Cesta do jiného světa

Takže se opět hlásím s pokračováním...dnes se hodně hneme z místa, no uvidíte sami. Díl je trochu delší, potřebovala jsem to dostat do určitého místa, takže je o prostě dlouhé. Přeji příjemné počtení a nechte komentík:

.

.

Ráno jsme leželi na posteli a navzájem se hladili po těle. Měli jsem za sebou náročnou noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát. Chtěli jsme si užívat toho druhého co nejvíce, a co nejdéle.

Můj miláček měl opět vytažená křídla, mým přičiněním samozřejmě. Strašně se mi líbilo, když mě jimi při milování objímal a já se jich mohla dotýkat kdykoliv mě jen napadlo. Jako třeba i teď. Jemně jsem se prsty probírala mezi peříčky, černými jako uhel.

"Lásko, ty mě nutíš, abych se na tebe zase vrhnul," zavrněl mi Tren do ucha. Moc dobře jsem věděla, že ho svými doteky na jeho křídlech hrozně vzrušuji. To samé ale platilo i o jeho vrnění. "Když mě se tvoje křídla tak strašně líbí," pokrčila jsem rameny a jemně se mu otřela o rty.

"Nechápu proč," odtušil. "Protože s nimi vypadáš ještě víc sexy, než obvykle. Navíc je pak víc vidět, že nejsi jen mimořádně krásný člověk, ale můj andělský démon," zavrněla jsem nazpátek. "Shikuma, lásko," napomenul mě něžně. "Já vím," zasmála jsem se a hravě ho zatahala za křídla, až mi v rukou zůstalo pár menších peříček.

"Jejda, promiň," zamrkala jsem na něj svýma velkýma očima, protože jsem věděla, že to vždycky zabere. Teda skoro vždycky. "Nevadí, mám jich ještě dost," zasmál se. Peříčka jsem smetla z postele kromě jednoho, které jsem si nechala v ruce a šimrala ho s ním po tvářích.

"Přestaň," smál se a snažil se uhnout z mého dosahu. "A když mě to zrovna baví," stála jsem si za svým a dál ho provokovala jeho vlastním peříčkem. Přitiskl se mi na rty, čímž mi dokonale rozházel veškeré myšlenky, kromě těch na něj. Pohybování rukou, abych ho mohla provokovat, mi teď přišlo jako nelidsky složitý úkol.

Jemně zatlačil na moje rty. Když jsem je pootevřela, vnikl jazykem dovnitř a prozkoumával každé zákoutí mých úst. Odtrhli jsem se až po pěkné chvilce, kdy jsme oba jen lapali po vzduchu. "Já se z tebe jednou zblázním, už dost," vzdychla jsem a snažila se sundat jeho rty z mého krku. "A když mě to zrovna baví," použil mojí hlášku, ale pustil mě. V rychlosti jsem se dooblékla a naposledy se rozhlédla po pokoji, jestli jsem někde něco nezapomněla. Dneska jsme definitivně zakončovali naši pátrací výpravu. Vraceli jsem se zpět na loď, která nás měla odvézt zpět do místa, odkud jsme vyjeli.

Tren měl pak jednoduchý plán. Dojet k Dantemu, a zeptat se ho, jak se nejlépe dostat do temnoty. Jedna z mála věcí, o kterých můj andílek nic netuší. Pak se tam nějak dopravit, požádat Shiroyu, aby nám vydal moji moc a bude po problémech. Tedy dočasně.

Tren si přehodil tašku s našimi věcmi přes rameno, vzal mě kolem pasu a vedl mě pryč z tohohle hrozného města. Jediné, na co tu budu ráda vzpomínat, budou ty vášnivé noci, co jsme tu prožili.

Cestou Tren potkal pár svých starých známých, jak se pyšně nazývaly. Všem mě představil jako svoji snoubenku a všechny mu pochválily výběr, zároveň ale dodaly, že je škoda, že už za nimi nepřijede, ale že u nich bude mít dveře vždycky otevřené. Tohle mi bylo hrozně nepříjemné, ale nechtěla jsem dělat scény. Trpělivě jsem tedy čekala a nebrala vážně nic z toho, co jsem tu slyšela.

