Každé tajemství jednou praskne

Tak se po pauze (11 dní není zase až tak strašná doba XD) konečně hlásím s dalším pokračováním. Jak už název napovídá, na někoho něco praskne, ale na koho a co? To se dozvíte, když se začtete do mého výtvoru. Přeji příjemné počtení, nechte mi komentík a už kvůli vám se modlím, aby mi další pokračování netrvalo tak dlouho, ale vážně není moc času:

.

.

"Lásko, držíš ho špatně," ozval se za mnou Tren a vzal mi malého Tima z ruky. "Musíš ho takhle podepřít a dávat pozor na hlavičku," vysvětloval a přitom ho zručně oblékal. "Kde jsi se to takhle naučil?" ptala jsem se překvapeně a vzala si od něj Tima zpět do ruky.

"Airine je přibližně o 200 let mladší než já," připomněl mi. Jen jsem se pousmála. "Nechápu, jak to Airine zvládá," povzdechla jsem si unaveně a snažila se Tima ukolébat v náručí. "Neboj, už to nebude dlouho trvat," lípnul mě na tvář. Houpala jsem ho dlouho, dokud opravdu neusnul. Opatrně jsem ho položila do postýlky a po špičkách odešla za Trenem.

Svezla jsem se vedle něj na pohovku a nohy mu vyhodila do klína. "Unavená?" zeptal se a začal s masáží. "Hrozně. Už aby se Airine se Sethem vrátili, protože já už nevydržím ani den," rozhodila jsem bezmocně rukama.

O Tima jsme se starali už týden, protože oba jeho rodiče byli odvoláni na krátkou, ale neodkladnou služební cestu. Měli se vrátit pozítří.

Z pokoje, kde byl Tim uložený, se ozval dětský pláč. Hodila jsem po Trenovi jeden zoufalý pohled, já už na to vážně nemám. Tren se rozesmál, ale zvedl se. "Není to tak dlouho, co jsi chtěla mít děti," připomněl mi. "Blbej nápad, děti chci mít jedině za předpokladu, že se o ně budeš starat ty," zavrtěla jsem hlavou.

*****

Airine se Sethem se o den zdrželi, ale nakonec jsem se jich dočkala. "Ségra, nebudeš mi věřit, ale nikdy jsem se na tebe netěšil víc," smál se Tren, když jí objímal na přivítanou. "Ale copak ty nejsi rád, že si můžeš užít synovce?" škádlila ho. "To víš, že sem, ale s Anori to bylo k nevydržení," prásknul mě a vysloužil si tak pořádnou herdu do zad.

Nezdrželi se dlouho, oba se těšili, až budou zase v klidu doma, takže se při první příležitosti sbalili. "Tak nádherný ticho," protáhla jsem se. Jen zavrtěl hlavou. "Nepůjdeme se trochu provětrat? Po těch dvou týdnech, co jsem byla pořád zavřená doma mi chybí čerstvý vzduch," navrhla jsem a on souhlasil. Oblékli jsme si lehčí bundy a vyrazili do lesa za město.

Skončilo to jako obvykle, já měla plnou hlavu jehličí, ale jemu stačilo jen zatřást hlavou a měl vlasy opět čisté. U jezírka, kde mi pomáhal vybírat jehličí a větývky z vlasů, jsme narazili na Terua. "Co ty tady? Hledáš houby?" zavolal na něj Tren.

"Ne, ale teď zrovna vidím dvě pěkné prašivky," vrátil mu to se smíchem a přisedl si k nám. Pak jsme se několik hodin bavili o všem a o ničem. "Budu muset pomalu jít, mám dneska službu," zvedl se Teruo jako první. "Půjdeme s tebou," souhlasila jsem a společně jsme se vydali na cestu z lesa.

Byli jsme sotva v půlce cesty zpátky k městu, když jsme před sebou zaregistrovali dvě postavy trochu stranou z pěšinky. Tren i Teruo okamžitě změnili směr, kterým jsme prve šli, ale už bylo pozdě.

"No podívejme, koho nám to čerti nesou," zasmál se první s nich, muž s dlouhými fialovými vlasy. Vzpomněla jsem si na něj, to byl ten, který nás už jednou napadl přímo ve městě. Toho druhého jsme neznala, zatím nás jen v tichosti pozoroval.

