Střepy přinášejí štěstí

Sice nevím, jak jsem to dokázala, ale mám tady další pokračování. Trochu se pohneme, co se Anoriny moci týče, no uvidíte sami. Jinak díl je 18+, takže víte, jak si to přebrat. Pokračování nečekejte dřív,jak za týden. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentár:

.

.

"Co mě chceš ještě učit? Já myslela, že už umím všechno," brblala jsem cestou domů. "Tak já si tě doma vyzkouším. Když uspěješ, nebudeme dál pokračovat v učení," navrhl Tren. Souhlasně jsem přikývla.

Doma napustil sklenici vody a postavil ji na stůl v jídelně. "Zmraz tu vodu tak, aby sklenice nepraskla," řekl prostě a pohodlně se opřel o opěradlo židle. Protočila jsem oči v sloup, tohle přeci zvládnu levou zadní!

Ledabyle jsem mávla rukou, nebylo potřeba se soustředit. A sklenička praskla. Překvapeně jsem zamrkala. To není možné! Tren se spokojeně usmál. "Znovu!" dožadovala jsem se. "Nesoustředila jsem se, ještě jednou!". Tren mi tedy natočil novou sklenici a znovu se pohodlně opřel, ten jeho klid mě znervózňoval.

Tentokrát jsem se opravdu soustředila, ale sklenice mi opět praskla. Frustrovaně jsem zírala na střepy na stole. Objal mě kolem ramen. "Tušil jsem to," zašeptal mi do ucha. "Co to znamená?" zeptala jsem se roztřeseně. "Jelikož máš té moci tolik, posunula se ti hranice vnímaní. Neodhadneš to," odpověděl.

"Co teď?" otočila jsem se čelem k němu. "Budeme pokračovat v tréninku. Naučím tě sebeovládání a pomůžu ti znovu najít ten správný cit," políbil mě na tvář. "Chceš začít hned?" zajiskřilo mu v očích. "Teď se trochu bojím," odpověděla jsem vyhýbavě a trochu se odtáhla.

"Neboj, víš, že nejsem moc náročný," pousmál se něžně. S povzdechem jsem ho následovala na zadní zahradu, kde mi hned naložil snad tunu cvičení. S tím nebudu hotová ani do večera a to prý není náročný.

Poctivě jsem trénovala celé dny až do noci, hrozně jsem se chtěla zlepšit. Každý večer jsem se pak jen doplazila do postele, usínala otočená zády k němu a na Trena jsem vůbec neměla čas. Nejdřív mě nechával být, ale pak mu to taky začalo vadit.

"Lásko, pojď se alespoň mazlit, nebo se jen přitulit," naléhal a šťouchal do mě prstem. "Miláčku, jsem unavená,"odbyla jsem ho, aniž bych se otočila nebo alespoň otevřela oči. "Já vím," povzdechl si nešťastně. Zády jsem se k němu přisunula, aby mě mohl alespoň obejmout, na nic jiného jsem neměla energii.

Ráno mě probudily něžné polibky a nádherná vůně snídaně do postele. Nasnídala jsem se a hned vyrazila na zadní zahradu trénovat. Venku se do mě opřel studený vítr. Otřásla jsem se, měla jsem jen slabé tričko, protože za oknem to vypadalo mnohem tepleji. Nechtělo se mi ale vracet se pro svetr a tak jsem se rychle rozcvičila, abych už mohla začít.

Najednou mi přes ramena přistál můj svetr a Tren si mě přitáhl na svou hřejivou hruď. "Abys nenastydla," dodal s pohledem upřeným na můj svetr. "Přišel jsi mě zkontrolovat?" zeptala jsem se a pohodlně se o něj opřela. S úsměvem přikývl.

Kousek jsem si od něj poodstoupila a celkem obstojně mu předvedla všechna cvičení, která mi uložil. Tren mě nejdřív pochválil a pak mi místy poradil, co dělám špatně a jak to zlepšit. Hned jsem si to musela vyzkoušet, vždycky měl dobré rady. On stál u dveří, pevně si držel paže kolem těla, aby tolik nemrzl a pečlivě mě sledoval.

