Rozluštění

Tak, na soustředění se m podařilo napsat necelé 3 díly povídky takže se hned můžu vytasit s prvním z nich. Je chci poprosit, když už nekomentujete, tak alespoň ohodnoťte článek, ať vm, že máte přečteno a můžu pracovat na dalších.

Dnes se dozvíte, jak je to s tím sensei...a jak už název napovídá, nejspíš se trochu pohneme kupředu, ale žádné ukvapené závěry ;). Povídka je psaná ze tří různých pohledů, takže nebudete mít nouzi o žádné myšlenkové pochody mých postav. Přeji příjemné počtení a za všechnykomentu budu jen ráda:

.

.

(Dante)

"Sensei, měl bych otázku," ozval se tiše Anthony. Všiml jsem si, jak Anori překvapeně zamrkala, té taky nic neujde. "Moment, proč jsi ho oslovil sensei? Takhle bych mohla říkat já tobě, učil jsi mě?" zeptala se okamžitě.

Anthony pohlédl na mě, já se v křesle narovnal. Stejně by se to musela dřív nebo později dozvědět. Trochu jsem si srovnal v hlavě, jak začít. Anori si moje, tedy vlastně naše mlčení vyložila jinak a nasupeně si založila paže na prsou. "Už mi zase nechcete nic říct. Copak se ptám na tak strašně choulostivé věci? Co je to za katastrofu, že mi to nechceš říct?" obrátila se na Anthonyho, protože věděla, že ze mě by nic nevydolovala, pokud bych sám nechtěl.

Chvíli jsem počkal, byl jsem zvědavý, jak tohle dopadne. Anthony si jen rezignovaně povzdechl a znovu na mě upřel svůj modrý pohled, tentokrát v něm byla vepsaná tichá prosba. "Kdybys vydržela ještě asi 10 vteřin, osvětlil bych ti to," promluvil jsem konečně.

Anori se usadila zpět a čekala, Anthony se lehce pousmál a prsty jí přejel po lýtku. "Čekám" připomněla se, když jsem se opět neměl k odpovědi. "Nevím, co tě na tom tak zaráží. Proč by mě tak nemohl oslovovat?" zeptal jsem se a s úsměvem pozoroval její zamyšlený výraz, když horečně přemýšlela nad odpovědí.

"Nevím, jen mě to zarazilo. Nikdy se nezmínil, že byste ho učil," řekla nakonec a zabodla do Anthonyho káravý pohled. "Neptala jsi se," pokrčil rameny a přešel k oknu. "A já nemám žádnou povinnost, hlásit ti všechno, co se v mém životě stalo," dodal k tomu.

Tohle možná trochu přehnal, ona si to jistě nenechá líbit. A taky že ne. Nevěřícně se na něj otočila a chvilku nebyla schopná mluvit. "Tak promiň, že se starám. Ale byl jsi to ty, kdo mi všechno vyprávěl a tuhle malou skutečnost mi zatajil. Nemůžeš se pak divit, že se na to teď ptám," řekla vztekle a otočila pohled ke mně.

"Nikdy se tím nechlubil," pokrčil jsem rameny, ale jí to očividně nestačilo. "Chováte se ke mně jako k dítěti, to je tak těžké říct mi - Ano, učil jsem ho to a to, tehdy a tehdy. Vážně si myslíte, že mám tak nízké IQ, že to nepochopím?" vyjela na nás na oba.

Pohlédl jsem na ní s pozvednutým obočím. I Anthony se otočil, aby se na ní mohl podívat. Usoudil jsem, že by tohle normálně neudělal. Něco se dělo? Co? "Proč se tolik vztekáš, kvůli takové maličkosti?" zeptal se jí a opřel se přitom o opěradlo křesla, ve kterém seděla.

"A proč mi ty nemůžeš normálně odpovědět?" vrátila mu otázku. "Prostě jsem to nikomu neřekl, neměl jsem důvod říct to i tobě," odpověděl a očekával i její odpověď. Té se samozřejmě nedočkal. "Proč?" vydechla překvapeně. "To by mě taky zajímalo," přidal jsem se a zabodl do něj pohled. Nervózně uhnul pohledem. Vždycky to dělal, když byl v rozpacích nebo nechtěl o něčem mluvit. Naštěstí, mě odpověděl vždycky.

