Duše roztržená ve dví

Co víc k tomu dodat, při psaní jsem se málem složila. Nebudu vám přát, abyste si to užili, ale nechte mi komentáře (a hrozby smrtí se jako komentář nepočátají!):

Vrátila jsem se zpět do domu. Tren si naštěstí nevšiml toho, že bych byla pryč. Přišla jsem k němu a políbila ho za ucho. "Buď na sebe opatrný," zašeptala jsem. "Neboj," pousmál se. Jenže já se bála. On si vůbec neuvědomoval v jaké byl situaci. A ani nemohl, protože jsem to před ním pečlivě tajila.

Těžce jsem si povzdechla. Nechtěla ho opustit, jak na mě naléhal Ragar, ale…na prsou mě tížil strašný pocit, že zrovna já jsem mu způsobila většinu problémů. Už kolikrát mu ublížili kvůli mně a bezpočetkrát jsem mu ublížila já sama. Nedokázala jsem to ani spočítat, bylo toho příliš.

"Lásko, co se děje?" zeptal se a zvedl k sobě můj obličej. Zavrtěla jsem hlavou. "Poznám na tobě, že něco není v pořádku, mluv," přikázal, ovšem tak něžným tónem, že se to jako rozkaz brát nedá. Opět jsem zavrtěla hlavou a políbila ho na tvář. Neřeknu mu to!

*****

"Anori, vnímej mě aspoň trochu," lusknul mi Frank prsty před obličejem. "Promiň, cože?"zamrkala jsem polekaně. "Včera u mě byl nějaký fialovovlasý muž," řekl zamyšleně. Srdce se mi rozběhlo dvakrát tak rychle.

"Co ti chtěl?" otázala jsem se, hrdlo stažené úzkostí. "Chtěl, abych ti připomněl jeho slova, ale neřekl, co ti mám přesně říct. Ty ho znáš?" pokrčil rameny. "Bohužel," odtušila jsem. On prostě nedá pokoj. Co mám k sakru dělat?

"Dneska to asi skončíme, ne? Stejně jsi duchem úplně mimo," pousmál se na mě a zavolal číšníka, abychom mohli zaplatit. "Promiň, ale mám poslední dobou nějaké starosti," omluvila jsem se. "S tím tvým?" ptal se hned. Zavrtěla jsem hlavou, jemu to taky nebudu vyprávět.

Šli jsme po prašné cestě ke mně domů. Už z dálky jsem si všimla, jak se kolem podivně hemží sousedé. "Něco se stalo," zašeptala jsem a rozeběhla se k domu. Vrazila jsem dovnitř a nevěřícně zírala na zraněného Trena, u kterého se skláněla jedna žena a čistila mu ošklivou ránu na boku.

"Co se stalo?" zeptala jsem se zděšeně. Tren ke mně zvedl pohled, ale mlčel. "Najednou se tu objevil ten ještěr a zaútočil. Ale nešel po jeho duši, snažil se ho jen zranit," řekl mi muž, který stál nejblíž. Střelila jsem pohledem po Frankovi, vždyť je přeci všechny pochytal? Zdál se být stejně zmatený, jako já.

Všichni odešli a nechali mě tam s ním samotnou. Hned jsem k němu přiklekla a začala mu léčit zranění. Díval se do země a mlčel. "Není ti nic jiného? Jenom tohle?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou. "Půjdu trochu na vzduch, dobře?" řekla jsem a pevně utáhla obvazy. "Buď opatrná," zašeptal za mnou.

Šla jsem rychlým krokem k Frankovu domu. Musela jsem si to s ním vyřídit, měl je přeci pochytat, proč to neudělal pořádně. A jak je možné, že ta ještěrka jen útočila a snažila se ublížit? Nedávalo mi to smysl.

Vešla jsem bez zaklepání. Frank seděl u sedačky, kolena si tiskl pod bradu a na tvářích měl zaschlé stopy slz. "Franku?" zeptala jsem se tiše, ale i tak sebou polekaně trhl. "Byl tu," hlesl. Věděla jsem, koho myslel. "An, on mě zabije, když s ním zůstaneš, prosím," zalkl se. "Víš ty vůbec, co po mě chceš?" zeptala jsem se nevěřícně. "Prosím, jestli pro tebe náš vztah něco znamená, nenecháš mě umřít, že ne?" ptal se a po tvářích se mu koulely další slzy.