"Lásko, jde ti to výborně. Pojď dovnitř, zkusíme něco dalšího," zavolala na mě. Šla jsem okamžitě, uvnitř mi bude rozhodně příjemněji. Opět mě odvedl do jídelny a na stůl postavil sklenici vody. "Zmraz ji," řekl prostě.

Soustředěním se mi zkrabatělo čelo. Trvalo to dlouho, ale nakonec voda zmrzla a sklenice zůstala neporušená. "Výborně," usmál se, objal mě a jemně mě políbil na tvář. Jenže tím, jak se ke mně přiblížil, jsem přestala dávat pozor a sklenka - praskla. Nešťastně jsem si povzdechla.

"To nevadí. I tak ti to jde výborně. Navíc, střepy prý přinášejí štěstí," lípnul mě Tren znovu na tvář. "Chci to umět ovládat," otočila jsem se na něj. "A co za to?" zeptal se provokativně. Přitáhla jsem si ho za límec u košile a vášnivě ho políbila. "Dobře přesvědčila jsi mě," zasmál se a začal s jednoduchými cviky.

Nejdřív mě procvičoval v citu. Nerozptyloval mě, vodu zmrazil sám a mě přikázal, abych z něj tvořila různé obrazce. Začali jsme těmi jednoduššími, ale i u těch už jsem měla docela problém, všechny byly kostrbaté a nepřesné.

Postupně se cviky i obrazce ztěžovaly, až jsem skončila svým nejlepším výtvorem a to květinou s motýlem. "Teď to zkus sama," řekl pak Tren a natočil ještě jednu sklenici vody. Tu svou potom zmrazil a navrchu vytvořil nádherného dráčka. Pak mi pokynul, abych udělala to samé a odešel do kuchyně udělat oběd, protože Juana s Razielem byli na společném výletě.

Vůbec mi to nešlo. Rozbila jsem asi další tři sklenice. Nebyl problém vodu zmrazit, tohle stádium už jsem měla za sebou. Problém byl v tom, pracovat potom s tím ledem. Moc složité. Nakonec se mi to jaksi povedlo,

Po Trenově výborném obědě jsme zase trénovali až do pozdního večera. "Dneska jsem rozbila přibližně deset skleniček," okomentovala jsem svoje dnešní skóre. "Budeme muset Juaně koupit nové, jinak nebudeme mít z čeho pít," přitakal a políbil mě na rameno, čímž si mě snažil otočit k sobě.

"Trene, celý den mě honíš, tak se pak nediv, že večer už nemám sílu," protáhla jsem se unaveně a nechala se přitáhnout k němu do náruče. Tren naštěstí zůstal jen u odejmutí, takže jsem se mohla v klidu vyspat.

Další dny jsem pokračovala v tréninku. Obrazce jsem stále více ztěžovala, zaměřovala jsem se i na detaily. Když už pro mě led nebyl překážkou, zkoušela jsem to samé s vodou. Nadlidský to úkol, vůbec mi to nešlo. Nevím totiž, jestli si Tren všiml, ale voda je jaksi tekutá! Jak z ní mám k sakru něco tvořit? A nejhorší na tom bylo, že Trenovi to celkem šlo.

Spoustu dní jsem se jen vztekala, protože mi to nešlo. Tren mě trpělivě klidnil a podporoval mě, abych s tím neskončila. Ne jednou jsem měla chuť s tím seknout, ale on mě vždy přesvědčil o opaku. Pokroky byly pomalé, ale byly.

"Trene, ty mě vážně štveš!" rozčilovala jsem se. Jelikož už mi to docela šlo, začal mě Tren v jednom kuse rozptylovat. Bylo jedno, jestli to byly polibky, jemné doteky, sladká šeptaná slovíčka nebo jen jeho blízká přítomnost, vždycky mě to rozházelo.

