Problém napříč dimenzemi IV.

Čtvrtá a poslední část

.

.

(Anori)

Během oběda je všude naprosté ticho. Každému nejspíš dochází, že to, co nás čeká nebude pro nikoho jednoduché. Snažím se nemyslet na to, co mě čeká a zastavit točící se pokoj podlahou dole. Mému tělu se prostě nelíbí fakt, že je teď část Shiroyovi moci mojí součástí. Po obědě sklidíme ze stolu a Shiroya nás dovede ke své ložnici.

"Uvítala bych, kdybych byla sama. Nejsem na tu novou sílu zvyklá a nerada bych někomu omylem ublížila," poprosím je a vejdu do pokoje, kde je všechno připraveno tak, jak jsem si řekla. V jednom rohu místnosti stojí velká skleněná mísa plná vody, jako zástupce země vidím malé kaktusy, v další míse plápolá oheň a vzduch je všudypřítomný. Perfektní podmínky pro mojí akci.

"Jdeme na to holka, uklidni se, žádný blbosti. Soustřeď se!" přikážu sama sobě. Vždycky trpím v krizových situacích samomluvou. Postavím se doprostřed místnosti a zástupce jednotlivých živlů umístím tak, aby byli ode mě stejně vzdálené. Kromě vzduchu, samozřejmě. Zavřu oči a soustředím se nejdřív na vlastní sílu. Potřebuji ji donutit, aby se všechna soustředila jen na jeden jediný úkol. A to žádat živly, aby vyslyšely mojí žádost, a když tak jim trochu pomoct. Je to vlastně jednoduchý rituál, jen malinko náročný. Natáhnu ruku směrem k míse s vodou.

"Žádám tě, Vodo, dárkyně života," odříkám slova rituálu a vytáhnu z ní její energetickou složku, tmavě modrou energii, kterou nechám kroužit kolem sebe. Nataženou ruku otočím směrem k zástupci země, malinkým kaktusům.

"Žádám tě, Země, poskytovatelko života," pokračuji dál a i z ní vytáhnou energetickou složku, tentokrát zářivě zelenou. Spojím jí s energií vody a dál je nechám kolovat kolem svého těla. Tentokrát ruku natáhnu nad sebe.

"Žádám tě, Vzduchu, umožňovateli života," vytáhnu bílou energii a připojím ji k těm dvěma. Naposledy natáhnu ruku k míse s plamenem.

"A žádám i tebe, Ohni, co život bereš i dáváš," vezmu si z něj horkou červenou energii, kterou nechám kolovat samostatně, protože ostatní tři složky by ji udusily.

"Žádám vás o pomoc!" zvolám a vyšlu k nim část svojí vlastní energie, jako dar.

"Žádám vás, abyste ukázaly druhou tvář tohoto pokoje i nám ostatním. Žádám vás, abyste sejmuly kouzlo a odhalily pokoj, který měl zůstat všem očím skrytý. Vyslyšte mou prosbu!" dokončím svou žádost a předám složkám živlů i zbytek své energie. Nechám si jen tolik, co mě udrží při vědomí. Spoléhám na ně, vyslyší mě. Jsem si tím jistá. Energetické podstaty se kolem rozletí větší rychlostí, zvětší se, až zaplní celou místnost. Zahalí mi výhled, takže se jen modlím, aby to vyšlo. Světlo začne pomalu opadávat, až je tma úplně. Z posledních sil vytvořím malý plamínek, abych se mohla podívat, co se stalo. Kolem mě jsou kamenné zdi, strop i podlaha. Nikde není jediný kus nábytku, který tam byl předtím, místo toho se uprostřed vznáší oválné zrcadlo. Když do něj pohlédnu, nevidím svůj odraz, ale naprostou černotu. A v ní to, co hledáme. Černá rakev, která v sobě ukrývá tělo našeho hostitele a mojí moc. Odvrátím se od zrcadla a doklopýtám ke dveřím, které jen s námahou otevřu.

