Blýská se na lepší časy?

Tak přináším pokračování. Nenechte se ukolébat názvem, nic hezkého vás zatím ještě nečeká, spíš si budete prstem ťukat o čelo, protože se mi povedlo dokázat, že i Tren má své slabé chvilky. Přeji příjemné počtení a budu ráda za každý komentář:

.

.

(Raziel)

Nebylo to ani 10 minut po tom, co odešla Anori a ve dveřích se objevil Tren. Vypadal snad ještě hůř, než když jsem ho viděl ráno. Bylo mi jasné, že se spolu museli potkat, nebo se alespoň vidět.

"Byla tu Anori," zavolala za ním Juana. Všiml jsem si, jak pevně sevřel zábradlí od schodů. "Já vím," pronesl jen tak na půl úst a odešel nahoru. Jua chtěla jít za ním, ale zastavil jsem ji. Teď by mu stejně žádné kázaní nepomohlo.

Věděl jsem naprosto přesně, jak se musí Anori cítit. A byl jsem si jistý, že Jua zase chápe, jak se cítí Tren. Taky jsem ji musel opustit pro její bezpečí, ale neřekl jsem jí nic hrozného. Prostě jsem se sbalil a odešel, nechal za sebou jen krátký vzkaz, ze kterého se stejně nic nedozvěděla.

Anori mu řekla spoustu krutých slov, ale vzhledem k tomu, že na synovi vidím, jak se trápí, že nemůže být s ní, ani tohle by ho neodradilo od toho, aby ji vzal zpátky. Jenže, on nevidí důvod, proč by ho chtěla zpět a ona věří tomu, že mu až příliš ublížila. Jak z téhle kaše ven?

Na večer se ve dveřích objevil Dante. "Je doma?" bylo první, co chtěl vědět. Přikývl jsem a prstem ukázal nahoru do patra. Dante mávnutím ruky zabezpečil celou místnost, aby nás nikdo jiný nemohl slyšet.

"Jdu od Anori. Oni dva se dneska potkali?" zeptal se. "Nevím jestli potkali, ale viděli určitě," pokývala hlavou Juana. "Vypadala snad ještě hůř, než předtím a dokonce chce odejít zpět na Zem a dělat, že tu nikdy nebyla," prozradil nám. "Já to naše dítě přerazím," procedila skrz zuby Juana. Dante nechápavě pozdvihl obočí. "Tady byla taky, ale on ji pravděpodobně slyšel už venku a tak se otočil a zase odešel. A ona to ví," vysvětlila mu.

"Musíme s nimi něco udělat. Takhle to nejde. Tímhle stylem přijdeme o skvělého bojovníka a i naši vyvolenou," uvažoval Dante. "Ale jak to udělat? Oba jsou pevně přesvědčeni, že ho k sobě ten druhý už nepustí," rozhodila rukama Juana. Oba jsme chtěli, aby se k sobě vrátily. "Kdybych věděl, co se mezi nimi stalo," zauvažoval Dante.

Juana ho urychleně seznámila s fakty, které jsme dnes odpoledne dostali z Anori. Dante se jen plácl do čela. "Já se z těch dvou zblázním. Kvůli takové malichernosti?" zanadával. "V tom případě mám plán," zamnul si ruce. S Juou jsme si oddechli, blýskalo se na lepší časy.

*****

(Anori)

Až do konce dne jsem se utápěla v pocitu sebelítosti. Ne, vlastně jsem se nenáviděla. Nechápala jsem, jak jsem mu mohla tak moc ublížit. Ten jeho zanedbaný vzhled a prázdný výraz mě strašily kamkoliv jsem šla.

Neměla jsem chuť dokonce ani dýchat, ale to jsem bohužel musela. Jaká škoda. Mia ze mě byla naprosto zoufalá. Slyšela jsem jí, jak si stěžovala Martinovi, že už jsem vypadala dobře a teď jsem opět na začátku. Hrála jsem to dobře, když si myslela, že mi bylo lépe. Naopak, čím déle jsem byla bez něj, tím větší díru mi stesk vypaloval do hrudi.

Druhý den ráno se mi ani nechtělo vstát, proč taky? K čemu bude, když o sebe budu pečovat a budu se starat, abych ráno vstala. K čemu to bude dobré?

