Vzhůru za dobrodružstvím

Je tu první prázdninový den a s ním přidávám další pokračování mojí nekonečné telenovely. V dnešním díle se konečně trochu hneme z místa, tak uvidíte, co a jak. Příjemné počtení a nechte komentář:

Tren šel dopoledne do práce a za Dantem, já zůstala s Danym doma. Znovu mi převyprávěl všechny zásady, které se včera od Trena naučil. Trpělivě jsem ho vyslechla, byl pak hrozně vděčný, že se mu někdo věnuje.

Ozval se zvonek u dveří. "Myslíš, že to bude táta?" zeptal se Dany. Na to jsem mu nedokázala odpovědět. Spíš by mě zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo v hlavě. Vypadal šťastně, ale i smutně zároveň.

Šla jsem otevřít a, ke své velké nemilosti, dovnitř opravdu pustila Nika. Samolibě se pozval do obýváku a posadil se do křesla. Moje slušné vychování mi nedalo, takže jsem se musela zeptat: "Můžu ti něco nabídnout?" "Čaj" kývl a zavolal si k sobě Danyho.

Vařila jsem čaj a mezitím přemýšlela, co mi tak může chtít. "Dany, běž si hrát" poslal ho Nik pryč. Když odběhl, obrátil se ke mně. "Co chceš?" zeptala jsem se rovnou. "Jak vám to spolu klape?" ptal se. "Velmi dobře" pokrčila jsem s úsměvem rameny.

"Divím se, že mu to vydrželo tak dlouho. Brácha je takový přelétavý ptáček" zašklebil se. "Prosím?" zdvihla jsem obočí do vysokého oblouku. "Je to prevít, otáčí se za každou sukní"

O čem to sakra mluví? "Kde vůbec je?" ptal se dál. "V práci" odpověděla jsem stroze. "Nejspíš" kývl klidně. Vůbec jsem netušila, proč mi to říkal. Tren mě přeci nepodvádí. Ne, to on by neudělal. I kdyby moje přesvědčení nějak kolísalo (a to nekolísá), tak Mia přeci tvrdila něco jiného. A mám věřit své sestřence nebo jeho staršímu bratru?

No, dobře, jeho bratr ho zná lépe a déle. Ale i kdyby to byla dříve pravda, tak co je mi po tom? Důležité je, jak se chová teď - je velmi milý, pozorný, něžný, lepšího muže bych si nemohla přát.

Proč se nás snaží rozeštvat? O co mu jde? Závidí snad, že jeho mladší bratr je ve vztahu konečně šťastný? Ale proč by měl? Má přeci krásného, zdravého a chytrého syna, co víc by si mohl přát? Ano, ještě by to chtělo milující ženu, ale každý nemůže mít všechno. Tren taky, když by chtěl mít děti zrovna se mnou, si musí ještě pár desítek let počkat.

"Určitě je v práci" pousmála jsem se, když jsem zastavila proud těchhle nesmyslných myšlenek a taktně jsem mu naznačila, že je čas jít. Dopil čaj a zavolala na Danyho, že odchází. Dany mě pevně objal. "Bylo to tady moc fajn, teto. Budu u vás moct zase někdy zůstat?" "To víš že ano, broučku" políbila jsem ho na tvář a nechala ho jít. Mával celou cestu, dokud mi nezmizel z dohledu.

Vrátila jsem zpět do prázdného, ztichlého domu. Bez Danyho tu bude smutno. Poprvé, za celý můj život, mě zamrzelo, že nemám děti. Zatřepala jsem hlavou. Na takové myšlenky teď není vhodný čas ani příležitost. Vyhnala jsem to z hlavy, ale jen do večera. Když se večer vrátil Tren, padlo to na mě znovu, tentokrát mnohem silněji.

"Miláčku, trochu mě děsíš. Jsi ještě moc mladá na to, abys měla děti" vrtěl Tren hlavou, když jsem mu o tom řekla. Sklopila jsem pohled. "Ale no tak" hladil mě po paži. "Nejde to, i kdybychom se snažili" vysvětloval mi. "Já vím, mě to přejde" položila jsem mu hlavu na rameno.

