Když uštědříte mužnosti ránu do slabin

Sice nevím, jak jsem to dokázala, ale doklepala jsem další díl a můžu ho tedy rovnou vydat. Už předem předesílám, ženázev dílu je zcela oprávněný, takže si asi dokážete představit, co se bude dít. Přeji příjemné počtení a za komentíky budu vděčná:

.

.

Zlehka jsem se opírala o Trena, který stál za mnou a čekala, až se ten mladý člen Bratrstva rozhodne, jestli jsem testem prošla nebo ne. Nebyla jsem nervózní, neudělala jsem žádnou chybu a ani on nenašel nic, na čem by mě nachytal.

Trochu pozorněji jsem si ho prohlédla. Musel být opravdu hodně mladý, řekla bych, že mladší než Tren, bylo to vidět z jeho vystupování. Byl i docela hezký, jeho postavu jsem ale přes volný plášť jen těžko mohla nějak odhadnout.

Tren mě políbil na rameno, nejspíš tušil, že si toho mladého prohlížím a snažil se tedy moji pozornost stáhnout k sobě. Natočila jsem hlavu a jen letmo ho lípla na tvář. Nechtěla jsem moc provokovat, Bratrstvo mohlo trest odpustit stejně snadno, jako ho znovu uložit a já rozhodně nestála o víc problémů, než už máme teď.

Mladík se narovnal a otočil se od Danteho, se kterým až do teď diskutoval. Odkašlal si, nejspíš si pak připadal důležitější. "Slečno, neshledal jsem žádný důvod k obavám o vašich schopnostech a doufám, že i nadále budete pokračovat v jejich rozvíjení," řekl pak. Přikývla jsem. Ještě se chvíli něco řešila a ten mladý odešel s tím, že svou práci skončil a musí se urychleně navrátit zpět.

"Takže budeme tedy pokračovat?" zeptal se Dante a pohodlně se opřel o stůl. "V čem?" otočila jsem se k němu. "Trénování. Anthony tě naučil sílu regulovat a řídit. Teď je na řadě, abyste si to vyzkoušeli v praxi," vysvětlil. "My?" podivil se Tren. "Oba, jste přeci bojový pár, nebo ne?" "To ano," připustil. Nijak ho nelákala představa, že by se měl taky něco učit.

"Lásko, přeci mě v tom nenecháš samotnou," zamrkala jsem na něj. S úsměvem zavrtěl hlavou, ale pak zase zvážněl.

"Dobře, tak tedy zítra dopoledne, na place za městem, čekám vás," oznámil Dante a tím nás taktně vyhodil ven. Tren byl zamlklý, ale snažil se se mnou normálně komunikovat, věděl, že bych jinak byla naštvaná. Nevěděla jsem, co se děje.

Druhý den jsem ve smluvený čas stáli na smluveném místě. Tren se mračil, ale ke mně se choval stále stejně něžně, jen se u toho nesmál. Snažila jsem se z něj dostat,co se děje, ale většinou jen odmítavě zavrtěl hlavou.

Dante dorazil s menším zpožděním, spolu s ním ještě Hayato a Teruo. "Takže, vy dva jste spolu a my tři budeme proti vám. Neměl by to být problém," řekl a hned se všichni připravili na útok.

Tren si těžce povzdechl, ale postavil se vedle mě, povzbudivě mi stiskl ruku a připravil se. Začali jsme bojovat. Díky Trenovým lekcím jsem naprosto přesně dokázala odhadnout, jak velkou sílu mám použít, abych jim zabránila mi ublížit a zároveň abych neublížila já jim.

Bylo trochu nefér, že nás bylo míň, ale na druhou stranu…měli se co otáčet, aby mi stačili. Tren nejdřív spíš jen tak postával, protože díky mně neměl moc co na práci, ale pak přidal tempo a připojil se ke mně. Trochu mě překvapil, nevěděla jsem, že toho zvládne tolik.

"Dost," zasténal Hayato, ze kterého přímo lilo. Teruo taky zrovna nevypadal nejlépe a dokonce i Dante, což mě překvapilo, byl zadýchaný asi tak jako já. Tren mě objal kolem pasu a cítila jsem i jeho udýchanost. "Ona mě chce zabít, už s ní netrénuju," mumlal Hayato, když se alespoň trochu vydýchal, aby mohl normálně mluvit. Ozval se kolektivní smích, ale Dante naší hodinu opravdu rozpustil, že na příště musí vymyslet něco funkčnějšího, protože tímhle stylem bych je všechny uhnala. Chlapy to vděčně přijali a já se přizpůsobila.