Tren se nakonec konečně rozloučil a vydal se tou nejkratší cestou k přístavu. Naši loď jsme našli celkem rychle. Nastoupili jsme, vesele se pozdravili s kapitánem a zapadli do naší malé, skromné kajuty, která mi po tom umaštěném hotelovém pokoji, přišla jako přepychový palác.

Během hodiny se na palubě sešla celá dobře naladěná posádka a my mohli konečně vyplout. Seděla jsem na svém oblíbeném místě na přídi a dívala se přes zábradlí do moře. Tohle mi bude hrozně chybět. Tren seděl za mnou tak, abych se o něj mohla opírat a mlčky mě vískal ve vlasech.

"Ahoj, mládeži," ozval se za námi hlas. Kdyby mě Tren nedržel, nejspíš bych se už koupala v moři, protože jsem se vážně hrozně lekla. Oba jsme se nevěřícně otočili na Danteho. Co ten tu dělá?

"Sensei," poklonil se Tren a i já sklonila hlavu. "Jak jste se sem dostal? Jsme na moři už docela dlouho," ptala jsem se zmateně. Vážně mi to hrozně vrtalo hlavou. "No, řekněme, že jako vládce celé téhle země mám jisté výhody," mrkl na mě. Tren s pochopením kývl hlavou, ale mě to stále nedošlo.

Můj nechápavý výraz mu neunikl, protože s úsměvem pokračoval ve vysvětlování. "Co všechno víš o přemisťování?" zeptal se. "Že je to velmi energeticky náročné, zdatnější jedinci zvládnou přemisťování na kratší vzdálenosti, ale nikdo to moc nepoužívá, v boji je to nevýhodné kvůli ztrátě energie a mimo boj není problém na místo dojed nebo se jinak dopravit," řekla jsem všechno, co o tom vím. Dante souhlasně kývl hlavou.

"A nemyslíš, že vzhledem k mému věku bych mohl mít dostatek energie, abych se mohl přemisťovat podle libosti? Přeci jenom, celé jsem to tady stvořil, mohl jsem si udělat pár privilegií jen pro sebe," mrkl na mě Dante. Tohle mě vážně nenapadlo. "To ano," kývla jsem nakonec.

"Necháváte nás sledovat? Nebo jak jinak víte, že jsme dohledali?" ptal se Tren. "Když přehlédnu skutečnost, že jste nehledali, tak máš vlastně pravdu, mám svoje zdroje. Nevím všechno, ale vím dost, abych si udělal dostatečný obrázek o tom, co zrovna děláte," přiznal Dante, aniž by se aspoň trochu zastyděl.

Tren vypadal docela otřeseně, představa, že ho neustále někdo sleduje, se mu nelíbila o nic víc než mě. Navíc, jak jinak by věděl, že jsme nehledali, než tak, že by nás opravdu někdo viděl a podával mu zprávy? "Pochop, nemůžu vás dva nechat samotné. Ne, že bych ti nevěřil, že ji dokážeš uchránit, ale nebezpečí je příliš velké. A nemusíš se bát, že sledovali přímo vás, to ne. Jen se potloukají na stejných místech, narazí přímo na vás jen náhodou. Hlídají okolí," dovysvětlil. Musela jsem uznat, že má asi pravdu, stejně tak i Tren, i když nadšený z toho nebyl.

"Anthony, až se vzpamatuješ, budeme si muset promluvit," oznámil nám a odešel do svojí kajuty. "Já jsem naprosto vzpamatovaný," zamumlal Tren, ale poznala jsem na něm, že je vzteky bez sebe. "Miláčku, uklidni se," řekla jsem tiše a opatrně ho objala kolem ramen. Zhluboka se nadechl a já si oddechla, rozhodně bych teď nechtěla řešit jeho výbuch, obzvlášť když je mířený Dantemu.

"Vážně jsem v klidu," pronesl tiše, takže jsem ho pustila, teď už nehrozilo, že by kolem sebe mohl něco rozbít. "Pojď jdeme. Rozčilovat se můžeš potom. Chci to vědět co nejdřív, ať se pak můžeme rozhodnout jak dál," vytáhla jsem ho na nohy a táhla ho do Danteho kajuty.

