První stopa

Takže po odmlce (jak jen byla dlouho?) se opět hlásím s pokračováním. Konec je možná maličko na zabití, uznávám, ale jinak to nešlo XD. Dobrá zpráva je, že na soustředění beru i svůj Note-chan, takže povídku budu psát i tam a je možné, že se něco objeví, mám teď tak nějak rozmyšleno, co by se mohlo stát....ale nic neslibuji, všechno ukáže je náhoda.

Přeji pěné počtení a za komentáře budu ráda. Mám jich málo, tak se snažte ;)

.

.

Byli jsme zpět na lodi. Já se původně chtěla ještě cestou někde zastavit, ale Tren se chtěl vrátit, už u Nelly jsem si všimla, že se chová divně. V kajutě sebou hned švihl do postele. Přešla jsem k němu a sáhla mu na čelo. Zatím neměl teplotu, ale bylo vidět, že na něj něco leze. "Není ti dobře, viď?" ptala jsem se a hladila ho ve vlasech. "Hm, to bude dobré. Vyspím se z toho a zítra budu v pořádku" pousmál se slabě. Nechala jsem to být.

Po večeři, kterou jsem mu doslova vnutila, jsem se rychle osprchovala a zalehla k němu, abych vzápětí zase vyskočila a běžela mu udělat studený obklad, protože měl vysokou horečku. Přiložila jsem mu je na čelo a prsa. Jen něco nesrozumitelného zamručel a spal dál.

Seděla jsem u něj a svojí energií mu pomáhala snížit horečku. Mezitím jsem přemýšlela. O sobě, o změnách, které jsem zaznamenala. Dokázala by se stará Anori něčeho vzdát? Pro někoho se obětovat? Postavit někoho před sebe a vynechat svoje vlastní zájmy? Ne, nic takového by nikdy neudělala. Byla velmi sobecká a nekolegiální.

Ale teď, místo abych nerušeně spala, jsem držela stráž u muže, kterého jsem bezmezně milovala a čekala, až mu teplota alespoň trochu klesne. Změnil mě a to hodně.

Nikdy dřív jsem netoužila mít někoho vedle sebe. Byla jsem spíš takový vlk samotář, potřebovala jsem vlastní klid a přítomnost ostatních mě rozčilovala. Nedokázala jsem se přizpůsobit. Pak se objevil on a celý můj svět se rázem změnil. Můj žebříček hodnot okamžitě změnil směr. Byla jsem ochotná udělat cokoliv, jen abych se mu zavděčila.

I když byl naprostým nováčkem, rychle se z něj stala moje pravá ruka, abych ho mohla mít stále u sebe. Byl krásný, schopný, laskavý a já donutila svoje srdce se zvětšit, abych ho mohla dostatečně milovat. Toužila jsem po společné budoucnosti. Chtěla jsem být jen jeho.

Teď, když jsem to měla, chtěla jsem jít ještě dál. Chtěla jsem, aby to byl on, komu jednou řeknu svoje ano. Chtěla jsem pod srdcem nosit právě jeho děti. Stát mu po boku v dobrém i ve zlém.

Něžně jsem ho pohladila po vlasech. Teplota už trochu klesla, vyměnila jsem mu tedy obklad a vlezla si k němu, abych se taky trochu prospala. V noci jsem pravidelně vstávala a kontrolovala ho, aby mohl nerušeně odpočívat. Moje obětování si zasloužil.

*****

Opět se mi zdál se o těch dvou mužích. Tentokrát v něm ale figuroval ještě můj nový náramek a místnost, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Probudila jsem se za světla. Dál jsem ležela a přemýšlela o svém snu.

Z venku se ozývaly zvuky, které probudily i Trena. Bylo vidět, že mu není dobře. Oči měl úplně skelné, tváře červené od horečky a když promluvil trochu sípal. "Díky za ty obklady" pousmál se.

