Zpět do starých kolejí

Hlásím se s dalším pokračováním. Jelikož mě nemilosrdně přepadla nějaká chcípavka, ukončila jsem trápení našich hrdinů už v tomto díle, jinak jsem plánovala to trochu protáhnout (fakt díky bacile, všechno zkazíš XD). Přeji příjemné počtení, užijte si díl a nechte mi nějaké pěkný dlouhý komentář:

.

.

Cestou domů jsem si marně lámala hlavu, jak to provést. Ono se to lehko řekne, ale jak mu mám dokázat, že on je ten muž v našem vztahu? Já kašlu na svojí hrdost, hlavně když se mi nepředře. Má někdo nějaký nápad? Mě totiž právě došly.

Ještě jsem nějakou dobu stála před vchodovými dveřmi a čekala na nějakou spásnou myšlenku. Nic. Asi budu muset vařit z vody. Než jsem stihla vzít za kliku, dveře se otevřely samy a naproti mně vyšel Teruo. Pozdravili jsme se a on si pokračoval svojí cestou. Vešla jsem dovnitř.

Tren akorát vycházel po schodech nahoru do pokoje. "Ahoj," zavolala jsem za ním. Otočil se a svoje rty donutil k úsměvu. "Ahoj,". "Viděla jsem odtud jít Terua, copak chtěl?" zeptala jsem se a přešla k němu.

"Příští víkend se hraje poslední fotbal, tak se přišel zeptat, jestli bych hrál s nimi. Slíbil jsem mu, že ano. Doufám, že to nevadí," informoval mě. "Jistě že ne. V tom případě bys měl ale okamžitě zalehnout do postele a odpočinout si. Sotva stojíš na nohou," napomenula jsem ho.

Jen něco nesrozumitelného zabručel, ale šel. Sakra, udělala jsem to zase, zase jsem mu něco vytýkala a používala k tomu svojí autoritativní pozici. Šla jsem se v rychlosti osprchovat, něco malého zakousnout a odebrala se za ním do pokoje.

Poslušně ležel v posteli a četl si. Lehla jsem si k němu a přitiskla jsem se na jeho hřejivé tělo. Odložil knížku stranou a začal mě hýčkat polibky, hlazením a něžnými slovy. Nechala jsem se. Jednak se mi to líbilo a taky mi to přišlo jako takový malý první krůček.

Brzy na to usnul, musel být hrozně unavený. Já ještě chvíli přemýšlela jak dál. Tohle byla trochu bezvýchodná situace. Potřebuji, aby s tím přepínáním přestal hned, to se ovšem trochu neslučuje s mým předsevzetím, že mu jeho postavení dokážu. To může trvat i několik týdnů a kdyby do té doby měl pokračovat v tomhle šíleném tempu, budu mu muset koupit vozík na kolečkách. S těžkých povzdechem jsem si lehla tak, aby mě jeho vstávání vzbudilo a snažila se taky usnout.

Samozřejmě mě ráno probudilo jeho vstávání. On aby vydržel jeden den v posteli, to už musí mít opravdu vysoké horečky. "Lásko, kam tak pospícháš?" zamumlala jsem z postele a pozorovala ho, jak se obléká. "Musím do práce, vrátím se na oběd," odpověděl, políbil mě na čelo a odešel. S povzdechem jsem taky vstala a šla pomoct Juaně v kuchyni.

Tren se vrátil přesně tak, jak slíbil. Po obědě mi ještě pomohl umýt nádobí a pak jsem ho dotáhla do ložnice. "Miláčku, odpočívej, prosím," zašeptala jsem, objala ho kolem krku a jemně ho políbila na rty. "Nejsem unavený," odporoval okamžitě. Odtáhla jsem se od něj a přímo se mu podívala do očí. Sklopil pohled, bylo to skoro stejné, jako by se přiznal, že lže.

"Mám toho ještě hodně," připustil nakonec polohlasně. S povzdechem jsem z něj spustila ruce. "Proč se tolik přepínáš?" zeptala jsem se, jako bych už odpověď předem neznala. Otočil se zády ke mně. "Zase to děláš?" zeptal se místo odpovědi. Věděla jsem o čem mluví, o čtení myšlenek.

