Čtyři muži a všechny světy kolem nás

Hlásím se s pokračováním. Název není moc originální a ani děje se v tomto dílku moc nedočkáte, spíš jen takového vysvětlění, které už dávno znáte. Předem se Kuroki omlouvám, kdyby se ti něco nelíbilo, nebo bylo jinak, než jsem napsala, dej vědět a já to přepíšu. Jinak si dílek užijte a těším se na vaše komentáře, nebo alespoň hodnocení.

18 + dodržovat, nebo si alespoň nestěžovat, byli jste upozorněni!!

.

.

(Anori)

Ráno jsme vstali, dali si snídani venku na palubě a pak odpočívali na přídi. Opírala jsem se Trenovi o hrudník a nechala se od něj vískat ve vlasech. Bylo krásné jen tak sedět, dívat se do mírně rozvlněného moře a užívat si přítomnost toho druhého.

"Vzpomněl jsem si, na co jsem se chtěl zeptat," řekl najednou do ticha. "Aha, tak potom můžeme skočit za Dantem, už se na tvůj dotaz těší," usmála jsem se a zaklonila hlavu dozadu, aby mě mohl políbit.

"Proč se těší?" "Je přesvědčen, že tě napadlo něco důležitého, něco co nám určitě pomůže," mrkla jsem na něj spiklenecky. "Možná má pravdu," pousmál se a něžně se mi rty otíral o tváře. Já se vlastně taky těšila, věděla jsem, že nás to posune kupředu. Nesnášela jsem, když vyšetřování nebo hledání zůstalo na mrtvém bodě a já s tím nemohla hnout.

"Pojď, čím dřív se zeptám, tím dřív můžeme pokračovat ve hledání," zvedl se a vytáhl mě na nohy. Šla jsem za ním až ke kajutě, ve které byl Dante ubytovaný. Zaklepal a po vyzvání jsme vešli dovnitř.

"Co mi nesete?" zeptal se Dante unaveně. "Jestli se vám to teď nehodí, můžeme přijít jindy," otočil se Tren ve dveřích a měl se k odchodu. "Chtěl se vás zeptat…na to co ho napadlo včera," odpověděla jsem za něj. Dante hned zvedl hlavu a pokynul nám dovnitř.

"To jsi měl říct hned. Povídej, ptej se," pobízel ho a přitom uklízel ze stolu všelijaké stohy papírů. "Kam odcházejí tělesné schránky těch, co byli zabiti?" otázal se Tren. Dante se zatvářil trochu překvapeně, stejně jako já. "Ty se máš přeci zajímat o duše, k čemu potřebuješ znát systém ukládání tělesných schránek?" ptal se nechápavě Dante.

"Potřebuji vědět, jak to funguje," naléhal. "Dobře, tak tedy poslouchej. Vezmu to od začátku. Na počátku všeho živého i neživého stáli čtyři muži. Já, který jsem stvořil tři samostatné dimenze - lidský svět, tento svět a pak ještě jeden, kde žijí andělé a démoni. Další z nich byli bratři Kami a Akuma. Kami stvořil nebe a světlo, jeho bratr naproti tomu peklo. Poslední z nich byl Shiroya, který stvořil temnotu, samostatný uzavřený svět. Právě k němu se dostávají těla těch, kteří byli násilně zabiti," vysvětlil Dante a pečlivě sledoval Trenův výraz.

"Teď mi vysvětli, proč jsi to chtěl vědět," zeptal se ho. Tren byl ticho, přemýšlel. Až po chvíli k nám pozvedl své modré oči. "Na tom náramku je napsáno: Tu nejdůležitější věc máme vždycky u sebe. Jedině tam je bezpečně schovaná. Třeba si ji nechali u sebe," odpověděl s mírným úsměvem.

"Já asi trochu nechápu," přiznala jsem. "Já asi taky ne," ozval se Dante. "Co nechápete. Vždyť je to jasné!" řekl naléhavě. Oba jsem na něj zírali. "Mohli přeci počítat s tím, že by se něco mohlo stát. Nechali si její moc u sebe, takže teď je tam, kde jsou uložená jejich těla" vysvětloval. Trochu jsem se nad tím zamyslela. "Možné by to bylo," kývla jsem nakonec.