Po vyzvání jsem vstoupili dovnitř. Tren se místo pozdravu jen zamračil a postavil se za křeslo, do kterého jsem se posadila. "Anthony sedni si, ať nám nevyneseš spaní," ukázal na volnou židli. Tren stál dál namístě. Stáhla jsem ho k sobě, aby se posadil na opěradlo mého křesla a já se tak k němu mohla přitulit. Dante jen s povzdechem pokrčil rameny.

"Takže, co potřebujete vědět, pro další postup?" zeptal se. Tren si ho nejdřív přeměřil naštvaným pohledem, než trochu uvolnil tvář. "Potřebujeme vědět, jak se co nejrychleji dostat do temnoty," oznámil.

Dante se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že o tom přemýšlí. Položila jsem Trenovi tvář na hrudník a poslouchala tlukot jeho srdce. Pohladil mě po ruce a propletl si prsty s mými. "Nebuď naštvaný, já taky nejsem," špitla jsem tak tiše, aby to slyšel jen on. Sklonil hlavu a rty přiložil až k mému uchu. "Nejsem naštvaný," zašeptal mi do ouška a následně ho políbil.

Dante si odkašlal a přitáhl tak k sobě naši pozornost. "Je to trochu problém. Kdyby se jednalo o mě, přemístil bych se, ale vás nemůžu brát sebou mezi dimenze. Takže budete muset po svých, ale do temnoty se žádným portálem stejně nedostanete," zamyslel se Dante.

"A co kdybychom použili jiný svět, odtamtud by to šlo?" zeptal se Tren. Dante se opět zamyslel. "Možná, kdybyste se vydali do toho druhého světa, který jsem vytvořil, tak byste tam mohli narazit na Akumu," pokýval hlavou Dante. "Co by tam Akuma-sama dělal?" nechápal Tren. "Copak ty jsi neslyšel o aféře jménem Gabriel?" podivil se Dante. Nechápala jsem z jejich rozhovoru ani slovo, ale nějak jsem to neřešila. Byla jsem zvyklá, protože se stávalo celkem často, že se bavili o věcech, kterým jsem nerozuměla.

"Samozřejmě že slyšel," ušklíbl se Tren pobaveně. "Takže je ti tedy jasné, proč by se měl zdržovat zrovna tam?" pokračoval. Tren kývl. "Možná by vám pomohl a dostal vás tam. I když budete muset být opravdu přesvědčiví, nemá Shiroyu zrovna v lásce," bavili se dál.

"A nemohl byste Akuma-sama třeba napsat vy? Nebylo by to jednodušší?" ptal se Tren. "Ne to ne, mě v tomhle ohledu rozhodně nevyslyší," odporoval Dante. "Zdá se mi, nebo mi tu něco uniká? Co se mezi nimi stalo tak strašného, že to bude dělat problémy i nám?" nechápal Tren. "Uvidíš, až se tam dostanete," pokrčil Dante rameny. "Jestli se tam dostaneme, když vás tak poslouchám, nebude to nic jednoduchého," vložila jsem se do jejich rozhovoru.

"Vy to zvládnete. Navíc, je to tvoje práce, ne Anthony?" rýpnul si Dante. Tren se jen zašklebil. "Copak vy s námi nepošlete žádný doprovod?" oplatil mu to stejně jedovatým tónem. Dante jen s úsměvem zakroutil hlavou. Tren si nakonec jen odevzdaně povzdechl, co mu taky zbývalo jiného. Dante na něj sice nikdy nepoužíval rozkazy, ale jeho autoritativní postavení stejně donutilo Tena udělat to, co po něm chtěl.

"Fajn, přes hranice se dostaneme, to zvládnu zařídit," kývl Tren hlavou. "A pak?" zeptala jsem se. "Pak se uvidí, bude záležet hlavně na okolnostech," pokrčil rameny. Neměl rád, když se pouštěl do věcí, u nichž si nebyl úspěšností moc jistý.

