Odpolední dýchanek

Přináším další pokračování :)

.

.

Vzbudilo mě, když Tren ráno vstával. Ono popravdě bylo nemožné vstát, aniž by mě vzbudil, když jsem mu ležela na hrudníku.

"Lásko, vyřídil bys Patrikovi, že dnes musím do školy, aby na mě počkal?" mumlala jsem z peřin. Bylo brzké ráno a já ještě minimálně další dvě hodiny vstávat nemusela. Tren se zasmál.

"Hlavně, abys počkala ty na něj," políbil mě na tvář a odešel dolů na snídani. Já znovu tvrdě usnula, vůbec jsem nepostřehla, kdy Tren odešel do práce. Vzbudilo mě až řinčení budíku. I já tedy vstala a udělala si rychlou přípravu do školy. Když jsem vyšla z domu a zamykala vchodové dveře, Patrik na mě opravdu čekal na zápraží.

"Ale copak? Dnes mě výjimečně vezmeš s sebou?" zeptal se a sledoval mě přimhouřenýma očima.

"Patriku omlouvám se. Vážně mi to nedošlo. Tím, že jsem se přemístila, jsem na doprovod úplně zapomněla," začala jsem se hned omlouvat. A i když jsem si nemyslela, že bylo nutné, aby byl naštvaný, chápala jsem, že mu komplikuji práci.

"Co mám s tebou dělat," povzdechl si, ale s úsměvem mi nabídl rámě. Vzala jsem ho za paži a přemístila nás před univerzitu.

"Půjdeš se mnou dovnitř?" ptala jsem se pak.

"Ale jistě, vysokoškolské chodby znějí jako nebezpečné místo," zažertoval Patrik a opravdu mě doprovodil na všechny přednášky. Lizzy měla obrovskou radost, že se vracím zpět ke studiu. A Patrik samozřejmě neušel její pozornosti. Jak jsem se brzy dozvěděla, rozešla se s Markem. Já byla jediná v okruhu několika kilometrů, kdo ještě neslyšel, co všechno jí provedl, a tak mě s tím celý den podrobně seznamovala. A taky celý den mrkala na Patrika, tedy hned po tom, co jsem ji ujistila, že jsem stále zasnoubená s Trenem a tohle není žádný jeho náhradník. Chápala jsem její zájem, Patrik byl opravdu pohledný, ale taky šťastně zasnoubený, což jsem Lizzy několikrát zopakovala.

"Tohle si přečti, ať se pobavíš. Marek si nejspíš představoval, že se podle toho budu chovat, ale to se teda načeká!" podávala mi Lizzy knížku, podle názvu jsem usoudila, že to má být něco o vztazích. Poděkovala jsem, i když jsem nebyla nadšená z představy, že budu něco takového číst. Věděla jsem, že jsem na míle vzdálená čemukoliv, co by se jen podobalo ideální partnerce. Ale ještě to odpoledne, když jsme se s Patrikem vrátili domů, jsem se do ní začetla. Večeři jsem odbyla jenom něčím rychlým a pustila se do úvodních kapitol. Tren se vrátil až pozdě večer, měl toho teď opravdu hodně. Najedl se a pak se unaveně svalil na pohovku vedle mě.

"Co to čteš? Vypadáš, že tě to rozčiluje," okomentoval po chvíli moje neustálé mračení se.

"Dala mi to Lizzy. Je to knížka o tom, jak být dokonalou manželkou. Rozešla se s Markem, celý den do mě hustila, co jí provedl a pak mi podstrčila tohle. Už jsem ti říkala, jak jsem vděčná, že mám tebe? A jak moc tě miluju?" ptala jsem se ho. Tren se zasmál.

"Tak to nečti. Pro mě jsi dokonalá. A upřímně, ať už jí ten chlapec provedl cokoliv, z toho, co o Lizzy vím, si nemyslím, že by v tom byla úplně nevinně," ujistil mě a zároveň Lizzy trochu shodil. Ale měl pravdu. Taky mi přišlo, že na něj byla příliš tvrdá. A možná se kvůli tomu cítila mizerně, a tak mi podstrčila tohle, abych se tak cítila taky.

"No tohle? To si poslechni. Copak jsou tu všichni muži šílení?" zvolala jsem a nahlas mu přečetla jeden odstavec.