"Ne, slíbila jsem ti to. Řekl mi to Dante," vyklopila jsem pravdu. Ostrý nádech mě upozornil na to, že takovou odpověď nečekal. "Proč jsi s ním o tom mluvila?" zeptal se opět. Sice mě trochu rozčilovalo, že místo toho, aby mi odpověděl na otázku je sám pokládal, ale dnešek jsem se rozhodla udělat beze scény.

"Protože jsem tě viděla už v mnoha náročných situacích, kdy jsi musel zajít mnohem dál, než je tvoje obvyklá hranice a nikdy jsi si ani v nejmenším nestěžoval na zdravotní problémy. A najednou tě všechno bolí, všimla jsem si, že máš závažnější problémy s kolenem a dokonce i Dantemu to přišlo divné," podala jsem mu svou rozsáhlou odpověď.

Chvíli mě užasle sledoval. "To myslíš vážně?" otočil se čelem ke mně. Přikývla jsem. "Nedělej si s tím starosti, není to nic vážného," snažil se to smést ze stolu. Neměl rád, když se nahlas propíraly jeho slabosti. "Nedělej si starosti? Lásko, já vím, že se snažíš všechny problémy, které nemusím řešit strhávat na sebe, abys mě nezatěžoval. Ale tímhle svým chováním mi přiděláváš víc starostí, než je nutné," obvinila jsem ho a snažila se mu trochu hrát na city. Většinou to pomohlo.

"A navíc, neřekla bych, že to není nic vážného. Chceš jít příští týden na fotbal? Klidně, ale jestli budeš pokračovat v tomhle tempu, tak ti pořídím kolečkový vozík," upozornila jsem ho. Zděšeně na mě vyvalil oči. Moc dobře jsem věděla, že by si nejspíš radši sáhl na život, než abych se o něj musela starat jako o Lazara.

Jenže místo toho, aby uznal, že mám pravdu, jen trucovitě otočil hlavu stranou a s tím, že má dost práce se usadil za stůl. Tak to tedy ne! Naštvaně jsem zaklapla desky s prací, které si před sebe rozložil a schovala si je za záda.

Nevěřícně ke mně zvedl pohled. "Vrať mi to," nařídil mi přísně. Jen jsem si odfrkla, ani Tren mi nebude poroučet. "Vrať mi to, musím to dodělat, jinak nebudu mít jak splatit…" zděšeně se kousl do jazyka, když mu došlo, co právě řekl. Zvedla jsem jedno obočí. "Splatit co?" zeptala jsem se přísně. Mlčel. "Dobře, neříkej mi to, když nechceš. Ale teď budeš odpočívat, jinak si to zjistím," varovala jsem ho.

"Tohle je vydírání," zabručel, protože neměl na výběr jinak, než mě poslechnout. "Já bych spíš řekla starost o milovanou osobu," zavrtěla jsem hlavou a odešla i s deskami, protože mi bylo jasné, že jen co by za mnou zaklaply dveře, vstal by a začal by zase pracovat. Na to jsem ho znala až příliš dobře.

Druhý den to bylo úplně stejné. Dovolila jsem mu vstát jen na oběd a pak jsem ho zase donutila odpočívat. Tentokrát mě přemluvil, abych mu ty desky vrátila a slíbil mi, že s tím zůstane v posteli. Před večeří jsem se vracela do pokoje, abych mu práci zase sebrala, když začal, nevěděl kdy přestat. Překvapilo mě, když jsem ho viděla, jak si čte a desky má zabalené na stole a připravené k tomu, že je odnese.

"Bylo mi jasné, že bys mi je sebrala, tak jsem přestal sám," zamumlal, když spatřil můj překvapený výraz. Sedla jsem si k němu na kraj postele. "Lásko, ty si ani neumíš představit, jak nerada se k tobě chovám jako k dítěti. Ale mě to ubijí, vidět tě, jak si záměrně ubližuješ. Přestaň s tím, prosím. Přestaň s tím a já tě přestanu kontrolovat," domlouvala jsem mu jemně.