"Ještě bys měl ležet" upozornila jsem ho jemně. "To zvládnu" zavrtěl hlavou a pracně se dostal do koupelny. Byl tam víc jak hodinu, bála jsem se, jestli jsem mu něco nestalo. Šla jsem ho zkontrolovat. Rukama se ztěžka opíral o umyvadlo, hlavu skloněnou. Podala jsem mu čisté oblečení. "Lásko, obstarala bys mi nějaké prášky na hlavu?" zeptal se tiše. "Jistě" kývla jsem.

Mick měl snad celou lékárnu. Vybrala jsem si všechno, co jsem potřebovala a i se snídaní se vracela za Trenem. Ještě se nehnul z koupelny, byl přesně v takové pozici, ve které jsem ho tam nechala. "Brouku, je ti špatně?" zeptala jsem se tiše. "Ne, máš ty prášky?" zeptal se. "Na" podala jsem mu krabičku. Tren se jimi nacpal natolik, jak mu to maximální doporučená dávka dovolila.

"Jako tvá snoubenka ani jako budoucí lékařka s tímto léčebným procesem nesouhlasím" zasyčela jsem, když jsem sledovala jak polyká jeden prášek za druhým. "Bude to dobré, neměj strach" zavrtěl hlavou a pokusil se o uklidňující úsměv.

Snídaně se skoro nedotkl, asi mu bylo špatně i od žaludku. Skřípala jsem zuby nad tímhle strašlivým způsobem, jakým se sebou zacházel. Pro dnešek jsem se rozhodla nedělat scény, ale jestli bude pokračovat i zítra, předvedu mu jednu ukázkovou.

Vydali jsme se opět do města. Tren měl vytipovaná určitá místa, kam bychom se měli jít podívat. Viděla jsem na něm, že je mu zle, ale on to přecházel. Schválně jsem tedy hrála unavenost, abychom zastavili a tím jsem ho donutila trochu odpočívat. Cestou jsem do něj trochu šila, abychom se vrátili a on se pořádně vyležel. Všechny návrhy odmítal s tím, že nemůžeme pátrání přesouvat kvůli nějakým malichernostem a samotnou mě nepustí.

"Tvoje zdraví pro mě není malicherné!" vztekala jsem se, když mě nechtěl poslechnout. Dělal, jako že mě neslyší. Však já ho donutím. Došli jsem k jednomu domu, vypadal již dlouho opuštěný a nebyl zrovna v nejlepším stavu. Nevím proč šel Tren zrovna sem.

"Trene, proč sem?" zeptala jsem se, když se protáhl jednou polorozborcenou zdí a zmizel uvnitř. Vystrčil hlavu. "Tohle je dům, ve kterém bydleli tví rodiče. Vím, že je to asi zbytečné, ale stejně se chci přesvědčit, že tu opravdu nic není. Tak pojď" odpověděl a natáhl ke mně ruce. Prolezla jsem za ním.

Nejdřív jsem si musela trochu zvyknout na to nepříjemné šero. Hrdlo se mi trochu stáhlo, začalo mi hučet v uších, necítila jsem se tu zrovna nejlíp. Nízký strop a tmavé stěny tvořili dojem krabice a mě se pomalu zmocňovala panika.

"Trene nechceš to tu prohledat sám? Počkala bych na tebe venku?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Překvapeně se na mě otočil. "Co se děje? Já tě tu docela potřebuji, kdybych něco našel, měla bys to ty poznat a rozšifrovat" řekl na rovinu. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Přeměřil si mě pohledem. "Ty jsi vlastně klaoustrofobička" došlo mu. "Asi" přikývla jsem.

"Tak pojď, tady dole toho asi moc nebude, půjdeme nahoru, tam by mělo být víc světla" vzal mě za ruku a vedl mě po schodech. Pevně jsem se ho držela, nijak mě nelákala představa lézt do druhého patra, které vypadalo, že se každou chvíli změní jen v hromadu suti.

Tren měl pravdu, vážně tu bylo světleji a moje uvažování se malinko vyjasnilo. Rozhlédla jsem se po místnosti a ztuhla. I když z ní už moc nezbylo, jasně jsem poznala místnost z mého snu. "Zlato, děje se něco?" zeptal se Tren znepokojeně. "Ehm, víš dneska se mi zase něco zdálo. Nechtěla jsem tě s tím obtěžovat, když ti není dobře" začala jsem pomalu. "Ukaž mi to" požádal.