"Ty si myslíš, že by se domluvili se Shiroyou a moc teď bude ukrytá někde u něj v temnotě?" shrnul to Dante. Tren přikývl a upřel na něj vyčkávavý pohled. Zajímalo ho, jestli je jeho teorie možná. "Ta možnost by tu byla," kývl nakonec.

"Stejně bych byl ale rád, kdybyste ještě prošli všechna ostatní místa a temnotu si nechali až jako poslední možnost," řekl pak a opět se vrátil ke své práci. Nechali jsme ho s Trenem o samotě. "Co si o tom myslíš ty?" otočil se na mě. Pevně jsem ho objala kolem pasu. "Myslím si, že to tak bude. Dává to smysl, proto to ještě nikdo nikdy nenašel," přikývla jsem.

Nenašel to nikdo, i když se o to pokoušela spousta. Je to ten nejlepší úkryt, jaký mohli vymyslet. A mě k tomu dali dostatečnou indicii, abych na to jednou přišla. Náramek, který vypadá naprosto obyčejně a skrývá naprosto obyčejnou větu, která ovšem někomu tak chytrému, jako je můj Tren, odkryje důležité tajemství.

"Půjdeme se zase projít? Na to tvoje místečko?" zeptala jsem se a políbila ho na rty. "Chceš?" zeptal se a v očích mu vesele zajiskřilo. "Jo," přisvědčila jsem a přemýšlela, co se mu asi honilo hlavou, že se tak vesele usmíval. Vzal mě za ruku a vedl mě stejnou cestou, kterou jsme šli i včera.

Místo toho, abychom rovnou vyšplhali na skálu, se začal svlékat. Potom svlékl mě, vzal mě do náruče a odnesl do vody. Společně jsem plavali, smáli se a skotačili. Když mi začala být trochu zima, vylezli jsem si na větší balvan na břehu a nechaly sluníčko, aby nás osušilo.

Oblékli jsem se a vyšplhali na masív, stejně jako včera. Tam se Tren opět posadil na svůj kámen a já se mu posadila obkročmo na klín. Hladil mě po zádech, já jeho vískala ve vlasech. Byla to tak příjemná chvilka. Tren mě začal vášnivě líbat. Okamžitě jsem se přidala a odpovídali na každou jeho nevyslovenou otázku. Když nám došel vzduch, odtrhl se od mých rtů, ale zdaleka neskončil. Přesunul se na krk a čelist, které poséval motýlími polibky.

Bylo to už dlouho, co jsme se naposledy milovali. Moje tělo začalo odpovídat na jeho drobné vyzývavé pohyby. "Chci tě," zašeptala jsem toužebně. "Tady?" zeptal se, přitom už mi ale svlékal šaty z ramen. "Teď, hned, a tady. Nikdo tu není, ani sem nepřijde. Prosím," šeptala jsem mu do ucha, které jsem následně olízla a jemně skousla.

Ozval se jeho slastný vzdych. V tu chvíli jsem to už nemohla vydržet. Povalila jsem ho pod sebe a horečně z něj svlékala všechno oblečení. Nenechal na sebe dlouho čekat a brzy jsme na tom vyhřátém balvanu leželi nazí.

Přetočil se tak, aby ležel nade mnou. Zapřel se na loktech, aby mě pod sebou neumačkal. I tak jsem na sobě těsně cítila jeho vypracovanou postavu. Polibky zasypával celé moje tělo, hlavně rty, krk, prsa, břicho a vnitřní stranu stehen, na těch místech jsem byla nejcitlivější a on to moc dobře věděl.

Nahlas jsem vzdychala, nedokázala jsem v sobě potlačit slast, kterou ve mně vyvolával. "Pojď už, chci tě mít v sobě," přemlouvala jsem ho šeptem. "Chci se s tebou mazlit co nejdéle," zašeptal nazpět a zuby zatahal za bradavku. "Já se ti udělám a ty budeš mít po srandě," zavrtěla jsem hlavou a snažila se ho k sobě víc přitisknout. "Ještě chvíli to vydržíš," zavrněl a dál pokračoval ve svém pomalém, ale neskonale nádherném mučení.