Neřekl nic a vděčně se odebral na večeři, na kterou nás Juana volala. Povzdechla jsem si, co s ním mám dělat? Celou večeři nepromluvil a nevšímal si mě, ani když jsem ho pod stolem začala pošťuchovat. Jen po mě občas střelil pohledem a nenechal se nijak rušit.

Po večeři jsem si skočila do sprchy. S ručníkem na hlavě jsem opatrně nakoukla do pokoje. Ležel na posteli, ruce za hlavou a díval se do stropu. Po chvíli si povzdechl a gestem mě přivolal k sobě. Přišla jsem. Posadil se na postel, mě posadil na zem před sebe, vzal do ruky ručník a začal mi s ním sušit hlavu.

"Ty se mnou nemluvíš?" nevydržela jsem to a zeptala se, když už byl víc jak půl hodiny zticha. "Mluvím," odpověděl trochu zaskočeně. Tak alespoň něco. Mokrý ručník odnesl do koupelny. "Pojď si lehnout," promluvil tiše a sám následoval svým slovům. Stulila jsem se u boku. Prsty mi pročesával ještě trochu vlhké vlasy.

"Spíš?" zeptal se. Byla jsem ještě vzhůru, ale přesto jsem pravidelně oddechovala a na jeho otázku nereagovala. Povzdechl si. "Kdybys jenom věděla," zašeptal. Co? Co mám vědět? Nic víc už mi ale neřekl, protože pravděpodobně taky usnul. Já usnout nemohla, místo toho jsem si lámala hlavu, co dál.

Ráno jsem se probudila nevyspalá a se špatnou náladou. "An, dojdu si zase do práce, ano?" pohladil mě Tren po tváři. "Hm," zabručela jsem. "Co se děje?" zeptal se hned zaskočeně, obvykle on býval ten, kdo měl špatnou náladu. "Nic důležitého, vrať se brzy," zavrtěla jsem hlavou.

Jen co se za ním zaklaply dveře se mi v hlavě zrodil nápad. I když je přesvědčený, že je tu zbytečný, stále se stará o to, abych já byla v pořádku a nic mi nechybělo, teď ráno mi to dokázal. Bude to kruté hraní na city. Sice se za to budu na sebe strašně zlobit, ale jeho zdraví mi za to stojí.

Když se před obědem vrátil domů, seděla jsem akorát v křesle a tvářila se ještě kyseleji, než ráno. "Copak se děje?" zeptal se hned. "Asi jsem zapomněla něco, co jsi mě učil, prostě si nemůžu vzpomenout," zaskřípala jsem zuby a v duchu žasla nad svým hereckým uměním.

"A co to je? Můžu ti to přece zopakovat. Není důvod se rozčilovat," usmál se na mě. Mohla jsem si gratulovat, přesně téhle reakce jsem chtěla dosáhnout. Popadla jsem svetr a jeho táhla za ruku na zadní zahradu.

Tam jsem ze sebe vysypala první blbost, která mě napadla. Sice trochu nevěřícně pozdvihl obočí, ale pustil se do vysvětlování. Dívala jsem se mu do tváře a moc neposlouchala, co mi vlastně říká. Nic jsem nezapomněla, jen jsem v něm chtěla vzbudit pocit, že ho nutně potřebuji.

"Ehm, co jsi říkal? Asi jsem se nějak zamyslela," kousla jsem se provinile do rtu a donutila ho tak, mi znovu zopakovat celé svoje vysvětlování. Tentokrát už jsem dělala, že ho bedlivě poslouchám a po ukončení výkladu to sama zkusila. Schválně jsem to napoprvé zkazila a až napodruhé to udělala správně. "Díky, co bych si bez tebe počala?" objala jsem ho vděčně.

Teď přišel čas na druhou část mého velkého plánu. Už od dětství jsem trpěla na povolené kotníky a velmi často se mi stávalo, že se mi vyhodily nebo jsem si je vyhazovala schválně, třeba abych nemusela dělat gymnastiku. A toho jsem se rozhodla využít i teď. Šla jsem dva kroky před Trenem a připravovala se na trochu bolesti, ale co bych pro něj neobětovala.

