla jsem.

Přístav v přímém slunci vypadal jako pohádkové místo. Já jsem u moře nikdy nebyla, možná jako dítě, ale to si nepamatuji. Kanada má sice obrovská pobřeží, ale moře je hrozně studené, co bych tam tedy dělala?

Tady to vypadalo jako v těch filmech, kde se zamilovaná dvojice prohání po bílé písečné pláži, kolem šumí moře a křičí racci. Jediný rozdíl byl v tom, že v tomto přístavu bylo velmi rušno. Spousta lodí, lidí, nejspíš obchodníků, kteří na sebe křičeli, prostě to tu kypělo životem.

"Pojď, ať na nás nečekají" pobídl mě Tren a vyšvihl se zpět do sedla. Mě se moc nechtělo, ale nic jiného mi nezbylo. Nasedla jsem na Minet a následovala Trena. Dlouhými kroucenými ulicemi jsme pomalu sestupovali blíž k nábřeží. Jeli jsme pomalu, mohla jsem si všechno podrobně prohlédnout.

"Mohla bys dávat pozor? Je tu dost lidí, snadno se ztratíš, a mě se nechce tady pobíhat a hledat tě. Drž se u mě, ano?" domlouval mi Tren, bylo na něm vidět, že je z mého chování nervózní. "Dobře" povzdechla jsem se a zařadila se těsně vedle něj. Očividně si oddechl.

Proplétali jsme se davem a já byla ráda, že jsem Trena poslechla. Neuměla jsem si představit, že bych se tu měla vyznat bez něj. Konečně Tren odbočil pryč z davu, který si poklidně proudil dál. Sesedli jsme a postupovali k lodím, zakotveným nedaleko.

"Podrž je a počkej tu na mě" řekl mi Tren a vydal se k jedné z nich. Zvědavě jsem si stoupla na špičky, abych viděla, co se děje. Tren doběhl k nějakému muži a začal se s ním o něčem bavit. Ten muž vypadal dost přísně, byla jsem ráda, že mám od něj dostatečný odstup. Tren povídal, potom ukázal na mě, ten muž si mě přeměřil pohledem, pak se usmál a podal si s Trenem ruku. Ten na mě zamával, ať jdu k nim.

Poslechla jsem. "Anori, tohle je kapitán lodi, na které poplujeme" ukázal na toho muže, se kterým se bavil. "Těší mě, jsem Mick" podal mi velkou a umaštěnou ruku. Opatrně jsem si s ním potřásla. "Anori". Vůbec jsem nevěděla, co mám od tohohle čekat.

"Řeknu chlapům, ať vám naloží koně, vyplujeme tak za hodinu, zatím se tu můžete trochu porozhlédnout." "Díky" pousmál se Tren, vzal mě za ruku a odváděl mě pryč. "Ten chlap se mi nelíbí" špitla jsem, když jsme byli dostatečně daleko. "Proč?" zeptal se Tren a objal mě kolem pasu. "Nevím, je divný, jde z něj strach" pokrčila jsem rameny. "Spíš respekt, ale přesně někoho takového potřebujeme" přikývl.

Sundali jsme si boty a bosky se procházeli po písečné pláži. Pro mě to bylo něco úplně nového. Smála jsem se a nastavovala tvář sluníčku, on mě jen s úsměvem pozoroval. Když jsme docházeli až ke kamenným schodům vedoucím zpět na hlavní ulici, stále plnou lidí, zastavil se.

"Měli bychom se pomalu vracet, ať neodplují bez nás" řekl a otočil se do směru, kterým jsme přišli. "Počkej" zavolala jsem za ním. Doběhla jsem ho a pevně ho objala. Překvapením zůstal stát jako přimrazený, to on byl vždycky ten, kdo mi projevoval lásku objetím a polibky. "Co se děje?" ptal se, když se trochu vzpamatoval. Pochopil to úplně špatně.

"Chci ti poděkovat" odpověděla jsem s úsměvem a dlouze ho políbila. "Ještě nikdy jsem nebyla na pláži, nikdy jsem neplula na lodi, nikdy se o mě nikdo tak hezky nestaral." "Není to moje zásluha" odvrátil pohled. Zdálo se mi to, nebo se opravdu červenal? "Ale je, koho jiného?" ptala jsem se a líbala ho na tváře, nos a čelo. Několikrát mě políbil, pak mě vzal za ruku a vedl zase zpátky k lodi.