Myslela jsem, že už toho víc vydržet nemůžu, když do mě začal něžně pronikat. Zvrátila jsem hlavu dozadu a hlasitě zasténala, stejně tak jako on. Začal se ve mně pohybovat a slastné vzdychy tlumil vášnivými polibky.

Přirážela jsem proti němu, ruce mu pevně omotala kolem krku a jeho ruce nechala jezdit po mém těle, jak se mu zachtělo. Když už jsem se blížila k vrcholu, jeho pohyby nabrali na rychlosti a naléhavosti. Netrvalo dlouho, stačilo jen několik jeho zkušených pohybů a mohla jsem se dotknout ráje stejně jako on.

Leželi jsem vedle sebe na kameni a vydýchávali se. "Byl jsi úžasný," zavrněla jsem mu do ucha. "Ty lepší," zavrtěl hlavou a přitáhl si moje napuchlé rty k dalšímu vášnivému polibku. Nenechala jsem na sebe čekat a velmi rychle se to zvrhlo v další vášnivý sex.

"Já už se oblékám, na třetí kolo bych už neměla sílu," zvedla jsem se a snažila se dostat co nejdál od jeho nenasytného pohledu. Jen se usmál a nechal mě, abych se v klidu oblékla, potom se oblékl i on. "Půjdeme, řekl bych, že na nás už čekají s obědem," natáhl se pro mě. Nechala jsem se přitisknout do jeho ochranitelské náruče a společně jsme se vraceli na loď.

Samozřejmě, že už nás vyhlíželi. Vážně jsem si trochu připadala jako malé dítě, v jednom kuse mě kontrolovali, každý se ptal kam jdu, na jak dlouho a to i v případě, že se mnou byl Tren. Nejspíš dostávají zaplaceno i za to, aby se mi nic nestalo.

Otráveně jsem je všechny ignorovala, nemám zapotřebí mít další chůvy. Ta jedna moje bohatě stačí. Tren, jako kdyby věděl, na co jsem myslela, si mě přitáhl blíž k sobě a začal mě hladit po ruce, čímž mě uklidňoval. No jo, nesmím na ně být tak strašně naštvaná, dělají to pro moje dobro, rozhodně bych nechtěla znovu prožít ani svůj slavný únos, ani Trenův trest. To ať mě radši vodí za ručičku.

Ještě to odpoledne se s námi Dante rozloučil a opustil loď, která se následně opět odrazila od pevniny. Chybělo ještě poslední místo, kde jsme nehledali a Dante chtěl, abychom prohledali i to, než se pokusíme pátrat v temnotě.

Jen co jsem se ocitli na širém moři se Trenova nálada rapidně zhoršila. Seděl a zamračeně se díval do moře. Nereagoval na ostatní a moje dotazy odbíjel jednoslovnými odpověďmi. Tohle bylo trochu divné. Ještě dopoledne měl skvělou náladu, byl veselý, smál, miloval se se mnou. A teď jen zasmušile pozoroval pohyby mořské vody, kterou naše loď rozrážela. Byl přešlý a bez energie.

Nechala jsem to být, třeba to byla jen taková dočasná náladička, i když se tomu moc nechtělo věřit. Třeba ho to přejde. Bohužel, opak byl pravdou. Ani večer se netvářil o nic lépe, pořádně nepromluvil a moc si mě nevšímal, i když se nedalo mluvit o úplné ignoraci.

Jen se osprchoval a lehl si zády ke mně, ne jako obvykle, kdy si mě přitáhl do náruče a ještě dlouho mě hladil po zádech, vískal ve vlasech a šeptal mi, jak moc mě miluje. Nechtěla jsem ho otravovat, navíc mi bylo i trochu trapné si o to říkat, čekala jsem, že to bude dělat sám. Přesto mi to chybělo, líbilo se mi to.

Popřála jsem mu dobrou noc, na což odpověděl zamručením a taky se pokusila usnout. Moc mi to nešlo. V jednom kuse jsem se převalovala ze strany na stranu. Po chvíli mě přepadl strach, že by na mě mohl být naštvaný, že ho nenechám v klidu vyspat a pořád sebou vrtím, takže jsem přestala, přetočila se na záda a přemýšlela.

