Nedobrovolně svěřená minulost

Hlásím se s pokračováním. V dnešním dílku, jak už vypovídá název, se dozvíte důvod Trenova ne zrovna hezkého chování. Tak přeji příjemné počtení a zanecte mi komentík:

.

Ráno jsem se probudila a překvapivě zjistila, že mě zezadu objímají pevné paže a tisknou mě na horké mužské tělo za mnou. Otočila jsem se a dívala se mu do uvolněné tváře. Jemně jsem mu prsty přejela po krku a odhrnula mu několik pramínků vlasů z obličeje.

Okamžitě se probudil, když zjistil, že mě pevně objímá, pustil mě. "Promiň," zamumlal. Tohle mě naštvalo. "Nemáš se za co omlouvat, dřív ti nevadilo se takhle probouzet," odpověděla jsem kousavě a vstala.

Překvapeně na mě vzhlédl, ale neokomentoval to. Celý den se choval stejně, jako včera. Hrozně mě to štvalo. Proč se ke mně nechová normálně? Co se děje? Nechápu to. Proč se chová tak strašně odtažitě?

Když jsem se odpoledne vrátila do kajuty, opět seděl za prací. Sice jsem chtěla dělat něco, čím bych ho nerušila, ale nakonec jsem ho zase objala kolem ramen a položila mu tvář do vlasů. Tentokrát sebou necukl, hned se uvolnil.

"Můžu tu zase být?" "Ano," zazněla jeho jednoslovná odpověď. Už mi tím začínal lézt na nervy. "Řekni mi, co se děje," prosila jsem. "Ne," odmítl. "Prosím, chci to vědět," naléhala jsem. "Ne," zopakoval znovu. "Proč?" zeptala jsem se a doufala, že si touhle otázkou vysloužím delší odpověď, protože se na ni nedalo odpovědět ano, ne.

Místo slov ale jen pokrčil rameny. "Nechceš, abych to věděla?" "Asi, nechci," připustil. "Neunavují tě už ty jednoslovné odpovědi?" "Ne," odpověděl, ale tentokrát jsem v jeho hlase slyšela úsměv.

S povzdechem jsem to vzdala a v tichosti se mu dívala přes rameno. Přemýšlela jsem, co mi tají. "Souvisí to s tím místem, kam jedeme?" zeptala jsem se nakonec. Byl dlouho zticha. Nakonec se ale jen zvedl a v naprostém mlčení odešel ven. Mám to brát jako ano?

Takhle uběhlo ještě několik dní. Vážně mě to strašně štvalo. Nevěděla jsem, jestli je naštvaný na mě nebo na co. Na všechny dotazy mi odpovídal jedním slovem, nebo vůbec. Drásalo mi to nervy. Byla jsem rozhodnutá to z něj nakonec dostat.

Večer, když opět seděl u práce, jsem ho zase objala kolem ramen. Dělala jsem to tak každý večer. Dívala se mu pod ruku a prsty mu přitom běhala po zádech a ramenou. Občas jsem jemně zatlačila v místě, kde jsem cítila ztuhlé svaly nebo když jsem se ho prostě chtěla víc dotknout.

"Ne že by to nebylo příjemné, ale hrozně mě tím rozptyluješ," řekl znenadání. Několikrát jsem překvapeně zamrkala. On mluví? "Ty umíš mluvit? Já myslela, že tě naučili jenom ano a ne," řekla jsem hlasem, který sarkasmem doslova přetékal.

"Něco málo ještě ve svém slovníku mám" odpověděl s pohledem upřeným do papírů. Co na tohle odpovědět? Mlčela jsem a probírala se mu prsty ve vlasech. Nezastavil mě, ale cítila jsem, že se občas zasekl a se zavřenýma očima si užíval můj dotyk. Tak to tedy ne, on se mě ani nedotkne a já mu to budu takhle hezky oplácet? Ani náhodou.

Odešla jsem od něj a posadila se do křesla na druhé straně místnosti. Očima sledoval moje přemístění, ale zase se věnoval jen práci. Z nudy jsem se nakonec rozhodla, že opravdu budu kreslit, ale nešlo mi to. Tahy byly nepřesné, moc silné a často křivé.

Nemohla jsem se soustředit. V hlavě jsem měla spoustu otázek, na které jsem neznala odpověď a asi se ji ani nedozvím. Přesto mi nedaly pokoj. Co tak strašného přede mnou tajil? V mysli mi to šrotovalo, nedivila bych se, kdyby hlasité vrzavé otáčení mých mozkových závitů slyšel i Tren.

Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že s tím má co dočinění právě místo, kam jedeme. Určitě se tam něco odehrálo, něco, co mi nechce říct, dokonce to možná utajit přede všemi. Ale co? Co tak strašného to může být? Bojí se mi s tím svěřit? Je to něco, co by podle něho ohrozilo náš vztah? Proč na to sakra nemůžu přijít?

Potřebovala jsem se přivést na jiné myšlenky. Trenovy doteky by mi stačily, ale toho teď nebudu o nic žádat a sám od sebe taky nic neudělá. Zamyslela jsem se nad Danym. Co asi dělá a tak. Nevím proč zrovna Dany, ale pomohlo mi to. Vzpomínala jsem na těch pár chvil, které jsme spolu prožili. Na dny v Chamonu a taky na ten týden, kdy bydlel u nás, protože Nik neměl nikoho na hlídání. Ani mi vlastně neřekl, kam jel, že si Danyho nemohl vzít s sebou.

Najednou se mi vybavila jeho slova. No dobře, pamatovala jsem si je jen tak okrajově, ale stačilo to. Řekl mi, že se diví, že mi to s Trenem vydrželo tak dlouho, že je to přelétavý ptáček, co se otáčí za každou sukní. Může snad tohle být ono?

Že by si zrovna v tomto městě vybil svoje dospívající hormony? Zklidnil se a snažil se tam zanechat i všechny vzpomínky. Teď mu hrozilo, že na to přijde osoba, která je mu nejblíže. To by možná i docela sedělo. Ale stejně nechápu, proč se ke mně chová tak chladně?! Jestli je moje dedukce správná, tak by si mě spíš měl snažil naklonit. Měl by mě rozmazlovat a hýčkat a mazlit se se mnou a ne mě ignorovat!

Z myšlení mě vyrušily jeho ruce, kterými mi pročísl vlasy. Zvedla jsem k němu pohled. Byl už vykoupaný a svlečený do spodního prádla. "Mě je celkem jedno, kde chceš strávit noc, ale nebude ti pohodlněji v posteli?" zeptal se. "Jasně, už jdu," kývla jsem, rychle se osprchovala a zalezla do peřin.

Ležel na zádech a díval se do stropu. Nehodlala jsem se ho nijak doprošovat, takže jsem si lehla stejně a snažila se usnout. Dlouhý povzdech mě donutil zbystřit smysly, protože se mělo něco dít. "Anori,…" začal, ale já si chtěla ještě chvíli hrát na uraženou. "Co je? Mám si lehnout vedle? Ruším tě? Nemám problém," odpověděla jsem a zvedla se. Strhl mě zpátky do peřin a přišpendlil mě pod sebou plnou vahou. Sotva jsem mohla dýchat, takže s pohybem to bylo naprosto nemožné.

"Ne, nechoď," řekl rychle. "Proč? Stejně se o mě nezajímáš!" vyčetla jsem mu a snažila se ho ze sebe shodit. Bezvýsledně. Nadechl se, aby začal mluvit, ale něco v mém výrazu mu sebralo odvahu, tak jen vydechl a sklopil hlavu. "To víš, že se o tebe zajímám," zašeptal nakonec.

"Vážně? V tom případě mi řekni, kde jsi byl poslední 4 dny? Protože ten muž, který je tu se mnou strávil, o mě ani pohledem nezavadil!" pokračovala jsem dál. Tuhle jedovatou poznámku přešel naprosto bez povšimnutí. "Vlastně jsi měla pravdu. To moje chování opravdu souvisí s místem, kam jedeme," řekl a ve mně zatrnulo.

Na jednu stranu jsem si přála, aby mi to konečně přestal tajit, ale na druhou stranu se bála odpovědi. Co když se mi nebude líbit? A co když to bude přesně odpovídat mojí dedukci? V tichosti jsem na něj hleděla a čekala, co řekne dál.

Zhluboka se nadechl. "Víš, je to už docela dlouho, co jsem tam byl naposledy. Byl jsem mladý a hlavně neskutečně blbý. Řekněme, že jsem se nechoval zrovna ctnostně. Odjel jsem odtamtud a snažil se, aby mě moje skutky nikdy nedostihly," vysvětlil tichounce a pohled stočil stranou.