"Říkal jsem ti, ať to nečteš, když si to tolik bereš. Já po tobě přece nic takového nechci," chlácholil mě Tren.

"Stylem, kterým mi to říkáš, mám pocit, že jsi veliká výjimka. Chceš mi říct, že v jiných domácnostech to funguje podle tohoto?" zamávala jsem tou knížkou.

"V těch starších manželstvích určitě. Například moji rodiče byli přímo ukázkovým příkladem dokonalého páru. Tedy dokud táta neodešel, teď už se k sobě chovají trochu jinak. My mladší už míváme vztahy volnější. Nejen já, podívej se třeba na mou sestru, která se odmítá vdát. Teruova přítelkyně zase pracuje. Většinou nikdo nefunguje přesně podle těchto zásad," vysvětloval mi.

"Vážně jsem ráda, že tě mám. Ale když řekneš mladší, představím si generaci Lizzy a jejích vrstevníků, ne tu tvoji," popíchla jsem ho trochu.

"Taky jsem rád, že tě mám. I když si ze mě neustále utahuješ kvůli věku," protočil Tren očima a zvedl se z pohovky.

"Lásko, přece ses neurazil. Vždyť víš, že tě jen zlobím. Nejsi pro mě starý," vyskočila jsem za ním a hned si ho udobřovala.

"Ale jsem…pro tebe obzvlášť. Jen bys mi to nemusela pořád připomínat. Já se tak necítím," bručel, ale poznala jsem na něm, že nebyl doopravdy naštvaný. Pevně jsem ho objala kolem pasu a čekala jsem, až si mě i on přivine blíž k sobě. Cítila jsem, že mě líbá do vlasů.

"Dělám si z tebe jen legraci. Moji spolužáci, přestože jsou všichni několikanásobně starší než já, se chovají jako pitomí puberťáci. Je sranda se s nimi přátelit, ale nesnesla bych je vedle sebe jako partnery. Jsou to pořád nevyspělé děti. Ale ty,…" skousla jsem si spodní ret a upřela na něj z pod řas jeden svůdný pohled. Tren se usmíval a s hlavou nakloněnou ke straně čekal, co ze mě vypadne, přestože musel tušit, že to bude kompliment.

"Jsi zodpovědný, starostlivý, vyrovnaný, zkušený…přesně ten typ muže, kterého potřebuji, aby se o mě staral," vrněla jsem a pak se vytáhla na špičky a líbala ho pod čelistí.

"No, dobře. Budiž ti odpuštěno," smál se Tren a sklonil se, abych ho mohla políbit na rty. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a užívala si jeho horké pevné rty, kterými laskal ty moje.

"Ehm…já vás opravdu nevyrušuji naschvál. Ale právě se z hlídky vrátili Erik s Quinem. Shinigami se prý začali až moc nápadně stahovat kolem vesnice. Možná by nebylo na škodu jít jim vysvětlit, že tu nemají co dělat," vyrušil nás odkašláním a pak naléhavou zprávou Patrik. Povzdechla jsem si, a já vážně doufala, že když jsem starosti s armádou přehodila na Trena, budu si užívat klidu.

"Za pět minut jsme venku," přikývl Tren a odešel se do ložnice převléknout z uniformy do něčeho, v čem s mu bude lépe bojovat. Následovala jsem jeho příkladu. Ať to máme za sebou.

Vraceli jsme se akorát domů. Já byla kus napřed, protože pánové za mnou si po bitvě museli zapálit. A já zrovna chtěla Trena pochválit, že se konečně snažil spíše chránit nás oba, než mě odstrkávat a sám se ranám stavět do cesty. Ale protože měl v puse tu pitomou cigaretu, odmítla jsem jít v jeho blízkosti. Doma jsem si hned dala rychlou sprchu a zapadla do postele. Tren se ještě zdržel venku, nejspíš si užíval, že jsem mu výjimečně neudělala scénu, ale jen v tichosti odešla. Když za mnou po minimálně půl hodině přišel, a lehl si ke mně, udeřila mě do nosu výrazná mentolová vůně. Slyšela jsem ho, jak si v koupelně vehementně čistil zuby a kloktal ústní vodu.