Nevím, jestli sám chtěl nebo to udělal proto, abych měla pocit, že pro to něco děláme, ale nahoře v ložnici se se mnou tu noc vášnivě pomiloval…

*****

Ráno mě probudily jemné polibky. Aniž bych otevřel oči jsem se přidal a přetočil se nad ženu, které patřily ty sladké rty. Když jsem se na ní podíval, setkal jsem se s jejíma čokoládovýma očima. "Dobré ráno" pozdravil jsem a pohladil ji po krásné tváři. "Dobré" usmála se a znovu si přitáhla moje rty k polibku.

Hned potom se mi naskytl přímý výhled na její krásné nahé tělo, které jen velmi pomalu mizelo za kusy látky. Společná snídaně a pak jsme odešli za Dantem. Tam jsme strávili celý den, Dante znovu všechno podrobně vysvětloval Anori, která kvůli Danymu chyběla na poradách. Ona poslouchala, já se díval z okna nebo na ní, tohle všechno už jsem slyšel asi desetkrát.

"Takže, kdy budete moct vyrazit?" zeptal se Dante. Podíval jsem se na Anori a něžně se pousmál. "Vyrazíme, až budeš připravená". Stále se na mě nerozhodně dívala, nevěděla, co má říct. "Zítra?" zeptal jsem se, aby neřekla, že všechna důležitá rozhodnutí nechávám na ní. Vděčně se usmála a přikývla.

"Dobře, zítra vás tu budu očekávat, připravené" kývl Dante a mávnutím ruky nás propustil. "Takže už zítra" povzdechla si tiše. "Ano" pousmál jsem se. Přišla mi nějaká přešlá, vzal jsem ji tedy jednou rukou kolem pasu, druhou ji zvedl obličej a začal ji líbat. Docela dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala a začala odpovídat.

"Ehm…s dovolením…zabíráte celou chodbu" smál se Dante. Aniž bych ji přestal líbat, posunul jsem se blíž ke stěně, aby mohl projít. Pustila mě a zářivě se usmála. "Pojď, ať tu nepohoršujeme" vzala mě za ruku a táhla pryč z Danteho domu.

*****

Zbytek dne jsme strávili balením toho nejnutnějšího a přípravou domu na dlouhodobé opuštění. "Jsme se tu tak zabydleli a musíme zase odjet" povzdechla si Anori a rozhlédla se po uklizeném obýváku.

V provizorních podmínkách jsme si udělali večeři a šli spát. Ráno jsme všechno douklidili a po snídani se i s věcmi vydali k Dantemu. "Dej mi tu tašku" vzal jsem jí její věci. "Díky" zamumlala a šla o krok napřed.

Na schodech vedoucích k Danteho domu se zastavila a otočila čelem ke mně. Stála na druhém chodě, takže když jsem došel až k ní, mohla se mi dívat do očí ze stejné úrovně. "Je fajn, když tě můžu políbit, aniž bych se musela natahovat na špičky" usmála se a přitiskla svoje rty na moje. Ochotně jsem odpovídal na každou její nevyslovenou otázku.

"Tak, pojď" vzala mě za loket, protože v rukou jsem držel její tašku a táhla mě dovnitř. "Konečně, už jsem myslel, že jste na mě zapomněli" usmál se Dante a odstoupil od okna, kterým bylo vidět na schodiště. "To určitě" zabručela si Anori pro sebe, ale já to slyšel.

"Vidím, že jste sbalení, takže pojďme ven" zavelel Dante. Šli jsme za ním, cestou si znovu vyslechli všechny podrobnosti. Před domem už stáli připravení dva koně, Dafiné a nějaký nový. "Ten je tvůj, Anori" ukázal Dante na toho nového. "Jsou na sebe s Dafiné zvyklí, nebude problém. Tak hodně štěstí a nezapomeňte posílat zprávy" rozloučil se s námi, Anori objal, se mnou si podal ruku a odešel.

