Z vrcholu zase od nuly

Takže se hlásím s dalším pokračováním a vracím se zpět k tomu, že to píše jen já sama samotinká. Teď se moc dopedu neposuneme, ale uvidíte sami. Jak to bude s pokračováním nevím, přotože tímhle dílem si oficiálně vyplýtvává svjí zásobu dílů a teď tedy musím nejdřív nějaký sesmolit. Jinak přeji pěkné počtení a budu ráda z každý komentík:

.

.

(Dante)

Jen co jsem vyšli z domu Akumy a Gabriela, zastavil jsem. "Anori, jsi si jistá, že zvládneš další přechod?" zeptal jsem se starostlivě. Vážně přikývla. "Dobře, tak se mě chyťte, přenesu nás," zavelel jsem, a než abych čekal, až se mě chytí, čapnul jsem je oba za zápěstí a pomocí složité magie nás přenesl přechodem, který byl Chamonu nejblíže. I tak to ale byla ještě daleká cesta.

"Anori, sedni si," posadil jsem ji okamžitě na zem, když jsem zpozoroval, jak je zelená. "Je ti zle?" ptal se Anthony vyplašeně. Místo odpovědi se jen prudce předklonila a začala dávivě zvracet. Anthony jí držel vlasy pryč z obličeje a trpělivě čekal. Když skončila, podal jí kapesník, aby si mohla utřít ústa.

"Teď už je to lepší," hlesla. "Nechal bych tě odpočinout, ale musíme jít," oznámil jsem a ostražitě se rozhlížel. Byli tady všude. Sice si nedovolí se přiblížit moc blízko, zvlášť, když já a teď i Anori disponujeme takovou mocí, ale je jen otázkou času, kdy svůj strach překonají.

Anori po mě hodila zoufalý pohled, ještě jí nebylo natolik dobře, aby mohla někam rychle běžet. "Můžeme dojít do nějaké strážní chaty. Anori si tam odpočine a my můžeme mezitím sehnat koně," navrhl Anthony. "To je dobrý nápad," připustil jsem.

Anori se mezitím postavila na vratké nohy, Anthony ji okamžitě podepřel a mohli jsme vyrazit. Trvalo nám to trochu déle, než jsem předpokládal, ale naštěstí jsme došli ještě ten den. Strážce se na nás moc nadšeně nedíval, ale když poznal Anori a mě, ihned obrátil a byl ochota sama. Anori jsme hned uložili do postele. Anthony se nejdřív ujistil, že je jen unavená a pak odešel, aby nám sehnal koně. Doufám, že se mu nic nestane.

Seděl jsem u její postele, chtěl jsem ji mít po dozorem. Nevěřil jsem totiž, že té moci bude tolik, je naprosto normální, že je jí špatně. Je to přirozená obrana organizmu, které to nechce přijmout a to i za předpokladu, že je to její vlastní moc, byla od ní dost dlouho oddělena.

Trvalo ještě několik hodin, než otevřela oči. "Trene," zašeptala. "Není tu. Potřebuješ něco?" ozval jsem se. Opatrně se posadila. "Trochu vody," pípla. Podal jsem jí sklenici. Napila se a pak se rozhlédla kolem. "Kde je?" otázala se. "Šel nám sehnat koně. Ale už by tu měl být," odpověděl jsem s pohledem upřeným na hodiny.

V tu samou chvíli se ozval zvuk koňských kopyt a dovnitř vpadl zadýchaný Anthony. Nejspíš měl cestou nějaké potíže. Okamžitě přiklekl k posteli a políbil Anori ruce. Ona mu zase prsty prohrábla vlasy. "Je to lepší?" zeptal se. Přikývla.

Jsem hrozně rád, že právě Anthonyho jsme vybrali jako jejího meertalena a ona si ho vybrala za partnera. Nedovedu si na to místo představit kohokoliv jiného. Jen u něj jsem viděl takovou míru zodpovědnosti, věrnosti a oddanosti, nikoho lepšího než jeho v tomhle ohledu nemáme. Anori je mu sice pravým opakem, nezodpovědná, výbušná, dovolil bych si říct až nedospělá, ale právě proto ho naprosto skvěle doplňuje.