(Serien)

S napětím čekáme přede dveřmi Shiroyova pokoje a snažíme se zachytit jakýkoliv zvuk. Naší nervozitu ještě umocňuje Trenovo pochodování z jedné strany chodby ke druhé. Z nenadání se z místnosti začne ozývat praskání dřeva a tříštění skla. V ten okamžik to vypadá, že to s Trenem buď švihne nebo tam vtrhne. Naštěstí se ani jedno z toho nestane protože ho Shiroya zkrotí. Po pár minutách destruktivních zvuků se rozhostí hrobové ticho a ze dveří vyjde naprosto vyčerpaná Anori. Té se ochotně ujme Tren a my ostatní se rozhodneme prozkoumat Shiroyův pokoj.

"No tak to je něco, jen doufám, že to umí vrátit, protože jinak nevím, kde budu spát," pronese Shiroya, když se rozhlíží po svém novém pokoji. Upřímně, to jak se ten pokoj podobá tomu v mém snu, mě děsí a ještě víc to zrcadlo.

"Tak Seriene, co teď?" optá se mě se zájmem Naramien a já se na něj nechápavě otočím.

"To se jako ptáš mě? Vypadám snad jako nějaký odborník na záhady nebo co?" vydechnu.

"To ne, ale jestli mě paměť neklame, tak tobě se zdálo o Shiroyově těle, tudíž ty budeš nejspíš tím, kdo ho osvobodí," zauvažuje. Obávám se, že nemám sebemenší tušení, co mám dělat. Opatrně přejdu k zrcadlu, ale jakmile tam opět nespatřím sebe, ucouvnu.

"Myslím, že to chce abys tím prošel, ne před tím utíkal," shodí mě Azrael. Jemu se to lehce řekne. On tam jít nemusí. Opět přistoupím k zrcadlu a než se naděju ucítím na zádech něčí ruce a přímo po hlavě se vrhnu do temna v zrcadle. Hned jak získám zpět svou rovnováhu otočím se za sebe a spatřím vlastníka oněch rukou. Bylo mi hned jasné, že to bude Shiroya. "Zrádce," utrousím.

"Já to slyšel," zahromuje. Nechám to být a otočím se směrem k rakvi. Byl bych docela rád, kdyby se tu objevil někdo, kdo má k těm zámkům klíče, ale to jsem asi moc náročný. Začnu přemýšlet nad taktikou osvobození bez použití klíčů, když v tom se mi o nohu otře něco chlupatého. Podívám se na viníka mého skoro infarktu a s překvapením zjistím, že je to Lena.

"Co ty tu děláš?" optám se s úsměvem a vezmu si jí do náruče. Lena se ke mně přitulí a pod mými doteky začne vrnět. Když jí rukou zajedu ke krku, abych ji tam podrbal ucítím obojek. Překvapeně k němu shlédnu, nikdy nic takového neměla. Prohlédnu si ho a zjistím, že na něm visí starý klíč.

"Neříkej mi že to…" ztratím hlas, když si uvědomím, kam ten klíč nejspíš pasuje. To je sice hezký, že mám první klíč, ale co si pamatuju, těch klíčů má být deset a pochybuju, že je má Lena schované v nějaké kapse. Lena, jakoby mě slyšela, slabě zamňouká a pohled stočí k rakvi. Následuji jejího příkladu a zůstanu zaraženě zírat na zvířata, která původně chránila členy mojí rodiny, jak jsou rozestoupená kolem rakve. Jen tak si je spočítám a zjistím, že dávají přesný počet jako chybějící klíče. Je možné, že by... Rozhodnu se prohlédnout i je, abych se ujistil, že mají zbylé klíče. Trochu mě vyděsí fakt, že tři z nich klíče nemají, a tak začnu zkoumat zámky a zkoušet kam které klíče pasují. Pořádně si je prohlédnu a zjistím, že jsou na nich vyobrazená jednotlivá zvířata. Rozhodnu se ty zámky postupně otevřít, a abych si ty klíče nepomotal, beru si je od majitelů postupně. Otevřu všechny ke kterým mám klíč a nakonec mi zbydou jen tři zámky a Lenin klíč, který nikam nepasuje. Z toho usoudím, že ten její odemyká zámek uvnitř rakve, ale jak se k němu dostat?! Prozkoumám zbylé zámky a zjistím, že dva z nich nemají normální otvor, ale ten třetí ano. Jeden z těch otvorů má tvar pavoučího těla, takže bych tam toho pavouka mohl prostě nacpat. Mezitím co zámek zkoumám, pavouk se ke mně přiblíží a strhne tak k sobě mou pozornost. Opatrně ho vezmu do ruky a položím ho do klíčového otvoru. Jeho tělo tam přesně zapadne a zámek cvakne. Napadne mě, že s tou ještěrkou to bude podobné, a proto ji vezmu do ruky. V momentě, kdy ji zvednu do vzduchu, se jí odlomí ocásek a spadne na zem jako další klíč. To bychom měli.