Vypotácela jsem se z jeho bytu a snažila se uklidnit. Všechno se bortilo. Můj přítel se mě snažil přesvědčit k tomu, abych opustila někoho, koho miluji celým srdcem. Nemožné, ale…sama jsem začala být přesvědčená, že to tak možná bude lepší. Nic se mu už nestane, ochráním ho tím.

Opět ho napadli kvůli mně, jinak by se to nikdy nestalo. Přidělávám mu jen potíže, když budu co nejdál od něj, bude v bezpečí. Téměř jako ve snách jsem došla domů. Seděl na křesle a četl si. Prošla jsem kolem něj, vzala si cestovní tašku a vyšla schody do ložnice. Začala jsem do ní skládat věci a vnitřně se utvrzovat v tom, že moje rozhodnutí je správné. Je to pro jeho dobro. Slyšela jsem ho, jak vyšel za mnou. "Odcházím," řekla jsem tiše, protože jsem věděla, že by se mi jinak klepal hlas. "Kam?" jemně se pousmál. Nepochopil mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Od tebe," upřesnila jsem to a zapnula zip od tašky.

V místnosti zavládlo na vteřinu hrobové tíživé ticho. "Proč?" proťal ho jeho tichý ale naléhavý hlas. Co mu říct? Co mu mám sakra říct? Až takhle daleko jsem se ve svých úvahách nedostala.

Moje mlčení si vyložil po svém. "Jestli jsem udělal něco špatně, změním to," naléhal a snažil se mě vzít za ruku. Ucouvla jsem. Jestli se s ním chci rozejít tak, aby mě opravdu pochopil, musím ho ranit. A to hodně.

Pomalu jsem se otočila čelem k němu. "Uvědomila jsem si, že tohle není ono, že to není to, co chci," odpověděla jsem doufajíc, že to bude stačit. "A co bys chtěla? Dám ti všechno, čeho budu schopen," vypálil okamžitě. Nechtěl se mě vzdát. A mě to jen utvrdilo v rozhodnutí odejít. Je příliš snadným cílem, když je se mnou. Miluje mě a to je chyba.

"Vždyť se podívej. Je mi třiatřicet, tobě něco přes půl tisíciletí," ušklíbla jsem se a začala hrát na jeho citlivé struny. Trochu zbledl. To poranění ho dost vysílilo a já bych ho neměla moc nervově napínat, protože by se mohlo stát, že by to neustál. Jenže toho jsem se právě snažila využít, v tuhle chvíli byl nejzranitelnější.

"Je to dost velký věkový rozdíl. Jsem ještě hodně mladá, ty už víš co chceš, já se teprve hledám a chci si užívat. Vždyť se podívej na naše společné chvíle, mlčíš nebo pracuješ. Nic jiného. Tohle mi vadí, jenže ty se nezměníš. Kolikrát jsem ti to říkala a stejně nic. Stejně pořád mlčíš," vyčítala jsem mu.

Z obličeje mu pomalu vyprchávala barva, protože moje slova ho musela zraňovat hluboko v duši. Špatně se mi dýchalo, ruce se mi rozčílením třásly, ale já to musela udělat. Už jsem začala. Už nebylo cesty zpět.

"Neustále mi něco zakazuješ, stále mě nepřiměřeně trestáš," pokračovala jsem. "To není pravda," hlesl roztřeseně. "Že není? Tak zkus trochu zapátrat v paměti. A dál ta tvoje žárlivost. Nemůžu si s nikým zajít ani na kafe, abych nemusela mít strach z tvojí reakce. Je to otravné," pokračovala jsem ve své hře na city. Obracela jsem proti němu jeho slabosti, které jsem byla ochotná tolerovat. Ne však teď, potřebovala jsem cokoliv, čím bych mu mohla ublížit. Potřebovala jsem, aby mě pustil.