Usmála jsem se. "Přesně tohle jsem nakonec taky vydedukovala," oznámila jsem mu. Nervózně se usmál. "To ale není všechno," dodal potom a mě ztuhl úsměv na tváři. "Říkal jsem ti, že mezi Monou a tebou jsem měl ještě dalších pět přítelkyň. A taky jsem ti řekl, že po té poslední jsem odešel a postavil si vlastní dům, abych mohl být sám a vypořádal se s tím. No a…ehm…po nějaké době za mnou přišel Nik. Když viděl, že jsem se ještě nesebral, začal mě přemlouvat, abychom znovu odjeli do tohohle zpropadeného města. Že tu přijdu na jiné myšlenky," vyprávěl a já v jeho hlase slyšela jasný podtón opovrhování sám sebou.

"Trvalo to strašně dlouho, než jsem svolil a opravdu s ním odjel. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Opět jsem se tam choval neomluvitelně. Je to asi 30 let zpátky, a mám takový pocit, že hlavní aktérky našeho, jak to nazvat, pánského spolku, si mě budou nejspíš pamatovat," dořekl.

Chvíli jsem si to srovnávala v hlavě. Vlastně jsem na to skoro přišla sama. Nemusela jsem tedy přemýšlet o tom, jak se k tomu mám stavět. Prostě to brát jako něco, co proběhlo a už se nebude opakovat.

"Já to na jednu stranu chápu. A je vlastně tvoje věc co, kde a s kým jsi dělal. V tu chvíli jsi mě ještě neznal, nebo jsme spolu alespoň nic neměli," pokrčila jsem rameny. Jeho výraz byl trochu šokovaný.

"Jen mi vysvětli, proč jsi ke mně byl tak chladný?" zeptala jsem se na věc, která mě zajímala jako jediná. Kdo by přemýšlel nad tím, že se mu někde budou kolem krku vrhat jisté děvy a budou na něj vyprávět všelijaké peprné historky. No a? Ale proč se choval takhle?

Mlčel, podle mě nevěděl, co mi na to má říct. "Nechápu to. Mohl jsi čekat, že budu naštvaná, protože jsi mi to nikdy neřekl, ale tohle není nic, co by se týkalo našeho vztahu nebo naší blízké budoucnosti. Mohl jsi čekat cokoliv. Měl by sis mě tedy uplácet mazlením a něžnými slovy a polibky a bůhví čím ještě. Ty ale místo toho děláš naprostý opak," vrtěla jsem nechápavě hlavou.

Znovu si zničeně povzdechl. "Já totiž…ono...to," zakoktal se, byl na rozpacích. Trpělivě jsem čekala. "Já…nevím, jak se v takových situacích chovat," přiznal nakonec. Nevěřícně jsem na něj zírala. On si poradí s čímkoliv, ale pak neví, jak si má získat náklonnost svojí snoubenky? Neuvěřitelné.

"Víš, v každém předchozím vztahu to fungovalo trochu jinak, než s tebou. A…často jsme se rozešli nebo hodně pohádali kvůli maličkostem, i když jsem se choval tak, jak ty říkáš. Uplácel je něžnostmi, dárky, čímkoliv, nikdy to nepomohlo. Nakonec jsem zjistil, že bylo úplně jedno, jestli jsem se omlouval nebo ne. Stejně si našli důvod se pohádat," řekl s pohledem upřeným někam dolů.

"Teď mě pusť," řekla jsem. "Proč? Kam jdeš?" ptal se hned vyplašeně. "Nikam nejdu, jenom nemůžu dýchat, když mě pod sebou mačkáš," usmála jsem se. "Jo, promiň," omlouval se a zvedl se na loktech, abych měla víc místa.

Zhluboka jsem se nadechla. "Víš, že já nejsem jako ostatní," promluvila jsem nakonec. "To vím," kývl. "Ale, nikdy si nemůžu být jistý, co uděláš," dodal. "Ano, tak si pro příště pamatuj, že mě si klidně můžeš usmiřovat něžnostmi. Sice budu naštvaná, ale míň. A hlavně se nebudu cítit tak špatně, jako jsem se cítila teď,". "Omlouvám se, nechtěl jsem, aby ses cítila špatně," zatvářil se provinile a shrnul mi za ucho pramínek vlasů, co mě šimral na obličeji.

