Otrokyně

Takže jsem sebou trochu hodila a přidávám další díl. Už předem upozorňuji, že konec se vám nebude líbit, ale co, vy to snad přežijete ;). Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

Tu noc jsem měla velmi neklidné spaní. Jednak Tren zůstal na palubě a popíjel tam s ostatními, takže jsem tu byla sama. A hlavně jsem měla takový divný pocit, že se něco stane.

.

Viděla jsem místnost zahalenou do šera, jinak ale vypadala naprosto normálně. Na posteli ležela černá kočka, ale do tváře jsem jí neviděla. Pak se z vedlejších dveří vynořil muž. Byl pohledný, ale v obličeji měl ztrhané rysy, snad ze smutku, nebo z těžkého rozhodování.

Vidění se změnilo. Byla jsem v místnosti, která byla nejspíš v nějakém sklepení. Kolem hořeli svíce a uprostřed stála černá rakev spoutaná těžkými řetězy s bytelným visacím zámkem. Znovu se objevil ten muž, co byl v tom první pokoji. Rakev se otevřela, v ní bylo tělo mladého hezkého muže, spoutané stejnými řetězy a taky taková malá ozdobná skříňka.

Probudila jsem se, musela jsem se posadit, abych ten sen mohla rozdýchat. "Co se děje?" ptal se Tren, který se zrovna svlékal a chystal se do postele. Prohrábla jsem si vlasy, neschopná slova. "Zlato, to bude v pořádku. Další špatný sen?" ptal se a přitom mě hladil po tváři.

Přikývla jsem. "Chceš si o něm promluvit, ukázat mi ho?" povídal dál. Používal na mě stejné postupy jako na výslechy dětí. Neustále se ptáte, komunikujete s nimi, touhle metodou se pak většinou dostanete k tom, co potřebujete. A on to uplatňoval na mě.

Chvíli jsem váhala, zda mu svůj sen ukáži nebo nikoli. Byla možnost, že bude zase žárlit, že se mi zdá o nějakých mužích, navíc dost pohledných. Když mu ho ale neukážu, bude mě podezřívat, že je to něco mnohem horšího, než to je.

"Nemusíš to dělat" pousmál se Tren a pokračoval ve svlékání. Mlčky jsem ho pozorovala. Pohled na jeho nahé tělo mě rozptýlil, byla jsem schopná zase trochu reálněji uvažovat. Počkala jsem, až si ke mně lehne. Přivinula jsem se k němu a s pohledem upřeným hluboko do jeho očí jsem mírně zatlačila na jeho obranou zeď. Na vteřinku povolil, abych se mohla dostat dovnitř a opět uzavřel nás oba dohromady.

Byl to úžasný pocit, být s ním jedna mysl. "Tak mi to ukaž" ozval se uvnitř mé hlavy jeho melodický hlas. Skoro jsem zapomněla, proč jsme to dělali. Ukázala jsem mu svůj sen a pevně se k němu tiskla. Mlčel, občas mě lehce pohladil po paži.

"Nechápu, co to má znamenat" prohlásil, když moje vidění skončilo. "Třeba to nic znamenat nemá, byl to jen obyčejný sen" uklidňovala jsem ho a tím i sebe. "Tvoje sny nikdy nejsou jen tak" namítl, ale jinak to nekomentoval. "Uvidíme, co se z toho vyklube" přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno.

Chvíli bylo ticho, pak jsem slyšela jeho tichý smích. "Co je tu k smíchu?" nechápala jsem. "Vážně jsi se bála mi ten sen ukázat, protože bych mohl žárlit?" smál se. No jistě zapomněla jsem, že naše mysli jsou stále spojené a on si opět může přečíst všechno, co mě kdy napadlo.

"Ano, jsi totiž žárlivost sama" pronesla jsem sarkasticky. "Nemůžu za to, že mi tě chce každý vzít" ozval se tak ublíženým tónem, že jsem měla sto chutí ho zlíbat a milými slovy ho přesvědčit, že se nedám.