"Změním to, všechno," říkal hlasem, který neměl daleko do prosby. "Pochop to, je konec," stála jsem si neoblomně za svým. Nepřijal to.

Měla jsem v rukávu ještě jedno eso. Nechtěla jsem ho použít, ale on mi nedával jinou možnost. Nutil mě to udělat. Uvnitř jsem se vážně nenáviděla, přesto jsem se nadechla k poslednímu argumentu.

"Nechtěla jsem to říkat, protože by to bylo asi trochu kruté, ale nedáváš mi na výběr. Prostě mi to s tebou nestačí. Dáváš mi příliš málo tělesné lásky, a mě to chybí. Jenže to je něco, co máš v sobě a nezměníš to, i kdybys chtěl," vmetla jsem mu do tváře největší lež svého života.

Ruku, kterou ke mně celou dobu natahoval, stáhl a křečovitě s ní sevřel místo u svého srdce a zřejmě i duše, kterou jsem právě roztrhla vejpůl. Nebyl sám, kdo to tak cítil. I mě má vlastní slova ranila, hluboko. Cítila jsem, jak se mi uvnitř cosi trhá a působí mi téměř fyzickou bolest. Zpřetrhala jsem citová lana, která pojila naše duše, spáchala jsem vraždu i sebevraždu zároveň. Uvědomovala jsem si to, ale bylo pozdě s tím něco udělat.

Tren nebyl schopný udělat nic, aby mi v tom zabránil. Moje slova ho ranila na duši i na srdci. Poslední, co jsem viděla než jsem opustila jeho dům bylo, jak se svezl na kolena, ve tváři nepřítomný bolestný výraz. Vyběhla jsem ze zahrady na cestu. Frank už tam stál, oba naše koně připravené.

Políbil mě, poprvé. Neměla jsem sílu se bránit, navíc jsem věděla, že on nás vidí a brala jsem to jako součást rozchodu. Nechci, aby ho se mnou cokoliv pojilo, protože to všechno pro něj znamenalo hrozbu. Příliš jsem ho milovala, než abych ho mohla vystavit takovému nebezpečí. Nevím, jestli tohle někdy pochopí, ale odcházím právě proto, že ho miluji víc, než cokoliv na světe. Radši budu žít ve světě, ve kterém mě bude nenávidět, než tam, kde nebude existovat. Natolik mě k sobě dokázal připoutat. A já mu jeho lásku oplatila tímto bolestným způsobem. Láska bolí a zraňuje nás při každé příležitosti, přesto ji vyhledáváme. A každý, kdo ji nejde, musí platit.

Já platila teď. Každý metr, o který jsem se od něj vzdálila, mě pálil na duši a zanechával za sebou ohnivou stopu. Dokázala jsem krotit jakýkoliv plamen, ale žár ve své duši jsem zklidnit nedokázala. Bolelo to. Přesto jsem neopustila své přesvědčení o správnosti svého jednání. Jedině tímto krokem jsem ho uchránila. A já ho budu vždy chránit i za cenu toho, že mě bude nenávidět.

Nevnímala jsem moc kudy a kam jedeme. Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy jsme stáli a Frank mě sundával z koně. "Kde jsme?" rozhlédla jsem se kolem. Ani nevím, jestli odpověděl, spíš jen něco zabručel, ale jestli jsem se dobře zorientovala, byla jsem ve vesnici poblíž té, kde bydlela Mia.

"Proč tady?" ptala jsem se znovu. "Přestaň s těmi pitomými otázkami," zakřičel na mě. Zaraženě jsem na něj zírala. "A pojď už," táhnul mě za ruku. "Nikam nejdu," rozčílila jsem se. "Říkám, že jdeš. Čekal jsem dost dlouho," nedal se odradit a táhl mě někam dál. "Na co?" vyjekla jsem. Měla jsem nervy na dranc a on mě akorát rozčiloval.

"Na tebe, přece. Nemyslela sis snad, že bych si něco nenárokoval," zašklebil se. Tentokrát jsem se mu vyškubla. "Co prosím?" vyvalila jsem nevěřícně oči. On si ze mě snad dělá legraci!