"Víš, mohl bys s tím usmiřováním začít teď?" zeptala jsem se po chvilce, rudá až za ušima. "Jistě," usmál se. Pak jsem zažila snad to nejlepší usmiřování za celý svůj život. Tolik něžných doteků a láskyplných slovíček. Jak jsem bez nich mohla vydržet celé 4 dny?

*****

Ráno jsem se probudila příjemně naladěná. Myslela jsem si, že po včerejšku, když mi Tren všechno řekl, bude zase klidný. No popravdě, tvářil se jako kakabus. "Jestli se okamžitě nezačneš tvářit normálně, tak si řeknu o samostatný pokoj," vyhrožovala jsem mu. Trochu uvolnil výraz, ale nijak světoborně.

"Lásko co se děje? Já myslela, že když jsi mi to řekl, bude to zase jako předtím. Nebo mi ještě něco tajíš?" ptala jsem se a něžně ho hladila po tvářích. "Řekl jsem ti všechno. Já prostě nechci, abys to měla i s živými detaily. Nejradši bych tam nejezdil. Za tuhle část života se nenávidím," odpověděl tvrdě a zvedl se z postele. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Co to mělo znamenat?

Celý den bylo ošklivo a pršelo. Tren seděl u stolu a zase jenom pracoval. "Máš toho ještě hodně?" zeptala jsem se. Jen přikývl. Vyšla jsem ven, i když jsem byla hned mokrá, potřebovala jsem na vzduch. Zašla jsem do kuchyně a trochu jim pomohla s vařením, abych přišla na jiné myšlenky.

Vrátila jsem se až po obědě, on stále seděl ve stejné pozici. Sedla jsem si do křesla a pozorovala ho. Radostný pohled, který se mi usadil ve tváři, když zaklapl desky s prací vystřídal nevěřícný, když vytáhl další a znovu se pustil do práce.

"Zase pracuješ, pořád jenom pracuješ," brblala jsem. "A co mám dělat jiného?" zeptal se nepřítomně. "Máš tu přeci mě, ne? Vůbec se mi nevěnuješ a to sedíš jen pár metrů ode mě. Můžeme hrát třeba karty nebo si povídat, cokoliv. Pořád koukáš do těch papírů a mě si nevšímáš," bručela jsem, protože jsem věděla, že to stejně k ničemu nebude.

Povzdechl si. "Tak já si to jenom projdu a pak se budu věnovat jen tobě, ano?" pousmál se. Teď jsem se cítila trochu provinile. Zase jsem ho do něčeho nutila. "Jestli je ta práce důležitá, nemusíš se mi věnovat, zabavím se sama," zamumlala jsem. "Před chvíli jsi říkala něco jiného," mrkl na mě. Sklopila jsem pohled.

"Počty nechám na zítra, ale musím si to aspoň přečíst," dodal ještě a pak se rozhostilo ticho, přerušované jen občasným šustěním papíru, když otáčel stránky. Seděla jsem a čekala. Mírný deštík, který nás provázel celým dnem začal docela rychle nabírat na intenzitě. Netrvalo nijak dlouho a ozval se první hrom a po něm setmělou oblohu prořízl blesk.

Polekaně jsem se otočila k oknu. Modlila jsem se, aby to byl jen přelud, opravdu jsem nechtěla prožít tuhle bouřku na moři. Bohužel, bouřka se blížila zatraceně rychle. Zvedl se silný vítr a loď se brzy kolébala na neuvěřitelně vysokých vlnách. Dělalo se mi zase špatně, jako ten první den. Nedokázala jsem ani pořádně sedět.

"Jde to moc rychle," zamumlal si Tren pro sebe, jen spěšně naházel papíry do desek a hnal se ven. "Kam jdeš?" volala jsem za ním. "Musím jim pomoct. Ta bouřka jde strašně rychle a loď není připravená, potřebují každou ruku," odpověděl. "Ty tu ale zůstaň, není tam bezpečno," otočil se ve dveřích. "Není problém," polkla jsem při představě, že bych měla být v tomhle počasí venku.

Souhlasně kývl a tak jak byl, jen v košili a kalhotách vyběhl ven. Taky se mohl víc obléknout. Teď se z jedné nemoci dostal a okamžitě si zadělá na další. Moje uvažování ale zarazil další burácivý hrom. Jen jsem se víc skrčila na křesle. Loď se nebezpečně houpala ze strany na stranu, radši jsem nechtěla vědět, jak to musí vypadat venku. A můj Tren se tam někde klidně promenáduje.