"Neměl bys takhle manipulativně působit na lidi" zabručela jsem, když jsem se snažila pochytat svoje rozlítané myšlenky. "Takhle to působí jenom na tebe" usmál se a udělal mi prostor, abych si svojí mysl mohla stáhnout k sobě. Moc se mi od něj nechtělo, cítila jsem se strašně v bezpečí, když jsem byla u něj.

"Ale zpět k tématu. Já si nepřipadám jako moc žádané zboží. Znám opravdu jen pár případů, ale rozhodně si nemyslím, že by každý…" snažila jsem se popřít to, co on řekl. "To proto, že se po tom nedíváš. Měl bych si tě přivázat na provázek, aby každý věděl, že si tě nenechám vzít" "Prosím tě, žádné provázky" zhrozila jsem se. Byla jsem si jistá, že by to opravdu udělal.

"To byl vtip" smál se. "Radši spi, jo? Nebo tě napadne ještě něco horšího" zakoulela jsem očima a snažila se sama dodržet svoje slova.

*****

Ráno jsem se probudila s pocitem, že je něco špatně. V posteli jsem ležela sama, což se mi už dlouho nestalo. "Trene?" ptala jsem se tiše. "Copak?" ozvalo se z druhé strany místnosti. Otočila jsem se tím směrem a všimla si svého oblečení. V tomhle jsem rozhodně spát nešla.

Byly to velmi hezké šaty z drahých látek, upravené tak, aby vypadaly obyčejně až na docela odvážný výstřih. Proč je mám, proboha, na sobě? Na krku se mi houpal mě naprosto neznámý šperk a chyběl mi můj zásnubní prstýnek. "Já…co je tohle?" začala jsem větu, ale nedokončila ji. Chtěla jsem se zvednout a přejít k němu, ale tím pohybem se mi kolem kotníku cosi rozcinkalo. Já přeci nenosím nic na noze. Až po podrobnějším přezkoumání jsem zjistila, že je to slabý řetízek z perliček, od kterého vedl rovněž perlový provázek. Sledovala jsem ho až k jeho ruce, na které ho měl přivázaný.

"To snad nemyslíš vážně? Ty sis mě opravdu přivázal?" žasla jsem. V klidu přikývl. "Tohle přeci není nutné. Vždyť víš, že se za nikým ani neotočím" snažila jsem se ho přesvědčit. Mlčel. Začala jsem škubat za řetízek, vypadal slabě, ale bohužel nepovolil. Chtěla jsem použít svoji moc, ale k mému nemalému překvapení jsem zjistila, že to nejde.

"Tys ji zablokoval?" ptala jsem se nevěřícně. Opět přikývl. "Proč?" lomcovala jsem dál s řetízkem. "To nepřetrhneš" upozornil mě, vstal a přešel ke mně. Hned, jak se dostal do dostatečné blízkosti, jsem mu vrazila pořádnou facku. Nehnul ani brvou. "Dnes přistaneme v jednom městě, ve kterém si musíme s někým promluvit" řekl. "A proč sis mě tedy přivázal?" ptala jsem se nahněvaně. "Je to otrokář se ženami" zněla odpověď.

Hněv mě okamžitě přešel. "Já…ty….Trene, to přece nemůžeš myslet vážně" šeptala jsem zděšeně. Seděl naprosto nehnutě. Nachytala jsem se, že mi po tvářích tečou slzy. Vrhla jsem se mu kolem krku. "Já od tebe nechci, to nemůžeš" říkala jsem třesoucím se hlasem.

Pevně mě objal a jemně kolébal ve svém náručí. "Je to otrokář se ženami a mi od něj potřebujeme určité informace" řekl. "Slib mi, že mě nikomu nedáš, slib mi to!" plakala jsem. "To víš, že ne. Jsi jenom moje" šeptal a líbal mě přitom do vlasů. "Tak proč ty řetězy?" ptala jsem se a snažila se zarazit proud slz, který mi stékal po tvářích.