Ochotně jsem mu ukázala vše, co v mém snu bylo. Mezitím co on byl zabrán do přehrávání si mého snu, já se mohla nenápadně podívat, jak je na tom jeho zdravotní stav. Upřímně, zděsila jsem se. Jeho myšlenky nemohly lhát tak, jak to dělal on na povrchu. Poznala jsem, že je mu opravdu špatně a snaží se to schovat, aby mi nedělal problémy.

Vztekle jsem se od něj odtáhla, ale on to ignoroval. Horečně se rozhlížel po místnosti a přemýšlel. Přistoupila jsem k němu a sáhla mu na čelo. Přímo hořel. "Odcházíme a ty budeš ležet" řekla jsem rozhodně. "Ne" odpověděl nepřítomně. "Co prosím?" zeptala jsem se nevěřícně. "Ne" zopakoval tentokrát s upřeným pohledem do mých očí. "Nepůjdu, dokud to tu neprohledám. Tvé sny nikdy nejsou jen tak" řekl a dál těkal pohledem po pokoji.

"Tobě se asi brzy bude zdát o hvězdičkách létajících ti nad hlavou, jestli se okamžitě nesebereš a nezapluješ do postele" vyhrožovala jsem, ale on si ze mě nic nedělal. Nasupeně jsem se posadila na zem a prohlížela si náramek, přitom v sobě dusila vztek, protože jsem měla neodolatelnou chuť mu nafackovat.

"Našla jsi na něm něco? Čeho sis předtím nevšimla?" zeptal se. Trucovitě jsem přestala náramek prohlížet a zahleděla se z okna. "Slibuji, že až se odsud vrátíme, budu ležet a potit se" zašeptal mi do ucha. "A zítra nikam nepůjdeš?" "Ne, normálně budeme pokračovat v hledání" zavrtěl hlavou.

Přitáhla jsem si ho za límec a vášnivě ho políbila. Okamžitě mě od sebe odtrhl. "Co blázníš? Budeš nemocná" vyčítal mi. "No právě. Když budu nemocná já, nikam mě nepustíš, budu muset ležet a tím donutím ležet i tebe" prohlásila jsem vítězoslavně a znovu se sápala po jeho rtech. "V žádném případě" vrtěl odmítavě hlavou a držel mě co nejdál od sebe.

"Fajn" povzdechla jsem si. "Jak chceš, budu hledat" protočila jsem oči v sloup a znovu se zadívala na náramek. Nic zvláštního mi na něm ale nepřišlo. Tren zatím procházel místnost. "Lásko, asi něco mám" zamumlala jsem zaujatě. Okamžitě byl u mě. Na náramku zprvu nebylo nic patrné, ale když se správně natočil a paprsky na něj dopadli pod správným úhlem, objevily se jemně vyryté znaky. Nejdřív jsem si myslela, že je tam vyrytý nějaký monogram nebo tak, ale takovéhle znaky jsem rozhodně neznala.

"Jsou tam nějaké znaky, ale nevím, co znamenají" řekla jsem mu a natočila ruku tak, aby i on viděl. Pečlivě si znaky prohlédl, ale jen frustrovaně zavrtěl hlavou, ani on je neznal. "Tady jsme skončili. Dokud nevyřešíme, co znamenají, můžeme zůstat doma. Tedy na lodi" pokrčila jsem rameny a hbitě vstala a hnala se ven z tohohle domu. I když nahoře bylo více světla, stejně jsem se tam necítila nejlépe.

Až když jsem stála na cestě před domem, mi přestalo hučet v uších, hrdlo se mi tak křečovitě nesvíralo a já mohla opět dýchat. Tren vyšel chvíli po mě, hlavou si podpíral rukou. "Okamžitě jdeme zpátky. Když mi tu zkolabuješ, já tě rozhodně nikam neodnesu" naléhala jsem. "Dobře" pousmál se a nechal se ode mě odvést až do kajuty, kde jsem ho hned přišpendlila k posteli.