Když jsem došlápla na první schod, sama jsem si vyhodila kotník. Tren mě včas zachytil a vyhodil si mě do náruče. "Dávej pozor, stalo se ti něco?" staral se hned. "Kotník," zasykla jsem. Vážně to bolelo.

Doma mě posadil do křesla a hmatem mi kotník prohlédl. "Můžu ti ho narovnat, ale asi to bude trochu bolet," řekl. Přikývla jsem. Něžně mi kotník objal prsty a pak rychle cukl a vrátil ho na původní místo. Z očí mi vyhrkly slzy, které mi jemně setřel prsty. Pak mi kotník stáhl obinadlem a odnesl mě do ložnice.

"Díky, ale jak jsi věděl, co máš dělat? Minule jsi si neporadil," zeptala jsem se. "Vzpomněl jsem si, že na ty kotníky trpíš a tak jsem si něco zjistil," odpověděl vyhýbavě. "Jdi dokonalý," objala jsem ho klem krku a políbila do vlasů. "Ani v nejmenším," zamumlal. "Pro mě jsi ten nejdokonalejší," nedala jsem se.

Celý den jsem se snažila namáhat nohu co nejméně a k večeru už jsem mohla téměř bezbolestně chodit. Tren sice protestoval, ale utnula jsem ho s tím, že on taky neodpočívá, i když je to pro něj dobré. Na to mi neměl co říct a tak radši mlčel.

Večer, když jsem se k němu v posteli tiskla, se najednou zeptal "Lásko, co tímhle sleduješ?". Nejprve jsem nepochopila, na co se mě ptá. "Dneska, přišlo mi, že ti o něco šlo o co?" zeptal se přesněji. Pousmála jsem se, byl vnímavější, než jsem si myslela.

"Vzpomínáš si, že jsem s Dantem mluvila o tvém přepínání?" zeptala jsem se a on souhlasně přikývl. "Dal mi celkem rozumné vysvětlení, proč to děláš," zamumlala jsem. "A to?" pozdvihl obočí. "Pocit méněcennosti, pocit, že už tě nepotřebuji," vysvětlila jsem opatrně. Těžce si povzdechl.

"Vždyť je to pravda," pronesl šeptem. Zdvihla jsem se na loktech, přičemž jsem mu jeden z nich zaryla do žeber. Bolestně hekl, ale já nepovolila. "To snad nemyslíš vážně!" vyjekla jsem. "To snad nemyslíš vážně!" opakovala jsem znovu, přitom ho tloukla pěstí do prsou.

"Miláčku, uklidni se," chytal mi Tren ruce a snažil se mě od sebe odtáhnout. "Nevím, proč se rozčiluješ," dodal. "Tak ty nevíš?" zeptala jsem se nevěřícně. Otočil hlavu stranou. "Dívej se na mě," vztekala jsem se a prsty mu natočila tvář k sobě.

Pevně se mi díval do očí. "Nic takového není pravda," pronesla jsem zoufale. "Ale je," stál si na svém. "Ano, jsem silnější než ty a chápu, že tě to asi štve, protože jsem si dloubla do tvojí ješitnosti, ale není pravda, že už tě nepotřebuji," domlouvala jsem mu.

"A proč bys mě potřebovala? Nestačím ti a když se o to snažím, dopadá to takhle. Dokážeš se lépe ochránit sama, než když bych to měl dělat já," pronesl ledově tichým hlasem. Vrazila jsem mu pořádnou facku. Překvapeně se chytil za tvář, na které se mu rýsoval obtisk všech mých pěti prstů. "Za co?" zeptal se tiše.