"Má to být nějaká urážka na mojí stranu?" zeptal se chladně, ale naprosto klidně Teruo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je Teruo démon a slovo čerti si vzal trochu osobně. Tren vedle mě byl napnutý, připravený okamžitě zaútočit. Nechápala jsem proč, nevypadali, že by se nám chystali ublížit.

*****

"Má to být nějaká urážka na mojí stranu?" zeptal se chladně Teruo. Bylo mi jasné, že ho tím urazil. Stál jsem připraven kdykoliv zasáhnout, nikdy mu neodpustím, co mi udělal. Všiml jsem si, že Anori je celkem v klidu. Nezná a ani neví, co se stalo. Přemluvil jsem Terua, aby to nikam nezanášel, do žádných záznamů a hlavně, aby to neříkal jí.

"To bych si nedovolil," ušklíbl se Ragar škodolibě a stočil svou pozornost ke mně. Bylo mi jasné, že naše malé nedobrovolné setkání nenechá jen tak a že se dnes Anori dozví část pravdy, o které bych byl radši, kdyby jí zůstala zatajena.

"Trochu nám chybíš cukrouši, teď není v pevnosti žádná sranda. S kým si máme hrát?" zavrkal. Odporem mi přeběhl mráz po zádech a Anori vedle mě zbystřila. "Mluv za sebe," prohodil líně Radim, který až doteď zůstal nezúčastněný. Dobře vím, že mu to neschvaluje.

"Snažil jsem se si najít pár náhradníků, ale nikdo nebyl v posteli tak dobrý, jako ty," dodal a schválně pozoroval Anorin výraz. Zmetek, čeká, že ji tím rozhází.

Anori zbledla a trochu zalapala po dechu, ale jinak na sobě nedala moc znát, že by ji to nějak zvlášť rozhodilo. On však dělal, jako by to byla největší katastrofa na světě. "Ale copak, ty jsi té svojí holubičce nic neřekl?" dobíral si mě dál.

"A čím bych se jí měl chlubit? Že jsi mě znásilnil někde ve sklepení? Chlubíš se tím často? Měl bys to ale trochu upravit, do postele jsem s tebou nikdy nešel, tu studenou kamennou podlahu, bych totiž postelí nenazýval," ušklíbl jsem se a na chvíli mu tím sebral vítr z plachet.

Snažil jsem se vypadal klidně, ale ve skutečnosti to ve mně vřelo. Jediné, co mi bránilo se na něj vrhnout, byla Anorina ruka, kterou pevně svírala tu mojí. Radim si netrpělivě odkašlal, jemu byla takhle debata zřejmě stejně nepříjemná, jako nám.

"Vlastně je tu jedna věc, kterou jsme ti chtěli říct. Tvoje mlčení bylo naprosto zbytečné. Když jsme nic nedostali z tebe, našli jsme si jiného ptáčka, který nakonec zazpíval a ani mi to nedalo nijak moc velké úsilí," prohlásil jakoby nic.

Stál jsem a čekal, co z něj vypadne. "Tak co je ta neodkladná věc, kvůli které nás zdržujete?" zeptal se vztekle Teruo. Vztek v sobě sotva dusil, i jeho musela Anori trochu zastínit vlastním tělem, aby nevystartoval.

"Už víme kde byla, taky víme, co spolu máte a už se pracuje na vaší nové adrese," pousmál se. "A co má být?" zeptala se naprosto klidně, téměř až nepřítomně Anori. Ta holka mě udivuje, člověk by řekl, že jí takové zjištění složí a ona se tváří jakoby se nic nestalo.

"Nahlásíme Shinigami, že jsi absolvovala výcvik v Grinstonvillu a že vy dva jste milenci, myslím, že to pro ně bude velmi přínosná informace," odpověděl už trochu zklamaněji, protože čekal, že nás tím víc vytočí.

"A to vám to trvalo tak dlouho?" pozdvihla obočí a neskrývala své pobavení. "Ty jedna," napřáhl se, ale než stihl udělat něco víc, zadržel ho Radim a Anori stála za mnou a Teruem. "Opovaž se na ní jenom křivě podívat a garantuji ti, že to, co jsi udělal Trenovi zažiješ ještě stokrát hůř," zasyčel Teruo. "Ale nepovídej," ušklíbl se Ragar. "Jako doktor, znám pár dost dobrých a bolestivých fíglů," ujistil ho Teruo s krutým úsměvem.