"Vzhledem k jeho zaměstnání tam nemůžeš přijít jako svobodná dívka, protože by tě okamžitě prodal, jsi mladá hezká, šla bys na dračku. Nemůžeš tam jít ani jako moje snoubenka, dostala bys mě do postavení, ve kterém by mi nic neřekl. Jedině takhle můžeš jít se mnou, vyhnout se nebezpečí a já se dozvím to, co potřebuji" vysvětloval mi a prsty mi přitom stíral slzy.

Pomalu jsem se uklidňovala. "Proč jsi mi to neřekl včera?" "Protože jsem si víc, než jistý, že by to neproběhlo v klidu. Nenechala by ses spoutat" odpověděl. Měl pravdu, nenechala. "Na osuš si slzy" podával mi papírový ubrousek. "Otrokyně kvůli svým otrokářům nepláčou" pousmál se. "Já ano, protože můj otrokář je mým snoubencem" zašklebila jsem se.

Hodil po mě taštičku s líčidly. "Nalič se, musíš vypadat věrohodně". Držel mi zrcátko, abych na sebe viděla. Mlčky jsem splnila všechno, co po mě chtěl. Nakonec jsem se nasnídala a společně jsem vyšli na palubu. Nikdo tam už nebyl, všichni byli ve městě. Na jednu stranu jsem byla velmi ráda, nechtěla jsem aby mě s tím provázkem viděl někdo "známý".

Vystoupili jsme z lodi a vyrazili jsme do města. "Vítej na nejodpornějším místě na světě, kde seženeš cokoliv a dostaneš jakoukoliv informaci" prohlásil cestou. Držela jsem se v jeho těsném závěsu, protože jsem se museli prodírat davy lidí a já nechtěla, aby se mezi nás někdo zamotal.

Viděla jsem kolem spoustu žen v šatech stejného střihu, jako jsem měla já a taky dost těch, které měly jen jakési hadry kryjící jen to nejdůležitější. Ty pěkně oděné, také otrokyně, jak jsem se později dozvěděla, se svých otrokářů pevně držely a tvářili se tak šťastně a povýšeně.

"Ty, co jsou stejně oděné jako ty, jsou osobní otrokyně. Slouží svým pánům jako milenky, jsou pro jejich osobní potěšení. Mají se vlastně celkem dobře, dokud ho neomrzí" vysvětlil mi, když jsem se ho na to ptala. Pevně jsem ho chytila za rukáv. "Jak můžete přehlížet tak nelidské chování vůči ženám?" ptala jsem se tiše. "Snažili se to tu kdysi zarazit, ale bezvýsledně. Navíc, ty otrokyně jsou většinou siroty nebo chudé dívky, které jejich rodiče prodali, nemají se zle, pokud se dobře chovají. S tímhle koutem nic nenaděláme" pokrčil rameny.

Vzal mě za loket a vyrazil kupředu trochu rychleji. Klopýtala jsem za ním, hlavu skloněnou, snažila jsem se zapadnout do svojí role. Popravdě, trochu jsem se bála, že když se nebudu chovat tak, jak by si představoval, nechá mě tam někde. A to bych opravdu nechtěla.

Došli jsme až k jednomu velkému domu, před kterým Tren zastavil. "Hraj svou roli, jinak se nic nedozvíme" řekl mi a zaklepal. Otevřela žena a aniž by se na nás podívala, nás pustila dovnitř. Čekali jsme v hale, která vypadala spíš jako luxusní obývací pokoj. Žasla jsem.

Přišel muž, starý, shrbený a seschlý a s oplzlým úsměvem si s Trenem podal ruku. Z tónu hlasu, kterým spolu mluvili jsem usoudila, že už spolu měli kdysi co dočinění. Radši nechci vědět, co potřeboval, že se spřáhnul zrovna s ním.

"Ta je tvoje?" zaskřehotal a změřil si mě mlsným pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. "Ano" kývl Tren. "Škoda, šla by na dračku a dostal bych za ni slušný balík" pronesl a zkoumavě se zadíval na Trena. "Není na prodej, nebyla zrovna nejlevnější a zatím jsem s ní spokojen" zavrtěl odmítavě hlavou a mě se ulevilo.