Došli jsme právě včas, už bylo naloženo vše potřebné a chyběli jsme jen my dva. Že tahle cesta bude trochu problém jsem postřehla hned, jak jsem vstoupila na palubu, která se se mnou zhoupla. Přistála jsem akorát Trenovi v náručí. "Kam jdeš?" ptal se mě se smíchem a držel mě, protože já nebyla schopná stát rovně.

"Vyplouváme" ozval se zvučný hlas jednoho z posádky a loď se odrazila od břehu. V tu chvíli jsem Trena pevně chytila za košili, protože loď se rozhoupala ještě víc, než před tím. "Tohle bude trochu problém" bručela jsem, když jsem s jeho velkou pomocí dostala do kajuty, kde mě posadil na pohovku. "Zvykneš si a pak to bude dobré" usmál se a pohladil mě po tváři. "Jdu se tady trochu porozhlédnout, nikam nechoď" zakřenil se a odešel. Jako kdybych já měla někam jít, možná tak se plazit a do toho se mi nechtělo.

Vrátil se za necelou hodinku. Prošel prý celou loď, už se zorientoval a ví, kde co je. "To je fajn, aspoň budeš rychleji zpátky až tě pro něco pošlu" usmála jsem se. "Ty si docela věříš lásko" zasmál se, ale objal mě a políbil na čelo.

Trvalo ještě dva dny, než jsem si zvykla natolik, abych se mohla volně pohybovat bez jeho opory a aby mi nebylo špatně. Tren se mi sice smál, protože jsem byla v jednom kuse zelená a ohnutá přes zábradlí, abych jim nepozvracela čistou palubu, ve skutečnosti ale bylo vidět, že si o mě dělal starosti. Teď, když už mi bylo líp, se ulevilo i jemu.

Nakláněla jsem se přes zábradlí, tentokrát ne proto, že by mi bylo špatně, ale proto, že jsem pozorovala vlny, které vznikali, jak si naše loď prorážela cestu vodní masou. "Nespadni" chytil mě najednou Tren kolem pasu. Vyjekla jsem, protože jsem se ho hrozně lekla. "Kdybys na mě nevybafl, tak bych se nelekla a nespadla" hubovala jsem ho, ale on se smál. "Promiň, nemohl jsem odolat" snažil se uklidnit, ale pokaždé, když se podíval na mojí zamračenou tvář se rozesmál znovu. Nakonec jsem to vzdala a s pořádnou herdou, mířenou do jeho ramene se rozesmála taky.

"Podívej se tamhle" naklonil se až ke mně a ukázal někam do dáli. "Co tam mám vidět?" ptala jsem se. Viděla jsem jen šedo-modrou oblohu, která ostře kontrastovala s tmavě modrým mořem. "Možná je pro tebe ještě příliš brzy" zavrtěl hlavou. "Je divné, že vidíš něco, co já ne" konstatovala jsem.

Naklonil se ještě blíž. "Támhle, kdybys viděla, jsou…" povídal, ale já ho přestala poslouchat. Místo toho jsem se snažila uklidnit svoje rychle bijící srdce. Když byl takhle blízko, musel to určitě slyšet, ale dělal, jako že ne. Já za to nemůžu, že se mnou jeho blízkost takhle cvičí. Vzpomněla jsem si na dobu před pěti lety, kdy nastoupil ke mně na oddělení.

Seděla jsem u počítače a stále znovu a znovu si pouštěla videozáznam z dálniční kamery. Ať jsem se snažila sebevíc, nic zvláštního jsem neviděla. Auta jela a najednou byla v sobě. Unikal mi ten moment, kdy se stalo něco, co to celé způsobilo.

"Tady, vidíš?" ptal se Tren, můj nový kolega, velmi krásný a hlavně až moc přitažlivý. Nedokázala jsem se soustředit, když byl se mnou v jedné místnosti. "Co mám vidět?" ptala jsem se tiše, abych zakryla, že se mi rozrušením klepe hlas. "Tady, pusť to ještě jednou…vydrž….a stopni to…tady, vidíš?" naléhal, přitom se naklonil blíž ke mně, aby mi to mohl ukázat.