Odešli jsme s Trenem domů, kde jsem na něj zase začala naléhat, aby mi pověděl, co ho trápí. Úspěšně vrtěl hlavou a nevydal ze sebe ani hlásku. Nakonec z něj vypadlo něco jako "Práce," takže jsem usoudila, že má nějaké problémy v ní. Nevím, jeho práci nerozumím a rozhodně se mu do ní nebudu montovat.

Nejvíc mě dráždilo to, jak se přede mnou snažil vypadat jako že nic. Kvůli mně loudil úsměvy, které ale hned mizely, když si myslel, že se nedívám. Mrzelo mě to, na druhou stranu od něj bylo velmi velkorysé, že se snažil svojí chmurnou náladu nepřenést i na mě.

Večer si unaveně sedl do křesla a já si mu přisedla na klín. "Jsi z toho dnešního tréninku nějaký zmožený," dobírala jsem si ho. "Hm, nevěřila bys, jak mě strašně bolí kolena, kotník a ramena," postěžoval si. Trochu překvapeně jsem na něj pohlédla, od kdy má Tren problémy s klouby, nebo vůbec všeobecně se zdravím?

"Nemůžeš se divit, když už jsi takový stařec, artróza hold ke stáří patří," popichovala jsem ho. "Náhodou, patřím spíš mezi ty mladší," bránil se hned a začal mě lechtat. Svíjela jsem se mu na klíně, ale jeho hbitým prstům nebylo úniku. "Přestaň, už dost!" smála jsem se. "Tak odvolej toho stařečka," zavrtěl hlavou. "A když neodvolám?" ptala jsem se provokativně a chytila jeho ruce do svých.

"Tak si tě v ložnici přikovám ke stěně a budeš tam tak dlouho, dokud neodvoláš," usmál se a zápěstí mi zapečetil k sobě. "Počkej, až se z toho dostanu, budeš zírat," vyplázla jsem na něj jazyk. "No, to jsem zvědav," protočil oči v sloup. Jen tak ze srandy jsem se pokusila pečeť zlomit - jenže ona opravdu praskla. S kovovým zařinčením se prostě rozpadla.

Můj udivený výraz se ani v nejmenším nemohl rovnat tomu, který měl ve tváři Tren. U něj to bylo spíš zděšení smíchané s kapkou údivu. "To není možné," zašeptal téměř neslyšně. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Právě jsem zlomila jednu z nejlépe udělaných pečetí, kterou jsem kdy viděla, a že už přede mnou kdejaká kapacita něco takového zkoušela.

Vyjeveně jsem si zírala na zápěstí, kde ještě před chvilkou byla pečeť a i on si zíral na ruce. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale rozhodně to nebylo nic optimistického. "Děti," oslovil nás najednou Juanin hlas. Oba jsme sebou trhli. "Stalo se něco?" přidal se Raziel. "Nic," odpověděl nepřítomně Tren.

Já mlčela, i když jsem nevěděla, proč prostě neřekl, co se stalo. Měl k tomu nejspíš nějaký důvod, který mi byl zatím neznámý. Něžně jsem mu vzala jednu ruku do své. Zvedl ke mně oči, které nedokázaly lhát tak, jak to dělal jeho úsměv. Bylo v nich napsáno, že ho to mrzí? Štve? Trápí ho to? Nebyla jsem si jistá, který postřeh je správný, ale věděla jsem, že to rozhodně nebere s klidem.

V noci jsem nemohla usnout, stále jsem nad tím musela přemýšlet a cítila jsem, že i on je vzhůru. Normálně by mě hýčkal v náručí a snažil by se mě uspat, ale dnes tomu bránila jakási tíživá atmosféra. Byla všude kolem. A nebo možná byla jen mezi námi dvěma.

"Jdu na vzduch," hlesl najednou, oblékl se a odešel, i když by stačilo je otevřít okno a posadit se na parapet. Nechtěl přemýšlet, když jsem byla u toho. Opravdu ho tolik trápí, že jsem zlomila jeho pečeť? Nebo je v tom něco víc? Na to jsem nepřišla a i když jsem chtěla počkat, až se vrátí, usnula jsem. Taky jsem byla po dnešním tréninku vyčerpaná.

Ráno jsem se probudila dřív než on. Hned jsem vstala a šla dolů Juaně pomoct se snídaní. Chvíli na to se v kuchyni objevil i Raziel a oba společně vyrazili do práce. Připravila jsem kávu sobě i Trenovi a už se chystala ho jít vzbudit, když přišel sám.