"Škoda, kde jsem byl, když se prodávala taková kočička. Je mladá, pěkná, zuby má taky všechny" říkal a přitom mi násilím otevřel ústa, aby se mohl podívat. "A určitě byla ještě panna. Zařádil sis, co?" rozchechtal se hlasem tak odporným, že jsem hrůzou ustoupila o krok dozadu. "No nic, pojďte za mnou a ty mi řekneš, co potřebuješ" ukázal na dveře za sebou.

Když jsme kolem něj procházeli sáhl mi na zadek a pevně ho stiskl. Vyjekla jsem překvapením i bolestí zároveň. Tren se okamžitě otočil. "Není na prodej, tak ji nezkoumej" varoval ho tvrdě. "Promiň, starý zvyk, je to jako železná košile, nezbavíš se jí" pousmál se, ale mě byl odporný.

Došli jsme do sálu, kde byla dvě křesla, menší konferenční stůl a asi 10 kurtizán, jak jsem si je nazvala, protože slovo otrokyně se mi rozhodně nelíbilo. Jak se Tren usadil, hned se k němu několik z nich vrhlo a začaly ho masírovat, hladit a všelijak jinak na něj sahat. Seděla jsem mu u nohou, nevraživě je sledovala a žmoulala v ruce jeho nohavici, protože jsem nevěděla, jestli v rámci své role můžu nějak zakročit nebo ne.

Ten, za kterým jsem přišli je mávnutím ruky odvolal, Tren si mě pak posadil do klína, stejně jako se tomu druhému usadilo do klína rozhodně víc žen, než bych řekla že se tam vejde. "Já čekám" zavrněl mi Tren do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

Střelila jsem pohledem vedle, kurtizány ho líbaly, hladily ve vlasech, po tváři, schválně odhalovaly výstřih. Tohle chtěl i po mě? Jemně jsem mu začala líbat krk a čelist a nahýbala se tak, aby měl dobrý výhled do mého schválně zdvihnutého dekoltu. Souhlasně se pousmál a nechal se ode mě hýčkat.

"Tak co tě sem přivádí, milý příteli" začal starouš. "Dlužíš mi laskavost" odpověděl Tren klidně. Čekala jsem, co se bude dít dál, začalo to být zajímavé. Tren mě jemně štípl do stehna, aby mi připomněl, že tu nejsem v roli jeho parťáka.

"Jistě. Pořádek dělá přátele. Co budeš chtít" kývl. "Informaci" vybalil Tren na rovinu. "Dámy, omluvily byste nás na vteřinku?" usmál se na svoje ženské osazenstvo, které s úklonou odstoupilo. Tren mi naznačil, že mám taky jít. Jednou jsem ho políbila, a když jsem šla kolem něj, pořádně jsem zakroutila zadkem, přes který mě lehce plácl.

Ostatní ženy se mě ujaly a vedly mě do zadní místnosti. "Provokuje co? Je to vážně kus, lepší kup jsi nemohl mít" slyšela jsem ještě říkat staříka. Pak se dveře zavřely. Ostatní se kolem mě hned sesypaly, začaly si prohlížet moje šaty, vlasy a šperky, přitom vykřikovaly jak jsou úžasné, že se musím mít velmi dobře.

Pak okomentovaly mojí postavu a přeskočily na Trena. Ujistily mě, že s ním by si daly říct, a že mám štěstí, že jsem skončila u něj. Brzy je to ale přestalo bavit a šly si po své práci. Jen jedna z nich, řekla bych ta nejstarší, si mě vzala stranou. "Ty nejsi jeho otrokyně, že?" zeptala se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. "Dej si pozor. Můj pán tě bude chtít získat, viděla jsem ten pohled a vím, co znamená. Dejte si pozor, ty i tvůj přítel jste oba ve velkém nebezpečí" varovala mě.