"Teď už by mě jenom zajímalo, jak mám do tak dvou malých klíčových dírek nacpat tak velkého hada," pronesu a možná se mi to jenom zdálo, ale ten had se na mě nejspíš zamračil! Samozřejmě se ani v nejmenším neobtěžuje s odpovědí, místo toho se jen doplazí k poslednímu zámku. Celým svým tělem zámek omotá a do těch dvou malých otvorů zabodne své jedové zuby. Pak se had odklidí z cesty, protože se řetězy začnou pohybovat a s řinčením se svezou z rakve.

"On to fakt dokázal, neuvěřitelné," ozve se na druhé straně zrcadla Naramienův hlas.

"To se mě dotklo," vyštěknu nazpět a už se hrnu na otevření rakve. Jakmile je rakev otevřená zabodnu svůj pohled do těla v ní a nemůžu z něj spustit oči.

"Na co sakra čekáš? Až vykvetu?" ozve se značně naštvaný Shiroya, když už to mé zírání trvá několik minut. Rychle popadnu klíč od Leny a odemknu poslední zámek.

(Shiroya)

Netrpělivě sleduji jak Serien odemyká poslední zámek a ve chvíli, kdy zaslechnu cvaknutí zámku, mám sto chutí proskočit tím zrcadlem a vrhnout se tam. Vím, že to nemůžu, a tak jen sleduji, jak Serien zvedá moje tělo do náručí a nese ho sem k nám. Přijde mi, že každý jeho krok trvá snad hodinu. Jsem tak netrpělivý, jen malý kousek mě dělí od mého těla a moci, tak proč se tak strašně táhne? Ve chvíli, kdy překročí rám zrcadla, se pokoj vrátí do původní podoby, a tak mé tělo může položit na postel.

"Konečně," vydechnu s úlevou. Rozhodnu se pro chvíli samoty, abych se se svým tělem mohl snadno synchronizovat, a proto všechny vyhodím za dveře. Tolik let uběhlo, co jsem mohl být v tomto těle a konečně nastal čas se do něj opět vrátit a mít tak zpět veškerou svou moc.

"Je až neuvěřitelné jak moc jsi mi byl nablízku a já tě přesto nemohl mít ani vidět," pronesu směrem ke svému tělu a začnu s procesem sloučení. Během odříkávání složitých veršů mrtvého jazyka si lehnu na okraj postele. Jak se proces chýlí ke konci začnu pociťovat jistou slabost a začnu splývat s tělem vedle sebe. S pronesením posledního verše se plně spojím s tělem a poručím mu aby zapojil veškeré základní životní funkce. To se mi naštěstí podaří, ale s pohybem je to horší. Úplně si odvyklo na pohyb a bojím se, abych byl schopný se vůbec posadit. Teď mě tak napadá, že Akuma to tělo vůbec nezapečetil. To si asi hodně věřil, že se k němu nikdy nebudu moci dostat. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání, ale já nejsem schopen ovládat mimické svaly, a proto mu nemohu odpovědět. Naštěstí je to někdo, kdo je tak oprsklý, že vejde i bez výzvy. Naramien, jak jinak.

"Tak jak to jde?" optá se. Blbější otázku jsem vážně nečekal. K mému nevyslovenému přání pozná, co mám za problém a hned to oznámí ostatním. Krátce na to se do pokoje všichni opět nahrnou a snaží se vymyslet, jak mě co nejrychleji zprovoznit.

"Anori, zvládla bys mu vrátit tu moc, co ti půjčil?" ozve se Tren zamyšleně. Anori k němu zvedne unavený pohled, ale nakonec krátce přikývne. Ten kluk občas nemá špatné nápady. Anori si přisedne ke mně na postel a stejně, jako jsem to udělal já dnes dopoledne, mi vrátí moji moc. Hned na to se úplně zhroutí a Tren ji s tichou omluvou odnese k nim na pokoj. Okamžitě pocítím jisté uvolnění mých svalů a dokonce už dokážu mluvit.