"Můžu se podívat?" ptal jsem se a pomalu se přibližoval k tomu novému koni. "Jistě" usmála se a hladila Dafiné po krku. "Ahoj krásko, jsi nádherná" prohlížel jsem si její novou klisnu. Byla opravdu krásná, ladných proporcí a zdálo se, že i mírného charakteru. Srst měla sněhově bílou, ocas a hřívu dozlatova. Chvilku jsem přemýšlel, kde takového koně vzali, jsem si jistý, že tohle plemeno se chová pouze na Zemi, někde ve střední Evropě. Nejspíš ho dovezli speciálně kvůli Anori.

"Jak ji pojmenuješ?" ptal jsem se. Zamyslela se a pomalu k ní přešla. "Říkal jsi, že je to kráska?" "Ano" "Tak to bude Minet" rozhodla (pozn. autorky: v jejich jazyce se Minet = kráska, kdyby to někomu nedošlo).

Nastavil jsem ruce a pomohl jí do sedla. Potom jsem přivázal naše věci tak, aby nespadly ani při rychlém trysku, vyhoupl se na Dafiné a nechal na Anori, aby se rozjela. Ve vedení jsem ji nechal jen do doby, než jsme vyjeli z vesnice. Byl jsem si velmi dobře vědom, že neví kudy kam. Už několikrát jsem měl tu čest potkat se s jejím orientačním smyslem, který se ukrýval někde hluboko pod bodem mrazu.

*****

Jeli jsme přes sluncem zalité a všemi barvami kvetoucí louky, přes lesy plné červených jahod, ostružin, a menšími vesnicemi plnými hrajících si dětí. U nás, na Zemi, léto začalo už před několika dny, ale podle místního kalendáře jsem si na něj musela ještě pár dní počkat. I přes to sluníčko pálilo, všechno bylo barevné a plné života, naprosto mě to okouzlovalo.

Nevěděla jsem, kam koukat dřív. Tren byl ze mě trochu nervózní, protože jsem měla úplně nového koně a vůbec nedávala pozor, co dělá. Ale Minet vůbec nevypadala, že by se mě pokoušela shodit. Naopak, byla velmi klidná a reagovala na každý můj pohyb.

Tren mě hnal stále vpřed, moje protesty a prosby o odpočinek rázně odmítal nebo ignoroval. Dante nám napsal plán, kam který den máme dojet. Kdyby jel Tren sám, stíhal by bez problémů, ale se mnou byly termíny šibeniční. "Až tam dojedeme budeš moct odpočívat, kdy budeš chtít" říkal mi vždycky, když mu se mnou docházela trpělivost.

Na místo, kde jsme měli přespat, jsme vždycky dojížděli až pozdě v noci. Lidé, co nás čekali, z toho byli dost překvapení. Byli zvyklí, že domluvené termíny nikomu nedělaly problém. No, tak jsem byla první.

"Tohle Dante trochu nedomyslel. A já vlastně taky" řekl jednou Tren, když jsme dojeli těsně před půlnocí. "Ty za to přeci nemůžeš" zavrtěla jsem hlavou. Bez večeře jsem se dokodrcala do postele a usnula ještě za letu do peřin.

"Anori, vstávej" třásl mi někdo ramenem. Otevřela jsem oči do setmělého pokoje, jen matně jsem rozpoznala Trenovu postavu před sebou. "Ne, ještě je brzy" odmítla jsem. "Já vím, ale dneska nás čeká hrozně dlouhá cesta, nejdelší úsek. Vstávej, prosím" naléhal.

Vykulila jsem se z postele, v polospánku si obula boty a vydala se ke stájím. "Nebudeš snídat?" ptal se. "Takhle brzy ne" zívla jsem. U Minet jsem se zastavila. "Vždyť se na ní ani neudržím" kňourala jsem.

Tren jim oběma svázal uzdu dohromady, vyhoupl se na Dafiné a mě vytáhl před sebe. "Můžeš ještě spát a já pojedu" otřel se něžně svojí tváří o tu moji a dal pokyn k jízdě. Přišlo mi to vůči němu nefér, ale usnula jsem dřív, než jsem nad tím stihla nějak víc přemýšlet.

