Pelech hříchu

Takže, jak jsem slíbil, je sobota a já se mohu pochlubit s pokračováním. Važte si názvu, nad tak orignálním pojmenováním jsem si lámaa mozkové buňky hodně dlouho ;). Jinak přeji pěkné počtení a můžu vásujistit, že v tomhle díle vás žádné infarktynečekají, je to jen takové odreagování, místy možná pro zasmání. Nechte komentíky, děkuji:

.

.

Tren se vrátil chvíli po mém mistrovském kousku. Přesně jak jsem očekávala, mokrý až na kost a klepal se zimou. Okamžitě jsem mu napustila horkou vanu, on se mezitím vysvlékl z mokrého oblečení a naložil se do ní.

Oblečení jsem mu dala uschnout a sedla si k vaně. Měl zavřené oči a teplou vodu si užíval. Když zpozoroval, že sedím u něj, vážně se na mě podíval. "Miláčku, nevíš náhodou něco o tom, jak je možné, že venku řádí pořádná bouřka, ale vlny, vítr i déšť se zklidnili?" zeptal se.

Chvíli jsem si ho měřila vážných pohledem, než jsem vyprskla smíchy. Sklopila jsem pohled k vodě ve vaně a začala v ní dělat drobné vodní víry. "No, nemám tušení, že by kouzlo?" pokrčila jsem rameny a nevinně na něj zamrkala.

Pousmál se. "To jsi vážně udělala ty?" zeptal se nevěřícně. Přikývla jsem. "Neuvěřitelné," zamumlal si pro sebe. "Konečně mám pocit, že něco umím. Navíc to umím lépe než ostatní. Pořád jsem měla pocit, že za vámi zaostávám, přitom jste ode mě očekávali něco mnohem víc. Teď konečně cítím, že splňuji vaše očekávání," vysvětlila jsem mu s mírným úsměvem.

Nijak víc to neokomentoval, i když jsem z jeho pohledu cítila jasný nesouhlas. On se na mě vždycky díval jinak, v jeho očích jsem byla dokonalá, proto mě mrzelo, že taková nejsem.

V horké vodě zůstal, dokud nevychladla. Až potom se donutil vylézt a já ho nasměrovala rovnou do postele, kde jsem ho zabalila do deky. "Nepřeháníš to s tou starostí?" ptal se mě pobaveně, když sledoval, jak kolem něj běhám. "Já myslím, že ani ne. Teď jsi se z jedné nemoci uzdravil, nemusíš mít hned další," objasnila jsem to. "Pojď sem ke mně," poklepal na místo vedle sebe.

S radostí jsem svolila. Hladila jsem ho po zádech, on mě vískal ve vlasech. "Měl bych se ještě podívat na tu práci," hlesl po chvíli, i když ke vstávání se neměl. "Nepracuj pořád, zblbneš z toho. Navíc už tě musí bolet záda, když nad tím sedíš celý den. Odpočiň si," zašeptala jsem mu do ucha a promnula mu ztuhlá ramena.

Slastně vydechl. "Máš pravdu, dal bych si masáž," zamrkal na mě. "No, nejsem tak zkušená jako ty, ale snad ti neublížím," pokrčila jsem rameny, přetočila si ho na břicho a obkročmo se na něj posadila. Rukama jsem pomalu přejížděla každý sval na zádech a nechala se vést jeho občasnými radami, jak masírovat co nejúčinněji.

Užíval si to, kdyby byl kočka, nejspíš by předl. "Líbí?" provokovala jsem ho. Přikývl. "A moc," dodal k tomu. Dál jsem tedy pokračovala v masáži. "Lásko, jaké to je, roztáhnout křídla a letět," zeptala jsem se ho najednou. Natočil hlavu do strany, aby na mě viděl. Hledal v mé tváři důvod, proč se ptám. Nenašel však nic jiného, než zvědavost, proto se opět uvolnil. "Nádherné, cítíš se strašně volná, nic tě neváže," odpověděl s mírným úsměvem.