"Už takhle mě každý odstrkoval kvůli původu, věřte, že míšenec jako já to nemá v životě zrovna jednoduché. Kdybych ještě přišel s tím, že jste mě učil zrovna vy, nezapadl bych už do žádného kolektivu," přiznal nakonec tiše. O tohle tedy šlo?!

"Styděl jsi se za mě?" zeptal jsem se překvapeně a setkal se s jeho zmateným pohledem. "Ne, nikdy. Jen,…to je jedno," mávl nad tím rukou. Nechtěl to rozebírat a já se rozhodl ho víc netrápit. I když by mě zajímalo, co chtěl říct dál. "Pokračuj," pobídla ho Anori něžně. Zavrtěl hlavou. "Trene, prosím," nedala se. Už jsem chtěl zasáhnout, aby ho nechala být, že to poví, až sám bude chtít, když se Anthony nadechl k odpovědi. "Já si velice vážím toho, že právě vy jste byl mým učitelem. Ale, kdybych to řekl, ostatní by tvrdili, že to děláte jen kvůli tátovi. Nikomu jsem neřekl, že jste můj kmotr a ani to nehodlám udělat. A navíc…" odmlčel se s pohledem upřeným pod sebe.

"Myslíš si, že by měli pravdu," doplnil jsem jeho větu. Přikývl. "V tom případě ti ale musím oznámit, že by neměli pravdu. Ano, původně jsem souhlasil jen kvůli Razielovi. Je to můj dobrý přítel, vždy mi stál věrně po boku, ať se dělo cokoliv. Jenže původně jsem si myslel, že má jít o tvého staršího bratra. Když jsem se dozvěděl, že jde o tebe, trochu se mi ulevilo. Už v mladém věku z tebe vyzařovala síla, kterou jsem já jen vedl. Byl jsi pilný a svědomitý student, což se o tvém bratru říct nedá. Učil jsem tě mnohem déle, než bylo nutné a mnohem víc, než bylo třeba. Věděl jsem, že se ti to v budoucnu bude hodit. A nemýlil jsem se," pronesl jsem a v pokoji nastalo naprosté ticho.

"Nikdy jste se nemýlil," prolomil ho Anthony jako první. "Ale ano, mýlil," pousmál jsem se. Anori vypadala trochu otřeseně z toho rychlého přísunu nových informací. "Když mě omluvíte," zašeptal Anthony a po mém pokynutí se vytratil z kajuty. Nejspíš na čerstvý vzduch.

"Teď jsi spokojená?" zeptal jsem se Anori, která sebou polekaně trhla. "Co?" ptala se zmateně. "Jestli jsi spokojená. Donutila jsi ho mluvit o něčem, o čem před tebou a hlavně přede mnou mluvit nechtěl," vyčetl jsem jí.

"Kdyby mi to řekl hned, nemusela bych z něj nic páčit. Já v tom nevidím nic špatného," opáčila hned. "On ano," nedal jsem se. "Takže jste jeho kmotr," hlesla Anori po chvíli. "Ano," přikývl jsem. "Proč vám vyká?" zeptala se na otázku, na kterou jsem nebyl schopný přesně odpovědět. "Nevím. Nabízel jsem mu to několikrát, ale on vždy odmítl," pokrčil jsem rameny. Samotného mě ta odpověď zajímala, ale zařekl jsem se, že se ho na to nebudu ptát. Vím jak nerad pouští ostatní do svého soukromí.

"Teď mě tak napadá, že se mě chtěl na něco zeptat a já se nedozvěděl na co. Podle mě totiž na něco přišel," zakleji. "Poví to, až se vrátí," zavrtěla hlavou Anori. "Ano, pokud bude mluvit," opáčil jsem. Zatvářila se nechápavě. "Nikdy ti o sobě nic neřekl, pokud jsi na něj naléhala, že?" zeptal jsem se. "Ne, vždy to bylo dobrovolně," přisvědčila.

"Mě jednou ano. Hned na to se zablokoval a s nikým nemluvil několik týdnů. Nebylo to, jako když někoho trestá mlčením. Neignoroval nás, do všeho se aktivně zapojoval, ale mlčel u toho," vysvětlil jsem zamyšleně.