Probudil mě pocit, že mě strašně bolí zadek a stehna. Trochu mě překvapil fakt, že jedu na koni, ale rychle jsem si vzpomněla, jak se to stalo. "Kolik je?" ptala jsem se. "Něco před polednem" přišla mi unavená odpověď.

"Nechceš se vystřídat?" ptala jsem se. Přeci jenom toho naspal stejně málo jako já a teď jel, zatímco já tu tloukla špačky. "Ne" zasmál se. "Divím se, že jsem zůstala v sedle" vrtěla jsem hlavou. "To, že jsem tě v něm udržel, považuji za malý zázrak" zašklebil se a začal zpomalovat.

"Dáme si krátkou pauzu na oběd" řekl, když zpozoroval můj tázavý pohled. "Trochu jsem toho nahnal, když jsi spala, takže se můžeme najíst relativně v klidu" "Co jsi uvařil dobrého?" ptala jsem se, zatímco jsem uvazovala koně. "Dostali jsme obložené housky a ty tu máš ještě ovoce k snídani". Nad seznamem našeho oběda se ozval můj prázdný žaludek. Aby taky ne, jedla jsem naposledy včera touhle dobou.

Po klidném, ale na můj vkus stále moc rychlém obědě jsme pokračovali v cestě. Jeli jsme opět oba na Dafiné, i když to nebylo zrovna to nejpohodlnější řešení. Jenže já neumím jezdit tak rychle, jak by si Tren představoval, a takhle jsem ho alespoň nezdržovala.

Na farmu, kde jsme měli přenocovat tentokrát, jsme dojeli ještě před setměním, mohlo být něco před devátou. Tren seskočil z koně naprosto bez problémů, já ale měla nohy z celodenní jízdy úplně znecitlivělé. Takže jsem se samozřejmě hned po dopadu sunula k zemi. Naštěstí mě Tren zachytil dřív, než jsem se stačila vykoupat v blátě pod námi. "Dávej pozor" napomenul mě jemně.

"Přijeli jste právě včas, manžel zrovinka rozdělal oheň, můžete se přidat k nám a taky si opéct něco k večeři. Nebo si můžete odpočinout támhle ve stodole, máte tam připravená lůžka, je to jen takové provizorní, dozvěděli jsme se to před několika hodinami, tak snad vám to nebude vadit" spustila hned majitelka celého tohohle statku.

Jen jsem s úsměvem přikyvovala, nemělo cenu něco říkat, stejně by mě nepustila ke slovu. S Trenem jsme se domluvili, že si půjdeme dát něco menšího k večeři, v tom vedru ani jeden z nás neměl moc hlad a pak si půjdeme hned lehnout, abychom mohli zítra vstát dříve.

Zasněně jsem se dívala do plamenů, na klacku jsem měla napíchnuté jablko, které jsem pomalu opékala a kolem ramen mě hřála Trenova ruka. Byl to krásný večer. Seděli jsme tak šikovně, že jsme měli krásný výhled na západ slunce, který všechno kolem zbarvil do červeno-oranžové barvy.

"To je romantický" šeptala jsem užasle, oči přišpendlené k obloze. "Hlavně si samou romantikou nespal to jablko" smál se Tren. Zamračila jsem se na něj, místo aby se ujal svojí role romantika a udělal mi radost, stará se o mojí večeři. "Ty jsi taky citlivý jak pařez" zabručela jsem schválně tak, aby mě slyšel a pokusila se sundat to jablko z klacku. Místo toho jsem si ale jen parádně spálila prsty.

"Ukaž, tvůj necitlivý snoubenec ti to sundá" smál se a podával mi sundané jablko. "To tě to nepálí?" ptala jsem se a přitom si foukala na spálené prsty. "Pálí, ale co mám dělat" pokrčil s úsměvem rameny a jablko si přehazoval v ruce, aby mi ho trochu vychladil.