"Nerozčiluj se," smál se mi. Pořádně jsem ho praštila do ramene. Odstoupil ode mě a nechal mě to cvičení provést správně. "Musíš to umět udržet, i když tě budu rozptylovat," řekl a znovu a znovu mě nutil, abych pokračovala v jeho blízké přítomnosti.

Trvalo mi pár dní, než jsem se dokázala ovládat natolik, aby se mnou jeho přítomnost tolik necvičila, i když samozřejmě, mělo to mouchy. Jako třeba zrovna teď. Tvořila jsem z vody vysoký sloupec, který jsem se chystala stočit do spirály. Byla jsem naprosto soustředěná, jenže pak…mi Tren do ucha zašeptal: "Chci tě strašně moc vidět nahou," a svoje slova doplnil dotykem na mých prsou. A bylo po soustředění. Voda se vylila a sklenice se rozletěla na malinkaté střepy.

Tentokrát už jsem byla vážně vytočená a on se mi smál! Trucovitě jsem odešla z pokoje a odmítala po zbytek dne trénovat. Musel se mi dlouho omlouvat a přesvědčovat mě, abych pokračovala.

Trvalo ještě týden, než jsem to opravdu dokázala a jeho rozptylování působilo jen nepatrné škody. "Jsi vážně úžasná, naučila jsi se to opravdu rychle," lichotil mi, když jsem si jednou stěžovala na svou neschopnost. "Ty mě strašně přeceňuješ," vrtěla jsem hlavou.

Tren mě vzal do zdejšího obchodu, abychom Juaně vybrali náhradu za rozbité skleničky. Dlouho jsem vybírala mezi dvěma jemnými vzory, až jsem se konečně pro jeden rozhodla. Tren zaplatil a i s náhradou jsme se vraceli domů. Juana zírala na skleničky trochu nevěřícně, brala to jako daň za můj výcvik, ani v nejmenším ji nenapadlo, že bych jí to měla nějak vracet. Musela jsem jí je přímo vnutit.

Hned potom jsem Trena popadla za ruku a odtáhla ho do naší ložnice. Tam jsem ho jemně zatlačila do peřin a sama si klekla nad něj. Vzala jsem ho za ruce a obě mu položila nad hlavu. Chtěl je zvednout, aby si mě k sobě mohl přitáhnout, ale já mu je zatlačila zpátky do peřin. "Nech je ležet, nebo budu muset použít násilí," zavrněla jsem mu ucha. Poslechl mě.

Jedním prstem jsem pomalu přejížděla nad jeho košilí, od shora až dolů, a pomocí magie rozepínala knoflíky. Trochu mě překvapil jeho naprostý klid, se kterým mě pozoroval. Stačilo, abych se trochu nesoustředila, a mohla bych mu zpřelámat žebra. Ale já chtěla sobě a hlavně jemu dokázat, že to zvládnu, aniž bych mu ublížila.

Podařilo se mi bez jakékoliv škody rozepnout je všechny, ale sama sobě jsem v duchu slíbila, že už to magií nebudu dělat, trochu to ztrácelo kouzlo, líbilo se mi dotýkat se těch malinkých knoflíčků touhou rozechvělými prsty.

Rukou jsem mu přejela po nahé hrudi, rty zatím přejížděla po jeho krku. "Lásko, naši jsou dole," protestoval slabě. "Tak to budeš muset vzdychat potichu," zašeptala jsem tak blízko, že se moje rty pohybovaly na těch jeho.

Nenechal se dlouho pobízet a přidal se k mojí milostné hře. Tak dlouho jsme spolu nebyli, každý jeho dotyk (moment, kdy si uvolnil ruce?) mě rozpaloval. Tiše mi šeptal do ucha, co všechno by se mnou chtěl dělat a já cítila, že jsem připravená na všechno, že mu dovolím všechno, co si bude přát. Prsty mi přeje po páteři, přes šijí až na ucho, z toho pocitu mi přeběhl mráz po zádech a vyskákala mi pořádná husina. Za trest jsem mu foukla na špičku jeho přirození, roztouženě zasténal. Ten zvuk překonal poslední zbytky ostychu, který jsem v sobě měla. Vtáhla jsem ho sebou do bláznivého kolotoče milování, nehledíce na okolí.