"Prý existuje místo, na které když zatlačíš, donutíš toho druhého vytáhnout křídla, je to pravda?" ptala jsem se dál. Opět trochu ztuhl a mírně se otřásl. Probudila jsem v něm snad nějaké špatné vzpomínky? "Ano, je to pravda," řekl nakonec. "Kde je?" nedalo mi to se nezeptat. "Hledej, Šmudlo," zasmál se.

Prsty jsem mu přejela po páteři od shora až dolů. Kde by takové místo mohlo být. Nejspíš někde, kde má křídla schovaná. Prsty jsem opatrně přejela po lopatkách. Někde uprostřed nich bylo místo, kterého když jsem se dotkla, tak se napnul. Že by to bylo ono?

"Našla jsem?" zeptala jsem se s prsty na tom místě. "Ano," přikývl. Políbila jsem ho na krk a dál pokračovala v masírování, jakoby se nic nedělo. Očividně si oddechl, nejspíš se bál, že bych toho nějak využila proti němu.

Měla jsem v plánu to využít, ale ne teď. Nechám si to na jindy. "Co kdyby ses teď zase věnoval ty mě?" navrhla jsem a slezla z jeho zad. "Rozkaz," zasalutoval a přitáhl si mě do náruče, ve které mě hýčkal. Jak já ho miluju.

*****

Trvalo ještě pár dní, než jsme se dostali do onoho necudného města. Od Trena jsem se dozvěděla, že je to druhé nejhorší místo, hned po tom, kde se mě pokusili prodat na trhu se ženami. Sex, alkohol a podvody, věci, které tomuto městu vévodí.

"Tohle město je jako u vás Las Vegas. Co se tu stane, to tu taky zůstane," mrkl na mě. Radši nechci vědět, jestli jsem si jeho mlsný výraz vyložila správně.

Hned jak jsme vystoupili, jsem pocítila silnou nechuť tu zůstávat. Město bylo špinavé, stejně tak i lidé, které jsme potkávali. A to přístav je prý nejslušnější část města, přitom mě bylo na zvracení už teď. Tren mě vzal za ruku a vedl mě těmi nejširšími a tím pádem i nejčistšími uličkami, za což jsem mu byla vděčná.

Vyznal se tu. Vždycky mě včas upozornil, že zahýbáme do nějaké hnusné postranní uličky, abych byla připravená. Nepomohlo mi to, ale aspoň jsem se stihla nadechnout méně zatuchlého vzduchu.

Celou cestu se za námi otáčely všechny ženy, v umaštěných, špinavých šatech s hlubokými výstřihy, které jsme potkali. Všechny, bez výjimky, na Trena halekaly různé nabídky, aby si s nimi povyrazil, oslovovaly ho nevhodnými výrazy, natáčely se, aby měl dobrý výhled na jejich ženské partie.

"Když jsi řekl, že si tě některé aktérky budou ještě pamatovat, netušila jsem, že je jich tolik," zabručela jsem. Tren ke mně překvapeně vzhlédl. "Já ale ani jednu z nich neznám," zavrtěl hlavou. "V tom případě nechci potkat ty, co tě znají. Jsi si vážně jistý, že žádnou z nich neznáš, mě přijde, že ony tebe jo," zapochybovala jsem. "Lásko, byl jsem sice mladý, ale to nic nemění na tom, že si pamatuji s kým jsem šel do postele. Nejdu jen tak s někým," zatvářil se uraženě.

S úsměvem jsem ho pleskla po ruce. Roztáhl zamračenou tvář do úsměvu a přitáhl si mě k sobě. "Není důvod žárlit, zlato," řekl a políbil mě na rty. Ženy, které procházely okolo nás, zklamaně zabručely něco ve smyslu, že zase přišly o takového hezkého zajíčka. Jen jsem se usmála a polibek mu dlouze a vášnivě opětovala.

"Tak, kam že to vlastně jdeme?" zeptala jsem se, když jsem se opět vydali na cestu. Na jednu stranu jsem moc nechtěla slyšet odpověď, bůhví co moji rodiče dělali na místě, jako bylo tohle.

"Eleona s Dylanem se tu seznámili. Na obchodní schůzce, samozřejmě," dodal rychle, když postřehl můj zděšený výraz. "Takže se půjdeme podívat do hotelu, kde byla tvoje matka ubytovaná a tak, znáš to," pokrčil rameny a vedl mě dál městem.