Po téhle vydatné večeři jsme se rozloučili s našimi hostiteli a zašli do stoly, kde opravdu stála dvě provizorní lůžka. Srazili jsme je dohromady a oba se uložili ke spánku. Spali jsme oblečení, sundávali jen to nejnutnější jako boty, pásky nebo jiné věci, které by nás asi dost tlačili.

"Zítra už budeš spát v mnohem pohodlnějších podmínkách" šeptal mi do ucha, když jsme leželi a poslouchali praskání ohně, které k nám doléhalo z venku. "Mě tohle nevadí" usmála jsem se a položila mu hlavu na prsa. Bylo by mi jedno, kde bychom spali, jestli na trávě nebo na ostrém kamení, hlavně kdyby ležel vedle mě.

Dlouze si povzdechl, ale už mlčel. Snažila jsem se vzpomenout si, kam že to vlastně jedeme. Tren by mi to určitě řekl, ale já se ho nechtěla ptát, dělala jsem pravidelně každý předešlý den. Já si ten název prostě nepamatuji. Jak jen to bylo…

Nakonec jsem to vzdala. "Trene?" zeptala jsem se tiše. Nepřišla mi žádná odpověď. Opatrně jsem si nadzvedla, abych mu viděla do tváře. Opravdu spal. Nemůžu se divit, on ten včerejšek na rozdíl ode mě nedospal. Uvelebila jsem se zase zpátky a dál už to neřešila. Však se to zítra dozvím.

*****

Ráno mě sluneční paprsky zašimraly na obličeji. Přitiskla jsem se víc k Trenovi a snažila se znovu usnout. Bohužel, už se mi to nepodařilo. "Asi vstaneme, ne?" zašeptal Tren a políbil mě na rameno. "Hm" zabručela jsem a vyskočila na nohy.

Dostali jsme na výběr, jestli chceme ranní koupel absolvovat v potoce nebo pod pumpou. Jejich pumpě jsem moc nevěřila, takže s přehledem vyhrál potok. "Teď si připadám jako ve středověku víc, než kdy jindy" brblala jsem, když mi studená voda stékala po těle.

"Proč?" ptal se Tren zmateně, rychle se opláchl a oblékl si zpět košili. "Jezdím na koních, koupu se v potoce, nesmím nosit kalhoty, přijde mi to divné, ještě jsem si prostě nezvykla. Jo a ne všude máte elektřinu" vyjmenovávala jsem na prstech.

Vzal mě kolem pasu a vedl zpátky ke stodole. "Má to i své výhody" konstatoval po chvíli. "Jaké?" zvedla jsem obočí. "Srovnej náš svět a Zemi. Země je zničená, přímo zdevastovaná, zatímco náš svět je téměř nedotčený". Nad tím jsem se musela zamyslet. "Asi máš pravdu" připustila jsem nakonec.

K snídani jsme měli omelety z čerstvě sebraných vajec, dostali jsme ještě něco málo na cestu a mohli jsme vyrazit. Podle Trena jsme nemuseli vůbec pospíchat, jeli jsme tedy každý zvlášť, já se mohla v klidu kochat okolím, oběd jsme si dali i s pořádnou pauzou. K večeru už jsme před sebou viděli bránu města.

"Už jsme skoro tu, drž se za mnou" řekl mi Tren. Poslechla jsem ho a jela v těsném závěsu. Projížděli jsme ulicemi a uličkami toho města, musela jsem říct že nic moc. Všude prach, špína, lidé většinou úplně opilí, volali za námi nějaké nevhodné návrhy. Modlila jsem se, abychom už byli odtamtud pryč.

Čím dál do města jsem se dostávali, tím to bylo lepší. Ulice byly širší, čistší a bylo v nich více světla. I lidé byli příjemnější. Vrtalo mi hlavou čím to je, není to právě obráceně? Že vstup do města by měl být ten nejhezčí a až ty okrajové oblasti více méně chátrat?

Až když jsme dojeli na úplný konec města, došlo mi, proč to tak je. Okouzleně jsem se rozhlédla kolem, protože jsem se právě ocitla na zatím nejhezčím místě tohohle světa.