Kde se dneska stala chyba? Ničeho jsem si nevšimla. S Dantem se rozloučil s úsměvem na tváři, pak si pamatuji, že mě ještě chtivě líbal v kajutě, a když jsem vyšli ven, vesele si se mnou vyprávěl.

Pak nastalo na chvíli ticho. Odešla jsem se zeptat Micka, kam vlastně jedeme, a když jsem se vrátila, tvářil se takhle. Naštvalo ho snad, že jsem se zeptala Micka a ne jeho? To je přeci hloupost, dělala jsem to takhle pokaždé a nikdy si nestěžoval. Navíc, je to kapitán, kdo by měl vědět kam plujeme lépe než on?

Tak co sakra vězí za tou jeho ponurou náladou? Nemohla jsem to pochopit. Řekl mu snad Dante něco, o čem za mé nepřítomnosti začal přemýšlet? Ale co? Nic mě nenapadalo. Nebo že by někdo z posádky měl nějaké nevhodné narážky? Pár takových vlezlých tu bylo, ale Tren na ně nikdy takhle nereagoval.

Prostě to bylo divné a můj mozek nedokázal vymyslet žádné pořádné řešení. Nakonec mě přemohla únava a já usnula. I ve spánku mě ale pronásledovala jeho temná nálada. Musím zjistit, co za tím je.

*****

Ráno jsem se probudila dřív, než on. V duchu jsem doufala, že až se probudí, bude zase usměvavý a veselý. Probudila jsem ho něžným polibkem na čelo. "Dobré ráno," usmála jsem se na něj. "Dobré," řekl, ale úsměv mi neoplatil. Zůstali jsem ještě chvíli ležet, já se k němu přisunula a vískala ho ve vlasech nebo ho hladila po tváři. Na moje mazlivé doteky však odpověděl odstrčením, že nemá náladu.

Sklopila jsem pohled. Cítila jsem se hrozně, jako pokaždé, když mě u sebe nechtěl. Rychle jsem se oblékla a vyběhla z kajuty dřív, než zaregistruje, že pláču. Venku na chladném vzduchu jsem se trochu uklidnila. Třeba má opravdu jen špatnou náladu. I když mě jeho doteky vždycky uklidnili a rozveselili, on to tak asi neměl.

Stejně mě to mrzelo a bolelo to. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Má opravdu jen špatnou náladu, nebo je naštvaný na mě? Nebo obojí? Co jsem udělala špatně? A když ne já, tak kdo? Kdy ho to přejde? Kdyby se mi s tím svěřil, mohla bych mu pomoct, utěšit ho. Ale takhle? Svěřil by se mi vůbec? Celou dobu, co jsem spolu, zjišťuji, že o něm zdaleka nic nevím. A tom jsem si naivně myslela, že mi všechno řekl.

Nebylo to tak. Co nechtěl říct, to mi zatajil. Pro mě to neexistovalo. Má snad místo, kam jedeme něco společného s jeho šíleně chmurnou náladou? A co by to tak mohlo být? Proč mi to nechce říct? Bojí se snad mojí reakce? Co tak strašného by mohl udělat, že by mi to nechtěl říct? Nenapadá mě nic, co bych mu neodpustila.

Je ovšem pravda, že mi nechtěl říct ani takovou drobnost, jako že je Danteho kmotřenec. Může mi zatajovat i něco důležitějšího? Co? A proč mi tu vůbec tají? Copak neví, že vztah má být založený na důvěře? Jak mu mám důvěřovat a pomáhat mu, když mi neustále něco tají? Já vím, že 500 let je dlouhá doba, za kterou se toho hodně stalo, nemůže si na všechno vzpomenout ani všechno obsáhnout v jednom vyprávění. Ale proč mi to neřekne, když se to před námi objeví?

Jako s tím Dantem. Proč mi to nikdy předtím neřekl? Dante se kolem nás motal dost dlouho na to, aby mi mohl aspoň mezi řečí něco povědět. Proč to neudělal? Nevěří mi? Nebo jen nechce abych to věděla? Proč? Opravdu mu nestojím ani za tu trochu důvěry? To si o mě vážně myslí, že se budu chovat jako malá?