"Ten Tren je poklad. Bez jeho nápadů bych tu ležel jako prkno," vydechnu a pokusím se posadit. Serien mi hned přiběhne na pomoc a v jeho mysli čtu, jak moc ho těší, že se mě může dotýkat. No, ono je to vlastně poprvé, co se dotýká přímo mě a ne Naramienova těla.

"Jestli nejste proti, rád bych se vykoupal, ale bez vaší pomocí to nezvládnu," poprosím je o pomoc. Se Serienovou pomocí se mi podaří spustit nohy z postele a následně opatrně vstát. Popravdě si na nohách nejsem vůbec jistý, ale díky němu se mi podaří dojít až do koupelny, kde mi už Naramien napouští vanu. Když je vše připraveno, za jisté pomoci se svléknu a posadím se do příjemně teplé vody. Po chvíli pocítím, jak se mé svaly povolují a já se dokážu lépe pochybovat. Začnu procvičovat prsty na rukou a nohou a pak se pokusím sám vylézt z vany. To se mi nakonec podaří a zvládnu se i sám osušit a obléknout.

"Povíš nám, proč nemůžeme být spolu?" optá se mě se zájmem Serien a mě tím úplně zaskočí. Pravdou je, že když mám své vlastní tělo, tak našemu vztahu nic nebrání, ale něco uvnitř mě, mi stále říká, že to nemám dělat. Nemám právo být milován, to mi říká ta část mého já, která před mnoha lety zničila Serienův svět.

"To je jedno. Teď mám důležitější věci na práci," uhnu od tématu a vydám se podívat, jak je na tom Anori. S menšími obtížemi se dostanu až k jejich pokoji a jako slušný muž zaklepu a vyčkám, až mě vyzvou ke vstupu. Otevřít mi přijde Tren a vezme mě dovnitř. Pohled hned stočím k posteli, kde leží Anori a díky bohu je při vědomí.

"Jak ti je?" optám se zdvořile.

"Upřímně, bylo mi i líp," zamumlá a posadí se.

"Ptám se proto, že bych ti chtěl nabídnout setkání s tvými rodiči," osvětlím tím svou přítomnost. Všimnu si, jak se jí rozzáří oči.

"Vážně by to šlo?" vyhrkne šokovaně.

"Samozřejmě, nezapomínej, že právě sem tví rodiče po smrti šli," odpovím. Hned na to jí pokynu, aby mě následovala a vydám se do jednoho ze salonků, kde budou mít dost soukromí na setkání. V salonku ji usadím do křesla a poprosím ji o chvilku strpení. Anori mi vyhoví a já za pomoci pentagramu přivolám její rodiče.

"Nemusíš se bát žádného zohavení. Oba byli zabiti kouzlem, a proto nemají žádná vnější zranění," uklidním ji, protože v jejích myšlenkách jsem zachytil obavy. Pak už je nechám o samotě, mají si toho asi dost, co říct.

(Anori)

Trochu zaraženě zůstanu zírat na muže a ženu před sebou. Jsou mi tolik podobní, nebo bych spíš měla říct, že já jsem tolik podobná jim. Vždycky jsem si přála je vidět, ale teď najednou nevím, co říct.

"Ahoj," kývne jim na pozdrav Tren a s tichou omluvou spěšně zmizí. Když za ním klapnou dveře, nejistě se otočím zpět k nim.

"Anori, holčičko moje," natáhne ke mně ruku mamka a pevně mě obejme.

"Mami," zašeptám, co víc v takové situaci říct.

"Ty jsi mi nějak vyrostla, není to tak dávno, co jsem tě viděla takhle malinkou," ukáže si někam ke kolenům.

"Je to už 30 let, Eleono," přistoupí k nám otec a i s ním se na přivítanou obejmu.

"Je toho tolik, co nám musíš vyprávět," posadí mě mamka na pohovku vedle sebe a obejme mě alespoň kolem ramen. Bezradně si prohrábnu vlasy, co jim říct? A kde mám začít? Všimnu si, že oba ztuhle pozorují moji levou ruku. Nechápavě na ni stočím pohled a zavadím o zásnubní prstýnek. No, asi budu muset začít od tohohle.