Za celý den jsme odbočili z naší trasy jen dvakrát. Poprvé jsme si pronajali nějaký hotelový pokoj, podle Trena jediný slušný ve městě. A jednou to byla pauza na rychlý oběd v zapadlé restauraci, kde ovšem nebylo moc lidí, tedy něco, co nám oběma perfektně vyhovovalo.

Samozřejmě, jak jsem předpokládala, první den našeho pátrání dopadl naprosto katastrofálně. Jediné, co jsme si odnesli, byla moje otřesená psychika ze všech těch nestoudných návrhů, které můj Tren dostal. Cestou jsme potkali dost mužů, kteří o jejich pozornost stáli, jenže žádný nebyl tak pohledný, jako on.

Na pokoji jsme si každý dali rychlou sprchu, vody nebylo moc a ve studené se nikdo sprchovat nechtěl. Pak jsem uvařila čaje, se kterými jsme si sedli k jedinému oknu v místnosti, kterým bylo vidět na vzdálený horizont a zapadající slunce.

Tren mi pověděl, co všechno máme zítra v plánu. Bylo toho požehnaně, ale já ho chápala, chtěl se odtud dostat co nejrychleji. Ani jemu nebylo příjemné, když na něj ostatní pokřikovali neslušné nabídky v mojí přítomnosti.

Slunce zapadlo a na nebi se objevily první hvězdy. Na to, že tohle město bylo Pelechem hříchu, jak jsem ho sama nazvala, mělo úžasné přírodní scenérie. To byla možná věc, která sem přilákala první lidi. Až později se to tu tak…zaplevelilo. Tren mi mou teorii potvrdil. Nepřestávala jsem žasnout, že si toho pamatuje tolik o každém městě. Já měla problém jen s několika kanadskými městy, natož s nějakými, kde jsem byla jednou jako dítě.

Až pozdě v noci jsem se rozhodla, že je na čase se přesunout do postele. Spát se mě ani Trenovi nechtělo, navíc tu bylo hrozné dusno, které ztěžovalo samotnou existenci. "To je schválně, aby nikoho nenapadlo spát. Noc je nejlepší čas na pěkných pár hříchů," mrkl na mě a začal mě chtivě líbat.

Tak tohle znamenalo to jeho jiskření v očích, když mluvil o tom, že co se tu stane, tu taky zůstane. Nenechala jsem se pobízet, sama jsem se přidala k jeho milostné hře. Celým tělem mi proudila touha po něm, po člověku, který ve mně jako jediný probouzel tak silné city.

Zatoužila jsem po tom, abych viděla jeho křídla. Vždycky se mi líbila a fascinovala mě. Nádherná, černá, jeho. Jedna z nejkrásnějších částí celé jeho existence, i když jsem ji viděla tak málo. Měla jsem jedinečnou příležitost. Slíbil mi, že vše, co se tu stane, mi zapomene. Zapomněl by i takovou malou křivdu? Určitě ano.

Chtivě jsem mu přejela rukama po zádech. Prsty jsem nahmatala ono místo, na které jsem silně zatlačila. Prohnul se v zádech, trochu křečovitě se napjal, ale křídla opravdu vytáhl. Nejspíš mu nezbylo nic jiného. Položila jsem ho na záda a líbala ho na krk a na nahou hruď, mezitím jsem se potýkala s páskem jeho kalhot. Nechal si je svléknout, ale pak se se mnou posadil. Zmateně jsem k němu pozdvihla obličej.

"Na křídlech se mi špatně leží, tlačí mě to do zad," vysvětlil mi s úsměvem a dál se věnoval vášnivým polibkům. Rukama jsem ho vískala ve vlasech, jen občas přejela prsty po jeho nádherných křídlech.

Vysadil si mě na klín a pevně mě objal rukama kolem boků. Pomáhal mi s nasedáváním, přitom ale reguloval tempo přírazů. Objal mě křídli, takže jsem se celá ocitla v jeho ochranném objetí. Když jsem mírně zaklonila hlavu, mohla jsem se o ně otřít vlasy. Zavzdychal, ne jednou mi říkal, jak jsou křídla citlivá na dotek. Schválně jsem se jich teď dotýkala častěji. Bylo jen otázkou času, než jsme se dostali až na vrchol možné dosažitelné slasti.