Nikdy jsem se bouřek nebála, často jsem je zaspala, ale u téhle to bylo jiné. Srdce mi bilo jako o závod, nemohla jsem popadnout dech, jak se mi plíce svíraly v návalech paniky. Při každém hromu jsem se víc skrčila do křesla a blesky se snažila zakrýt zavřenýma očima. Moc to nepomáhalo.

Navíc, bála jsem se i o Trena. Věřila jsem mu, že ví, co dělá, ale stejně. Přešla jsem k malému okýnku, kterým bylo vidět na celou palubu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, do tohohle pekla jsem ho dobrovolně pustila?

Jasně jsem viděla několikametrové vlny, které častokrát převyšovali celou loď a házely s námi, jak se jim zlíbilo. Občas nějaká pokropila palubu a celá posádka měla co dělat, aby je silný proud vody nestrhl přes chatrné zábradlí. Všichni zatahovali plachty, přivazovali volné předměty, aby neskončili v moři a bojovali se silným větrem a deštěm. Ne jednomu se stalo, že mu podjely nohy a on se nebezpečně rychle řítil k zábradlí. Naštěstí, tedy z toho, co jsem sama viděla, je vždycky někdo stačil chytit.

Bouře zuřila a vybíjela si vztek na nás. Všichni venku museli být mokří na kost a úplně prokřehlí. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Od Marion jsem věděla, že nesmím zasahovat do řádu přírody, ale kdybych jen trochu zmírnila vítr nebo déšť, nebo vlny, tak by se možná nic tak hrozného nestalo.

Nevěděla jsem, co z toho jim venku dělá největší potíže, co bych měla zmírnit nejvíc. Rozhodla jsem se tedy zmírnit to, co vadilo mě a to byly vlny, které házely lodí jako s malou dřevěnou hračkou.

Posadila jsem se na zem doprostřed místnosti. Ruce jsem položila na podlahu a zavřela oči. Tichounce jsem začala odříkávat verše, kterými jsem se snažila přimět vodu, aby vyhověla mému přání. Prosila jsem ji, aby se zklidnila.

Vím, možná to zní trochu divně, že jsem žádala vodu. Možná jsem vypadala trochu jako blázen, ale věděla jsem, co dělám. Sice se říká, že jako čarodějky ovládáme živly, já ale stačila pochytit, že to tak není. Jen je žádáme, aby nám vyhověly. Na oplátku jim dáváme část svojí energie a vědomí, že stále existuje někdo, kdo je nebere jen jako nesdílnou součást přírodního řádu, ale jako pět samostatných elementů, které by měly být ctěny.

Prosila jsem vodu a ona mě vyslyšela. Vlny se zmírnily, jako by foukal jen příjemný větřík, zatímco ve skutečnosti venku řádila vichřice. Opět jsem vyhlédla oknem ven. Všichni se zmateně rozhlíželi kolem sebe, nikdo nevěděl, co se děje. Pro sebe jsem se tiše smála.

Vlny jsem zmírnila, ale i tak jim déšť nebo vítr dělal značné problémy. Řekla bych, že spíš vítr. Rozhodla jsem se tedy zmírnit i jej. Znovu jsem se posadila doprostřed místnosti s rukama na podlaze a zavřenýma očima, znovu jsem začala tiše žádat vítr, aby se uklidnil jen na mírný vánek.

Dante tvrdil, že disponuji pouze polovinou své moci, což byla pravda. Tvrdil, že mě on, Raziel nebo Tren dokáží porazit, což byla v jednom ohledu také pravda. Nikdo z nich ale nevěděl, že pro ovládání živlů mám neuvěřitelné množství síly. Nikomu jsem to neřekla, v boji to nebylo moc využitelné, ale teď se to hodilo. Během čtvrt hodiny jsem dokázala zklidnit vodu, vítr a trochu zmírnit déšť, přesto jsem si přišla jen mírně zadýchaná.

Úžasné. Zajímalo by mě, jak to půjde, až budu mít všechnu moc. Co víc v tomto směru ještě budu moct ovládat? Živly téměř vždy vyslyšely mého přání. A když se jim nechtělo, pomohla jsem jim. Sice mě to stálo víc energie, ale nakonec jsem dosáhla svého.

-