*****

Ležel jsem na zádech, na hruď si tiskl krásku spící po náročném milování a přemýšlel, co si asi musí myslet naši. Rozhodně jsme nebyli potichu. Možná při tom prvním, ale tím jsme nekončili. Já vlastně ani nevím kolikrát, u čtvrtého jsem to přestal počítat. V tu chvíli můj mozek prostě vypnul a nechal se zcela přeladit na jinou vlnu, na vlnu ženy, která mi spokojeně spala v náručí.

Dlouho jsem se jí díval do tváře, než jsem se opatrně zvedl, oblékl se a sešel dolů do kuchyně. Musel jsem se rodičům omluvit, nebylo to od nás zrovna dvakrát nejslušnější. Vešel jsem do kuchyně a pobaveně sledoval výjev před sebou. Máma měla v uších sluchátka a pouštěla si hudbu tak nahlas, že i já, a to jsem stál asi 10 kroků od ní, jsem slyšel všechna slova písničky. Táta si naopak četl knihu se špunty v uších.

Když mě máma zpozorovala, s úsměvem vytáhla sluchátka. "Tak už jste skončili?" zeptala se a uličnicky na mě mrkla. Se zarděním jsem přikývl a posadil se ke stolu naproti tátovi, který už taky začal vnímat okolí.

"Nadělali jsme velký rámus?" zeptal jsem se tiše. Oba po sobě hodili rychlý pohled, z čehož jsem usoudil, že asi ano. "Sousedi vás určitě neslyšeli," odpověděla nakonec máma vyhýbavě. "Kde jí máš?" ptal se táta. "Spí," odpověděl jsem s něžným úsměvem. "Tak ji běž vzbudit, připravila jsem večeři. Pak se může zase klidně natáhnout," poslala mě máma. Vlepil jsem jí pusu na tvář, a odešel pro Anori do ložnice. Mám úžasné rodiče

*****

"Lásko, vzbuď se," třásl mi někdo ramenem. "Hm," zabroukala jsem, abych dala najevo, že už vstávám. "Máma udělala večeři, tak se pojď najíst," řekl, konečně jsem se probudila natolik, abych hlas mohla přiřadit Trenovi.

V kuchyni mi podle pobavených pohledů došlo, že asi, no spíš určitě vědí, co jsme tam nahoře prováděli. Když mi Tren šeptem pověděl, co viděl, když vešel do kuchyně on, málem jsem se udusila polévkou. Mohla bych si snad přát lepšího tchána a tchýni?

"An, máš tu dopis," řekla Juana, když jsme po večeři s Trenem myli nádobí. "Od koho?" ptala jsem se. "Z Bratrstva,". Tahle odpověď mě docela překvapila, co mi můžou chtít? Dopis jsem otevřela a natočila ho tak, aby i Tren mohl číst, neměla jsem před ním co skrývat.

"To snad nemyslí vážně," rozčilovala jsem se po přečtení stručného psaní. Bratrstvo mi v něm klidně oznamovalo, že se dozvědělo o tom, že jsem získala celou svou moc, a tak se tedy vybraní zástupci přijedou podívat, jak jsem pokročila ve cvičení.

"Co je jim do toho? To je snad moje věc, ne? Nikdy se o to nezajímali, tak co tak najednou?" přecházela jsem po místnosti a rozhazovala rukama. "Pravděpodobně tě jdou zkontrolovat kvůli mně, určitě se doslechli, že ti dělám trenéra," odpověděl Tren klidně, i když jsem poznala, že i jeho to znepokojilo.

Přišla jsem k němu, vzala ho za ruku a táhla ho na zadní zahradu. "Pojď, musíme trénovat,". Sice měl nějaké námitky, ale poslušně šel za mnou a vymýšlel mi nová a nová cvičení. "Mám z toho špatný pocit. Když se mi to před nimi nepovede, nebo to budou považovat za nedostatečné, co pak?" ptala jsem se zamyšleně.