"Ani se odsud nehneš, rozumíš?" ptala jsem se přísně, zatímco jsem se nad ním skláněla a sahala mu na čelo. "Jasně" zamumlal a protočil oči v sloup. Přešla jsem jeho sarkasmem nasáklou odpověď, znovu ho donutila vzít si prášky, přinesla mu studené obklady a sama se unaveně posadila do křesla.

Tren chvíli na to usnul a já si znovu prohlížela znaky na náramku. Ať jsem si šmodrchala svoje mozkové závity sebevíc, na nic jsem nemohla přijít. Začala jsem ty znaky alespoň překreslovat. Třeba mě u toho něco napadne a navíc, ve zvětšeném formátu se na to lépe dívá. Udělala jsem rovnou dva nákresy, jeden z nich bychom mohli poslat Dantem, on by si s tím třeba mohl poradit.

Bylo po poledni, když nám oběma přinesli oběd. Tren se ho opět ani nedotkl, což mě dokonale napružilo. "Vzbuď se" zatřásla jsem mu ramenem. "Ne" zabručel Tren a otočil se na druhou stranu. "Lásko, musíš něco sníst. A buď to uděláš sám, nebo tě budu krmit násilím" varovala jsem ho.

Vybral si tu první variantu. Nedostal toho do sebe moc, ale i to stačilo k tomu, aby mě to uklidnilo. Pak jsem si přilehla k němu. I když bych já měla hýčkat jeho, přitáhl si mě do náruče a vískal mě ve vlasech.

"Co myslíš, že znamenají ty znaky?" zeptala jsem se po chvíli. "Nevím" odpověděl zamyšleně. "Překreslila jsem je na papír. Bude se nám nad tím lépe přemýšlet. A mám je taky jednou pro Danteho. Ten třeba bude vědět, co s tím" řekla a vstala, abych mu dala prášky a vyměnila mu obklady.

"Podej mi ten nákres. A Dantemu to pošli, je to skvělý nápad" pousmál se a lípnul mě do vlasů. Podala jsem mu to, oč mě žádal a sama šla poslat dopis. Vrátila jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Hned ve dveřích mě přivítal jeho úlevný povzdech. "Máš štěstí, ještě 5 minut a šel bych tě hledat" řekl, ale očima byl opět přilepený k papíru před sebou. Přešla jsem to bez poznámky.

"Možná mě něco napadlo" ozval se po chvíli. Vlezla jsem si k němu a přitiskla se mu hruď. "Copak?" pobídla jsem ho. "Víš, náš jazyk byl původně úplně jiný. Platily jiné znaky, jiná slova jiná gramatika. Změnili ho kvůli nováčkům, kteří nebyli schopni se ho pořádně naučit" řekl. "A ty myslíš, že ty znaky jsou…" nedokončila jsem, ale on přikývl. "Asi, bylo mi 9, když se to celé změnilo, moc si to nepamatuji" povzdechl si. Políbila jsem ho do vlasů.

"Jestli máš pravdu, tak Dante si na ně určitě vzpomene. Ten má přeci jenom delší paměť" poznamenala jsem, abych ho ujistila, že to v žádném případě není jeho vina. Pousmál se a přitáhl si mě blíž do náruče.

"Řekni mi, proč ti ta teplota nechce ustoupit" pohladila jsem ho po upocených vlasech. "Nevím, se jí zeptej" odpověděl a položil mi hlavu na rameno. Nechala jsem ho spát. Musel být po dnešku utahaný, bylo mu opravdu mizerně. Sice se říká, že mužská smrtelná nemoc na 7 je rýmička, ale u něj to tentokrát neplatí.

Odešla jsem na palubu, abych se trochu nadýchala čerstvého vzduchu a užila si sluníčka. Když jsem se o hodinu později vracela zpátky, byl zase vzhůru a znovu si prohlížel ten papír. V ruce držel tužku a sem tam něco připsal. "Co vyvádíš?" zeptala jsem se ode dveří. Zvedl ke mně pohled. "Na něco málo jsem si vzpomněl" obdařil mě zářivým úsměvem a znovu něco zapsal.