Ragar si jen odfrkl a začal se i s Radimem pomalu vzdalovat. "A ty krásko," zahalekal na Anori. "Stála bys za hřích, i když pochybuji o tom, že bys byla lepší než tvůj přítel," mrkl na ni. Popravdě, kdyby nás Anori oba nechytila, už bychom se hnali za ním.

Když zmizeli z našeho dohledu, povolil jsem svůj postoj, ale jen o málo, nevěděl jsem totiž, co bude následovat teď. "Dlužíte mi vysvětlení, oba!" podívala se na nás významně. "Oba?" podivil se Teruo, ale vzápětí na mě mrkl, aby mi dokázal, že mě ve štychu nenechá.

"Ty," otočila se na mě. "Proč jsi mi to neřekl?" zeptala se, než jsem se ale stihl nadechnout k odpovědi, otočila se na Terua. "A ty mi vysvětlíš, jak to, že v jeho kartě o tom není ani zmínka," dokončila svoji řeč a nechala se ode mě přitáhnout do náruče.

"Je tam všechno, ale zapsané tak, že z toho nikdo nepozná, o co šlo," odpověděl Teruo, čímž vzbudil její zájem. "A mohla bych to vidět?" zeptala se prosebně. Odkašlal jsem si. "Je to moje karta," zabručel jsem, taky nemusí vědět veškeré detaily. "Kuš, s tebou si to vyřídím později," strčila do mě loktem.

"Rád ti jí někdy ukážu, ale teď už vážně musím běžet, jinak přijdu pozdě," snažil se z toho nějak vykroutit. "Pánové, oba mě zvete na kafe a všechno mi tam vysvětlíte," kývla, mávnutím se rozloučila s Teruem a za ruku mě táhla pryč z lesa.

"Proč si myslím, že tohle ještě bude mít dohru?" zeptal jsem se sám sebe, bohužel tak nahlas, že to slyšela. Přitiskla mě ke zdi, která byla obehnána kolem celého města a vášnivě mě políbila. Než jsem stihl na její polibek nějak víc odpovědět, odtrhla se.

"Miluješ mě?" zeptala se a dívala se mi přitom do očí. "Jistě, že tě miluji," odpověděl jsem zmatený tím, co sleduje. "Jak moc?" zněla další otázka. "Víc než vlastní život," řekl jsem rozpačitě. "Tak proč mi pořád lžeš?"

Tahle otázka zůstala chvíli bez odpovědi. "Nelžu ti v ničem zásadním, co by tě mělo nějak ohrozit. Pochop že se tě snažím chránit před něčím, čím by sis zbytečně zatěžovala hlavu," odpověděl jsem nakonec opatrně, odlepil se od zdi a vydal se domů. Zamyšleně mě následovala.

"Nechápu proč by mě tohle mělo nějak zatěžovat. Sama jsem zažila, jaké to je…" "Právě proto," skočil jsem jí do řeči. "Právě proto vím, jak je důležité se o tom někomu svěřit. A kdo by měl být příhodnější osobou než já?" dokončila svou původní myšlenku, aniž by nějak reagovala na moje vyrušení.

Povzdechl jsem si. "Vzpomínáš si, jak jsi strašně vyšilovala, kvůli tomu, že mě unesl právě kvůli tobě?" zeptal jsem se. Byl jsem si jistý, že si to pamatuje, já na tu hysterickou scénu totiž jen tak nezapomenu. Přikývla.

"Jak by ta scéna asi vypadala, kdybys věděla, že mě kromě fyzického mučení i znásilnil?" zeptal jsem se šeptem, aby to náhodou neslyšel někdo okolo. Bylo ticho, nic neříkala, jen tiše šla. Pak se ozval tichounký zvuk, podobný vzlyku.

Prstem jsem jí zvedl hlavu. Oči měla plné slz a vzlyky v sobě stěží dusila. "Proč pláčeš?" objal jsem ji a konejšivě ji hladil po vlasech. "Já nevím, kvůli tobě," dostala ze sebe a rychle si rukou stírala slzy.