"Lásko, děláš si zbytečné starosti. Povede se ti to, poctivě jsi trénovala a jde ti to. Nemáš se vůbec čeho bát. Stejně si tě nedovolí nijak urazit," ujišťoval mě. "Vážně?" kousla jsem se do rtu. Přikývl. "Ale ty mě budeš zase rozptylovat," stála jsem si za svým. "Nebudu," slíbil.

Pozvedla jsem obočí. "Rozptyluji tě jen kvůli tréninku, tam tě budou rozptylovat oni," vysvětlil. "Tak to je dobře. Od nich se nenechám rozptýlit tak, jako od tebe," zamnula jsem si spokojeně ruce. "V to doufám," zašklebil se.

*****

"Už mi to jde," zajásala jsem nad svým povedeným výtvorem. Tren seděl v křesle naproti mně a lehce se usmíval. "Říkal jsem to, nebo ne?" "Samozřejmě, že říkal," pokývala jsem hlavou. "Teď už se té kontroly vůbec nemusíš bát, protože to zvládneš levou zadní," povzbudil mě.

Poslední týden mě Tren dost honil, abych pořádně pilovala všechny svoje mouchy. Byla jsem z toho dost unavená, ale na druhou stranu naprosto spokojená dokonalým výsledkem. Přesto jsem sama sobě slíbila, že to Trenovi nějak oplatím.

"Miláčku, uděláš pro mě něco?" zamrkala jsem na něj a pomalu přešla až ke křeslu, ve kterém seděl. Překvapeně na mě pohlédl. "Samozřejmě," pousmál se. Kdyby věděl, co na něj chystám, nesmál by se. "Pojď sem," vytáhla jsem ho za ruku a dovedla ho ke stolu, u kterého jsem cvičila.

"Tak a teď udělej to samé, co já," požádala jsem ho. "Lásko, víš, že neumím ovládat živly, to je tvoje parketa," zavrtěl hlavou. Hm, v tom měl pravdu. Rychle jsem mu vymyslela něco jiného, co měl udělat. Pustil se do toho a já si stoupla za něj a rukama mu přejela po ramenou. Když jsem ho začala líbat na krk, došlo mu, že jsem po něm nechtěla, aby mi něco předvedl, ale že to dělám z naprosto jiného důvodu. "Ty potvoro," otituloval mě. "Nepřestávej," zarazila jsem ho a dál pokračovala v provokacích.

K mé nelibosti to s ním nic moc nedělalo. Rozhodla jsem se přitvrdit. Jednou rukou jsem mu zabloudila pod košili, druhou mu vjela do kalhot. To už trochu zakolísal. "Tohle je trochu nefér, já tě takhle nikdy neprovokoval," ohradil se. "Život není fér, zvykej si," zašeptala jsem mu do ucha, které jsem následně olízla. Zasténal, ale i přes to svůj úkol dokončil.

"Jak to, že jsem tě nerozházela?" ptala jsem se mírně naštvaně. Tren si mě přitáhl blíž do náruče. "Jsem o necelých 500 let starší než ty. Měl jsem se kdy naučit sebeovládání," odpověděl a hladil mě ve vlasech. Protočila jsem oči v sloup, s ním se nejde o ničem objektivně bavit.

*****

(člen Bratrstva)

Přijel jsem do Chamonu někdy po poledni. Hned jsem zamířil do hlavního domu, ve kterém už mě čekají. Tedy alespoň doufám. Dojel jsem a hned se mě i mého koně ujalo několik sloužících. Odvedli mě do přijímací haly, kde jsem musel chvíli počkat.

Chvíle se protáhla na necelou hodinku, už chápu, jak se cítí lidé, kteří na nás musí čekat za dveřmi. Přišel pro mě Hayato, Danteho syn. Poklonil jsem se mu a oznámil mu důvod své návštěvy. Pokynul mi, abych pokračoval chodbou až do sálu.