"Za to. Nechápu, jak se na to můžeš dívat takhle dětinsky. Mě je jedno, že mě "nedokážeš" ochránit, jak si ty myslíš. Já tě potřebuji mít u sebe. Kdo měl se mnou tolik trpělivosti, aby mě naučil mou moc používat? Ty! Kdo se neustále snaží, aby mě nic netrápilo, abych se měla pořád jako v bavlnce? Ty! A kdo se mě pořád zastává, kdo mě chrání, kdo se o mě stará, když mi něco je, ke komu si vždycky můžu přijít pro radu, koho jiného můžu i o půlnoci vzbudit a on mi ochotně pomůže? Kdo mi dá po náročném dni pohlazení a pocit bezpečí? Ty a nikdo jiný!" pronesla jsem skoro plačky.

Překvapeně na mě hleděl, byl z toho tak vykolejený, že se zapomněl i držet za tvář. "Nevěděl jsem, že se na to díváš takhle," hlesl. "Samozřejmě. Pochop konečně, že mi na tobě hodně záleží," sklopila jsem pohled. "Omlouvám se," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. "Máš za co," kývla jsem. "Já vím. Nenapadlo mě, že se chovám jako dítě a trápím tě tím," říkal s tváří zabořenou do mých vlasů.

"Slíbíš mi, že už to nikdy nebudeš dělat? Už nikdy se nebudeš tímhle způsobem přepínat? Ničíš se tím," naléhala jsem na něj. "Slibuji," kývl. Vděčně jsem ho políbila, polibek mi ochotně opětoval.

*****

"Nemel sebou, ať ti to můžu pořádně utáhnout," napomínala jsem ho, jak malého kluka a konečně mu obvazem pevně stáhla koleno. Dnes se bude konat poslední fotbalový zápas tohoto roku, počasí se totiž začíná pomalu zhoršovat a není tedy moc vhodné pro pobíhání venku.

Tren po našem malém vyříkání poctivě odpočíval a jeho zdravotní stav se vrátil opět do normálu. Jen to koleno ho stále zlobilo, ale zatím jsem nevěděla proč. Rozhodli jsme se počkat, protože mohlo být víc namožené než ostatní klouby, a proto jeho uzdravování trvá déle.

"Vážně chceš jít taky?" ptal se mě už asi po sté. "Ano, chci. Proč mi to pořád vymlouváš?" nechápala jsem. "Nevymlouvám ti to, jen tě upozorňuji, že tam budeš jediná," odpověděl s úsměvem, vzal mě za ruku a vedl směrem k místnímu hřišti.

Opravdu, byla jsem jediná fanynka ženského pohlaví. Nejdřív mi to bylo trochu nepříjemné, ale pak se objevilo pár výhod. Třeba jsem se nemusela mačkat na dřevěných lavičkách s ostatními, ale bylo mi dovoleno jít se posadit na lavičky hráčů. Takže jsem měla v době zápasu celou lavici pro sebe a když zrovna nehráli, mohla jsem si s nimi povídat a vlévat jim nový elán do žil, jak říkal Teruo.

Nevyhráli, ale dopadli velmi slušně. "Jste šikulové," usmívala jsem se, plácala je po ramenou a Trenovi dala jednu pořádnou pusu. "A co my? Taky jsme dobře hráli," zkoušeli to ostatní z jeho družstva. Provokativně se mi zablýsklo v očích a každému z nich lípla jednu rychlou na tvář. "Asi si tě necháme jako družstevní trenérku, budeš dobrá motivace," smál se Teruo a objímal mě kolem ramen, protože prokoukl můj záměr Trena provokovat.

Ten se mračil a při první příležitosti si mě přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "My ti ji nevezmeme," smáli se ostatní, ale už si radši nic nedovolili. Podívala jsem na hodiny, teprve dvě hodiny odpoledne.

"Páni, těším se domů na pořádnou sprchu a pohodlnou postel," povzdechl si Tren. Zamyšleně se kousl do rtu. "Lásko, přeci nechceš jít hned domů. Venku je tak krásně, pojďme se projít," zaprosila jsem. Netvářil se moc nadšeně. "Dobře, kvůli tobě přežiji tyhle veřejné sprchy a půjdeme," souhlasil nakonec a šel se vysprchovat s ostatními.