Než jsme došli domů, byla už úplně v klidu. "Stejně bych byla radši, kdybys mi všechno říkal. Budu pak mít pocit, že mi důvěřuješ, teď je tomu spíš naopak," prohodila. Neodpověděl jsem. Nebylo to tak, že bych jí nevěřil, to vůbec ne, prostě jsem byl jen přesvědčený o tom, že jsou určité věci, které by neměla vědět, protože by ji trápily. Nic víc, nic míň.

"Odpustíš mi to, když ti řeknu, že mám pro tebe překvapení?" zeptal jsem se a snažil se jí rukama zakrýt oči. Úspěšně se mi vyhýbala. "Podle toho, jestli je příjemné nebo ne," zastavila. "Uvidíš," ušklíbl jsem se a zakryl jí oči.

"Teď opatrně je tu schod," upozornil jsem ji, zvedla nohu, ale vzápětí se málem přerazila o ten další. "Řekl jsi, že je jen jeden," našpulila ret. "Myslel jsem, že ti dojde, že tu máme jen dlouhá schodiště," smál jsem se a opatrně ji vedl nahoru do pokoje.

"Už tam budem?" ptala se netrpělivě. Na rozdíl ode mě milovala překvapení a dárky. "Ještě se nedívej….ještě chvíli vydrž," napínal jsem ji. Něco zabručela, ale když jsem jí dovolil zase vidět, vypískla radostí, skočila mi kolem krku, kdy mi stihla vlepit pořádnou pusu a už se mazlila s Aten, kotětem, které si našla v našem domě a musela ho kvůli cestám nechat u sousedů. S úsměvem jsem pozoroval její rozradostněný obličej a jak nadšeně se k ní kotě hrnulo. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle si na ni zvyklo.

*****

"Začínám si myslet, že to nebyl úplně až tak dobrý nápad," brblal Tren z pohovky. Od té doby, co mi nechal přivézt mojí Aten jsem se od ní nehla a jeho trochu zanedbávala. "Přece bys nežárlil na kočku," smála jsem se. "Klidně," pokrčil rameny.

Vzala jsem kotě do ruky a přisedla si k němu, nechala se od něj obejmout a zase se mazlila s kotětem. "Až usne, dáš ji stranou," domlouval mi Tren. Vážně bylo vidět, že ho to trochu mrzí. Něžně jsem se mu otřela o rty. "Je to malé koťátko, odkázané jen na mou pomoc, nebuď na něj tak zlý," škádlila jsem ho. "To koťátko krade tvou pozornost, kterou bys normálně věnovala svému milujícímu snoubenci, tedy mě," odpověděl. Políbila jsem ho vášnivěji.

"Obludo," otituloval mojí kočičku, ale nechal si od ní okusovat prsty. "Vidíš, jak se jí líbíš," smála jsem se. Když Aten usnula, odložila jsem ji stranou a natáhla se k Trenovi, abych se mu taky trochu věnovala. "An, pojď mi pomoct," zavolala z kuchyně Juana. Se smíchem jsem se zvedla a zamířila za ní. "Mami!" ozval se dotčeně Tren.

"No co? Ty jsi s ní celý den, taky potřebuji trochu pomoct," ohradila se Juana nazpátek. Tren se uraženě zvedl a odešel do ložnice, nezapomněl za sebou ukázkově prásknout dveřmi. "Co mu je?" divila se Juana. Mávla jsem nad tím rukou.

S Juanou jsem v kuchyni strávila dost dlouhou dobu. Když jsem skončila, vzala jsem Aten do ruky a vyšla po našeho pokoje. Samozřejmě ležel natažený na posteli přes obě půlky, jako vždycky, když byl naštvaný. Položila jsem mu Aten na hruď a sama se mu přivinula k boku. Jednou rukou objal mě, druhou hladil kotě na hlavičce.

Naklonila jsem se k němu a jemně se mu otřela nosem o ten jeho. "Děcka!" ozvalo se ze zdola volání. "Nesnáším, když mi takhle říká," zavrčel Tren. "Mě spíš vadí, že vždycky volají v takovou krásnou chvíli," zabručela jsem. Dlouze a dravě mě políbil, pak se teprve zvedl. Mě chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, jak se dýchá, ale pak jsem ho rychle následovala.