"Ty jsi zasnoubená, s kým?" ptá se hned mamka. Všimnu si tátova pobaveného úsměvu, ale trochu mi uniká, čemu se směje.

"Vsadím se, že s Trenem," tipne si a mamka v očekávání mojí odpovědi zapomene snad i dýchat.

"Jo, s ním," kývnu v souhlas.

"Trene!" zavolá mamka směrem ke dveřím. Je zvláštní slyšet někoho "cizího", jak ho oslovuje křestním jménem.

"Je to moc hodný kluk," pohladí mě po hlavě táta.

"Ale na tebe je trochu starý, nemyslíš? Chci říct, jsi ještě dítě," začne mamka zase s tou ohranou písničkou o malém děcku. Prudce se postavím a otočím se směrem k nim.

"Jsem už 15 let dospělá! Na Zemi jsem vykonávala celkem náročné povolání, svou sílu jsem se naučila ovládat během jednoho roku, úspěšně jsem přežila hned několik bitev a právě jsem Shiroyovi dokázala vrátit tělo. Já už nejsem dítě!" rozčílím se.

"Právě teď se jako dítě chováš," ozve se mi u ucha hlas mého miláčka.

"Nemáš ty být náhodou na mojí straně?" pozvednu obočí a plesknu ho po ruce. Jen se usměje. Všimnu si, že táta mamku objímá kolem ramen a něco jí šeptá.

"Mami?" zeptám se opatrně.

"Dobře, asi jsi rychleji dospěla, ale stejně. Není mezi vámi moc velký věkový rozdíl?" strachuje se

"Nemyslím si," zavrtím hlavou a pevně Trena obejmu.

"Eleo, vždyť mezi námi je skoro stejný věkový rozdíl, jako mezi jimi," domlouvá jí taťka.

"Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej. V temnotě si tě najdu a nedám ti pokoj ani po smrti!" zavrčí mamka směrem k Trenovi. Jen sklopí hlavu a přikývne.

"Tak děti, pojďte ke mně," poklepe na místo vedle sebe. Sedneme si s Trenem každý z jedné její strany. Oba nás vezme za ruku.

"Musíte mi vyprávět, co všechno se událo," zamrká nedočkavě. První se slova ujmu já a vyprávím o svém dětství a svých pěstounech. Potom pokračuji o svojí práci policejní ředitelky, kdy už se do vyprávění občas vloží i Tren a doplní ho o detaily, jak mě dostal na starost až do doby, než nastoupil jako můj kolega. Pokračujeme přes naše sblížení s vysvětlením, že jsem jeho Druhá část, potom jak jsme se dostali do Danteho dimenze, zmíníme se o všech bitvách, trénincích a hodinách s Dantem, taky o výcviku v Grinstonvillu a celé to zakončíme vyprávěním o naší pátrací cestě, kdy jsme hledali mou moc a nakonec ji našli tady a ještě pomohli Shiroye dostat zpátky jeho tělo. Byl to dlouhý a náročný příběh, ale moji rodiče se ukáží být skvělými posluchači. Skončíme až pozdě v noci, kdy se vyprávění ujmou oni dva, a jen v rychlosti mě seznámí s fakty, které jsem se ještě nedozvěděla od ostatních a hlavně taky o jejich pobytu tady.

(Shiroya)

Jakmile si Eleona zavolá Trena, pro mě přijde Nikolaj s tím, že mám návštěvu. Následuju Nikolaje až do obývací ho pokoje, kde na mě čeká Dante.

"Jaká to vzácná návštěva. Dlouho jsi tu nebyl a jakmile se tu objeví vyvolená, jsi tu jako na koni," utahuji si z něj a na přivítanou se obejmeme.

"To víš, spousta povinností, starostí a papírování. To si ty ani neumíš představit," mávne nad tím rukou. No jistě, to je celý on. Já to udělal jednoduše. Všechnu tuhle špinavou práci, co se tohoto světa týče, jsem hodil na Nikolaje. Naštěstí si nikdy nestěžoval.

"Musím se přiznat, že mě docela zaskočilo, když jsem zjistil, že jsi se stal učitelem," poukážu na fakt, že má Tren velmi podobný styl boje.