"An, máš tu návštěvu," nakoukla ke mně do pokoje Mia. S povzdechem jsem se tedy oblékla a sešla dolů. Seděl tam Raziel a mile se na mě usmíval. Už kvůli tomu úsměvu bych odtamtud nejraději utekla. Proč se ke mně choval tak hezky, když jsem si to vůbec nezasloužila?

"Dobré ráno," pozdravil s úsměvem. "Dobré," kývla jsem a posadila se vedle něho. Chvíli mlčel, nejspíš čekal, že začnu já. Když jsem nezačala, odkašlal si. "Víte, teď, když jste nám všechno řekla, vidíme velkou šanci, že byste se k sobě mohli vrátit," začal.

V tu chvíli jako by mě udeřil tvrdou pěstí. Proč se ve mně snaží rozdmýchat ten dávno ušlapaný plamínek naděje? Nikdy mě nevezme zpátky, já to cítím. Pravděpodobně si všiml, jak jsem se zatvářila. "On se kvůli tomu trápí stejně tak jako vy. Copak vy už ho nemilujete?" zeptal se.

Proč mě nutí na tohle odpovídat? "Samozřejmě, že ano," dostala jsem ze sebe nakonec. Ale bylo to těžké. "Tak vidíte, kde je problém?" zeptal se znovu. Jemu snad úplně přeskočilo. "Copak vy si neuvědomujete, jak moc jsem mu ublížila? Myslíte si, že by někdy vzal zpátky tak bezcitnou a zákeřnou mrchu jako jsem já?" rozkřikla jsem se vztekle. Tenhle rozhovor mě akorát bolel a nevedl k ničemu.

"Mě také vzala Juana zpátky a to jsem ji opustil, když jsme spolu měli už tři děti," informoval mě. Mlčela jsem, co mu mám na tohle říct? Přijde mi, že opravdu cestou spadl a uhodil se do hlavy.

"Máme takový jednoduchý plán a určitě bude fungovat," blýskl po mě dalším úsměvem. "Ale mě to nezajímá! Jestli mě chcete dál zraňovat prosím, ale já to nehodlám dále poslouchat," zvedla jsem se a odkráčela k sobě do pokoje. Tam jsem sebou švihla na postel a znovu se rozbrečela. Proč mi takhle ubližuje? Copak nestačí, že se nenávidím já sama? To mi to všechno musí takhle připomínat?

Slyšela jsem ho, že se ještě bavil s Miou, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná jsem měla…

*****

Několik dní byl klid. Všichni mě nechávali být, ven jsem pro jistotu nechodila, nechtěla jsem ho znovu potkat. Vlastně chtěla, strašně moc jsem toužila po tom, být v jeho blízkosti. Ale věděla jsem, že bych mu tím akorát ublížila, takže jsem se držela doma.

Doufala jsem, že Raziel pustil svůj plán z hlavy, protože neexistuje možnost, jak Trena přesvědčit, že nic, absolutně nic, z toho, co jsem řekla, nebyla pravda. Byla jsem opravdu mistr ve vytýkání citlivých věcí. A můj důvod k rozchodu, stejný jako Monin, mu musel zasadit tu poslední ránu. Monu už k sobě taky zpátky nevzal, i když se snažila.

"Pro tebe," podávala mi Mia další obálku. Rozmrzele jsem ji otevřela, myslela jsem totiž, že jsou to zase peníze od Trena, i když jsem je potom posílala zpátky, vždycky je poslal napřed mě.

Pak mi došlo, že peníze tenhle týden už poslal. Podívala jsem se na písmo a s určitou jistotou poznala Danteho rukopis. Zval nás na poradu a poté i ples, u příležitosti Hayatových narozenin, porada se měla nést v duchu: "Co dál?".

Mrskla jsem s dopisem o zem. Tak přeci jenom? Bylo naprosto jasné, kdo mě musí doprovázet. On, kdo jiný. Je to stále ještě můj meertalen. A snoubenec - musela jsem dodat, když jsem prstem zavadila o prstýnek. Nemám šaty, peníze taky ne a Miu otravovat nebudu. Je mi líto Haye, že mu nebudu moct popřát, ale já prostě nikam nejdu.