"Stojí ti to za tu námahu? Takových procedur jen proto, aby sis mohl zapálit a já ti zároveň neodmítala dát pusu?" bručela jsem z peřin.

"A já už si myslel, že mi k tomu dneska nic nepovíš," škádlil mě, ale na moji otázku samozřejmě neodpověděl. A mě vytanula na mysl ta knížka od Lizzy, kde mimo jiné radili, že má žena být poslušná. Nechala jsem se tedy přitáhnout do náruče, políbit na čelo a už jsem mu nic dalšího nevyčítala. Ráno jsem opět jako první narazila na Patrika a tak to byl on, kdo mi dělal doprovod do školy. K Lizzyně radosti, samozřejmě. Vynadala jsem jí, proč mi dávala tu knížku, protože mi s ní nasadila velkého brouka do hlavy. Tren mi sice řekl, že on po mě nic takového nechce, zároveň ale naznačil, že se takhle zdejší ženy víceméně opravdu chovají. A já mu chtěla být dobrou ženou. Lizzy mě chlácholila, že je v tom se mnou, že ona také nebude skákat podle toho, jak zdejší tradice přikazují. A zároveň mě přemluvila k tomu, abych s ní navštěvovala jednou týdně večerní kurz psychologie vztahů. Nejprve jsem bez rozmyslu souhlasila, a teprve potom mi Lizzy sdělila, že se to koná už dnes. Achjo, a já neměla pro Trena připravenou večeři. Jenže jakmile jsem Lizzy dala svůj slib, bylo téměř nemožné se z toho vykroutit. A tak jsem požádala Patrika, aby o změně v mém rozvrhu informoval Trena a zdržela jsem se ve škole do pozdních večerních hodin.

"Na druhou přednášku už mě nedostaneš. Díval se na nás jako na pitomce, že jsme došli bez partnerů," hubovala jsem Lizzy, když jsme procházely setmělou univerzitní chodbou.

"Náhodou to byla sranda, nemůžeš mě v tom nechat samotnou. Přinejhorším budeme příště předstírat, že chodíme spolu," smála se Lizzy a očividně si z profesorových výčitek nic nedělala. Neříkám, že ty přednášky nebyly zajímavé, ale jak vyučující několikrát naznačil, měly daleko větší efekt, když je slyšely oba partneři. Jenže ten můj těžce pracoval, protože jsem na něj přehodila všechny povinnosti, a neměl na takové věci čas. A já tu vlastně plýtvala časem, který jsem mohla strávit tím, že bych mu doma vytvářela příjemné a pohodové prostředí. Cítila jsem se hrozně provinile, když jsem došla domů a našla Trena v kuchyni, jak akorát vytahoval z trouby naší večeři. Bylo pozdě, on měl pod očima tmavé kruhy, jak byl po celém dni unavený, a přesto se musel postarat ještě o takovéhle věci. Měla to být moje práce, kterou jsem tedy dnes absolutně nezvládla. Tren mi nic nevyčetl, naopak se zajímal o to, co jsem se dnes všechno ve škole dozvěděla. Samozřejmě jsem se mu zmínila, že by bylo pěkné, kdyby mohl také chodit, ale byl to spíš povzdech, než že bych ho žádala, aby si na to udělal čas.

"Zítra jsme pozvaní do domu generála Kadashiho. Pořádá setkání velitelů a jejich manželek. Nebyl jsem si jistý, jestli tě mám brát s sebou, ale konkrétně tě zmínil. Takže je jasné, že mu došlo, jak to mezi sebou máme. Byl bych rád, kdyby sis na to udělala čas," oznamoval mi, když jsme rychle sklízeli kuchyň, abychom si mohli jít konečně lehnout. Nebyla jsem z toho nadšená, ale odkývala jsem mu to. Achjo, co si budu se všemi těmi manželkami povídat? Ale když mě o to Tren požádal, tak s ním samozřejmě půjdu.

"Komu by to z mého: "Ahoj lásko," a toho polibku nedošlo…," neodpustila jsem si pak drobné rýpnutí. No opravdu, když jsem sem minule tak vběhla a rovnou si skočila Trenovi kolem krku, kdo z velitelů, co tu byli, nepochopil, že jsme partneři?