Bohužel, jejich vztah teď čeká jedna velká krize, Anorina nová moc totiž bude překážkou. Anthony je zvyklý, že ji musí chránit, že Anori je ta slabší, která se spoléhá na jeho ochranu. Teď tomu bude právě naopak. Anori bude ta, která bude mít nejen dominantnější postavení, ale i mnohem více moci, než má Anthony. On se teď bude muset spoléhat na ní a myslím si, že jeho mužnost dostane pořádnou ránu. Nevím, jak se s tím vyrovná.

U strážce jsme zůstali přes noc, ráno jsme se nasnídali a mohli vyrazit. Venku jsme každý nasedl na svého koně a dlouhá cesta do Chamonu mohla začít.

(Anori)

Pevně jsem se držela otěží mého koně a snažila se nespadnout a zároveň udržet zem ve správném úhlu. Vůbec mi nebylo dobře. Nečekala jsem, že na to budu reagovat až takhle špatně, myslela jsem, že to bude v pohodě, protože je to moje moc. Ale opak je, zdá se, pravdou.

Snažila jsem se tvářit, že jsem v pořádku už hlavně kvůli Trenovi. Věděla jsem, že si o mě dělá starosti a nechtěla jsem ho zatěžovat ještě víc. Problém byl v tom, že jsem cítila, že co nevidět buď spadnu, nebo při nejlepším začnu zvracet.

Nakonec jsem nevydržela a zastavila. Trvalo jim ještě několik metrů, než si všimli, že je nenásleduji. Slezla jsem ze sedla, předklonila se a snažila se zastavit točení hlavy a hučení v uších. Jakoby z dálky jsem slyšela, že na mě Tren mluví, ale přes hlasitý hukot jsem mu nerozuměla. Nemohla jsem ani mluvit, jazyk se mi ztěžka lepil na patro, krk jsem měla úplně vyprahlý. Hlava se mi točila v bláznivých spirálách, špatně se mi dýchalo a můj žaludek se bolestivě kroutil, tušila jsem, že každou chvíli vyhodím jeho obsah.

Cítila jsem jeho prsty na tvářích a rozeznávala před sebou jeho obličej. Nenamáhal se s mluvením, věděl, že ho neslyším. Prosím, Trene, ať to přestane! - volala jsem na něj v myšlenkách. Samozřejmě mě neslyšel, protože jsem si je chránila. Dál jsem ho ale prosila, aby s tím něco udělal, protože to hučení v uších a mžitky před očima byly k nevydržení. Nakonec moje přání bylo vyslyšeno, protože jsem upadla do bezvědomí. Sice mi v něm nebylo moc dobře, ale rozhodně lépe, než když jsem byla při vědomí.

*****

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v posteli. Rozhlédla jsem se po známém pokoji, ale nemohla si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Chvilku jsem přemýšlela a jen velmi pomalu se mi vracely vzpomínky na poslední dny. Na temnotu, na Shiroyu a jeho přátele, na cestu od hranic ke strážci, potom vím, že mi bylo strašně špatně a teď jsem ležela v naší ložnici v domě Juany v Chamonu.

"Ahoj An, už jsi vzhůru?" ozvala se ode dveří Juana. Stočila jsem k ní pohled. "Kde je Tren?" dostala jsem ze sebe namáhavě. "Spí vedle. Donutila jsem ho od tebe odejít, protože týden pořádně nezamhouřil oči, celou dobu u tebe proseděl," řekla a pomohla mi na nohy a do koupelny.

Cítila jsem se hrozně slabě. Pořád se mi trochu točila hlava, ale už to nebylo tak hrozné. Absolutně jsem nechápala, co se děje. Proč je mi tak špatně? Je to kvůli té moci? Jestli to takhle má být pořád, tak ji nechci. Předtím jsem byla sice slabší, ale alespoň mi nebylo tak mizerně.

Z koupelny jsem se vydala do kuchyně. Musela jsem se přidržovat zdi, ale nakonec jsem se tam dostala. "Anori, neměla bys ještě ležet?" ptala se Juana, když mě viděla. "Nechci, radši budu sedět tady s vámi," zavrtěla jsem hlavou.

Pozorovala jsem Juanu při vaření, přitom jí vyprávěla o celé naší cestě. Od Trena se toho prý moc nedozvěděla, protože se staral jenom o mě. Je to moje zlatíčko. Potom do kuchyně přišel i Raziel a já mohla začít od začátku.