"Ach, mě z toho jeho mlčení jednou klepne! Může si vybrat tolik způsobů, jak se před tím bránit a on si vybere zrovna mlčení. Kdyby jen věděl, jak mě to ubíjí," zaúpěla Anori při představě, že bude zase mlčet. Ano, slyšel jsem o trestu, který jí už několikrát uložil a ani se nedivím, že jí to tolik vadí. Je to až příliš komunikativní a společenská osoba, co se jeho týče.

"Měla bys jít za ním, ať se vzpamatuje co nejdřív," poradil jsem jí. "Vzpamatuje z čeho?" nechápala. "Ponížila jsi ho," vysvětlil jsem. Chtěla na to něco namítnou, ale zasekla se a vzápětí na to vystřelila z kajuty.

*****

(Anori)

Vyběhla jsem z kajuty a začala ho hledat. Ponížila jsem ho? Proč? Neudělala jsem přeci nic tak hrozného. Kdyby mi to řekl dřív, nemusela bych se ptát. Nemůže se divit, že ho dostávám do rozpaků, když mi neustále něco zatajuje.

Modlila jsem se, aby byl na lodi, venku bych ho nenašla a navíc by byl ještě naštvanější, kdyby se dozvěděl, že jsem opustila loď bez něj. Naštěstí pro mě, seděl na přídi, jako obvykle. Okamžitě jsem k němu přišla a pevně ho objala. Lekl se mě, neslyšel mě přicházet, nebo spíš jen nevnímal. "Promiň," zašeptala jsem mu do ucha. Neodpověděl. Zase mlčel.

Sedla jsem si vedle něj a smutně se na něj podívala. Oplatil mi pohled. Ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, jsem se ztratila v té nebeské modři, která se v jeho očích zračila. Zapomněla jsem proč jsem tady, co jsem mu chtěla říct, co jsem mu udělala. Zapomněla jsem na všechno. Zapomněla jsem mrkat, dýchat. Nebyla jsem schopná žádného pohybu, jen jsem zírala do těch smutných modrých očí.

Nějaký hlásek v mojí hlavě na mě křičel, abych se vzpamatovala. Abych zamrkala a odvrátila pohled jinam, protože jsem se mu přeci přišla omluvit. Přišla jsem ho odprosit, aby se mnou mluvil, aby se neuzavřel do sebe. Ale já nemohla. Dál jsem se mu v tichosti dívala do očí, tak hlubokých a tak kouzelných.

Přišlo mi to jako celá věčnost, i když to trvalo jen několik vteřin. Konečně odvrátil pohled stranou. "Dýchej," napomenul mě šeptem. Poslechla jsem ho a zhluboka se nadechla. Jak dlouho jsem zadržovala dech?

"Promiň mi to," řekla jsem znovu a vzala ho za ruku. Zavřel oči a přitáhl si mě k sobě. "Nemáš se za co omlouvat," zavrtěl hlavou. Byla jsem šťastná, že aspoň trochu mluví, i když jen šeptem. "Mám, neměla jsem to z tebe páčit, když si nechtěl. Ale kdybys mi to řekl už dřív, nezarazilo by mě to," vysvětlovala jsem mu rychle, měla jsem strach, že by mě zastavil, že už nechce nic slyšet a já mu to potřebovala všechno říct.

Neodpověděl, jen mě dál tiskl v náručí, dlouhými pohyby mě hladil po zádech a přitom hleděl do moře. "Anthony," ozvalo se za námi. Oba jsme se otočili a pohledy zabodli do Danteho.

"Chtěl jsi se mě na něco zeptat," připomněl mu Dante. "Zapomněl jsem to," hlesl. Oba jsem věděli, že lže. Nechápala jsem proč, ale už jsem z něj odmítala cokoliv páčit, stejně tak i Dante. Až bude chtít, řekne nám to.

"Dobře, stejně se tu pár dní zdržím. Mick mi nabídl místo na lodi. Mám teď ještě nějakou svojí práci, ale kdyby něco, víte, kde mě hledat," přikývl a odešel. Přišel mi trochu přešlý. Tren si ztěžka povzdechl. "Asi jsem ho urazil," zamumlal si spíš pro sebe, než pro své okolí. "To ne, jen ho mrzí, že se k němu nehlásíš," zavrtěla jsem hlavou. "Záleží mu na tobě," dodala jsem a něžně ho pohladila po tváři.