"Divila by ses, kolik lidí si myslí, že mi tak říkáš jen žertem. Spousta se jich domnívá, že se o tebe starám řekněme jako tvůj opatrovník a služebník. A tvoji náklonost ke mně považují za dětinské projevy vděčnosti nebo jako žerty," vyvedl mě Tren z omylu.

"Ohledně toho nikdy nežertuji. Asi se na tebe musím na veřejnosti ještě víc lepit, aby to každý pochopil," zakoulela jsem očima. Tren se tomu jen zasmál a pocuchal mi vlasy. Bylo už po půlnoci, když jsme se dostali do postele. Tren si mě přitáhl do náruče a spal během několika málo minut. Ráno vstával brzy, protože průchod do tábora mu Dante vytvořil poměrně daleko za naší vesnicí, aby jej nepřátelé tak snadno neobjevili, a ostatní obyvatelé zbytečně nevyužívali. Napadlo mě, že kdybych ho přenášela já, mohl by si přispat. Ale budit jsem ho teď nechtěla, snad si vzpomenu ráno.

"Vážím si toho, že jdeš se mnou. A chápu, že ti jejich společnost asi nebude moc příjemná, ale snaž se alespoň chvíli vydržet, ano? Samozřejmě, pokud by to už déle nešlo, stačí mi říct a půjdeme domů. Ale chci s ostatními veliteli strávit nějaký čas," povídal mi Tren, když jsme přicházeli po kamenné cestě směrem k veliké vile generála Kadashiho. Měla jsem na sobě světlé společenské šaty s barevným květinovým vzorem a jen doufala, že jsou dostatečně vhodné pro tuhle sešlost. Tren byl v uniformě, takže ke mně výjimečně barevně vůbec neladil, ale nezazlívala jsem mu to. V uniformách vypadal naprosto kouzelně.

"Jistě, drahý. A je snad normální, že tě jako tvoje partnerka doprovázím, nebo ne?" poukázala jsem na poměrně jasný fakt.

"Asi ano. Ale vynechala jsi kvůli mně přednášky," připomněl mi.

"Lizzy to beze mě jeden den přežije. Ty jsi pro mě přednější," ujistila jsem ho a pevněji sevřela jeho paži, kterou mě vedl. To už jsme stoupali po schodech, které vedly k velkým vstupním dveřím.

"Anthony, jsem rád, že jste dorazili. Vítám Vás, slečno Anori," ujali se nás hned u dveří generál Kadashi a jeho manželka. Samozřejmě mě od Trena okamžitě oddělili, když mě generálova žena vzala kolem paže a odvedla mě do vedlejšího salonku, kde již postávala skupinka žen, a zvědavě nakukovala naším směrem. Původně jsem si myslela, že zírají na mě, ale brzy mi došlo, že to můj drahý snoubenec je centrem jejich zájmu.

"To je ten nový velitel?" "Takový mladíček!" "Slyšela jsem, že je mu teprve něco přes pět set let. V tak mladém věku má tolik zodpovědnosti!" "To musí být neuvěřitelně šikovný," "Myslíte, že je svobodný?" slyšela jsem šuškání. Trochu mě to překvapilo. Mladíček? Přestože věděli až příliš přesně, kolik je mu let? Trochu mě zamrzela naše nedávná rozmluva, kdy mi i on řekl, že mu trochu vadí, jak si z něj neustále utahuji, protože se cítí mladý. Očividně jsem to opět byla já, kdo se na celou věc s věkem díval špatně. Paní Kadashi mě mezitím představila ostatním, které tedy přestaly zírat na Trena a zaměřily se na chvíli na mě. Hned mě podrobily výslechu. Poslušně jsem odpovídala na všechny otázky, žádná se mě ale nezeptala na to, jestli jsem jeho partnerka. Pravděpodobně nechtěly znát pravdu. Mezitím se tedy začaly opět bavit o mužích. Bylo to pro mě velice náročné. Už třetí den v řadě jsem poslouchala Lizziny nářky a stížnosti na Marka. A tady to znělo dost podobně. Všichni byli nevděční, nepořádní, líní, impotentní a o nic se v domácnosti nestarali. Mimochodem, to ani zde přítomné manželky. Jejich domácnosti byly dokonalé jen díky tvrdé práce jejich služebných. Všechny se divily, že já se o domácnost starám sama. Neříkala jsem jim, že neuklízím obrovskou vilu, ale jen malý domek. Ani jsem se nezmiňovala o tom, že mi s tím Tren často pomáhá. A už vůbec jsem jim neříkala, že se občas stane, že kvůli škole a jiným povinnostem nemám na domácnost vůbec čas. Na jednu stranu mi jich bylo vlastně líto. Já si mohla dovolit nemít večer připravenou večeři. Tren mě miloval a nevyčetl by mi takovou prkotinu. Ony své muže nemilovaly. Byly to sňatky z rozumu, doporučené rodinami. Postupně jsem se od nich snažila odtáhnout. Byla jsem velice vděčná, když se téma hovoru stočilo k problémům jedné z nich a já si tak mohla sednout bokem a debaty se neúčastnit. Měla jsem rozhodně o čem přemýšlet.