Chtěla jsem z ní dostat víc, ale to už stál ve dveřích Tren a prstem si mě k sobě volal. "Díky" šeptla jsem jí a spěchala k němu. Opět si přivázal můj řetízek k ruce a odcházel. Nezastavil se ve dveřích, když mu ten muž přál šťastnou cestu, pokračoval dál. Šel tak rychle, že jsem za ním musela běžet, abych mu stačila.

Kličkovala jsem mezi proudícím davem a cítila, že už mi dochází síly. Poslední dobou jsem byla zvyklá spoléhat se hodně na magii, kterou mi on sebral. Když už jsem takhle běžela deset minut, vyčerpaností jsem klopýtla. Než jsem ale stačila dopadnout na tvrdou zem, chytil mě do náruče a pevně objal. "Promiň, ale chtěl jsem být co nejdál od něj. Nelíbí se mi, jak se na tebe díval. Určitě tě bude chtít získat. Dávej na sebe pozor" naléhal. Přikývla jsem.

Zastavili jsme už jen jednou, to když mě za odměnu nechal vybrat si nějaký šperk, který bych chtěla. Trochu jsem se ostýchala, nikdy jsem si před ním o nic neřekla a najednou jsem měla ukázat na to, co bych chtěla. Nakonec mě ale jeden uchvátil natolik, že jsem svůj stud překonala a požádala ho o něj.

"Jsem na tebe pyšný, zahrála jsi to skvěle" políbil mě na tvář a kolem krku mi připevnil řetízek, co jsem si vybrala. "Snažila jsem se. Zaprvé jsem se bála, že mě tam necháš a zadruhé, kdybych to dělala špatně, nějaká z těch jeho by se tě musela ujmout a to bych nesnesla" vysvětlila jsem mu.

Zasmál se. "A mě budeš říkat, že jsem žárlivost sama" řekl a vášnivě mě políbil. "Takhle na veřejnosti?" škádlila jsem ho. "Jsi moje krásná osobní otrokyně, takže si můžu dělat, co chci" obdařil mě zářivým úsměvem.

Na palubě mi nejdřív vrátil prstýnek, pak mě znovu objal a znovu mě vášnivě líbal. "Miluji tě a nenechám si tě vzít. Potřebuji ale, abys mi to trochu usnadnila. Nechoď nikam sama, vždycky mi řekni. I kdybys mě měla vzbudit o půlnoci kvůli procházce při měsíčku, půjdu s tebou. Jsi pro mě příliš důležitá na to, abych o tebe přišel" říkal mi, přitom mě něžně hladil po tvářích a znovu a znovu mě líbal. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Ještě nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc mě miluje. Po těchhle slovech jsem přestala pochybovat o tom, že by někdy dokázal být beze mě, stejně tak, jako já bez něho.

Tren se potom posadil do křesla, že si na chvilku odpočine, ale netrvalo dlouho a tvrdě usnul. Připsala jsem to nervové vysílenosti. Chvíli jsem tu byla s ním, pak jsem se převlékla do svých běžných šatů a vyšla na palubu, užít si trochu sluníčka.

Seděla jsem na zádi, na vyvýšeném místě u kormidla, a slunila se. "Slečno? Jste tam?" volal někdo z ulice. Opatrně jsem vykoukla. Toho muže, co na mě volal a mával jsem znala, byl to člen naší posádky.

"Co se děje?" ptala jsem se. "Pojďte sem, na to se musíte podívat" volal a ukazoval někam za sebe. Na chvíli jsem se zamyslela. Slíbila jsem Trenovi, že nikam nepůjdu bez něj, ale je to jen pár metrů před lodí a navíc je to jeden z posádky. Nemělo tedy cenu ho budit. Rychle jsem si nazula boty a vyběhla na ulici.

Došla jsem až k němu. "Podívejte támhle" ukazoval za roh. "Co, co mám vidět?" ptala jsem se zmateně a dívala se do naprosto prázdné ulice. "Tohle" zachechtal se a přitiskl mi přes nos a ústa vlhký kapesníček. Ucítila jsem pražené mandle a potom už bylo všechno ve tmě.

takový menší harém XD