"Zvládneme to," pohladila jsem ho povzbudivě po ruce. "Nic jiného vám nezbude, musíte se tam dostat za každou cenu, i když bych byl nerad, kdyby jste nenávistné vztahy mezi rasami prohloubily ještě víc, než jsou teď," řekl Dante. Ten vážně věděl, jak člověka povzbudit.

Odešla jsem ven. Oni dva se ještě chvíli bavili o způsobu, jakým se Tren chce dostat přes hranice. Mě to bylo celkem jedno, hlavně, když je přejdeme. Netrvalo to nijak dlouho a slyšela jsem Trenův tichý smích. Otočila jsem se za tím nádherným zvukem a viděla ho, jak si něco povídá s Dantem, který ho jednou rukou objímá kolem ramen a oba se něčím náramně baví.

Taky jsem se usmála, bylo hezké ho vidět zase uvolněného, jako dřív, než začala celá tahle pátrací akce. Poslední dobou toho na něj bylo tolik, neměl vůbec čas, pořád byl vynervovaný, vůbec se nesmál. Byla jsem ráda, že se Dantemu podařilo na jeho tváři vykouzlit úsměv.

*****

(Tren)

Ještě ten den Dante loď opět opustil s tím, že má ještě moc práce a že spoléhá na nás, že tento úkol splníme svědomitěji. Věděl jsem, že naráží na naše včerejší nehledání, ale už mě to nevytočilo tolik, jako předtím.

Znovu jsme spolu s Anori hleděli do vln. Popravdě řečeno, trochu jsem se nudil. "An, nechceš dělat něco záživnějšího?" ptal jsem se jí a přitom ji hravě tahal za vlasy. Trochu se zarazila nad oslovením, přeci jenom tohle bylo poprvé, co jsem použil tuhle zkráceninu, kterou jsem nikdy neměl rád. Ani nevím, proč mi teď nevadí.

Hned potom se snažila hlavou uhnout z mého dosahu. Marně. "Já nevím, co bys chtěl dělat?" zeptala se. Na chvíli jsem se zamyslel. "Co třeba plavat?" navrhl jsem a v další chvíli už ji držel za pas a nakláněl ji pře chatrné zábradlí, které nás dělilo od vlnícího se moře.

Vyděšeně vyjekla, nečekala, že to udělám tak rychle. Pak se mě ale křečovitě chytila a snažila se získat ztracenou rovnováhu. "Trene, co blbneš? Vždyť tam sletíme oba," domlouvala mi. "Když já se nudím, mám nějak moc energie," pokrčil jsem rameny. Něžně se usmála a zamrkala na mě těma svýma velkýma čokoládovýma očima. Jen co jsem trochu povolil sevření, vysmekla se mi. Potvora, ví jak na mě.

Chýlilo se k večeru a já začal být už mírně nervózní. Myslel jsem, že to stihneme ještě dnes, ale vypadá to, že přistání necháme na zítra. Pro ujištění jsem se stavil za kapitánem. "Přistaneme dnes v noci, ale bližší hodinu vám říct nemůžu," zavrtěl Mick omluvně hlavou. To mi bylo jedno, když přistaneme v noci, stejně musíme všechno ostatní nechat na ráno. Vrátil jsem se do kajuty. Nejdřív jsem trochu vyplašeně přelétl pohledem po prázdné místnosti, ale pak jsem si všiml postavy schoulené v křesle. Oddechl jsem si, lekl jsem se, že mi zase někam zmizela.

Přešel jsem až k ní. "Anori?" zeptal jsem se šeptem. Nic. Spala. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl ji do postele, kde jsem si vysvlékl ze sukně a přikryl ji dekou. Posadil jsem se na kraj postele a jednou rukou jí pročísl vlasy. Trochu jí závidím, že může takhle klidně spát, já mám usínaní poslední dobou dost neklidné.

Na druhou stranu to ale znamená, že dělám svou práci dobře a to jak práci jejího meertalena, tak jejího snoubence. Nechci, aby si musela zatěžovat svojí krásnou hlavinku něčím, co klidně můžu vyřešit já. Chci aby měla klid. Já si v jejím věku ani neuměl představit situace, které ona zvládá naprosto bravurně. Dospěla mi moc rychle, i tak jí ale chci dopřát tolik klidu, kolik jí jen budu moct nabídnout.