V tichosti jsme se nasnídali. Trochu mě zaráželo, že nemluvil, je snad na mě zase naštvaný? A to mě jako hodlá pokaždé trestat mlčením? "Trene, co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se mile a snažila se navodit příjemnou atmosféru. Napil se kávy, než odpověděl. "No, nic moc. Asi zase pracovat. Máme tam teď nějaké problémy, takže pro mě to znamená jen víc práce," odpověděl. "A možná dá vědět Dante, jak to bude s dalším tréninkem," přidal ještě a odnášel prázdné hrníčky do dřezu.

Zaslechla jsem, že řekl ještě něco v tom smyslu, že by byl radši, kdyby se netrénovalo. "Proč nechceš trénovat?" zeptala jsem se. Ozvalo se zařinčení, jak mu nádobí vypadlo z prstů. Polekaně jsem se otočila k němu, ještě nikdy se nestalo, aby Tren něco upustil.

Upřeně na mě zíral, prsty stále křečovitě obtočené v prázdno, jakoby stále držel hrnky, které se válely na zemi jako kupa střepů. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Až pak mi došlo, že to neřekl nahlas! Slyšela jsem, co si myslí, i když si myšlenky bránil, dokonce i teď jsem slyšela jeho zmatené úvahy o tom, jak je to možné.

"Ty mě slyšíš?" hlesl šeptem. Nejistě jsem přikývla. Musel se opřít o linku, jinak by to s ním pravděpodobně švihlo. Oči měl upřené kamsi na hranu stolu a rty úplně bílé, nejspíš jsem mu přivodila infarkt nebo jiný nervový šok.

Přešla jsem k němu a silně ho štípla do ruky. Nadskočil, ale alespoň se vrátil do reality, i když byl stále dost vykolejený. "Neboj, nebudu je číst. Jde to zablokovat celkem bez problémů," ujistila jsem ho. Kývl, ale bylo vidět, že se ještě nesebral. "Jdu na vzduch," řekl, už podruhé, a odešel z místnosti. Zničeně jsem si povzdechla, jaká další překvapení na nás ještě čekají?

Domů se Tren vrátil až navečer. Objal mě kolem ramen, políbil mě do vlasů, ale pak se s tichou omluvou vzdálil na pokoj. Juana si jen povzdechla a dál se věnovala svojí práci. Mě to mrzelo. Sice mi tímhle malým gestem dal najevo, že se na mě nezlobí, ale stejně.

Když jsem se pak vrátila do pokoje, že si půjdu lehnout, našla jsem Trena nad prací. Vzpomněla jsem si, že vlastně říkal, že toho má hodně. Osprchovala jsem se a vlezla si do postele. Tren si sbalil věci, které potřeboval k práci a odešel dolů, prý aby mě nerušil světlem, že bude pracovat ještě dlouho. Co jsem mu na tohle měla říct?

Ráno jsem se probudila ještě za tmy, ale i tak jsem byla v posteli sama. Oblékla jsem se, protože po ránu už bylo dost chladno a sešla dolů. Našla jsem ho v obýváku, napůl seděl a napůl ležel nad prací a očividně spal. Políbila jsem ho na spánek, čímž jsem ho vzbudila.

Zmateně se kolem sebe rozhlédl. "Běž si lehnout," pobídla jsem ho něžně. Zavrtěl hlavou. "Mám toho ještě hodně," odmítl. "Jsi unavený, běž si odpočinout," nedala jsem. On si ale postavil hlavu a znovu se pustil do práce, nedbaje na moje prosby, aby se nepřepínal.

Během dopoledne přišla zpráva od Danteho, že se máme dostavit na další trénink. Už jsem chtěla odpovědět, že nepřijdeme, protože Tren se pořádně nevyspal a trénink by nevydržel, ale on mi v tom zabránil. Že prý není problém. Tak o tom dost pochybuji.

I přes moje námitky jsme se odpoledního tréninku zúčastnili oba. Dante sehnal mnohem víc lidí, kteří měli bojovat proti nám, protože minulý počet byl podle něj nedostačující. Mě to bylo celkem jedno, cítila jsem, že i tohle zvládnu s klidem. Jediné, co mi dělalo vrásky, byl Tren.

Jasně jsem na něm viděla, že je opravdu unavený, ale on si nedal říct. Do boje se pustil s vervou, takže mi dokonale stačil. Nechápala jsem, kde se to v něm bere. Měl obdivuhodné pracovní tempo.