K večeru se objevil i Tren. Když mě zpozoroval, okamžitě ke mně přiskočil. "Lásko, jak ti je? Je to lepší? Ještě se ti motá hlava? Nejsi unavená?" zahrnul mě spoustou otázek. Mírně jsem se pousmála. "Je mi lépe, hlava se mi trochu motá a ne, nejsem unavená. Spala jsem určitě dost dlouho," odpověděla jsem pomalu na všechny jeho otázky. Rukou na čele mi zkontroloval teplotu, pak mě lípnul do vlasů. "Dobrá tedy, snad se to brzy srovná," pousmál se slabě, ale já na něm poznala, že ho to trápí.

*****

Dante mi dal týden, abych se vzpamatovala. Hned potom si mě nechal zavolat k sobě do hlavní budovy. "Myslím, že už je načase, aby ses začala věnovat dalšímu výcviku. Tu moc se musíš naučit brzy ovládat. Doufám, že nejsi proti?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne,". "Takže, začneš hned zítra. Dostaneš jednoho z nejlepších trenérů. Ještě ti dám vědět, v kolik začneš," seznámil mě s plánem.

Doma se mě Tren hned ptal, co mi chtěl. Poslední dobou byl hrozně nervózní, neustále mě sledoval, musel mě mít pod dohledem. Bál se o mě, ale přišlo mi, že až přehnaně. Objala jsem ho kolem krku. "Budu trénovat s nějakým učitelem, abych se naučila správně využívat tu moc," vysvětlila jsem mu.

Dante napsal, že mám přijít kolem desáté, takže přesně v deset jsem stála na smluveném místě. Trenér přišel pozdě a hned jsem věděla, že mi nebude sympatický a že se mi s ním nebude dobře spolupracovat.

Přesně jak jsem si myslela, mi to s ním neklapalo. Neustále na mě křičel a chtěl po mě zázraky. Když už jsem nevydržela s nervy, všechno jsem řekla Trenovi. Ten naběhl do hlavní budovy, všechny tam seřval na dvě doby a vyjednal mi, že chci někoho jiného. Takhle se to opakovalo několikrát. Žádný z nich mi prostě nedokázal pomoct. Někteří se mnou nic nedělali, což jsem nechtěla, druzí po mě zase chtěli nemožné.

Uběhlo několik týdnů, během kterých jsem neudělala žádný pokrok, přišlo mi, že je tomu přesně naopak. Nervózní jsem nebyla jen já, ale i Tren a Dante, přišlo jim strašně divné, že to prostě nedokážu ovládat.

"Tak a dost, vezmu si ji na starost sám," rozčílil se jednou Tren, když mi Dante kladl na srdce, abych se s trenéry snažila vyjít. Oba jsme se na něj překvapeně otočili. Dante rozhodně nebyl zvyklý, že by na něj Tren někdy vyjel.

"Už mě nebaví se dívat, jak s ní zacházejí, jako se svým pokusným materiálem. Chovají se k ní hrozně, někteří po ní vyjíždějí. Nechci, aby dostala kohokoliv dalšího, já to zvládnu," rozvášnil se. Děkovně jsem ho objala, ani já nechtěla nikoho dalšího. Dante ještě chvíli překvapeně zíral, než souhlasně přikývl. I on už měl dost mých a pak i Trenových výstupů, kdy se mi snažil vyjednat dalšího trenéra.

Když jsme došli domů, hned mě vzal na zadní zahradu, ze které na nás nebylo vidět a postavil se naproti mně. "Zkus zaútočit," řekl prostě. "To ne, nebudu na tebe útočit," odmítla jsem. "No tak, potřebuji vědět, jak na tom jsi. Jinak nebudu vědět, jak dál pokračovat," naléhal. Já ale nechtěla, věděla jsem, že on, na rozdíl od ostatních trenérů, nebude váhat se mi nabídnout jako živý trenažér. Bála jsem se proti němu použít sílu.

Odmítavě jsem vrtěla hlavou a začala couvat zpět do domu. Vytvořil bariéru, kterou mi odřízl únikovou cestu. "Zaútoč," řekl znovu a připravil vlastní útok. Nutil mě k tomu. Nechtěla jsem proti němu použít svou moc, ale nedával mi na výběr. Abych uchránila sebe, vyslala jsem proti němu kouzlo. Stihl se tak tak vyhnout.