"Trene," zašeptala ze spaní. Vzal jsem ji za ruku, aby věděla, že jsem tu s ní. Podvědomě ji stiskla a dál nerušeně spala. Ještě chvíli trvalo, než jsem se jí vykroutil, abych se skočil rychle osprchovat a vlezl si k ní pod peřinu.

*****

Ráno mě probudily něžné polibky na tváře. "Dobré ráno, děkuju, že jsi mě odnesl do postele," usmála se. "Dobré, přeci tě nenechám spát na křesle," oplatil jsem jí úsměv. Oblékli jsme se, věci naskládali do tašek a vyšli na palubu. Loď stála v přístavu, na palubě už nebyl nikdo, kromě nás dvou a kapitána, který už na nás čekal.

"Děkujeme, za všechno," potřásl jsem si s ním na rozloučenou rukou. "Nemáte za co děkovat. Mě je ctí, že jsem vás mohl vést na svojí palubě," provedl drobnou úklonu. Nechali jsme mu tu naše tašky, teď už je zase nějakou dobu nebudeme potřebovat, jen by nám zavázely. Mick je pošle do Chamonu, kde už se o ně postarají.

Rozloučili jsme se a opustili palubu. Anori se ještě cestou otočila, aby si naposledy prohlédla loď, která nám na několik měsíců byla dalším domovem. Pevněji jsem ji objal a vedl ji dál. Čekala nás ještě dlouhá cesta.

Stavili jsme se v malé pekárně na snídani a pak už na naší cestě žádná pauza nebyla v plánu. Čím dřív tam dojdeme, tím dřív si budeme moct odpočinout. "Trene, kam jdeme?" zeptala se Anori po hodině cesty, kdy jsme míjeli poslední domy a před námi se rozprostírala jen všudypřítomná pustina. "Na hranice," odpověděl jsem krátce a dál ji táhl vpřed.

K večeru už Anori sotva pletla nohama, ale ještě ani v nejmenším jsem se neblížili k cíli. "Jak je to ještě daleko?" fňukala unaveně. "Už jen trochu," pokrčil jsem rameny. "Nemůžeme se někde utábořit?" ptala se mě dál. Na chvíli jsem se zastavil. Možná by to šlo, ale je příliš riskantní někde zůstávat, zvlášť, když mám sebou ji. Jsou všude kolem a jen čekají na vhodnou příležitost, kdy přestanu dávat pozor a zaútočí. Ne, nemůžeme se nikde zdržovat.

"Je mi líto," zavrtěl jsem hlavou a znovu se rozešel, ji táhl za sebou. Trvalo ještě několik hodin, než slunce zapadlo a všechno pohltila tma, pak jsme konečně vyšli z lesa. Už jsem se bál, že snad nikdy neskončí, že jsem třeba zabloudil.

"Tady to je, chata strážce hraničního přechodu," vydechl jsem úlevně, když jsem v dálce před sebou spatřil chatu s jedním rozsvíceným okýnkem. "Támhle v dálce?" ukázala Anori před sebe, správným směrem. Přikývl jsem. "Tak pojď, ať jsme tam co nejdřív," zatahal jsem ji za ruku. Přemohla se a i přes značnou únavu se se mnou vydala svižným tempem. Možná ji poháněla vidina odpočinku. Zastavil bych, ale cítil jsem je, všude kolem. A přibližovali se. Víc než kdy předtím.

"Honem," popoháněl jsem ji. Něco mi tu nehrálo. Nikdy se tolik nepřiblížili, vždycky zůstávali v zákrytu. Byli jsme jen pár desítek metrů od chaty, když se kolem nás prohnal první stín. "Co to bylo?" vyjekla Anori vyděšeně. "Shinigami," zavrčel jsem a ještě jsem zrychlil.

Několik jsme jich museli odrazit kouzlem, ale nakonec jsme se v pořádku dostali až k chatě. Rychle jsem zaklepal, Anori mezitím pohledem rentgenovala okolí. Otevřel nám muž s nepřístupným výrazem v obličeji, rychle přehlédl situaci a pak nás zatáhl dovnitř.