"Je pravda, že není zvykem, abych někoho učil, ale u něj jsem udělal výjimku," přikývne.

"Taky jsem se dozvěděl, že se ti narodil syn. To jsi teda kamarád, když jsi mi o tom nedal vědět," popíchnu ho s úsměvem.

"Řekl bych ti to, ale to by se k tobě nejdřív někdo musel dostat," vrátí mi to stejnou mincí. Uznávám, že na tom něco je. Je pravda, že v té době jsem trpěl obrovskými depresemi a úplně se uzavřel.

"Kde vůbec jsou ti moji svěřenci?" rozhlédne se kolem. Asi čekal, že se tu objeví.

"Právě absolvujou setkání s Anorinými rodiči," poukážu na fakt, že se tu asi jen tak neukážou. Chápavě kývne a usadí se do jednoho z křesel.

"Vidím, že už máš zpět svoje tělo. Jak jsi k němu přišel?" zeptá se a pohodlně se usadí v křesle.

"To je zásluha Anori. A navíc sis už jistě všiml, že mám v sobě její moc," upozorním na tuto skutečnost.

"Tak to je skvělé, už jsem se bál, že ji nenajdeme. Nebude problém s vrácením, že ne?" ujišťuje se.

"To si nemyslím. Té moci se stejně musím co nejdřív zbavit. Sám moc dobře víš, že má moc dosahuje limitu a teď, když je zvýšená se obávám, že bych do týdne zemřel," pronesu.

"V tom případě navrhuji uskutečnit předání co nejdříve," zkonstatuje.

"No, hned to úplně nepůjde. Anori k provedení toho kouzla potřebovala mnohem víc moci, než momentálně má. Půjčil jsem jí část té své, ale její předání, použití i vrácení ji dost vyčerpalo a myslím si, že další výměnu už by dnes nemusela zvládnout. Měli bychom ji nechat vyspat a pokračovat zítra," namítnu

"Jsi si jistý, že to do zítra zvládneš?" strachuje se.

"Jeden den mě už nezabije," ujistím ho.

"A jak vycházíš s Akumou, když máte skoro společnou domácnost?" změní téma.

"Jak myslíš? Pokaždé, když se potkáme, div se nepokoušeme, musím tě jen upozornit, že ve většině případech tu hádku vyvolal Akuma. Víš, že já na hádky nejsem. Ale jak to vlastně víš?" optám se nechápavě.

"Cestou jsem potkal nějakého démona, jmenuje se tuším Serien? Z jeho myšlenek jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Tvoje ochrana byla dost slabá, nebyl moc problém se přes ni dostat. Takže vím o tvém vztahu, taky vím o tom, co se dělo u Akumy doma a že ses k Anthonymu zprvu nechoval zrovna přátelsky," obeznámí mě o tom, jak získal informace.

"Přiznávám, že jsem na něj měl pifku, ale to proto, že jsem měl blbou náladu. Jinak s tou obranou Serienovi mysli máš pravdu, ale uznej, že s tebou jsem tu nepočítal a proti Trenovi to stačilo," řeknu na svou obhajobu.

"Plánuješ se za to Akumě pomstít?" optá se zvědavě.

"Jo, plánuju a už mám pár typů, jak to udělat, ale zatím není ani jeden aktuální," odpovím popravdě.

"Dobře, bránit ti nebudu, máš na to právo, ale nepřežeň to," povzdechne si. Takhle si povídáme až do večera a pak nás Nikolaj všechny svolá na večeři. Tren s Anori chvíli překvapeně zírají na Danteho, ale pak se mu oba pokloní.

"Sensei," pozdraví ho Tren a usadí se na své místo.

"Vidím, že sis vytvořil ve své zemi obrovský respekt," pronesu obdivně. Taky bych to potřeboval. Zavadím pohledem o Nikolaje, který má ve tváři výraz "Tak tohle ode mě fakt nečekej,". No můžu si za to vlastně sám. Po večeři usoudíme, že dnešek byl velmi náročný a tak pošleme všechny spát a Dante mě přemluví k tomu, abych mu něco zahrál na klavír. Umím hrát jen smutné a občas skoro uspávací melodie, a proto by to nikomu nemuselo vadit.