Udělal jsem podle jeho přikázání. Před těžkými dubovými dveřmi jsem musel odevzdat svou zbraň, tohle už mi přišlo vážně potupné, ale bez toho by mě k Dantemu nepustili. A jak bych v Bratrstvu vysvětlil, že jsem nesplnil svůj úkol, jen proto, že jsem se odmítal vzdát svého meče?

Konečně mě pustili do sálu. Dante seděl za stolem a vyplňoval nějaké papíry, formuláře, jak jsem později zjistil. "Dáte si kávu, čaj?" zeptal se, aniž by ke mně zvedl oči. On byl jeden z mála, kdo se před námi netřásl strachy. "Čaj, děkuji," odpověděl jsem nesměle, popravdě to já byl z nás dvou ten, kdo měl stažené hrdlo respektem.

Dostal jsem čaj do velkého šálku, byl výborný. Dante si na kvalitu jistě nemusí stěžovat. Seděl jsem, upíjel čaj a mlčky sledoval Danteho, ponořeného do své práce. Nevypadal na to, že by se chystal od práce odtrhnout. "Ehm, můžu se zeptat, kdy přejdeme k náplni mojí dnešní práce?" ozval jsem se.

Tentokrát oči zvedl. "Pozval jsem je na třetí hodinu. Určitě přijdou včas," odpověděl a pohledem zavadil o hodiny. Ukazovaly půl třetí. Znovu jsem se tedy usadil a čekal. Nebyl jsem zvyklý na nějaké odklady a tak mě to dost nudilo. Ve tři čtvrtě na tři jsem začal nervózně přecházet po místnosti.

Dante už dokončil svou práci a pobaveně mě sledoval. "Z které strany mají přijít?" ptal jsem se. Mávl směrem k oknům mířícím na východ. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Chvíli jsem bloudil očima po okolí, než jsem našel dvojici, která si to mířila naším směrem. "To jsou oni?". Dante jen přikývl a taky se na ně díval.

Samozřejmě jsem si pamatoval na nedávnou událost, kdy se provalilo, že Natori se svou svěřenkou udržuje intimní vztah. Já byl jeden z těch, kteří to odsuzovali, pravidla by se měla dodržovat, ať už jsou důvody jakékoliv.

Na jejich vzájemně propletené prsty jsem se tedy díval trochu pohoršeně. Oni si s tím ale moc hlavu nedělali, chovali se naprosto přirozeně, čišela z nich láska, až jim to jeden záviděl. Ona šla po vyšším obrubníku a on ji držel za ruku, aby nespadla. Oba si povídali a smáli se. Najednou se dívka odrazila a skončila mu přímo do nastavené náruči. Když ji postavil na zem, vysmekla se mu a poodběhla několik metrů dopředu, přitom na něj něco volala.

On se nenechal moc dlouho pobízet a vyběhl za ní. Samozřejmě ji brzy dohonil a snažil se ji chytit kolem pasu. Ona se ale rychlostí blesku přetočila a vyhoupla se mu na záda, měl co dělat, aby ji udržel a nespadla mu. Trochu si ji nadhodil, aby se jí lépe sedělo a jemu se lépe nesla a vyrazil dopředu. Ze zad si ji sundal, až před vchodovými dveřmi, kdy nám zmizeli z dohledu.

"Ještě pořád jsi proti jejich vztahu? Ona jen kvete a on může mnohem lépe vykonávat svou práci, Anori se nebrání, aby byl pořád u ní, naopak jeho přítomnost vyhledává," otočil se na mě Dante. Mlčel jsem, co na tohle říct? Sám jsem viděl, jak jim to spolu sluší a že jim společný vztah jen prospívá. Myslím, že Bratrstvu podám zprávu o správnosti jeho rozhodnutí.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupili ti dva, pevně se drželi za ruce. Natori se uklonil Dantemu a pak trochu méně i mě, stále si uvědomoval, v jakém je postavení. Ta dívka se poklonila jen Dantemu a mě spíš kývla na pozdrav, další, kdo si z Bratrstva bude brzy dělat dobrý den. "Tak začneme," pronesl jsem směrem k naší vyvolené, která přede mě předstoupila bez kapky nervozity.

------------------------------------------------