"Nechápu proč," zamyslel se. "Je to tvůj kmotr," poukázala jsem na skoro příbuzenský vztah mezi nimi. "Proč?" zeptal se znovu. Na to jsem mu už nedokázala odpovědět. "Nikdy nepochopím, proč to udělal. Proč zrovna já," zavrtěl hlavou a zvedl se. Postavila jsem se také. "Asi máš určité kouzlo osobnosti," pokrčila jsem s úsměvem rameny. "Proto na mě vždycky tak zíráš?" zasmál se a já zčervenala.

"Ne, ale vždycky mě fascinovaly tvoje oči," přiznala jsem s pohledem upřeným stranou. "Já vím," pousmál se. Zamračila jsem se. "A taky toho zneužíváš," obvinila jsem ho. "Samozřejmě, je to moje jediná zbraň, která na tebe vždycky platí. Přiměji tě tak dělat to, co bys sama nikdy neodsouhlasila. Jsi tvrdohlavá. Stojíš si za svým, i když víš, že nemáš pravdu. Ale já to s tebou myslím dobře," potvrdil mi mojí domněnku, že to zneužívá proti mně a odešel z lodi.

Běžela jsem za ním a chytila ho za ruku. "Kam jdeš?" ptala jsem se, i když jsem se bála slyšet odpověď. Mohl by říct, že pryč ode mě a to bych neunesla. "Projít se, jdeš se mnou?" pousmál se, propletl si prsty s mými a vedl mě dál od města, někam do přírody.

"Jsi si jistý, že víš, kam jdeš?" ptala jsem se a stále se otáčela a snažila se zapamatovat si cestu. "Ano, tady kousek je jedno hezké místo. Neměj strach, trefím tam i poslepu," uklidňoval mě a vedl mě dál.

Trochu mě překvapilo, když jsme se najednou ocitli na kamenité pláži. Vždyť jsem šli celou cestu lesem! Rozhlédla jsem se kolem, bylo tu pravdu nádherně. Tren měl asi určitý cit pro taková místa, vždycky tam, kde se cítil dobře on, se líbilo i mě, a že já byla hodně vybíravá, co se výběru vhodného místa týče.

Tren mě beze slova vedl přes pláž plnou malých bílých oblázků. Nad hlavami nám létali racci a pokřikovali na nás, asi abychom jim záviděli jejich blízkost ke slunci. Jaký je to asi pocit, když letíte. Jen roztáhnout křídla a na vzdušných proudech se nechat unášet někam do dáli. Tren tenhle pocit jistě zná, mě však zůstane skryt.

Začal šplhat na skalní masiv porostlý mechem a mě táhl za sebou. Měla jsem trochu strach, aby mi nepodjela noha, ale on mě pevně držel a vedl moje kroky po těch nejbezpečnějších místech. Až úplně nahoře se zastavil. Ohromeně jsem zůstala zírat, bylo to…dechberoucí.

Viděla jsem až daleko za horizont, přesto jsem ale nezaznamenala krajinu, jen tmavě modré moře. Ze všech tří stran nás obklopoval hustý les, přes který nebylo dobře vidět. Tren se posadil na jeden z plochých kamenů až u samého kraje a s povzdechem se zahleděl do moře.

*****

(Tren)

Sedl jsem si na plochý kámen, na který jsem sedával i dříve. Když jsem byl mladší, často jsem sem chodil, nikdo to tu neznal a já se mohl v klidu soustředit. Vždycky, když jsem měl problém s ostatními nebo sám se sebou, mě tohle místo dokázalo uklidnit.

Dnes ale ne. Nevěděl jsem, čím to je. Klid se dostavil, až když mě objaly dvě drobné paže a k mým zádům se přitisklo křehké tělo mojí snoubenky. Pak jsem se mohl znovu klidně dívat do hlubin moře pod sebou.