*****

Druhý den dopoledne se znovu všichni sejdeme v obývacím pokoji se záměrem vrátit Anori její moc. Vyhovím přání Anori, aby se tohoto rituálu zúčastnili i její rodiče. Na Anori je vidět, že je dost nervózní, o Trenovi ani nemluvě.

"Neboj, bude to prakticky stejné jako posledně, jen s tím rozdílem, že ti předám tvou vlastní moc a ve větší míře," snažím se jí trochu uklidnit. Popravdě, ani já nejsem úplně v pohodě. Vůbec mě nenapadlo, že mé tělo začne slábnout už po několika hodinách. Jen doufám, že to na mě není vidět, i když Dante nejspíš něco tuší. Tyto myšlenky radši hodím za hlavu a začnu s rituálem. Stejně jako minule si položím pravou ruku k srdci a pomalým pohybem ze sebe začnu vytahovat proud Anoriny moci. Ve chvíli, kdy ruku přemístím na Anori, pocítím jistou úlevu, ale Anori se naopak přitíží. Trvá pár minut, než jí předám všechnu její moc a když je rituál hotov, oba se začneme sunout k zemi.

(Azrael)

Fascinovaně sledujeme rituál, který se odehrává před našima očima. Trochu pochybuji, že se do tak křehké dívky vejde všechna ta moc, kterou se jí Shiroya chystá předat. Povede se a ve chvíli, kdy rituál ukončí, se oba odporoučí k zemi. Než stihnu nějak zareagovat, je už Anori v náručí Trena a Shiroya se ocitne v náručí Seriena. Shiroya se za pomoci došourá ke křeslu, do kterého se svalí, ale Anori je opět v bezvědomí a Tren ji za asistence jejích rodičů odnese do jejich pokoje.

"Jak ti je?" optá se Shiroyi Serien.

"Rozhodně líp, než před půl hodinou," odpoví slabě.

"To nechápu," ozvu se já.

"Předtím jeho moc, kterou disponoval, přesahovala jeho limit, a tak mu bylo zle a jeho tělo sláblo. Teď už jen zpět pod limitem, takže se mu vlastně ulevilo," odpoví nám Dante.

"Jen by mě zajímalo, co bude s Anori," zamyslí se Dante.

"Počítám, že nejpozději do půl hodiny se probere. Teď má mnohem větší moc a také silnější uzdravovací schopnosti. Až se tak stane, vrátíme se do Gabrielova domu. Tam se můžeš pozdravit s Akumou a ti dva se rozloučí s ostatními," odpoví Shiroya a je vidět, že už je skoro v pořádku. Nakonec to netrvá ani čtvrt hodiny a Anori je schopna pohybu.

"Proč jenom nemůžete jít se mnou," položí spíše řečnickou otázku, když se loučí se svými rodiči. Na to jí nikdo nic neřekne a všichni se připravují na cestu zpět domů.

(Dante)

Jakmile dorazíme do Gabrielova domu, přivítá nás veškeré obyvatelstvo domu. Jen Akuma ztuhle rentgenuje Shiroyu. Nejspíš mu došlo, že jeho plán selhal.

"Zdravím tě, Akuma. Dlouho jsme se neviděli," strhnu jeho pozornost na sebe.

"Taky tě zdravím. Kde se tu bereš?"optá se lehce zmateně.

"Jen jsem si přišel vyzvednout své svěřence. Ale už jsme na odchodu," odpovím. Prohodíme spolu ještě pár přátelských slov, než se rozloučíme.

"Vy dva, rozlučte se a odcházíme. Nechci se tu zbytečně zdržovat," popoženu Anori s Anthonym, kteří se k odchodu moc nemají.

"Nebojte, určitě se ještě někdy setkáme. Možná, že to příště bude ve vašem světě," pronese nakonec Shiroya. Oba přikývnou a v rychlosti se všemi rozloučí. Jako poslední se rozloučí se Shiroyou a Anori se s ním dokonce obejme. V ten okamžik postřehnu, jak Akuma ztuhl a křečovitě zaťal pěsti.

"Nemysli si, že za svou chybu vyjdeš bez trestu. A nepočítej s tím, že bych Shiroye v odplatě nějak bránil. Zasloužíš si to," šeptnu Akumě do ucha, aby to slyšel jen on. Pak už mi jen zbývá se rozloučit se Shiroyou a vydáme se na cestu domů.