Den před plesem a poradou se hned ráno ve dveřích objevil Raziel. "Ještě nejste připravená? Jak to pak chcete stihnout?" ptal se, když mě viděl v domácím. "Nikam nejedu, nemám šaty," odpověděla jsem stroze. Hodil po mě nějakou látkou, šaty jak jsem později zjistila. Byli opravdu krásné, obyčejné žluté šaty na tělo bez rukávů, přes které byla ovšem černě zdobená síťovina, z té byli dlouhé rukávy a kryla mi dekolt. Kdyby se odmyslela ta žlutá barva, byla bych jako vdova. A tak jsem se i cítila, možná ještě hůř, protože Tren byl stále naživu.

"Oblečte se a vyrážíme," poslal mě. S nechutí jsem se tedy oblékla, Mia mě v rychlosti učesala a nalíčila, půjčila mi svoje černé společenské botky a já mohla vyrazit. Hurá! - pomyslela jsem si ironicky.

Raziel jel se mnou. Chtěla jsem odbočit do Chamonu, ale on mě zadržel a směr upravil do jeho vesnice. Zašklebila jsem se. "Vsadím se, že původně nechtěl jít stejně jako vy a je opravdu fau-paux , aby žena šla do společnosti bez doprovodu,". "Hm," zahučela jsem, zděšená z představy, co bude následovat.

Snažila jsem se náš příjezd co nejdéle protáhnout, ale nakonec jsme opravdu sesedali před jeho domem. Raziel hlasitě zaklepal, já stála kousek dál. Nebyla jsem vůbec nadšená z představy, že se mu sem takhle vnutím.

Tren otevřel až po pořádné době. Chvíli na nás na oba nevěřícně zíral. "Co chcete?" zeptal se zmateně. "Copak ty jsi nečetl dopis? Zítra je ples a porada, na kterou jste oba zváni," informoval ho Raziel. Tren stočil pohled ke schránce, ve které se rýsovala spousta nepřečtených dopisů. "Pravděpodobně nečetl," odtušil, ale pustil nás dál. Chvíli jsem otálela, než jsem vešla do tolik známé budovy.

Měl tu opravdu strašný binec. Jeho špinavé svršky se válely všude, kam až jsem dohlédla, v kuchyni se hromadila kupa špinavého nádobí a vůbec všechno vypadalo stejně dezolátně, jako on.

Nabídl nám sezení, ale popravdě, nebylo se kam posadit. Raziel si nakonec sám odhodil z křesla jeho oblečení a posadil se, mě na pohovku rozložil jednu z těch čistších košil, abych se neumazala o čalounění, které bylo potřísněné radši ani nechci vědět čím.

"Dáte si něco?" zeptal se. Raziel mrkl na neumyté nádobí v kuchyni a zavrtěl hlavou. "Radši ne," odtušil. "Dám si čaj a uvařím ho," zvedla jsem se a zapadla do kuchyně. Bylo pro mě strašně těžké být v jeho blízkosti.

Tren šel mezitím shánět čistý oblek. "Nemám žádnou čistou košili," slyšela jsem ho říkat z obýváku. "Kdybys o sebe aspoň trochu dbal, tak by se nějaká našla. Měl by ses stydět," peskoval ho Raziel. "Je to můj dům," zavrčel podrážděně Tren. "Počítal jsem s tím, tady máš," odpověděl. Akorát jsem se vracela s čaji, takže jsem si stihla všimnout žluté košile, která ladila k mým šatům.

Tren s povzdechem odešel nahoru, aby se převlékl. My seděli v tichosti, každý nad svým čajem. Já se snažila uklidnit svoje rychle tepající srdce. Vždycky takhle reagovalo v jeho blízkosti. Bolelo mě, tady být, v jednom domě s ním, téměř v jedné místnosti, všechno vonělo jako on. Bylo to neuvěřitelně náročné.

Vrátil se zrovna, když jsem odnášela svůj hrnek. Neodolala jsem, abych se ho nedotkla, ale samozřejmě tak, aby nevěděl, co za tím je. Pohladila jsem ho tváři. "Měl by ses oholit," podotkla jsem k tomu. Při mém dotyku sebou cukl a mě píchlo u srdce. Vymluvte mu už někdo tu mylnou myšlenku, že se k sobě vrátíme! Je mu nepříjemné tu se mnou být, vidím na něm, jak je napnutý.