Naklonila jsem se mu přes rameno, abych viděla co. Byly to jen útržky, slova, která na sebe nenavazovala. "Není to nic moc, ale učil jsem se to jen jeden rok, než se písmo změnilo. Nepamatuji si to" omlouval se. "Lásko, ani ve snu by mě nenapadlo, ti to vyčítat. Byl jsi moc malý na to, aby sis to pamatoval" pohladila jsem ho po hlavě.

Skočil se osprchovat a poté jsem ho opět donutila ležet. Nepustím ho z postele aspoň týden, byl opravdu v hrozném stavu. Sice dělal, jako že nic, ale na druhou stranu mi nebránil a odpočíval tak nějak dobrovolně.

*****

Uběhl týden, během kterého jsme marně čekali na Danteho odpověď. Tren se zatím úplně zotavil a opět mě tahal sebou po všech čertech, byl hrozně pečlivý a chtěl si všechno prohlédnout sám. Já jeho nadšení nesdílela, ale taky jsem chápala jeho strach, nechat mě někde samotnou.

"Proč neodepisuje?" ptala jsem se zamyšleně, když jsem mu ležela v náručí a vrněla nad slastným pocitem jeho prstů v mých vlasech. "Asi nemá čas. Nezapomínej, že má na starost i něco jiného, než nás" odpověděl mi mírně a políbil mě na tvář. Vždycky se snažil všechny moje chmury rychle zahnat.

Z mazlení nás vyrušili rychlé kroky a překvapené hlasy. "Co se děje?" ptala jsem se zvědavě. "Nevím, ale brzy se to jistě dozvíme" pokrčil Tren rameny. Měl pravdu a pár minut navíc v jeho náruči jen uvítám. Ignorovali jsme tedy to bláznění nad námi.

Netrvalo dlouho a všechno utichlo, slyšeli jsme hlasy, ale byli tak tiché, že jsem nerozuměli, co říkají. Chvíli na to se ozvalo jemné zaklepání. Tren šel otevřít. Nakukovala jsem mu pod rukou a jen nevěřícně zírala na Danteho, který se ve dveřích objevil.

"Zdravím vás" usmál se na nás Dante. Oba jsme hned sklonily hlavy, Tren přidal ještě hlubokou poklonu. Dante ho jen poplácal po zádech, čímž mu naznačil, aby se narovnal. Bylo to divné, vždycky se k Trenovi choval jinak, než k ostatním, i když mu projevoval stejně tak velkou úctu. Kdo by taky ne. Neznám nikoho, kdo by si z Danteho dělal blázny, tedy snad kromě mě, ale já jsem trošku jiný případ.

"Četl jsem tvůj dopis Anori a usoudil, že máte nějaké potíže" pousmál se a bez vyzvání se posadil do volného křesla. Tren se opět usadil na zem k mým nohám. "Ano, takže jste viděl ty znaky" usoudila jsem. Přikývl. "A?" zeptala jsem se netrpělivě.

"Anthony měl samozřejmě naprostou pravdu, jsou to staré runy, kterými se psalo dříve. Takže mi to ukažte ještě jednou, a já vám to přeložím" odpověděl. Podala jsem mu papír, do kterého Tren už něco připsal. "Pamatuješ si hodně, kolik ti bylo, když se přestaly používat?" " 9" odpověděl Tren okamžitě.

Dante se pousmál a znaky si jednou prohlédl, pak se zamyslel a tužkou napsal na papír jednu větu. Pak nám papír podal. Oba jsme se sklonili, abych si mohli přečíst jeho překlad. Tu nejdůležitější věc máme vždycky u sebe. Jedině tam je bezpečně schovaná. Takhle zněla věta, kterou jsem měla vyrytou na náramku. Co to ale ke všem čertům znamená?

"Sensei, měl bych otázku" ozval se tiše Tren. Překvapeně jsem zamrkala. Oslovil Danteho sensei? Proč? "Moment, proč jsi ho oslovil sensei? Takhle bych mohla říkat já tobě, učil jsi mě" nechápala jsem. Tren pohlédl na Danteho, který se v křesle narovnal. Co mi tu unikalo?