Pousmál jsem se. Nejednou mě napadlo, že bych skočil do temné vody pod sebou. Možná bych přežil a prožil si největší adrenalin svého života, nebo by mě náraz zabil. Tehdy jsem si myslel, že by mě nebyla žádná škoda. Nikdo mi nerozuměl, nikdo mě nedokázal pochopit.

Až ona. Ta drobná dívka, co se mi tiskla k tělu a lila mi do žil novou chuť a elán do života. Už kvůli ní bych tu zůstal, i kdyby se mi na hlavu hroutil celý okolní svět. Musím ji ochránit přede všemi, včetně jí samotné.

Přetočil jsem si ji do klína a tvář jí zabořil do voňavých vlasů. Její přítomnost mě dřív znervózňovala, nikdy jsem nevěděl co mám říkat nebo dělat. Trochu mi to vadilo, jindy jsem byl sebejistý. Pak přišla takhle mladá holčina a i mě, starému a moudrému mládenci se rozklepala kolena.

Dnes už je to jiné. Její přítomnost mě naopak uklidňuje a dodává mi jistoty, že je tu někdo, pro koho jsem stejně důležitý, jako všichni ostatní. Možná i trochu víc. Znovu jsem se nadechl té kouzelné, omamné vůně. Ještě chvíli a vypěstuji si na ni závislost.

"Život za tvé myšlenky," ozvalo se mi u ucha a mě až teď došlo, že tu vedu vnitřní monology, zatímco ona čeká v mé náručí. "Nic zajímavého," zamluvil jsem to a políbil ji na špičku nosu. Potom jsem si opřel svoje čelo o to její a palcem jí přejížděl po tváři.

Zavřela oči a jemně si vzdychla. "Řekneš mi něco?" zeptal jsem se po chvilce. "Ano?" pobídla mě. "Co tě předtím v té kajutě tolik rozčílilo?" položil jsem svou otázku. Na chvíli se zarazila, ale nedotáhla se, stále se o mě opírala. "Já nevím. Prostě mě jen naštvalo, že mi nechceš nic říct," pokrčila nakonec rameny.

"Přijde mi, že se poslední dobou hrozně snadno naštveš," "Možná jsem trochu podrážděná. Ale to bylo tím, že jsme nic nemohli najít. Teď už to bude lepší," pousmála se a jemně mě políbila na rty. Přestal jsem to řešit, jen jsem doufal, že to tak bude.

"Neměli bychom se vrátit?" vzhlédla najednou. Otevřel jsem oči a rozhlédl se po setmělé obloze. "Asi ano," přikývl jsem a začal se zvedat. "Počkej ještě chvilku," zašeptala nakonec, dohnala mě, zezadu se ke mně přitiskla a vzala mě za ruku. "Copak?" "Nic, jen tu chci s tebou ještě chvilku zůstat," zašeptala a objala mě kolem pasu.

Zůstal jsem stát na místě, zaklonil hlavu dozadu a užíval si její tělesnou blízkost. "Už pojď, už se po nás budou shánět," přerušil jsem jí nakonec. Přikývla. Vzal jsem ji za ruku a opatrně ji vedl dolů. Bylo trochu nebezpečné slézat ze skalního masívu po tmě, ale naštěstí jsme to oba zvládli. Cítil jsem, jak se otřásla zimou. Přitiskl jsem ji blíž k sobě a přidal do kroku.

Na lodi se po nás už všichni sháněli. "Tady jste," oddechl si s úlevou Dante, když nás viděl přicházet. "Ano, byli jsme se trochu projít a nějak se zapomněli," vysvětlil jsem. Chápavě přikývl a s přáním dobré noci se rozloučil. Měl toho prý ještě hodně. Tohle jsem mu moc nezáviděl, tolik problémů, co musel denně řešit, neměl téměř žádný volný čas.

Uložil jsem Anori do postele, byla totiž dost unavená, sám jsem ale ještě spát nešel. Opět jsem si sedl na příď a díval se do temně černého moře. Přemýšlel jsem. Měl jsem pár otázek, něco mě napadlo, ale nebyl jsem si úplně jistý, jak to funguje. Jenže po té naší rozmluvě jsem se už nechtěl na nic ptát. Původně jsem chtěl být úplně sám, i když nakonec jsem byl rád, že mi Anori dělala společnost.