"Páni," hvízdl si uznale, když se díval na ohořelou dráhu mojí světelné koule. "P-p-promiň, já nechtěla," koktala jsem. Opravdu jsem mu nechtěla nijak ublížit. "V pořádku, přesně tohle jsem po tobě chtěl," usmál se a postoupil několik kroků blíž ke mně. "Nepřibližuj se," varovala jsem ho a ucouvla. Bála jsem se vlastní moci, protože jsem ji nezvládala.

Zastavil se, ale jen na okamžik. Zamyslel se, a pak udělal další krok směrem ke mně, znovu jsem ucouvla. Měla jsem panický strach z toho, že kdyby se mě teď dotknul (ve chvíli, kdy jsem byla vynervovaná z toho, že jsem mu málem ublížila), mohla bych mu ublížit znovu.

Udělal pár rychlých kroků a chytil mě za zápěstí. Lekla jsem se. Uslyšela jsem nechutné zapraskání kostí a Tren tiše bolestně zasténal. Překvapeně jsem pohlédla na jeho nepřirozeně pokroucené zápěstí. "Promiň, hned to zpravím," povídala jsem rychle a vzala ho za zraněnou ruku.

Chvíli jsem se soustředila, ale těsně před provedením léčebného kouzla jsem si vzpomněla, že mám teď mnohem víc síly, takže ho můžu znovu zranit. Tím, že jsem zakolísala ve svém přesvědčení a záměru, jsem vyslala kouzlo špatně. Polekaně jsem pustila jeho ruku ze svých. Bezvládně ji spustil dolů. Chytil se za ni a překvapeně ji pozoroval. "Bolí?" pípla jsem. "Vůbec ji necítím," přiznal a marně se snažil pohnout prsty. Nejspíš jsem mu omylem přerušila nervy.

"Já se vážně omlouvám, to jsem nechtěla," omlouvala jsem se a snažila se dostat co nejdál od něj. Odstranil bariéru, která mi bránila opustit zahradu a já hned běžela do nemocnice pro Terua. Šel se mnou hned. "Jak se ti tohle povedlo?" zeptal se překvapeně, když prohlížel Trenovi ruku. Kývl směrem ke mně, ale nijak mi to nevyčetl. Já se ale cítila hrozně.

"Zpravil jsem tu zlomeninu, ale nervy se musí zacelit sami. Nebudeš s tím moct pár dní hýbat, moc to nenamáhej. Ale bude to v pořádku," oznámil a zase šel. Nikdy se nikde moc nezdržoval.

"Dneska už tě nechám odpočinout a zítra budeme pokračovat," řekl Tren a odešel do kuchyně, aby Juaně řekl, co se stalo. "Já nechci pokračovat, co když tě zraním ještě víc?" odmítala jsem a šla za ním až do jídelny. "Musíš pokračovat a o mě si nedělej starosti," mávl nad tím zdravou rukou.

"Jenže já si dělám starosti jen a pouze o tebe. Věděla jsem, že to přesně takhle dopadne, že ti ublížím a to jsem nechtěla," rozvzlykala jsem se. Rukou, kterou mohl hýbat mě objal. "Lásko, já ti to ani v nejmenším nevyčítám, věděl jsem, že když se tě tam dotknu, tak mi ublížíš. Je to tedy moje chyba. Ale přeci kvůli takové malichernosti nepřestaneš cvičit. Kosti srostou, svaly se spojí a nervy budou brzy taky v pořádku," uklidňoval mě.

Když vešla do místnosti Juana, okamžitě zaostřila na jeho ruku, kterou mu Teruo dal do bandáže, aby s ní Tren nehýbal. Víc jsem se přikrčila v jeho náručí, tušila jsem, že se bude Juana zlobit. Jenže její reakce mě naprosto překvapila. "Víš ty co? Můžeš si za to sám. Kdybys ji pořád neprovokoval, nemuselo by se ti nic stát, ale to bys nebyl ty, že?" pustila se do něj. Jen jí to s mírným pousmáním odkýval, a když se Juana vynadávala, uklidnila se a jen odevzdaně zakroutila hlavou.

Cítila jsem se kvůli tomu hrozně provinile, jenže Tren mi nedával možnost mu to nějak vynahradit. Až při večeři se mi naskytla skvělá příležitost, když jsem si všimla, jak se marně snaží ukrojit sousto ze svého steaku. Přisunula jsem si jeho talíř a všechno mu nakrájela jako malým dětem "na husičky". Sice se u toho strašně mračil, ale neřekl ani slovo. Juana s Razielem si svoje poznámky naštěstí nechali pro sebe, takže nakonec jen hlesl tiché "Díky," a já tak měla aspoň trochu pocit, že jsem mu pomohla. Jinak by to musel jíst jak kanibal.