"Nic si z nich nedělej. Časem si zvykneš. I já byla poprvé v jejich přítomnosti nervózní. Nepatřila jsem do jejich společenské vrstvy. Já svého manžela miluji a on zase mě. Vzali jsme se navzdory přání jeho rodičů. I když teď už jsem téměř stejná žena v domácnosti, jako všechny ostatní. Je těžké docílit dokonalosti ve všech ohledech. Je obdivuhodné, že se snažíš i studovat. Kdybys potřebovala doporučení na nějakou dobrou hospodyni, obrať se na mě. Přece jen by sis měla toho svého mladého chlapce hýčkat," přisedla si ke mně paní Kadashi a snažila se mě trochu povzbudit. Asi si všimla, že jsem byla z ostatních žen dost nesvá. Poděkovala jsem jí, ale nabídku na hospodyni jsem odmítla. Dokážu se o Trena postarat sama! A opět mě zarazilo, že ho označila jako mladého chlapce. Byla jsem zvyklá, že mu tak říkal Dante, ve srovnání s ním byl ale mladý téměř každý. Chtěla jsem jít domů, na druhou stranu jsem nechtěla Trenovi působit zbytečné problémy. A proto jsem nasadila úsměv a znovu se nechala vtáhnout do hašteření a řešení malicherných starostí. Když jsme se konečně dostali domů, pevně jsem Trena objala.

"Co se děje, srdíčko?" ptal se hned a objetí mi oplácel.

"Omlouvám se, že si z tebe utahuji kvůli věku," mumlala jsem mu do košile.

"Já se přece nezlobím. Vím, že si děláš legraci. Nebo v to alespoň doufám," chlácholil mě.

"Všechny ženy tam o tobě dnes mluvily jako o mladíčkovi, mladém chlapci a tak podobně. Cítila jsem se mizerně, protože já ti naopak pořád naznačuji, že patříš mezi ty starší. Mrzí mě to. Vždycky jsem to brala ze svého pohledu, ale nikdy ne z toho vašeho," vysvětlovala jsem mu.

"Hmm, to je v pořádku, lásko. A z nich si nic nedělej. Oni jsou všichni téměř o polovinu starší než já. Proto jim to tak přijde. Ty se tím nemusíš trápit," broukal s tváří zabouřenou v mých vlasech.

"A taky je hrozné, že téměř žádná z nich nemiluje svého muže. Jsou s nimi jen proto, že jim to přikazují rodiny a tradice. Jak mohou v takovém manželství vydržet? My se také často hádáme, a to se přitom milujeme. Ony jsou na své manžely tak naštvané - dokonce se všechny shodly, že jsou jejich partneři nemožní v posteli. Copak se tomu jde divit, když jsou ty vztahy bez lásky? Ach Trene, miluji tě. Ty jsi prostě moje životní výhra. Neumím si představit nikoho lepšího, než jsi ty," stěžovala jsem si mu a nechala se od něj uklidňovat.

"A já miluju tebe. Ale když tě tak poslouchám, neměla jsi na rozdíl ode mě moc příjemný večer, že? Poslouchat tolik stížností po tom, co se na tebe valí i od Elizabeth, muselo být náročné," broukal, přitom mě jednou rukou vískal ve vlasech a tou druhou mě objímal. Byl pozorný. I když jsem poslední dobou měla pocit, že se o mě příliš nezajímá, tohle byl důkaz, že to není pravda.