"Uvidíme se později, An," mrkl na mě Teruo a běžel domů. Počkala jsem na Trena až vyjde a pomalu jsme vyšli směrem z města. "Pojďme k tomu jezírku za lesem," navrhla jsem. Přikývl a vyšli jsme. Procházeli jsme se dlouho, blbli jsme a málem bych zapomněla, že máme být ve čtyři doma, kdyby mě taktně neupozornil, že ho to koleno docela bolí.

"Promiň, já zapomněla," omlouvala jsem se rychle a táhla ho domů. Přede dveřmi jsem se zastavila. "Hlavně nedostaň infarkt," varovala jsem ho. Mojí poznámku nepochopil jen do chvíli, než otevřel dveře a vešel dovnitř.

"Překvapení!" ozvalo se sborově. Tren vyjeveně zíral na celou svoji rodinu a jeho přátele, kteří stáli u stolu v obývacím pokoji, který se prohýbal pod nánosy jídla a pití, Juana držela v rukou dort a ostatní měli zabalené dárky.

"Tohle kdybych věděl, tak nepřijdu," zavrtěl nevěřícně hlavou. "Proto jsme ti to neřekli," usmál se Raziel. "Díky, že jsi ho opravdu zdržela, trochu mě vyděsilo, když se tu Teruo ukázal už ve tři," mrkla na mě Juana. "Zrádkyně," zamumlal Tren mým směrem, ale nechal se zatáhnout mezi ostatní, se kterými jsme jeho narozeniny pořádně oslavili.

Nakonec jsme zůstali jen Raziel, Juana, on a já. "Všechno nejlepší k narozeninám, synku," usmála se Juana a pozvedla sklenku vína. Všichni jsme si připili. "My teď půjdeme, jsme pozvaní ještě vedle," omluvil se Raziel a s Juanou opustili dům.

"A jsme tu jen my dva," zašeptala jsem a sedla si mu do klína. "Hm, neodpustím ti, že jsi mě takhle zradila," zašklebil se. "Ale no tak, lásko. Tvých 525 se přeci musí pořádně oslavit, jsou to kulatiny," zavrněla jsem mu do ucha.

"Dostal jsem dárky úplně od všech, teď už zbýváš jen ty," pousmál se. "Jistě," přikývla jsem a podala mu malinký balíček. Rozbalil ho a nevěřícně zíral na jeho obsah. "Diář a papírky?" pozdvihl obočí. Obdařila jsem ho jedním zářivým úsměvem. "Diář máš, abys nezapomínal, v tomhle věku už je to docela běžné. A na ty papírky můžeš něco napsat a pak to kamkoliv přilepit, abys nezapomněl, co se k čemu používá," objasnila jsem mu to a o něj se pravděpodobně pokoušely mrákoty. "Já tě přetrhnu jak hada," slíbil mi, napsal něco na papírek a připlácl mi ho na čelo. Pobaveně jsem ho sundala a přečetla. Stálo na něm: Soukromý majetek, používat v ložnici.

"Ty jeden," smála jsem se. "Ale děkuji," pousmál se. "Přeci si nemyslíš, že je to jediný dárek, který pro tebe mám," zeptala jsem se nevěřícně. "A není?" pousmál se. "Samozřejmě, že ne," zašeptala jsem nazpátek a vyběhla jsem do ložnice. Byl hned za mnou. Podala jsem mu větší balíček. "Tohle je menší dárek a ten větší jsem já," oznámila jsem s úsměvem.

"A jsi pořádně zabalená?" zeptal se a odložil balíček stranou, může si ho rozbalit kdykoliv jindy. Bez odpovědi jsem si nechala sklouznout ramínka šatů z ramen. Šaty mi sjely na zem a Tren mě okamžitě začal hltat pohledem. Měla jsem černo-červené krajkované spodní prádlo, k tomu černé podvazky a kolem pasu tlustou saténovou červenou mašli.

"Jsi ten nejkrásnější balíček, jaký jsem kdy rozbaloval," ujistil mě a jen velmi pomalu rozvazoval mašli. "Všechno nejlepší, miláčku," zašeptala jsem, jeho rty na mém krku a jeho prsty pod mým spodním prádlem…

------------------