Nakonec jsem se zvedl a zamířil k Danteho pokoji. Tiše jsem zaklepal, možná až moc tiše, že by mě neslyšel. "Dál," ozvalo se a já vešel. "Ach, Anthony, co potřebuješ?" zeptal se mě hned, jak mě uviděl. Vždycky byl víc než ochotný mi ve všem pomoct.

Nervózně jsem se ošil. "Přišel jsem se zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoct?" zamumlal jsem nakonec. Dřív jsem mu často pomáhal, možná proto jsem si nakonec vybral administrativní povolání. "Byl bych rád," pousmál se a ukázal mi k hromadě papírů. Usadil jsem se k práci. Chvíli jsme si každý v tichosti hleděli svého. "Vlastně jsem se vám chtěl omluvit" vysvětlil jsem se sklopeným pohledem. Slyšel jsem, jak pero přestalo škrábat o papír. "Trene," řekl a donutil mě tak se na něj podívat. Nikdy mě neoslovoval prvním jménem.

"Nemáš vůbec za co se mi omlouvat. Víš, na jednu stranu chápu tvoje pocity. Nemáš to v životě zrovna nejjednodušší. Ale jen chci abys věděl, že jsem se ti to vždycky snažil ulehčit, myslel jsem to s tebou dobře a mrzí mě, jestli jsem ti něco zkomplikoval," "Proč vám na mě tolik záleží?" zeptal jsem se.

Na chvíli bylo ticho. Možná jsem se na to neměl ptát. Už to vypadalo, že mi neodpoví, když se nadechl. "No, ty sám víš, jak těžké je pro někoho jako jsme my, Shikumy, mít děti. Pro mě obzvlášť. Se ženou jsme už skoro nedoufali, že by se nám to někdy povedlo," začal vyprávět a já litoval, že jsem se zeptal. Nechtěl jsem ho nutit mi něco takového vyprávět.

"Když mě Raziel požádal, jestli bych ti dělal kmotra, souhlasil jsem. Často si u nás zůstával, i když to si už asi nepamatuješ, byl jsi hodně malý. Jako starší jsi pak zůstával u Eleony a Dylana, ty si už jistě pamatuješ," pousmál se. Souhlasně jsem přikývl, jak bych mohl zapomenout. I když je pravda, že to, že bych někdy zůstával u Danteho, vůbec nevím.

"Bral jsem tě jako svého skoro syna. A i když se mi několik let na to povedlo zplodit Hayata, nikdy mi na tobě nepřestalo záležet. Není to tak silné jako u Hayata, ale i tak chci, abys byl šťastný" řekl a na chvíli mi tím vyrazil dech. Tohle jsem nevěděl.

"Běž zpátky za Anori, určitě už se po tobě bude shánět" pobídl mě. Přikývl jsem a zvedl se k odchodu. "Ehm…já…děkuju, že jste mi to řekl" hlesl jsem ještě. "Ty mi asi nikdy nebudeš tykat, že?" zasmál se a uličnicky na mě mrkl. Trochu jsem se zarazil, ale on mě pokynem ruky poslal pryč.

Je těžké změnit během jednoho večera svůj názor. Vždycky jsem bral Danteho jako autoritu, jako někoho, kdo stvořil nás svět a dokáže ho řídit. A najednou bych ho měl brát jako člena svojí rodiny. Je to trochu rychlé, tedy alespoň na mě. Možná to jednou překonám, ale v nejbližší době to rozhodně nevidím.

"Kde jsi byl?" ozvala se rozespale Anori, když jsem si lehal k ní. "U Danteho, něco jsme si vyříkali," odpověděl jsem popravdě, i když jsem doufal, že to nebude dál řešit, nechtělo se mi jí to vysvětlovat. "Dobře, dobrou noc" zamumlala, přitiskla se ke mně, hlavu mi položila na rameno a dál spala. Mě to ještě chvíli trvalo, hlavu jsem měl plnou Danteho slov, ale únava nakonec vyhrála svůj boj a mě klesla víčka.

možná vám přijde, že se obrázek moc nehodí. Nevím čím to je, ale všechny díly, které mám připravené, jsou takové smutnější, naše postavy budou prořívat docela krizi, co se jejich vztahu týče...takže obrázek zas až tak daleko od tématu není.