Druhý den ráno mě Tren opět donutil jít na zadní zahradu, že budeme trénovat. Vůbec se mi nechtělo, co když mu zase něco udělám? "Mám jednoduchou otázku. Ty se tu novou moc bojíš používat, že?" zeptal se, když jsme došli na místo. "Jo," přikývla jsem nesměle.

Usmál se. "Takže jsem právě přišel na to, v čem je problém. Ty tu moc musíš přijmout, musíš je spojit dohromady, ne se je od sebe snažit oddělovat. Musíš ji přijmout jako součást sebe. Jinak se ji nikdy nenaučíš ovládat a bude to pořád takové," řekl. Jemu se to snadno řekne, ale jak to mám asi tak udělat? "Kdybych věděla jak je spojit, tak už to dávno udělám," zabručela jsem. "Teď lžeš, proč bys je jinak od sebe oddělovala?" zeptal se. Trucovitě jsem si založila paže na prsou. Měl samozřejmě pravdu, z obavy jsem ty moci držela od sebe.

"Začneme tedy s tím, že se je pokusíš spojit," řekl a pak se mnou až do večera dělal jednoduchá cvičení, kterými se mě snažil donutit, abych nechala ty dvě moci spojit v jednu. Musím říct, že Tren je sice náročný trenér, ale prostě se mi s ním cvičilo nejlépe a na konci dne jsem cítila určitý pokrok.

Věnoval se mi celé dny, já s ním zase na oplátku cvičila po večerech. Do prstů se mu totiž cit vracel jen pomalu a on s nimi proto musel správně hýbat. Byl netrpělivý, ale já to s ní ochotně vydržela. Občas se stalo, že mě zatahal za vlasy silněji, než chtěl, že mě vzal za ruku pevněji, než chtěl nebo mi vlepil slabý políček, když mě chtěl pohladit po tváři. Nezazlívala jsem mu to, mohla jsem si za to sama a vlastně jsem si to i zasloužila. On se mi to samozřejmě snažil vynahradit, stejně tak jako já jemu. Ani jeden nechtěl vinu hodit na toho druhého.

Trvalo celý týden, než Tren mohl s prsty hýbat tak jako dřív a s ohromnou radostí zahodit bandáž. Nesnášel všechny tyhle nemocniční pomůcky. Sledovala jsem ho se shovívavým úsměvem, nechtěla jsem ho zbytečně rozčilovat, během cvičení si se mnou užil svoje.

Sice nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal mě přimět, abych spojila obě moci k sobě. Byla to pro mě obrovská úleva a strašně jsem si vyčítala, že jsem to neudělala už dávno. Konečně se mi přestala točit hlava a nedělaly se mi ani mžitky před očima. Cítila jsem se mnohem silnější a jistější, protože jsem měla spoustu moci, o kterou jsem se mohla kdykoliv opřít. Kdybych to věděla předtím, ušetřila bych si spoustu starostí. Jenže strach byl prostě silnější, tak co s tím nadělám.

"Anthony, jak jsi to dokázal?" ptal se překvapeně Dante. Tren jen pokrčil rameny. "Vážně jsem nečekal, že se ti to povede, když s ní nic nesvedli ani profesionální trenéři," dodal k tomu. Tren se jen zarděl a sklopil pohled stranou, neřekl však k tomu ani slovo.

Objala jsem ho kolem pasu a vděčně mu položila hlavu na rameno. To jemu vděčím za to, že se můj život konečně vrací k normálu. Dokážu stát, aniž bych měla strach z toho, že sebou každou chvíli někde švihnu. V uších už mi taky nehučí, zmizely mžitky před očima, prostě se cítím skvěle.

"Asi si ji necháš na starost až do konce, že?" zeptal se Dante, přišlo mi, že spíš jen tak informativně. "To ještě není konec cvičením?" zamrkala jsem překvapeně. "Ani v nejmenším," zašeptal mi Tren do ucha. Zděšeně jsem na něj pohlédla, co všechno mě ještě chce učit?

-

obrázek se tématicky nehodí, ale uznejte sami, co bych k tomuhle dílu měla asi tak hledat??? Užijte si tyhle emo chibíky a doufejte, že se příště polepším ;)