Moje srdce v tu chvíli zařadilo rychlost sprintu. Přála jsem si, aby se tak blízko nenakláněl, nebo aby se naklonil ještě blíž. Vůbec jsem nedokázala vnímat, co mi říkal, co jsem měla vidět. Byl tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku, a mohla jsem se dotknout jeho krásné tváře anděla…

Zamrkala jsem. Byla jsem zase zpátky na lodi, před sebou jsem stále nic neviděla. Tren už se nenakláněl tak blízko, mlčel a asi čekal. "Ehm…říkal jsi něco?" zeptala jsem se rozpačitě. "Chvíli jsme něco povídal, ale když jsem zjistil, že neposloucháš, nechal jsem toho" pousmál se. "Tomuhle se říká zákon schválnosti. Když máš jednou za rok povídavou chvilku, tak já zrovna nedávám pozor. Teď budeš zase mlčet a to ti budu pečlivě naslouchat.

Díval se na mě s pozvednutým obočím. "Já přeci nemlčím pořád" řekl nakonec. "Ale mlčíš často, až moc" odporovala jsem. "Spousta věcí se dá říct beze slov" namítl. Na to jsem neměla co říct.

"O čem jsi vůbec přemýšlela?" zeptal se najednou. "Proč se ptáš?" "Zajímá mě, co bylo zajímavější, než moje přednáška o tom, co nás čeká" rozesmál se. "Vzpomínala jsem. Na dobu, kdy si u mě pracoval. Víš, jak jsi se teď naklonil, úplně stejné to bylo, když jsme hledali toho piráta silnic, taky jsem se nemohla soustředit a srdce mi bilo jako o závod a…" zasekla jsem se. Zase jsem toho řekla víc, než jsem chtěla.

Zamyšleně se na mě díval. "Srdce ti bilo jako o závod a ty jsi se sama se sebou prala se strašnou touhou mě pohladit po tváři anděla" pronesl a odvrátil pohled do dálky. "Strašně mi leze na nervy, že jsi mi mohl číst myšlenky. To jsou moje soukromé záležitosti" založila jsem si ruce na prsou.

Otočil se zpátky ke mně. "Kolikrát ti mám říkat, že těm soukromým myšlenkám vděčíš za to, že jsme spolu? Strávil jsem spoustu času odříkáním všeho a všech. Odříct si tebe by bylo sice těžké, ale dokázal bych to, kdybys ovšem ty nechtěla to samé" říkal a přitom se mi díval zpříma do očí. Nervózně jsem ucukla pohledem.

"A náhodou, bylo hezké to od tebe slyšet" pousmál se. Červenala jsem se a klopila pohled. Bylo mi trapně, že slyšel a navíc si i pamatuje všechny moje milostné výjevy a ostatní myšlenky o něm, které jsem si vysnila. Byla jsem ale i polichocena, že právě já můžu za to, že se odvážil si se mnou něco začít.

Pomalu jsem mu položila hlavu na prsa a objala ho. "Co ty, moje zamilovaná šéfová" "Co by, můj krásný kolego s tváří anděla" usmála jsem se a nechala se od něj líbat. "Řekneš mi znovu, co jsi říkal o tom, co nás čeká?" zeptala jsem se a zamrkala na něj prosebnýma očima. Chvíli si mě nevěřícně měřil pohledem. "A budeš mě poslouchat?" zeptal se nakonec s úsměvem. "Samozřejmě, jsem jedno ucho" provedla jsem ten nejlepší prosebný pohled, kterého jsem byla schopná. Zhluboka si povzdechl a začal vyprávět.

*****

Povečeřeli jsme s posádkou jako každý večer a pak se odebrali do naší kajuty. Dala jsem si rychlou sprchu, pitnou vodou se totiž nesmělo plýtvat a zalezla si do postele. Tren následoval mého příkladu a za chvíli už jsme se k sobě tulili pod peřinou.

"Dneska jsem utahaný, jako pes" povzdechl si Tren, objal mě kolem pasu a přitáhl si mě na prsa. "Tak spi, kdo ti brání?" usmála jsem se a něžně ho pohladila po tváři. Přikývl. A netrvalo dlouho a spal jako nemluvně.

Dívala jsem se mu do uvolněné tváře. Poslední dobou se hodně a často mračil, nebo měl obličej vážný. Celá tahle akce mu dělala starosti. Okamžiky kdy se smál byly jen vzácné. Zajímalo by mě, co se mu zdá. Jestli má krásné sny o mě, stejně jako já o něm, nebo jestli se mu zdá o samých starostech a problémech.

Jenže to by si nesměl bránit myšlenky. Jen tak zkusmo jsem se pokusila najít hranice jeho mysli. Přesně jak jsem si myslela, pečlivě postavená a pevná zeď. Napadlo mě, jestli by se dala nějak prolomit. Přes den určitě ne, všechno si pečlivě hlídá.