Jen co jsme dveře zavřeli, něco do nich narazilo. Anori se zhroutila na podlahu a vydýchávala se z toho rychlého běhu. Já zatím pomohl zablokovat dveře a okna. "Díky," vydechl jsem nakonec vyčerpaně. Jen přikývl.

"Když už jste mi sem takhle vrazili a přivedli s sebou i tuhle nevítanou návštěvu, řekněte mi alespoň, co budete potřebovat," zavrčel. "Potřebujeme se dostat přes hranice," řekl jsem jednoduše. "Termín je příští měsíc," založil si ruce na prsou. "My se tam potřebujeme dostat už zítra. Ale bez tvojí pomoci to nepůjde," naléhal jsem.

"A proč bych vám jako měl pomáhat?" ušklíbl se. "Znám tvou obvyklou cenu a není to problém," pokrčil jsem rameny, místo odpovědi na jeho otázku. "U tebe ale budu chtít speciální placení," pousmál se a přistoupil těsněji ke mně.

"Znáš ji?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na Anori a snažil se skrýt zděšení v hlase. Chápu, že vzbuzuji sympatie u žen, ale proč po mě k sakru pokukují i muži? Strážce si ji pořádně prohlédl. "Ta vyvolená?" zeptal se tiše. "Přesně. Takže myslím, že nebudeš trvat na svém požadavku a pomůžeš nám," využil jsem jejího postavení.

"Fajn, pomůžu vám, ale jen kvůli ní," řekl nakonec. Anori se mezitím vydýchala natolik, aby mohla dojít až k nám. "Dáte si něco k jídlu? Moc toho tady nemám, ale podle toho jak vypadáte, jste asi celý den nic nejedli," zauvažoval a odešel do kuchyně. "Jo, díky," kývla s mírným úsměvem.

"Kdo to je?" zeptala se šeptem a unaveně si o mě opřela hlavu. "Strážce průchodu do té druhé dimenze, potřebujeme jeho pomoc," odpověděl jsem stejně tak tiše. "Využíváš mého postavení ve svůj prospěch," zamumlala si spíš pro sebe. "Lásko, zachránil jsem se před placením vlastním tělem. Doufám, že v takovém případě se na mě za to nebudeš zlobit," mrkl jsem na ni a něžně ji pohladil po vlasech.

Po skromné večeři jsme se posadili do malého obýváku a začali jsme probírat, jak provést náš přechod. Anori usnula hned, jak se posadila do alespoň trochu pohodlné polohy. Nechal jsem to být, musí být vážně unavená.

"Pomůžu vám, ale bude to trochu náročné. Musíte se dostat až do skal na hranicích. Tam je přechod naprosto nehlídaný, takže nebude hrozit, že by na vás někdo přišel. Ale vzhledem k tomu, že na vás venku čekají, musíte vyrazit co nejdříve. Je to přibližně den cesty a jestli ti můžu doporučit, měli byste vyrazit ještě za tmy. Trochu vás skryje před jejich zraky a oni vám tak dají pokoj. Přeci jenom, do té druhé dimenze se jen tak neodváží," dával mi strážce cenné rady. Všechno jsem mu odkýval.

Nechal jsem Anori spát asi 3 hodiny a potom jsem ji vzbudil. Čekal jsem nějaké protesty, ale jen něco nesrozumitelného zamumlala a snažila se nechat oči otevřené. Poděkoval jsem strážci za večeři a pomoc a rychle se vydal zadními dveřmi do tmy. Držel jsem se v ústraní, ale jen tak, abych viděl na cestu a neztratil se.

Anori za mnou sotva pletla nohama, nebyla zvyklá tolik chodit, navíc byla dost rozespalá a v chůzi mě zdržovala. Vyhoupl jsem si ji na záda, pevně mi omotala ruce kolem krku, já ji chytil pod koleny a rozešel se. Bylo to rychlejší a navíc jsem za chvilku cítil, že spí. Kdyby mi usnula za chůze, nevím, jak bych pokračoval.