I když nám to trvalo docela dlouho a bylo to celkem vyčerpávající, skončili jsme jako vítězný pár. Unaveně jsem se posadila do trávy a povídala si s ostatními. Probírali jsme, co kde jsme dělali špatně a podobně. Tren se toho neúčastnil. Seděl sice hned vedle mě, ale pohled upíral někam do pryč a držel se za koleno. Opět jsem si vzpomněla na včerejšek, kdy si mi stěžoval, že ho bolí klouby.

Chtěla jsem odejít, ale Tren dál seděl. Teprve až když jsme zůstali poslední, se pracně zvedl a trochu pajdavě se vydal k domovu. "Lásko, řekni mi, co se děje," oslovila jsem ho cestou. "Nic co by tě muselo trápit," odpověděl. No, to jsem se toho zase dozvěděla. Nenaléhala jsem, věděla jsem, že je to zbytečné.

Doma jsem ho hned donutila, aby si lehl, protože už cestou jsem se bála, že usne ve stoje. Měla jsem pravdu, jen co se dostal do polohy vodorovně, spal. Opatrně jsem ho přikryla dekou a sedla si na kraj k němu. Hladila jsem ho ve vlasech a přemýšlela, co mi tají. Samozřejmě jsem si to se svou nově získanou výhodou mohla zjistit z jeho myšlenek, ale nejspíš by to bylo to poslední, co bych kdy udělala.

Prsty začal křečovitě svírat okolní vzduch, vzala jsem mu je do dlaní a on si mě přitáhl na hruď. Vypadalo to skoro, jakoby byl vzhůru, ale naopak, tvrdě spal. "Já nechci," zamumlal a přitiskl si mě k sobě tak pevně, že i samotné dýchání mi působilo značné problémy. Nechtěla jsem ho ale budit, a tak jsem poslušně držela.

Sevření povolil až pozdě večer a já se tak mohla jít najíst a osprchovat. Když jsem se vrátila zpátky pořád spal. Lehla jsem si opět k němu, tentokrát jsem ale objala já jeho. Položil mi hlavu na prsa a spal dál.

Ráno, když jsem se vzbudila, byl už Tren taky vzhůru. Ale seděl na posteli, jednou rukou se držel za záda a druhou si podpíral hlavu. "Jako kdybych ti včera neříkala, aby sis odpočinul. Ale ty mě neposlechneš, a teď vypadáš vážně jako důchodce," vynadala jsem mu.

Jen se pousmál, pracně se zvedl a zapadl do koupelny. Chtěla jsem ho donutit, aby zůstal doma a odpočíval, ale samozřejmě byl proti. Zase pracoval, pak si došel do práce pro další materiál a odpoledne se se mnou opět účastnil tréninku.

Tentokrát už si i Dante všiml, že jeho nasazení je trochu jiné než obvykle, mnohem větší a agresivnější. Neokomentoval to, ale fakt, že i jemu to přišlo divné, mě trochu znepokojil. Tren mi ovšem nedal možnost to nějak řešit, takže jsem to nakonec vypustila z hlavy.

Večer se u nás stavila Mia a vytáhla mě na procházku. Docela ráda jsem si s ní popovídala, dlouho jsme se neviděly. Vyprávěla jsem jí o návštěvě té druhé dimenze a temnoty, byla do poslouchání a já to vyprávění tak zapálená, že jsme si ani nevšimly kdy se setmělo. Došlo nám to teprve ve chvíli, kdy nás její přítel přišel hledat.

Vrátila jsem se tedy domů. Našla jsem ostatní v kuchyni, Juana akorát připravovala čaje. "Mami, Anori nepije černý čaj," upozorňoval ji Tren. "A jaký jí mám teda uvařit?" "Jaký máme?" opáčil. "Zelený s medem a potom ovocné - švestkový, jahodový, hruškový,…" vyjmenovávala. "Hm, tak hruškový," vybral ten, který bych si vybrala i já.

"Miláčku, ty mě máš úplně přečtenou," usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Usmál se, ale nekomentoval to. Mě to trochu mrzelo. On věděl, co bych ráda, kdežto já neměla tušení. Nevím, který čaj bych mu vybrala, protože nevím, který má nejradši.

Když jsem se ho na to ptala, jen s úsměvem zavrtěl hlavou, že prý neví, pokaždé má chuť na jiný. To já taky, přesto se vždycky trefí. Když se tedy večer nesoustředil, rozhodla jsem se, že využiji své nově nabité výhody a podívám se, co má rád. V rychlosti jsem si prohlédla část jeho mysli a zase zmizela dřív, než na moji přítomnost přijde.