Ale v noci je obrana slabší, je to mechanický reflex. Možná kdyby se správně zatlačilo, tak by to povolilo. Dál jsem se mu dívala do tváře a vlastně naprosto samovolně, aniž bych k tomu měla nějaký vedlejší motiv kromě zvědavosti, jsem zatlačila na jeho obranu.

K mému obrovskému překvapení opravdu povolila, na setinu vteřiny jsem měla možnost vidět všechno, co mu kdy prolétlo hlavou. Tren byl ale okamžitě vzhůru. Mohlo mě napadnout, že to bude velmi citlivě spojené s jeho vnímáním.

Sklopila jsem hlavu. "Lásko, nenuť mě, abych ti přestal důvěřovat" pronesl šeptem. "Ne, to ne. Nevykládej si to špatně. Nechtěla jsem nic zjistit, nebo tak, já jenom…byla jsem zvědavá, jak to funguje v noci, když nad tím nepřemýšlíš. Já bych přeci nikdy…ty víš, že…vážně jsem nechtěla…hrabat se ti v soukromí….věř mi, já…" začala jsem se bránit, ale spíš jsem vypadala jako přistižené dítě.

On mlčel. "Nezlob se, prosím. Já už to nikdy neudělám. Tedy, ne že bych to teď udělala schválně. Nezlob se" zašeptala jsem znovu. "Já se přeci nezlobím, to sis vydedukovala sama" pronesl překvapeně. "Když já…" "Už o tom nemluvme. Já ti věřím, že jsi neměla žádné vedlejší úmysly…" "Samozřejmě, že ne" skočila jsem mu do řeči. "Spíš bys mohla vidět něco, co bys vidět nechtěla. To jsem chtěl říct, než jsi mě přerušila" pousmál se a opět se pohodlně uvelebil.

Tentokrát si mě ale přitáhl těsněji k sobě a rty mi přitiskl do vlasů. Srdce se mi opět rozeběhlo rychleji, než by mělo. A jelikož jsme na sobě leželi těsně nalepení, samozřejmě to cítil. "Aspoň nebudeš myslet na takové blbosti" zašeptal mi do ucha, které mi následně stiskl zuby.

"Děláš jako bych to měla dopředu naplánované" řekla jsem skoro plačky. "Tak jsem to samozřejmě nemyslel. A nebreč mi tady" dodal ještě, když se mi velké slzy skoulely na jeho hrudník. "Vždyť já ti věřím" šeptal a houpal mě v náručí. "Můžeš se podívat, dokážu ti to" zvedla jsem k němu uslzené oči a odstranila svoji obranu myšlenek.

Chvilku váhal, bylo vidět, že by byl moc rád, kdyby měl moje myšlenky zase pod kontrolou. "Ne, věřím ti. Braň si je" zavrtěl nakonec hlavou. Ještě chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem si svoje myšlenky nechala zase jen pro sebe. "Už spi, a žádné blbiny" upozornil mě a zavřel oči.

Rychle jsem následovala jeho příkladu. Pevně jsem se k němu tiskla, měla jsem strašnou potřebu mu to vynahradit, jenže on teď spal a rozhodně jsem ho nemínila vzbudit. Byl skvělý, toleroval mi snad úplně všechno.

*****

Fajn, našla jsem první věc, kterou mi netoleroval. "Říkám že ne a to je moje poslední slovo" zavrčel. "Já jsem ale ještě neskončila. Proč ti to tolik vadí?" ptala jsem se, už značně rozzlobená.

Abyste pochopili, bylo léto a teploty vystupovaly do zázračných výšin. Tren i celá posádka si vesele běhali jenom v kraťasech, bez trička. Já se ale musela pařit v po kolena dlouhých šatech. Jakékoliv moje návrhy na menší úpravu, tím myslím alespoň zkrácení, Tren rázně odmítal.

Dneska jsem se kvůli tomu ráno zase pohádali. Nebyla to tak velká hádka jako ta první, ale přeci jenom jsme ráno nezačali nejlépe. Když jsem tedy vyšla ven, s vědomím, že budu za chvilku naprosto zpocená, vyběhla z kuchyně kuchařka, po mě jediná žena na celé palubě, jen v kraťasech a podprsence od plavek.

Tak jsme tedy byli zavření v naší kajutě a hádali se o tom, proč ona pravidla porušovat může a já ne. "Já mezi námi nevidím rozdíl" namítala jsem. "Já jich vidím hned několik a to dost značných. Za prvé, ona je svobodná, pokud vím nemá ani žádnou bližší známost, kdežto ty jsi zasnoubená" řekl a oči zabodl do prstýnku na mé levé ruce.