*****

Naléhavé klepání na dveře mě vytrhlo ze spánku. Udiveně jsem zamžourala do zšeřelého pokoje. Musí už být alespoň deset, ale vypadá to, jako by se teprve rozednívalo. Jak je to možné?

Klepání se ozvalo znovu, ještě naléhavěji. V rychlosti jsem koukla na Trena, který pořád tvrdě spal, oblékla jsem si jeho košili a vyběhla ke dveřím. V kuchyni mě oslepilo sluneční světlo a mě až teď došlo, že je to jediné okno v celém pokoji, proto byla v ložnici taková tma.

Otevřela jsem dveře, za kterými stála mladá slečna s mastnými vlasy a přehnaně zmalovaným obličejem a podávala mi něco, co se honosně nazývalo snídaní. Poděkovala jsem, i když bych jí to nejradši hodila na hlavu. I s tácem jsem se vrátila do kuchyně a kriticky si prohlédla to, co by mělo skončit v mém žaludku. Čím déle jsem na to koukala, tím víc jsem byla rozhodnutá, že tohle jíst nebudu.

V tichosti se jsem vrátila do ložnice a prošacovala Trenovi kapsy u kalhot. Vždycky u sebe měl pár drobných. Oblékla jsem se do vlastních šatů, načmárala jsem stručný vzkaz, kdyby se náhodou vzbudil a vyběhla ven. Cestou jsem si všimla nějakého obchůdku, když budu mít štěstí, budou mít nějaké slušně vypadající pečivo a něco na to.

Jen o několik málo minut později jsem se vracela i se snídaní zpět do hotelu. Opatrně jsem nakoukla do pokoje. Bylo ticho, měla jsem štěstí, že se Tren nevzbudil. Stejně bude naštvaný, že jsem šla někam bez něj.

Uvařila jsem nám kávu a rozhodla se ho vzbudit. Políbila jsem ho na tvář. "Vstávej, lásko," oslovila jsem ho něžně. Něco zabručel a rozespale se rozhlédl kolem. Neubránila jsem se zachichotání. Vypadal tak roztomile s těmi rozcuchanými vlasy a světle růžovým obtiskem mých rtů na tváři, protože jsem zapomněla, že mám na sobě výjimečně rtěnku.

"Čemu se směješ?" zeptal se, když se hrabal ven z peřin. "Tobě, vypadáš hrozně rozkošně," smála jsem se a prsty si poklepala na tvář. Okamžitě stočil pohled k zrcadlu a ztuhnul leknutím, když zahlédl svoji tvář, tak krásně označenou mými rty. Hodil po mě ublíženým výrazem a odešel do koupelny, aby se trochu upravil.

"Ehm, támhle na táce je cosi, co se nám snažili dát k snídani. Přinesla jsem něco lepšího," postrčila jsem k němu svoje kupované pečivo a čekala, jakou mi předvede scénu. "Neměla jsi nikam chodit beze mě, ale děkuji," pousmál se a s chutí se zakousl do snídaně. Překvapeně jsem povytáhla obočí, nečekala jsem, že mi nedá žádné kázaní. Mlčky jsem mu podala zbylé mince a on si je jen s pokýváním hlavou strčil zpět do kapsy.

Po snídani jsme zase vyrazili na naši pátrací akci. Chvíli jsme hledali vážně, ale nakonec jsme to vzdali. Oba jsme věděli, že tady to prostě nebude, že na to Tren přišel. Bude to schované v temnotě, ať se to Dantemu zamlouvá nebo ne. Mě to přijde geniální a obdivuji svého andílka, že to přišel. Mě by to nenapadlo.

Všechna místa jsme jen proběhli, aby se neřeklo, že jsme se na to úplně vykašlali. Lépe řečeno jsme jen blbli u míst, kde jsme správně měli hledat. Doufám, že se tohle Dante nedozví, asi by nebyl moc nadšený. Ale já se bavila. Konečně po tak dlouhé době jsem se mohla uvolnit a odvázat. Nemusela jsem si hrát na slušnou, mohla jsem nechat volně proudit svoje rozdováděné fantazie.