Překvapeně jsem zjistila fakt, že nemá rád kávu s mlékem a že nesnáší čaj, ve kterém je skořice. Trochu mě to zarazilo, vždycky když mu dělám kávu, přidávám do ní i mléko a nikdy si mi nestěžoval. Jeho myšlenky ale mluvily jasně.

Druhý den jsem tedy hned opravila svoji chybu a kávu mu udělala pěkně černou. "Dneska jsi mi nedala mléko?" podivil se. "A nemáš to takhle radši?" opáčila jsem. "Mám," pousmál se. "Ale vždycky mi ji s ním děláš," dodal a zkoumavě si mě prohlédl. Pokrčila jsem rameny.

"Slíbila jsi, že to nebudeš dělat," řekl po chvíli. "Není fér, abys ty o mě věděl první poslední a já ani nevěděla, který čaj nemáš rád," odpověděla jsem z kuchyně. "Skořicový," zamumlal. "Já vím," zazubila jsem se. Tentokrát zamumlal něco nesrozumitelného, já z toho vycítila nesouhlas.

*****

Po odpoledním tréninku se Tren sotva doplahočil domů. Vůbec jsem nechápala, co se to s ním děje, nikdy si nestěžoval na žádné zdravotní problémy a z ničeho nic ho bolely klouby, záda a pomalu se přidávaly i ostatní svaly.

Už mi to přišlo vážně strašně divné. Dovedla jsem Trena domů, protože jsem se ho bála pustit samotného a hned, jak zapadl do ložnice, aby si odpočinul, jsem se vydala do Danteho domu.

Musela jsem chvíli čekat v hale, ale nakonec netrvalo dlouho a kráčela jsem dlouhou chodbou, v doprovodu Hayata. "Ahoj Anori, copak nám neseš?" zeptal se přátelsky Dante a nabídl mi místo k sezení a hrnek čaje.

"Jde o Trena," začala jsem. Dante přikývl. "Poslední dobou se chová divně," dodal. "Ano, všimla jsem si, že i vám to přišlo divné, proto jsem si myslela, že mi třeba pomůžete," ozvala jsem se zamyšleně. "Poslední dobou to ani mezi námi moc neklape,".

"Hm, zkus mi to trochu přiblížit," pobídl mě. Popsala jsem mu všechno, co stalo, včetně toho, jak jsem zlomila jeho pečeť, že dokážu číst jeho myšlenky i když si je chrání a jak si Tren stěžuje na bolesti zad, kloubů a svalů. "Tak myslím, že je to jasné," přikývl Dante.

Tázavě jsem na něj pohlédla. "Nedokáže se smířit s tím, že jsi schopnější, než on. Je zvyklý tě chránit, ale najednou už jeho ochranu nepotřebuješ. Připadá si zbytečný, tak nějak navíc. Tím, že jsi zlomila jeho pečeť a navíc mu i čteš myšlenky, jsi jeho mužnosti uštědřila pořádnou ránu, kterou těžce nese. A co se týče těch zdravotních problémů, to má z přepracovanosti. Každý má určitou hranici, čeho je schopen dosáhnout, a když ji přetáhne, dopadne to přesně takhle. Snaží se ti vyrovnat," vysvětlil.

Chvíli jsem na něj zírala. "Děláte si legraci?" zeptala jsem se nevěřícně. "Směji se snad?" vrátil mi to. "Tohle je přeci naprosto směšné, jak ho může štvát něco tak dětinského?! A co s tím mám dělat?" ptala jsem se.

Chvíli mlčel, než se nadechl k odpovědi. "Máš dvě možnosti. Buď se s ním pohádáš, a bude to muset být dost kruté, a donutíš ho tak, aby s tím přestal," řekl. Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Nebudu se s ním hádat," odmítla jsem. Věděla jsem, že bych stejně nejspíš prohrála a on by se mnou akorát zase nemluvil.

"Nebo mu musíš nějak dokázat, že on je ten muž ve vašem vztahu, skousnout svojí hrdost a nechat ho uvěřit tomu, že bez něj by to nešlo. Pak možná přijme tvoji novou sílu a přestane se přepínat," poradil mi. To už mi přišlo jako lepší rada.

"Díky," zamumlala jsem. "A začni s tím co nejdřív, nebo se předře a to by mohlo mít následky i do budoucna," upozornil mě. Přikývla jsem a vydala se domů.