"A za druhé, ty nejsi nějaká kuchtička s podpalubí, jsi naše vyvolená, počestná žena, která se nepotřebuje před ostatními ukazovat, aby si vydobyla alespoň trochu uznání" dokončil svou myšlenku.

"Takže o tohle ti jde? Že bych ti dělala ostudu? To už ti stejně dělám, žádná změna. Všimla jsem si, že se před ostatními chováš jinak, než v soukromí. Stydíš se za mě? Že se chovám jinak?" vyčetla jsem mu. Byla jsem rozzlobená a pro ostré obvinění jsem nešla daleko.

"Jak sem pasuje tohle?" rozčiloval se. "Nepasuje, začala jsem novou kapitolu" odsekla jsem. "Já vůbec netuším, jak jsi přišla na to, že se za tebe stydím?! Nikdy jsem nic takového neřekl, ani to nenaznačil. Ale zpět k našemu tématu. Chci toho tak moc, když bych si přál, abys alespoň jednou dodržovala zavedené konvence? Nic jiného po tobě nechci. Dokonce jsem se smířil s tím, že budeš chodit do práce. Tak alespoň v téhle věci mě poslechni" rozvášnil se.

Založila jsem si ruce na prsou. "Najednou chceš, abych dodržovala konvence? Kam se podělo to "Mám tě rád takovou jaká jsi. Líbí se mi, že jsi svá, originální"." citovala jsem ho s notnou dávkou sarkasmu.

Zavřel oči a promnul si spánky. Známka toho, že ho hádka se mnou už unavuje, ale nehodlá se vzdát. "To ano, ale…" "Co ale?" vyštěkla jsem. "Právě že ale. Tohle se mi prostě nelíbí. Nemůžeš mi alespoň jednou udělat něco po vůli?" zeptal se mě, přitom mě vzal za ramena a zatřásl se mnou.

"Až mi dáš jeden rozumný důvod" vymanila jsem se z jeho poněkud silnějšího stisku. "Stačila by ti moje žárlivost?" pozdvihl jedno obočí. "Tohle je ten důvod? To bych ale mohla dělat žárlivé scény taky. Ty tu taky běháš, no, ještě míň než do půl těla. Mohla bych žárlit třeba zrovna na tu kuchařku. Nebo je někdo z nich gay" dodala jsem o něco tišeji.

Propaloval mě přísným pohledem. "Dobře, vzdávám to. Když ti to udělá radost a ušetří ti to pár vrásek, budu se pařit v dlouhých šatech. Spokojený?" "Nadmíru" pousmál se a opatrně mě objal. "Ale bude mě to hrozně, ale hrozně štvát. Zase jsi si prosadil svoje" hubovala jsem.

"Jak zase? Právě že já ti vždycky ustupuji" podivil se. Pevněji jsem ho objala. Sklonil se k polibku, ale uhnula jsem hlavou dozadu. Normálně by toho nechal, když jsem nechtěla nenaléhal. Dneska ale vycítil, že si s ním jen hraji. S pousmáním se přiblížil znovu a já znovu uhnula. Ještě dvakrát jsem mu nedovolila se mě dotknout, než jsem se mu poddala.

Polibek to byl dlouhý, vášnivý, jemně jsem mu stiskávala spodní ret zuby, v ústech cítila pohyby jeho jazyka. Proč jsou polibky po hádkách vždycky ty nejsladší?

Odešel zpátky na palubu a mě tu nechal samotnou, jen s mými myšlenkami. Můj život je vlastně stejný jako tahle cesta. Stále na vlnách. Ale každému pádu musel předcházet vzestup. A za pocit, být na vrcholu to přece stojí ne? A cestou dolů alespoň jeden zažije trochu adrenalinu. Navíc, Tren mi nahoru vždycky pomůže. On je taková moje malinká výjimka. Stále mě tlačí před sebou, abych se nahoru dostala hlavně já, ale on sám se za mnou většinou nevyškrábe. Je ohromně nesobecký. Miluji ho, kéž bych mu to mohla dokázat. Zatím mi přijde, že ho stále přesvědčuji o tom, že pro něj nejsem dost dobrá.

"Nahoru musí každý sám, dolů už ti všichni pomohou" - jak smutně pravdivé. Alespoň, že Anori to má jinak :)

možná jsem to nenapsala, ale jejich loď je taková ta správná plachtnice...žádná motorová obluda ;)