"Nemůžu říct, že bych se bavila. Vydržela jsem tam hlavně kvůli tobě, abys měl čas promluvit si s veliteli, jak jsi chtěl. Ale doufám, že tyhle dýchánky nepořádají nějak často a pravidelně," přiznala jsem se. Tren se zasmál a pak mě ujistil, že to nebude častěji než jednou měsíčně.

"Pojď si lehnout," odtáhla jsem se pak a jeho tahala za ruku za sebou.

"Ehm, myslel jsem si, že se ještě podívám na nějakou práci," namítl.

"Postel je jediné místo, kde tě mám opravdu pro sebe. Chápu, že nemáš čas ani energii se mi nějak výrazně věnovat, ale nenechávej mě usínat samotnou. Celý den se těším na to, že se ti večer stulím do náruče," přemlouvala jsem ho. Tren překvapeně zamrkal, ale pak se nechal odvést do ložnice, kde se oblékl do kalhot na spaní a dal mi tak najevo, že nepůjde pracovat a splní moje přání.

"Ráno můžeš vstát až o hodinu později. Můžu tě do tábora přemisťovat," nabízela jsem mu pak, když jsem si k němu přilehávala. Pevně kolem mě obmotal paže a přitáhl si mě těsně k sobě. Přesně to jsem na usínání potřebovala.

"Hmm, ale pořád je to hodně brzy. Nechci, abys zbytečně vstávala jen kvůli mně," namítal.

"Nebude to zbytečné. Začnu vstávat s tebou, alespoň budu mít ráno nějaký čas navíc na domácnost," vrtěla jsem hlavou.

"Lásko, kvůli vaření a uklízení opravdu dříve vstávat nemusíš. Nepotřebuju mít doma perfektní pořádek. Potřebuji spokojenou snoubenku, která bude mít dostatek trpělivosti s mou prací," broukal mi do ucha. A pak se zasmál. Ale já poznala, že to myslel jako žert jen napůl. Vždycky mu víc záleželo na tom, jestli jsem spokojená než na tom, jestli na plotně stála nebo nestála připravená večeře.

"Chybí mi naše společné snídaně. Dříve jsme spolu trávili spoustu času, teď tě vídám večer jen na chvíli a většinou jsi tak unavený, že je to stejně spíš jako bych tu byla sama. Takže vstaneme v půl páté?" snažila jsem se zarazit jeho protesty.

"Dobře, miláčku. V půl páté," odkýval mi to a během dalších pár minut jsem cítila, jak pravidelně oddechuje. A to chtěl původně pracovat! Neodolala jsem a políbila ho na ústa. Líbal mě teď tak málo. Ze svých dřívějších pozorování jsem tušila, že je to kvůli práci. Většinou, když toho měl hodně, začal si ode mě udržovat odstup. Odvodila jsem si z toho, že se mu lépe soustředí na práci, když z hlavy vytěsní všechny myšlenky na mě. Proto jsem taky nereptala pro nedostatek jeho zájmu. Chápala jsem, že kdybych na něj byla nalepená jako obvykle, zaměřoval by svou pozornost na mě, a ne na práci. Ale chyběl mi. Něco ze spaní zamumlal, ale jinak na mě vůbec nezareagoval. Na to, že usnul před několika málo minutami, byl až v překvapivě hlubokém spánku. Další důkaz toho, jak vytížený a unavený poslední dobou je. A mojí vinou, samozřejmě. To já jsem na něj přehodila svoji zodpovědnost. Takže moje samota byla vlastně daň za to, že jsem nemusela řešit věci kolem armády. Budu se s tím muset smířit.

Ráno jsem se hodně hlídala, abych Trenovi nedala najevo, jak moc jsem unavená, a že se mi vlastně vůbec nechce vstávat. Jistě by mě zarazil, ať si zase lehnu. Ale já mu chtěla udělat snídani a chtěla jsem s ním strávit trochu času.

"Děkuju," usmál se na mě, když sešel do kuchyně, už umytý a oblečený do čisté košile a kalhot od uniformy, a posadil se před připravenou snídani. Já se posadila naproti němu.