"Nechceš snad říct, že…" nedokončila jsem, jeho smích mě naprosto odzbrojil. "Ale samozřejmě, má milá. Sblížil jsem se s tebou jen proto to jedno. Myslíš si, že mě zajímaly ty tvoje nesmyslné kecy? Bylo utrpení je poslouchat, ale vyplatilo se mi být trpělivý. Když mě Ragar unesl, domluvil jsem se s ním. Já mu pomohu, abys toho ubožáka konečně odkopla a za to si tě můžu nechat," blýskl po mě úsměvem.

Ubalila jsem mu jednu pořádnou facku, jenže k mému údivu, mi ji vrátil. "Tohle si nedovoluj, holčičko," zasyčel mi do obličeje. "Jak…?" nedokončila jsem, ale on mě pochopil. "Říkal jsem ti přeci, že ty ještěrky na mě nejdou. Naučil jsem se je ovládat, poslouchají mě. Nebylo problém jednu poslat, aby ho napadla," odpověděl nezaujatě, popadl mě kolem pasu a táhl dál.

"Já s tebou nikam nejdu!" vykřikla jsem a vší silou ho nakopla na slabin. Pustil mě. Běžela jsem zpátky ke koním, vyskočila na Minet a ujížděla pryč dřív, než se vzpamatuje. Nevěděla jsem, kam mám jet, Minet se více méně řídila sama. Až v další vesnici jsem poznala tu, kde žila Mia. Přes slzy jsem téměř nic neviděla.

"Anori," zavolala na mě moje sestřenka. Nebyla jsem schopná odpovědět. Bylo toho na mě příliš. Téměř v bezvědomí jsem se sesunula z koně. Chytily mě něčí paže a pak si nic nepamatuji…

*****

(Mia)

Procházela jsem se s Martinem po vesnici. Akorát jsme mířili domů, když se blízko ozval zvuk koňských kopyt. Ohlédla jsem se a nevěřícně zírala na svoji sestřenici. Plakala a v obličeji měla tak ztrhané rysy, že jsem se jí až lekla. "Anori," zavolala jsem na ní. Neotočila se, byla naprosto mimo sebe.

Bezvládně se sunula k zemi, Martin ji naštěstí včas chytil do náruče. Nechala jsem odvést jejího koně a spěchala k nám domů. Uložili jsme ji do postele. Přisedla jsem k ní a starostlivě ji pohladila po vlasech. "Co se mohlo stát?" ptala jsem se. Martin mě objal kolem ramen. "Nevím, počkáme až se probere," políbil mě do vlasů.

Jenže ona se neprobírala, ani ráno, ani další den. Když už v bezvědomí ležela tři dny, chtěla jsem volat na doktory, tohle přeci není normální. "Vydrž ještě nějakou chvíli, nechce se mi moc volat doktory. Mohlo by se to nafouknout, pak se to dostane k Bratrstvu a bude z toho velký průšvih. Ani nevíme, co se stalo," mírnil mě Martin. Měl pravdu, museli jsme počkat.

Večer jsem ji šla ještě zkontrolovat. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Stále ležela na posteli a nehýbala se. Nejdřív jsem chtěla odejít, ale pak mi přišlo, že tu má dost vydýchaný vzduch, takže jsem přešla k oknu a pootevřela ho.

Tím, jak jsem byla blízko, jsem si všimla, že se jí víčka nepatrně chvějí. "An?" zeptala jsem se opatrně. Pohlédla na mě. "Jak ti je?" ptala jsem se. Zavrtěla hlavou a pokusila se posadit. Položila jsem jí zpět. "Odpočívej, dlouho jsi spala," zašeptala jsem. "Nemáš hlad?" otázala jsem se opět. Jen zavrtěla hlavou. "Nic si nejedla celé tři dny, musíš alespoň něco málo," domlouvala jsem jí. "Dobře," zachraptěla téměř neslyšně. Odešla jsem jí uvařit polévku a lámala si hlavu, co se mohlo stát.