Ano, vím, že v jejich světě jsem vlastně ještě dítě a on ode mě tyto reakce očekává. Ale kolikrát už se spálil, kolikrát už jsem se chovala jinak, než předpokládal? Chovám se dospěle. On to jen nechce vidět. Život na Zemi mě donutil vyspět rychleji, než by tady bylo potřeba.

"Slečno Anori, pojďte se najíst," volali mě z jídelny. To jsem tu opravdu seděla takovou dobu a stejně jsem nevymyslela nic, než milion otázek, na které se ho stejně nikdy nezeptám? Zvedla jsem se a vešla do jídelny. Rozhlédla jsem se po přítomných. Tren tam byl taky, ale pořád se tvářil, jako by ho pouhá přítomnost mezi námi šíleně obtěžovala.

Sedla jsem si vedle něj a tiše se pustila do jídla. Nepromluvil, nepodíval se na mě. Ostatní ho začali ignorovat a já brzy udělala to samé. Když se se mnou nechce bavit on, já se ho prosit nebudu. Nemám zapotřebí mu podlézat.

Ehm, to jsem si alespoň nalhávala sama sobě. Můj vnitřní hlásek, který měl tak zatraceně často pravdu mi našeptával, že to tak vůbec není. Že mám chuť se mu vrhnout kolem krku a plakat a prosit ho, jen aby se zase usmíval a byl takový jako dřív. Nebo aby mi alespoň řekl, co se děje. Se sklopeným pohledem jsem do sebe naházela zbytek oběda a než se stihl kdokoliv vzpamatovat, jsem vystřelila zase zpátky na příď.

Ano, s největší radostí bych se mu vrhla kolem krku a ujistila ho, že ať už se děje cokoliv, spolu to zvládneme. Něco mi ale říkalo, že on o to nestojí. Že nechce, abych se pletla do jeho záležitostí. Nejspíš.

Mírně se rozpršelo. Nechtělo se mi vrátit se do kajuty, ale moknout nebyl zrovna dobrý nápad. Pomalu jsem se došourala dovnitř. Tren seděl u stolu a očividně pracoval. Pozdravil, ale pohled ke mně nezvedl.

Byla jsem venku na dešti jen chvilinku, ale oblečení a vlasy jsem měla úplně promočené. Převlékla jsem se do suchého a ručníkem si vysušila vlasy. Rozhlédla jsem se po pokoji a přemýšlela, čím se zabavím. Nic tu nebylo a kreslit se mi nechtělo. Nakonec jsem se s povzdechem zaměřila na muže sedícího u stolu.

Pomalu jsem k němu přešla a objala ho kolem ramen. Cukl sebou a stáhl ramena. Bolestivě mě bodlo u srdce, to se mu můj dotek až tak moc nelíbí? Nedala jsem na sobě nic znát, jen mu lehce zabořila tvář do vlasů a pozorovala, jak počítá. Hrozně se mi líbilo jeho písmo, tak úhledné a čitelné bylo u kluka skoro zázrak.

Cítila jsem, že se trochu uvolnil, ale ani jsem se nepohnula. Takhle mu to nejspíš bylo příjemné a já chtěla v jeho blízkosti zůstat co nejdéle. Všimla jsem si, že se co chvíli zastavuje, přemýšlí a občas dělá drobné chyby, které musí hned opravovat.

"Nerozptyluji tě?" zeptala jsem se opatrně. "Ne," "Můžu tu takhle zůstat?" "Ano," "Nevadím ti teda?" "Ne," odpověděl znovu naprosto nezaujatým hlasem. "Řekneš mi, co tě trápí?" "Ne," "Dobře, chceš abych byla zticha, že jo?". Jen lehce přikývl. Zůstala jsem takhle několik hodin, dokud svojí práci, kterou si na dnešek naplánoval, nedokončil.

Naivně jsem se domnívala, že až nebude mít co na práci, bude se věnovat mě. Chyba. Osprchoval se a zalezl do postele, opět zády ke mně. Zničeně jsem si povzdechla. Co mám sakra dělat? Já se z toho jednou zblázním!

no, řekněme, že třeba takhle nějak mohli vznikat Dantem vytvořené dimenze, s trochou fantazie....prostě se mi ten obrázek líbil a basta!!! :D