"Máš pravdu," hlesl a odešel do koupelny, aby za chvíli vyšel s úžasné hladkou pletí, jako obvykle. Hned vypadal mnohem lépe, ne tolik ztrhaně. Strniště mu přidávalo několik let navíc.

Raziel s ním ještě něco probíral. Nezajímalo mě to, navíc jsem nevydržela vedle něho jen tak sedět, takže jsem odešla do kuchyně a pustila se do nádobí. Alespoň něco pro něj mohu udělat, když už jsem se mu sem tak vetřela, samozřejmě ne mým přičiněním.

"Děkuji," hlesl, když jsem skončila. Byl akorát čas vyrazit, venku už se začínalo smrákat. Nechápala jsem, proč chce Raziel vyrazit ještě dnes večer, kdybychom vyjeli zítra ráno, stihli bychom to.

Odpověď se mi naskytla hned, jak jsme obešli koně a stoupli si u cesty, kde se chvíli na to objevil dostavník. "Doufám, že nemusím připomínat, že je mi jedno, co jste si vy dva udělali, ale kvůli přítomnosti některých členů Bratrstva se musíte tvářit, že jste stále spolu a nic se mezi vámi nestalo," varoval nás Raziel. Tren chtěl něco namítnout, ale on ho umlčel. "Nechtěj vědět, jaké by z toho byly problémy," doporučil mu a nastoupil.

Byla tam už jedna žena, vedle které se posadil Raziel, jak jinak, takže my dva museli sedět na jedné sedačce. Samozřejmě každý na jednom jejím konci. Cestou jsme přibrali ještě pár lidí a cesta začala být ještě více nepříjemná, než předtím. Kodrcali jsme se strašlivě pomalým tempem, navíc v přeplněném dostavníku začalo být brzy dusno, museli jsme se mačkat jeden na druhého, což nám také nebylo příjemné. Navíc, z jedné mojí strany seděl takový postarší pán a já se na něj nechtěla moc lepit, takže jsem se musela lepit na Trena, který se naopak odtahoval ode mě. Vedle něj seděla mladá slečna, která na něj svůdně mrkala a já žárlila, až to nebylo hezké. Tren si jí naštěstí nevšímal, jinak bych jí to vytmavila, i když na to nemám žádné právo.

Pozdě v noci už jsem víčka jen stěží udržela otevřená. V polospánku jsem hlavou narazila na jeho rameno a tím se na chvíli probudila. "Promiň," špitla jsem. "V pořádku, vyspi se," podal mi svojí šálu, kterou jsem využila jako polštář, aby mě jeho rameno netlačilo do tváře.

Ráno mě probudilo jemné zatřesení ramenem. Zamžourala jsem. Dostavník stál a já ležela natažená přes sedadlo. Skláněl se nade mnou Tren. "Co? Kde?" ptala jsem se zmateně a podávala mu zpět jeho šálu. Tak krásně se mi spalo, když mě uspávala jeho vůně.

"Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl a sedl si vedle mě. Postupně nastoupili i ostatní a my mohli opět vyrazit na cestu. Seděli jsme těsně vedle sebe a popravdě, bolelo mě to, ale užívala jsem si to. Vlastně bych se na něj nemusela lepit tak těsně, ale…já chtěla, byla to jedinečná příležitost. Milovala jsem ho tak strašně moc, že jsem vedle něj nedokázala jen nečině sedět. Potřebovala jsem i ten fyzický pocit, že je tu se mnou. A v tuhle chvíli mě nemohl odstrčit, protože nebylo kam.

Když jsme dojeli na místo, lidé nadšeně vyskákali ven, protože ta jízda byl opravdu horor! Já vystoupila jako poslední a překvapila mě Trenova ruka, kterou mi podával, aby mi pomohl vystoupit. Hned, jak jsem stála oběma nohama na zemi, mě zase pustil. Jistě, jeho vychování mu prostě nedalo, aby ke mně nebyl galantní, přestože se mu muselo příčit se mě nějak dotýkat. Cítila jsem, jak je ve všech pohybech strašně opatrný a ostražitý.