"Čeká tě moc pracovní víkend nebo si budeme moct někam zajít?" ptala jsem se, abych nějak zahájila konverzaci. Setkala jsem se s jeho zaraženým pohledem. Uniklo mi něco?

"Já ti to neřekl? Máme s oddíly cvičení, dnes večer se jen na skok stavím pro nějaké věci a budu v táboře až do neděle," oznámil mi opatrně.

"Ne, neřekl. Tohle slyším poprvé," zamračila jsem se. Myslela jsem si, že alespoň o víkendech ho budu mít víc pro sebe.

"Promiň, srdíčko. To mě mrzí. Vážně jsem si myslel, že jsem se ti o tom zmínil," omlouval se mi a bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Achjo, ale co jsem proti tomu mohla udělat? Jednou jsem ho jmenovala velitelem, tak ho nemůžu držet doma a bránit mu v tom, aby si plnil svoje povinnosti. A pravidelná cvičení k tomu nejspíš patří.

"Budeš mi chybět, ale chápu, že je to asi nutné. Zbyde nám na sebe trocha času alespoň v neděli večer?" zkoušela jsem si na něm vydyndat alespoň trochu jeho času.

"Budu se snažit," přikývl mi a znovu se pustil do snídaně.

"Napadlo mě, co kdybych jela na víkend do Chamonu ke tvým rodičům, abych tu nebyla sama?" zeptala jsem se pak. Juana mi vždycky kladla na srdce, ať za nimi kdykoliv přijedu. Navíc tam teď měli Danyho.

"To je skvělý nápad. Máma bude určitě ráda, když tě zase uvidí. Jen ji prosím ujisti v tom, že jsme pořád spolu, jen že mám hodně práce, ano? Ať mě nebombarduje vzkazy, co jsem ti zase provedl. A vezmi si někoho s sebou. U rodičů sice budeš nejspíš v bezpečí, pokud tam bude i táta, ale pro všechny případy,…" kladl mi na srdce a začal si balit brašnu s věcmi.

"Ano drahý. Vyřídím jí, že jsi pořád můj milovaný snoubenec. A někoho si ulovím, kdo bude ochotný strávit víkend v Chamonu," ujišťovala jsem ho.

"Děkuju, budu tak mnohem klidnější," pousmál se a naznačil mi, že už by rád vyrazil. Přemístila jsem ho do jeho velitelského stanu, kde jsem mu nastavila tvář pro polibek.

"Dávej na sebe pozor," požádala jsem ho a pak ho ještě velmi pevně objala.

"Jistě. Ale vždyť se v neděli uvidíme. Loučíš se se mnou, jako kdybych odjížděl na několik měsíců," smál se mi, uvolnil se z mého objetí a odešel se posadit ke svému stolu. Nejspíš si s ním budu muset sjednat schůzku, abych ho měla chvíli jen pro sebe.

"Pozdravuj ode mě všechny doma. A nezapomeň na ten doprovod!" nabádal mě znovu. S úsměvem jsem zasalutovala, i když mi bylo líto, že to vzal tolik automaticky, že strávíme víkend každý jinde. Po polibku, který jsem mu poslala, jsem se přemístila zpět domů. Vyšla jsem na verandu a hned jsem měla před sebou nastoupené tři muže z mojí hlídky, kteří se starali o bezpečí našeho domu.

"Tren bude pracovně celý víkend mimo, pojedu do Chamonu k jeho rodičům. Kdo mi udělá doprovod?" zeptala jsem se.

"Já na víkend žádné plány nemám. Pojedu s tebou," přihlásil se Erik. Všimla jsem si, že oba další muži si trochu oddechli. Nejspíš už měli nějaké plány, které by jen neradi rušili.

"Skvěle, budu s tebou počítat. A do školy mě doprovodí kdo?" zajímala jsem se pak. Tentokrát ruku zvedl jeden z těch dvou.

"Dobrá, vyrazíme tak za dvě hodiny," přikývla jsem a odešla dovnitř. Měla jsem ještě čas tu trochu poklidit, sbalit si tašku a napsat Trenovi krátký vzkaz, ať si víkend užije, ale že mi bude chybět. Snad mu dojde, že ho vedle sebe potřebuji nejen jako velitele mého vojska, ale i jako svého muže.