Naládu mi trochu pokazil návrat na pokoj. Ještě jsem za sebou ani nestihla zavřít dveře, když se rozlétly a uhodily mě do nosu. Tiše jsem zaklela a držela se za bolavé místo na svém obličeji, přitom stála stále schovaná za dveřmi.

"Ala, ale, koho pak to tu máme?" ozval se příjemný ženský hlas. Opatrně jsem vykoukla. Tren stál na místě jako opařený a zíral na ženu před ním. Byla to docela hezká brunetka, tmavě vínové šaty neměla tak upatlané, jako její kolegyně, samozřejmě měla hluboký výstřih a kolem krku černý šál z falešného peří.

"Co tu děláš?" zeptal se Tren roztřeseným hlasem. "Nevěřila jsem tomu, že se opravdu vrátíš, jak jsi slíbil. Myslela jsem, že jsi na nás zapomněl, stejně jako tvůj bratr," mlela si svoje, aniž by odpověděla na jeho otázku.

Drobnými krůčky se k němu přibližovala, on od ní naopak couval. "Můj milovaný Treníčku, zahlédla jsem tě tady a tak jsem si hned říkala, že tě musím navštívit. Nebylo těžké uhodnout, že budeš v tomhle hotýlku, je jediný slušnější široko daleko. A ty jsi byl vždycky takový slušňáček," zasmála se.

Pobaveně jsem sledovala scénu před sebou a čekala, co se stane dál. "Copak ty už jsi nechceš zařádit, jako za starých časů? Ach Trení, ty jsi byl nejlepší chlap, co sem kdy zabloudil," přiskočila a přitiskla mu rty na ústa. Několik vteřin stál na místě, neschopen pohybu. Když se vzpamatoval, odtrhl ji od sebe a držel ji na vzdálenost natažených paží.

V rychlosti se rozhlédl kolem, nejspíš mě hledal. "Copak? Že by si nám dospěl a už nechtěl nic mít se starou známou? Ale no tak, Treníčku, copak ty už nejsi sám? Nejsi osamělý a nepotřebuješ trochu potěšit?" ptala se svým milým hlasem a prsty mu přitom hladila ruce, kam až dosáhla. Nedivím se, že ho dostala, tahle by ukecala i mrtvého, aby znovu ožil.

Rozhodla jsem se ho víc netrápit a vystoupila ze svého úkrytu za dveřmi. Úlevně se usmál. "Chci ti představit svojí snoubenku," řekl směrem k té ženské a otočil ji čelem ke mně. "Takže sis našel holčinu, co ti zamkla ptáčka jen pro sebe? Škoda," odtušila a pořádně si mě prohlédla.

"Ale je pěkná, dobře sis vybral. Nešla by s námi do trojky?" zamrkala na něj těma velkýma očima a znovu se po něm sápala. Tentokrát už byl Tren připravený a držel si ji dál od těla. "Koukám, že svět zase přišel o jednoho šikovného klučinu. Proč si všechny takový kluky ženský zaberou jen pro sebe?" povzdechla si, vlepila mu pusu aspoň na tvář a odcházela. Ve dveřích se ještě otočila. "Kdyby tě náhodou omrzela, nebo by sis potřeboval odpočinout, víš, kde mě hledat. A vyřiď bráškovi, že se nám po něm stýská," mrkla na něj a konečně odešla.

Přešla jsem k němu a vlepila mu slabý políček. "Za co?" ptal se překvapeně. "Že se necháváš líbat," upřesnila jsem to. Popadl mě do náruče a vášnivě mě políbil. "Kolikrát ti mám říkat, že není polibek, jako polibek," zavrněl. Ah, proč mě tenhle tón jeho hlasu tak strašně moc vzrušoval? Než se stihl nadát, stáhla jsem ho sebou do víru vášně. Když jsme v Pelechu hříchu, tak proč toho pořádně nevyužít, že?

Ne, že by ten klučina byl Trenovi nějak extra podobný, ale ta černá křídla mě prostě fascinovala ;)