Když se začalo rozednívat, sám jsem pocítil jistou únavu. Naštěstí se Anori probudila a já tak mohl ulevit bolavým zádům. Nezastavili jsme, dál jsme pokračovali v cestě. Trvalo ještě nějakou chvíli, než jsme vyšli z lesa. Bohužel jsme si nepolepšili, protože se před námi tyčily vysoké skalnaté hřebeny hraničních hor. A na ty jsme museli vyšplhat.

Začali jsme náročné celodenní stoupání. Už v půlce jsem měl nohy jak z olova a ještě k tomu jsem za sebou za ruku táhl Anori. Cesta lesem byla tedy mnohem příjemnější, než tohle šplhání. Šli jsme po vratkých kamenech, kde hrozilo, že si každou chvíli někdo z nás může zvrtnout kotník. Navíc tvořili jakési přírodní schodiště, což nám stoupání sice usnadnilo, ale bylo tím také mnohem náročnější. Vždycky je horší jít po schodech, než stoupat do svahu.

Šli jsme celý den, pauzu jsme si udělali jen jednou a to opravdu kratičkou zastávku, když se Anori prostě posadila a odmítla jít dál. Nechal jsem ji chvilinku odpočinout, ale zase jsem spěchal dál, bál jsem se, aby nás nedohnali, teď rozhodně nemám náladu ani energii na nějaké boje.

Nejhorší na takovém stoupání je fakt, že si myslíte, že už vidíte vrchol, jenže když k němu dorazíte, zjistíte, že jste sotva v desetině celého kopce. A takhle je to pořád dokola, už jste skoro nahoře a pak vás čeká studená sprcha, když vidíte, jaký kus vám ještě zbývá.

Až pozdě odpoledne jsme před sebou konečně uviděli ten pravý vrchol. "Pojď, už tam budeme," táhl jsem ji ještě rychleji. Když jsme konečně byli nahoře, sedli jsme si na chvíli na zem a vydýchávali se.

"Tak takhle vypadá přechod?" zeptala se Anori zamyšleně, když se vydýchala natolik, aby mohla alespoň trochu mluvit. Přikývl jsem a taky stočil pohled k přechodu. Přechod vlastně vypadá jako tlustá zeď tvořená něčím, jako je na Zemi polární záře. Průhledná energie, která má snad všechny barvy duhy, neustále se mírně vlní a táhne se celými hranicemi.

"Tímhle musíme projít?" ptala se znovu a já opět přikývl. "A proč jsme museli jít až sem. Táhne se to celými hranicemi, copak jsme nemohli přejít někde jinde?" pokračovala s otázkami. "Ne, nedalo. Nemůžeš si totiž procházet hranicemi jak se ti zachce. Na to existují pravidla. Další termín pro přechod bude až příští měsíc, ale my nemůžeme čekat. Proto jsme potřebovali, aby nám ten strážce ukázal tenhle nehlídaný přechod," vysvětlil jsem jí.

"Proč nemůžeme procházet jak chceme?" nechápala. "V tom druhém světě neznají míšence. A umíš si představit, jak by to tam vypadalo, kdyby si tam někdo jako já chodil jak na běžícím páse? Chtějí to mít pod kontrolou," vysvětlil jsem a zvedl se.

"Je čas jít," natáhl jsem k ní ruku. "Průchod je vždycky náročný a ty ještě nejsi zvyklá. Možná ti na druhé straně bude špatně, nebo omdlíš. Je to normální," upozornil jsem ji. Přikývla v souhlas. "Pevně se mě drž," dodal jsem ještě a společně jsme vstoupili do průchodu.

Kolem nás to okamžitě začalo barevně jiskřit. Vždycky si připadám dost zvláštně, protože kolem lítají drobné barevné čárky, které občas vytváření bizardní obrazce. Navíc mám pocit, jako bych se propadal, ale přitom stojím v naprosté tmě, obklopen jen těmi barevnými světýlky. Po určité době se před námi objevilo světlo, které se přibližovalo a svítilo. Než jsem stihl zavřít oči, před tím oslepujícím jasem, stáli jsme na skalnatém hřebenu na druhé straně přechodu.

-