*****

(Anori)

Byla jsem vzhůru už dlouho předtím, než mě Mia přišla zkontrolovat. Ale nenašla jsem v sobě odvahu dát najevo, že jsem vzhůru. "An?" zeptala se. Asi si všimla. Otočila jsem k ní pohled. "Jak ti je?" zeptala se s milým úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem schopná jí cokoliv povědět. Místo toho jsem se pokusila posadit, všechno mě bolelo, hlavně na srdci.
"Odpočívej, dlouho jsi spala," zatlačila mě zpátky. "Nemáš hlad?" zeptala se znovu, asi o mě musela mít opravdu strach, když se teď tolik starala.

Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. Měla jsem žaludek úplně stažený. "Nic si nejedla celé tři dny, musíš alespoň něco málo," domlouvala mi. "Dobře," zachraptěla jsem nakonec, stejně by mi nedala pokoj.

Odešla, zřejmě do kuchyně. Otočila jsem se na bok čelem ke zdi. Bolest, kterou jsem cítila, mě neopustila ani v bezvědomí. I když jsem nevnímala nic kolem sebe, bolest v duši mi zůstala. Proč rozchody tolik bolí? Navíc, to já jsem se rozešla s ním, tak proč?

Slzy se mi samovolně znovu spustily. Opustila jsem ho, protože jsem se ho snažila chránit, beze mě bude v bezpečí. A taky jsem se snažila zachránit přítele, tu zákeřnou sketu, která po mě vystartovala hned, jak měla první příležitost.

Ne, neopustila jsem ho kvůli Frankovi, i když to tak může vypadat. On byl jen poslední kapka, protože jsem nechtěla svojí přítomností přidělávat potíže ještě dalším. Ať se mi to totiž líbí nebo ne, Tren si vybral to, že mě bude bránit a tím se vystavovat nebezpečí, Frank ne. Jenže Tren se podle mě vůbec neuvědomoval, jak velké to nebezpečí bude.

Proč jen pomyšlení na jeho jméno tolik bolí? Proč se mi hrudník stahuje, jako bych v něm měla obří díru, kterou cosi uvnitř mě protahovalo svou odpornou ruku a drtilo mi všechno v jejím okolí? Proč?

"An, neplač," objevila se v dveřích Mia s miskou čehosi v ruce. Odložila ji stranou a objala mě. Jemně mě vískala ve vlasech a čekala, až se vypláču. Pak mě donutila sníst to něco v misce. Nevím co to bylo, byla jsem tak otupělá, že mi to přišlo jako bláto. Nechala mě o samotě. Stočila jsem se do klubíčka a znovu se usedavě rozplakala. Usnula jsem až pozdě v noci, kdy mi došly slzy a síla pro pláč.

Ráno jsem mechanicky snědla to, co přede mne Mia postavila. Pak jsem jen seděla v křesle a zírala do prázdna. Na její dotazy jsem buď neodpovídala vůbec, nebo jen úsečně. Nakonec to vzdala a nechala mě být. Otočila jsem hlavu znovu k oknu. Viděla jsem chlapce a dívku, jak se šťastně objímají a líbají.

Proč jsem se musela narodit jako vyvolená? Čím jsem si to zasloužila? Proč nemůžu mít normální život jako ostatní. Vždyť by mi stačilo tak málo, jen on. Chci jen být s ním. Jenže teď už to není možné.

Představa jeho obličeje mě tak strašně trápila. Byl tak krásný, jemné rysy, plné rty, nádherné oči…Ruce mi vyletěly k hrudníku, když mi od srdce vystřelila prudká bolest. Neměla bych na něj myslet, jen mě to zraňuje. Jenže já si nemohla pomoct, jeho tvář se přede mnou zobrazovala stále znovu a zraňovala mě víc, než cokoliv jiného.

Nezranila jsem jen jeho duši, spolu s ní jsem zranila i tu svoji a ona mi to teď oplácela. Zanechala jsem na ní obrovské rány, které se jen neochotně zacelovaly, stále se otevíraly, znovu a znovu. Takhle to bolí, když zradíte svou vlastní duši.