*****

(Tren)

Když jsem nastoupil do dostavníku a táta mě svým výběrem místa donutil sedět vedle Anori, došlo mi, že tohle nebude jen tak. Pravděpodobně se nás snaží dát zase dohromady, ale tohle nezáleží na mě. Já ji stále miluji a nikdy nepřestanu. Já se s ní ale nerozešel. Je to její rozhodnutí a já jej respektuji, i když to bolí. Nikdy ji do ničeho nebudu nutit, pokud si vybrala život beze mě, budu se její volbou řídit. I když to, že sedí vedle mě, mi to do značné míry stěžuje.

Jak rád bych se jí dotýkal, hladil ji po vlasech, líbal na rty… Zatnul jsem ruce v pěst. Jestli na tohle budu myslet ještě chvilku, tak se mi jednak srdce rozskočí bolestí a jednak se neudržím a vrhnu se na ni. Tohle už není jen chtíč, to je bolestná potřeba toho druhého. Nevím, jak dlouho vydržím vedle ní jen nečině sedět.

Cestou jsme nabrali ještě dalších pár lidí a začali jsme se tedy docela mačkat. Anori seděla vedle takového postaršího pána a očividně tím nebyla moc nadšená, raději si přisedla blíž ke mně. Já měl ze své druhé strany takovou mladou žábu, která si myslela, bůhví jak není hezká a mrkala na mě jako o život. Rozhodně jsem se mnohem radši tiskl k Anori, i když tak, aby neřekla, že ji utiskuji.

Bylo po půlnoci, když jsem si všiml, že má Anori problém udržet víčka otevřená. Hlava jí nejednou klesla na moje rameno, ale vždy se tím dotykem probudila. "Promiň," špitla jednou. "V pořádku, vyspi se," podal jsem jí svojí šálu, aby ji mohla použít jako polštář. Netrvalo dlouho a spala, tvář zabořenou do mého ramene. Mohu říct, že jsem si to vážně užil.

K ránu jsme udělali krátkou pauzu, abychom se mohli protáhnout. Nechal jsem Anori ležet přes sedačku a vyšel za ostatními. Táta po mě házel významné pohledy, ale já je ignoroval. Jak jsem říkal, tahle volba není na mě.

Když se blížil čas odjezdu, probudil jsem ji jemným zatřesením ramenem. Rozespale na mě zamžourala, měl jsem opravdu co dělat, abych se udržel a nepolíbil ji. "Co? Kde?" ptala se zmateně a rozhlížela se kolem. Vrátila mi mojí šálu. "Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Postupně nasedli i ostatní a mi opět vyjeli na cestu. Trvalo snad celou věčnost, než jsme konečně dorazili do města. Jediné plus byla její tělesná blízkost, kdy svoje křehké tělo tiskla k tomu mému, aby se vyhnula kontaktu s ostatními.

V Chamonu všichni urychleně vyskákali ven, aby byli co nejdříve na čerstvém vzduchu. Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vystoupit, všiml jsem si totiž, že měla podpatky. Ve skutečnosti jsem se jí chtěl prostě dotknout, ale schoval jsem to za společenské gesto. Byl jsem z toho trochu nervózní, nechtěl jsem, aby věděla, jak moc mi chybí. Nechtěl jsem v ní vyvolávat pocit viny či cokoliv jiného, ne. Nemohu jí to ani slůvkem vyčíst, protože všechno, co řekla byla pravda.

Rozhlédl jsem se po Chamonu, dnes bylo město celé uspěchané, pravděpodobně kvůli Hayově oslavě narozenin. "Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," prohodil jsem tiše a položil jí ruku na kříž, jen lehce, spíš aby to vypadalo pro ostatní, než že bych ji opravdu držel. Přikývla a nechala se vést. Tvářila se rozmrzele, pravděpodobně jí vadilo, že musím být tak blízko, svůj stisk jsem tedy povolil na minimum. Nechci udělat nic proti její vůli, nebo se možná jen bojím odmítnutí.

-----------------------------------

Nevím,jestli máte tolik představivosti, ale tohle je můj vlastní výtvor, kdy jsem se pokusila zachytit, jak vypadaj Anoriny šaty, které má na soě...vážně je chci taky!!!! ;)