V obýváku seděl Dante. Že mě to nepřekvapilo, vždycky, když někdo takhle nevhodně rušil, byl to on. Oba jsme se posadili naproti němu, já se Trenovi pohodlně opřela o rameno. "Co vás k nám přivádí," zeptala jsem se mile, i když jsem nějak tušila, že jeho odpověď tak přátelská nebude, jinak by za námi přece nechodil.

"Je tu takový malý problém," začal Dante a já si s Trenem svorně povzdechla. "Okolo města se potlouká Ragar i s Radimem a to nikdy nevěstí nic dobrého," dopověděl. Tázavě jsem pohlédla na Trena a ten mi kývnutím potvrdil, že ta jména patří právě těm dvou, které jsme potkali včera odpoledne.

"Proč to nevěstí nic dobrého?" zeptala jsem se. "Poslední dobou, když se někde potloukají oba, znamená to nějaké napadení nebo něco podobného," zamyslel se. "Myslíte, že to má co dočinění s námi?" zeptal se Tren. Dante přikývl.

"Je to ode mě trochu hloupé, ale chtěl bych po vás, abyste odjeli," řekl. Proti tomuhle nápadu jsem byla nejen já, ale i Juana, rázně odmítala představu, že bychom v takhle nebezpečné situaci někam jeli sami, navíc nechtěla být doma sama, Raziel byl totiž často na cestách. Mě se to nelíbilo z prostého důvodu, že se mě opět snažili uklidit do zálohy. K čemu jsme podstoupila výcvik a mám veškerou svou moc, když ji nemůžu použít?

"Pojedeme," ozval se Tren. Nadechla jsem se k protestu, ale umlčel mě prsteníčkem, který mi položil přes ústa. "Pochopil jsi," pousmál se Dante. Přikývl.

"Dobře, tak co mi zase uniklo?" zeptala jsem se poraženecky. Přišlo mi, že mě snad jejich řeč naučili špatně, protože jsem neustále byla mimo mísu a to jsem rozuměla každému slovu. "Když odjedete, odvrátíte bitvu od tohoto města, za což bych byl rád, ještě nejsou zcela zlikvidované následky po té poslední. Navíc na sebe strhnete pozornost, takže si pravděpodobně zabojujete a tím jim dokážete, že Anori je velmi silná a v pohodě na ně stačí. Nic ve zlém Anthony," dodal rychle s pohledem upřeným k Trenovi. Ten jen pokrčil rameny, už se s tím srovnal.

"V tom případě taky souhlasím," přikývla jsem. "Můj názor, zdá se, nikoho nezajímá," povzdechla si Juana. "Mami, děláme to i pro tvoje dobro," usmál se chlácholivě Tren. Jen mávla rukou a radši odešla do kuchyně.

"Takže, já to nechám na vás, už si s tím nějak poradíte," mrkl na nás Dante a zvedl se k odchodu. Pohlédla jsem na Trena a čekala, co řekne, v těchle situacích jsem se ho vždycky snažila poslechnout. Nemohla jsem přehlížet jeho staletí zkušeností.

"Vyrazíme co nejdřív, nechtěl bych, aby to bylo moc pozdě," zamyslel se. "A kam pojedeme?" ptala jsem se. "Domů," zašeptal, aby ho neslyšela Juana, neměla ráda, když se domov říkalo něčemu jinému, než právě jejímu domu. Jenže my prostě měli rádi svoje soukromí.

"Miláčku, nezlob se, ale nebude to přesně to, co budou čekat? Navíc je k nám dovedeme," prohodila jsem. "Jestliže nás cestou napadnou, spoléhám na tebe, že už nás nebude moct nikdo dál sledovat," mrkl na mě spiklenecky. Blýskla jsem po něm zářivým úsměvem, to si může být jistý, že nikdo nezbude.

"Takže zítra," vyskočila jsem na nohy a šla na to psychicky připravit Juanu, určitě stále doufala, že si to rozmyslíme. Tren se taky zvedl a odešel, pravděpodobně vyjednat náš přesun. Co bych bez něj dělala, v tomhle všem papírování jsem se ještě vážně nevyznala.

------------------------